Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S Tebou, nebo bez Tebe, 2. kapitola

02.11.2010 (20:45) • Sangue • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 963×

2. KAPITOLA

Procházela jsem uličkou k hlavní budově, vnímala obličeje, které se na mě soustředily, a opakovala si, že jde jen o prvních pár dní. Pak to utichne, lidé budou řešit nové problémy, události, přestanu být středobodem jejich zájmu.

„Ty jsi Kristen, viď?“

Otočila jsem se za hlasem, který mě oslovil. Menší kluk s podivným účesem se na mě přátelsky usmíval.

„Jsem. Kdo jsi ty?“ usmála jsem se.

„Eric, jsem členem studentské rady a vím o tobě, samozřejmě, dneska se o tebe postarám,“ řekl s úsměvem.

„Budu ti vděčná,“ zvedla jsem koutek v úsměvu.

„Pojď se mnou, všechno ti ukážu!“ nabídl se.

Byl hrozně milý, přátelský, otevřený. Jak jsem později pochopila, bohužel jeden z mála. Provedl mě po škole, ukázal mi učebny, vytiskl rozvrh, seznamoval mě se zdejšími zvyklostmi, povinnostmi, ukazoval na procházející lidi a přiřazoval jim jména, která si napoprvé stejně nezapamatuju. Konečně jsme došli do jídelny, měla jsem šílený hlad, od rána jsem nejedla a bylo něco kolem poledne.

„Sedni si tamhle, dojdu pro jídlo.“

Poslušně jsem se posadila k prázdnému stolu a trochu nechápavě pozorovala jeho vzdalující se záda. Tohle bylo něco, co v Čechách nezažijete.

Za chvilku se objevil s plným tácem.

„Tohle nesním…“ vyprskla jsem smíchy, naskládal na talíř takové množství jídla, že by to nespořádal ani dvoumetrový, stodvacetikilový chlap.

„Sněz, co sníš, vypadala jsi hladově,“ řekl mi a postrčil ke mně tác.

Váhavě jsem se zakousla do sendviče, byl dobře promazaný a polaskal moje chuťové buňky. Kam se hrabe každá druhá školní jídelna u nás na tuhle kafeterii.

„Jsem ráda, že jsi mě oslovil, nepotkat tě, tápala bych tu doteď,“ mrkla jsem na něj přátelsky.

„Tvářila jsi se tak smutně, že mi tě bylo líto…“ podíval se na mě.

Usmála jsem se. Tohle mě nepřekvapilo.

V tu chvíli se dveře školní jídelny otevřely, podívala jsem se lhostejně tím směrem a zvedla obočí, když vešli. Sledovala jsem hlavně ji, protože byla nádherná. Nemám ve zvyku být závistivá a bytostně nesnáším diskusní příspěvky pod článkem s celebritou. Téměř všechny jsou stejné. Je předem odsouzena jako nepoužitelná husa, která má v hlavě seno a „beztak není hezká“. Ať z pusy vypustí moudro nebo hloupost, vyjde to nastejno.

Zááááávist, typická česká vlastnost.

Alespoň v tomhle jsem netypický Čech. Nicméně, při pohledu na tuhle vílu, bych možná stála v čele těchto zoufalců. Při pohledu na ní jste si mohli říct - pro dnešek jsem neviditelná. Blond vlasy jí visely do pasu, velké oči, samozřejmě i bez líčení výrazné, mrkaly proklatě dlouhými řasami. Rty měla plné a smyslně vykrojené. Chůzí připomínala modelku a oblečená byla podle poslední módy. Střih lahodil její postavě, ale upřímně, jí by slušelo všechno, bohužel. Nesla se jako královna, přesto ne namyšleně. Spíš byla smířená s tím, že je krásná, věděla, že na ní visí pohledy všech kluků v místnosti a prostě to blahosklonně snášela.

Kluka vedle ní jsem zhodnotila až posléze. Byl krásný, to určitě, ale ona měla něco, co člověka donutilo dívat se nejprve na ní, a kluk vedle ní bude pořád jen číslo 2.

Za nimi šli další dva, tentokrát jsem se zamračila, protože byli naprosto stejní, respektive – stejně krásní, bledí, jiní… Podobali se v mnoha směrech, i když každý byl velice osobitý, malá dívka vypadala jak elfka, byla hezká, zvláštním způsobem až krásná, a kluk vedle ní byl nádherný. Blond vlasy mu padaly do obličeje, ve kterém se zračilo zoufalství. Proč asi? S takovým obličejem…

Už tak zaujatý výraz se prohloubil, když jsem spatřila poslední osobu. Šel osamoceně za nimi, díval se do země. Byl… prostě dokonalý. Zní to klišovitě, vím. To se nedá dost přesvědčivě popsat, to se musí vidět, tak jako Michellangelova Davida nebo Eiffelovku. Těžko vám ji někdo svým popisem dostatečně přiblíží, aby vás uchvátila, ale když ji uvidíte, pochopíte.

Měl bílou pleť, jako ti ostatní, což mě mátlo. Byl tak bledý, že jsem nechápala, jak vůbec může jít tak pevným ladným krokem. Vypadal smrtelně nemocný, jako ostatní čtyři. Jeho oči lhostejně zíraly před sebe na podlahu a výraz ve tváři prozrazoval neúčast, možná nudu. Všimla jsem si, že má oči tmavě hnědé, až černé. Pak jsem odvrátila hlavu, došlo mi, že na něj zírám déle, než je zdrávo. Přesto se mi jeho obličej vryl do paměti. Vypadal strašně smutně, i přes ten zarytý výraz a všechnu krásu, kterou oplýval. Přešel kolem mě, aniž se na mě podíval, ale nečekala jsem, že bych ho něčím zaujala.

Otočila jsem se k Erikovi a zůstala na něj překvapeně hledět. Sledoval mě s téměř opovržlivým výrazem.

„Co se děje?“ vykulila jsem na něj oči.

„Taky tě okouzlili… překvapivě…“ utrousil téměř znechuceně.

„Ehm… spíš mi přišli tak… jiní… všichni jsou tu bledí, ale tohle je extrém. Nemohla jsem si pomoct,“ pokrčila jsem rameny zaskočeně.

„Hm… Cullenovi jsou jiní. Ale nestojí za řeč, s nimi se tu nikdo nebaví a oni se nebaví s nikým. Nikdy. Takže je bezpředmětné, abych ti je představoval, nicméně ta bloncka je Rosalie, chodí s Emmetem, jak sis všimla, ta malá je Alice a chodí s Jasperem. Dost divný, až úchylný, řekl bych. Na to, že jsou rodina. Sice jsou nevlastní sourozenci, ale i tak,“ otřásl se.

„No a ten co sedí u okna, to je Edward. Ten je asi nejdivnější,“ pousmál se.

„Proč?“ nedalo se nezeptat.

V tu chvíli se jmenovaný otočil a upřel na mě svůj pohled. Zamračil se. Naklonil hlavu na stranu a zamračil se ještě víc. Nechápavě jsem se ošila. Stiskl rty k sobě a podíval se jinam. Pořád se ale mračil. Podívala jsem se zpátky na Ericka.

„Říkám ti, že je divnej, vůbec ho neanalyzuj, nestojí za to… Odmítá všechny holky, které se mu nabízejí, i ty vyloženě krásný. Je to dost divnej týpek. Buď bude dost namyšlenej, že mu žádná není dost dobrá, nebo je to buzna,“ kroutil Eric hlavou.

Stočila jsem svůj pohled znovu k Edwardovi a mé srdce se poplašeně rozbušilo, protože v tu chvíli se pro sebe usmál. Jako kdyby se smál nějakému vtipu, ale tak to být nemohlo, protože oni se nebavili. Němě zírali před sebe. Edward koukal na stůl, hlavu nakloněnou na stranu a usmíval se.

„No, neřeš ho. Je hodně svůj. A s nikým se nebaví. Musím na hodinu, chceš doprovodit?“

„V pohodě, trefím. Moc děkuju za všechno, za rozvrh, uvítání a tak… doufám, že se pak potkáme,“ usmála jsem se na něj.

„Jasně, že jo, budu se těšit,“ oplatil mi úsměv a odklusal.

Zvedla jsem se a pomalu šla do své třídy na biologii.

Rozhlédla jsem se, kde je volné místo a zarazila se. Ne, že bych si neměla kam sednout. Ale tam, kde bylo volné místo, jediné volné místo v celé třídě, jsem se nehrnula. Bylo hned v první lavici, přímo vedle Edwarda Cullena. Ten mě ale vůbec nevnímal. Koukal před sebe, lhostejně skrz tabuli. Nadechla jsem se a zamířila k němu. Najednou se předklonil a jeho tvář se zkřivila bolestí.

Zůstala jsem strnule stát asi metr od lavice. Rukama si zakrýval pusu, jakoby chtěl zvracet a zhnuseně se na mě díval. Nadechla jsem se, znovu se rozhlédla po třídě, ale protože nikde jinde opravdu místo nebylo, neochotně jsem si sedla vedle něj.

„Je ti špatně?“ oslovila jsem ho tiše.

Polknul a evidentně zadržoval dech. Místo odpovědi se prudce zvedl a vyběhl ze třídy.

Zmateně jsem koukala na dveře, jimiž tak chvatně zmizel. Co jsem udělala? Bylo to kvůli mně, nebo se mu jen udělalo špatně? Ne, část mojí osobnosti, ta sebekritická, jasně věděla, že jsem s tím měla co dělat já. Něčím jsem ho naprosto zhnusila. Ale čím? Rozhlédla jsem se po třídě. Všichni na mě koukali, do jednoho.

Domů jsem přijela psychicky úplně rozložená a byla jsem vděčná Charliemu, že šel na ryby. Celé odpoledne jsem přemýšlela nad podivným chováním Edwarda Cullena a optimismus, kterým jsem hýřila po příletu do Ameriky, mě rychle opouštěl. Zase nebudu oblíbená, tentokrát mi to někdo dal dost přímočaře najevo.

Rozhodla jsem se, že se ho druhý den narovinu zeptám, co má se mnou za problém. Když nic jiného, budu vědět, proč mě tak nesnáší a přestanu se tím zabývat.

Jenže druhý den nepřišel.

Třetí, čtvrtý také ne a tak to šlo celý týden. Edward Cullen, jakoby se vypařil.

Eric ve škole taky nebyl, abych se ho zeptala, a s nikým jsem se nespřátelila natolik, abych se ho na Edwarda vyptávala, vypadalo by to podezřele.

Víkend jsem strávila učením, konkrétně angličtiny. Rozuměla jsem a celkem i komunikovala, přesto, na některých hodinách jsem měla co dělat, abych se chytala.

V pondělí ráno jsem šla do školy klidnější. Buď tam bude a promluvíme si o tom, nebo už se nikdy nevrátí a já budu jen ráda. Nechtěla jsem ho znovu potkat.

Vešla jsem na hodinu angličtiny. A v tu ránu se mi rozbušilo srdce. Seděl na svém místě a tentokrát nehleděl znuděně před sebe. Koukal přímo na mě, až mě zamrazilo. Přesto byl jeho pohled od minule jiný. Jiný? Ptala jsem se sama sebe. Chtělo se mi začít smát, když jsem si uvědomila, že mi připadá jiná barva jeho očí. Začínám blouznit po týdnu? Co budu dělat za měsíc, dva? Vzdychla jsem a přisedla si vedle něj.

Zamračil se a stiskl rty k sobě. Fajn, od minule se nic nezměnilo.

„Ahoj…“ řekl tiše. Tak tiše, že jsem to musela slyšet jen já. Ale donutilo mě to zavrtět se na židli. Měl velice příjemný hlas, sametový, hladivý, přestože se mi nejspíš chystal říct něco, co mé nitro poškrábe.

„Ahoj…“ odpověděla jsem trochu odměřeně.

„Omlouvám se, že jsem se minule nepředstavil. Jsem Edward Cullen a ty jsi Kristen, je to tak?“

„Ano,“ nadechla jsem se, abych pokračovala, ale přerušil mě.

„Máš moc pěkný přízvuk, evropanko,“ usmál se.

„Díky. Moje angličtina má ještě dost mezer, ale snažím se,“ pokrčila jsem rameny.

„Mluvíš dobře,“ řekl zamyšleně.

„Děkuju… můžu se tě na něco zeptat?“ polkla jsem nejistě.

„Jistě,“ přikývl a svraštil obočí.

„Minule… minule jsem měla pocit, že ti něco bylo… nechápala jsem, co se stalo, bylo ti špatně?“

Stiskl rty k sobě a klouby na prstech mu zbělely, jak se držel lavice.

„Promiň, nemyslím to -“

„Vím, jak to myslíš. Já jen… ehm… ano, nebylo mi dobře,“ zašeptal nepřesvědčivě.

„Aha, promiň, já se jen musela zeptat. Měla jsem z toho dost divný pocit.“

Povolil stisk a uvolnil klouby.

„Chápu,“ procedil mezi zuby.

Pochopila jsem, že jsem se ptát neměla. Z nějakého důvodu to bylo poslední téma, o kterém byl ochotný se bavit, a já ho znovu otevřela. Konec konverzace. Do konce hodiny jsme spolu nepromluvili.

Když pan Mason ukončil svoji přednášku, zvedla jsem se a podívala se mu do očí.

Zvedl ke mně ty své, jeho výraz byl neproniknutelný. Sotva otevřel pusu, aby se se mnou ledabyle rozloučil. Odpověděla jsem mu stejným tónem a spěchala ze třídy.

Zbytek dne jsem měla hodiny bez něj a cítila jsem se líp. K Charliemu jsem řídila zamyšlená a zmatená. Proč se tak choval? Něco ho štvalo? Trápilo? Nebo jsem mu jen byla krajně nesympatická?

Dnes byl Charlie doma a vyptával se, jak se mi líbí ve škole. Odpovídala jsem mu a přitom mu pozorně koukala do očí. Vypadaly unaveně, navíc se v nich zračil smutek. Evidentně v sobě dusil zklamání nad tím, že jeho žena odešla. Proč se tak zachovala a z jakého důvodu s sebou odvezla jejich malou dcerku, mi bylo stále záhadou, ale nechtěla jsem se vyptávat. Znali jsme se krátkou dobu a nepřipadalo mi vhodné začínat rozhovor na toto téma jako první. Navíc, dnes jsem už jedno nechtěné téma otevřela a dostala facku. Nechtěla jsem dostat ještě přes druhou tvář.

Autor: Sangue, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S Tebou, nebo bez Tebe, 2. kapitola: