Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 15. kapitola

10.03.2012 (10:45) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1359×

15. kapitola - Další oživlá legenda?

Iz

„Řeknu ti to,“ zašeptala jsem. Zastavil se v půli pohybu. Pak se vzpamatoval a otočil si moji hlavu k sobě.

„Lásko, nemusíš, nevěděl jsem, že to bylo tak hrozné,“ šeptal a hladil mě po tváři.

„Ale… j-já chci!“ vykoktala jsem mezi vzlyky.

„Jak myslíš,“ povzdychl si a přitáhl si mě blíž k sobě. Jemně se otřel o mé rty a pak se odtáhl. Já se trochu zklidnila a mohla jsem začít. Pevně jsem se k Jazzovi přitiskla a koukala otevřeným oknem ven.

„Takže před dvěma lety…“

„Takže před dvěma lety jsme se vydali na jednu misi. Měla být trochu těžší, tak šlo několik skupin. Šestá, to jsou ti hodně dobří, pátá to jsou trochu horší, ale taky dobří a pak holky šestá, pátá to jsou holky z šesté a páté smíchané. A pak ještě naše Esa – já, můj brácha Alex, Ben, Chris a čtyři další. Měli jsme za úkol pozabíjet armádu Drákuly a taky jeho samotného.“ Jazz se na mě podezíravě díval stylem: Další oživlá legenda? No jo, to ten Drákula.

„Ano, Drákula skutečně existuje, ale říká si Amirij. Velkou část armády jsme zlikvidovali, ale byli v přesile, takže se některým podařilo utéct. Pak už zbýval Drákula a pár jeho věrných poručníků, kterých nakonec bylo docela hodně, a my jsme byli zesláblí. Zajali nás a šoupli na místo, kterému ten tyran Amirij říkal cely. Byla tam špína, mokro a tma. Každého nás zavřel mezi mříže. Já měla vedle sebe Alexe, naproti byl Ben a vedle něj Chris. Na další už jsem neviděla. Chodil za námi každý den. Trápil nás hlady, abychom se nemohli bránit a on si nás mohl bezstarostně mučit.

Ty jizvy jsou od nožů, mečů, řetězů a všeho, co na nás použil, protože to bylo z olova. Po čase přišel Sam a podařilo se mu Amirije zabít a vysvobodit nás. Navždy budu mít před očima ty mrtvoly na chodbách, které nikdo za ten měsíc neuklidil. Navždy mi zůstane vzpomínka na mrtvé přátele, tu bezmoc, když ten hajzl mučil někoho z mých blízkých, a tu bolest, když mučil právě mě.“ Rozplakala jsem se. A to jsem před Jazzem nechtěla, no, to jsem teda dobrá.

„Lásko, je mi to strašně líto, moc mě to mrzí. Už neplač, to přejde.“ Jazz mě hladil po vlasech a já se mohla trochu zklidnit, už je to přece pryč.

„Jazzi, nikdy to nepřejde. Čtyři. Přežili čtyři z několika desítek! Já jsem tu taky nemusela být. Kdyby zemřel Alex, určitě bych se tak nesnažila a zabili by mě nebo bych podlehla mučení. Je to strašné.“ Rozbrečela jsem se nanovo a zalezla si do postele.

„Jaspere, měl bys asi jít, tohle nepochopíš, musí se z toho vyspat.“ Rose? Co ta tady dělá? A pak že mám dokonalé smysly.

„Zůstanu s ní a pochop-“

„Ne, Jazzi, nepochopíš. Iz, Alex, Chris i Ben byli rok zavřeni v jednom pokoji, nespali a byli stále v bojové podobě. Každý rychlý pohyb v jejich blízkosti, každý kousek olova, každé nevhodně zvolené slovo znamenalo jejich křik na další hodinu nebo jinou přehnanou reakci. I s námi se Iz ze začátku bála všeho možného a hlavně se bála toho, že je sama a nikdo z nás v noci nehlídá, ale přešla to, takže teď ji bude chvilku trvat, než se dostane ze vzpomínek.“ Už jsem Rose vnímala jen na půl ucha, ale byla jsem jí vděčná.

„Dobře,“ zašeptal zkroušeně Jazz. Slyšela jsem bouchnutí dveří, ale Jazz byl podle pachu pořád v místnosti.

„Zůstaň!“ vyhrkla jsem a otočila se na nechápajícího Jazze v okně.

„Ale Rose říkala–“

„To je jedno. Chci, abys zůstal,“pPřesvědčovala jsem ho.

„Jestli opravdu chceš, zůstanu.“ Přešel ke mně a natáhl se na postel.

„Ale teď spi, zůstanu tady. Dobrou noc, lásko.“ Tetelila jsem se blahem, že tenhle Bůh je jenom můj a miluje mě. Přitulila jsem se k Jazzovi a nakonec ho použila jako polštář. Ležela jsem na jeho hrudi a marně se snažila zaslechnout jeho srdce. Když už jsem skoro spala, přetáhnul přese mě deku a vtiskl polibek do vlasů. Nic už mi nebránilo, abych s úsměvem upadla do říše snů… a nočních můr.

Seděla jsem na studené zemi, poznala jsem celu v Amirijově hradu. Všude bylo vlhko, špína a tma. Najednou ticho proťal výkřik. Snažila jsem se ve tmě rozkoukat a najít zdroj křiku. Povedlo se. Za mřížemi jsem spatřila Alexe. Po řádném prozkoumání tam byl ještě jeden muž. Amirij! Držel v ruce olověný nůž a zlověstně se smál. Bez váhání nůž zaryl do Alexovy ruky. Alex křičel a snažil se vyprostit s ocelového sevření, ale marně.

„Ne, nech ho být!!“ křičela jsem a snažila se vylomit mříže mezi mnou a bratrem.

„Alexi!“ křičela jsem a po tvářích se mi koulely stále další a další slzy. Najednou mě někdo chytil za ramena a třásl se mnou, tahal mě pryč.

„Ne!“ ječela jsem jak smyslů zbavená.

„Iz!“

„Izabello!“

„Lásko!“ Velmi blízko na mě někdo volal, ale až poslední mě probralo.

Rozkoukala jsem se a padla do nastavené náruče mého osvoboditele. Začala nanovo brečet. Slzy se mi kutálely po tvářích a máčely Jazzovu košili.

„Ššš, to bude dobrý, už je to pryč,“ šeptal mi Jazz do ucha, ale moc to nepomáhalo.

„Necháme vás tu,“ slyšela jsem šeptání mé adoptivní mámy.

„Vezmi ji na lov,“ radila Al, ale věděla bych to i bez ní.

„Dobře,“ zašeptal vystrašeným hlasem Jazz.

„Vezmu tě,“ nabídl se Jazz a chytil mě do náruče.

„Jsem v pohodě,“ zašeptala jsem, ale on mě totálně ignoroval. Vyskočil otevřeným oknem a běžel do lesa. Neměla jsem sílu se bránit, ještě stále jsem byla otřesena z toho snu. Tohle se mi nestalo už rok, asi bych o tom neměla mluvit nebo budu mít znovu noční můry. Doběhli jsme na malou louku, na kterou dopadalo měsíční světlo. Vyhoupla jsem se na nohy a nadechla se. Cítila jsem vůni lesa, Jazze, medvěda a… Emmetta?

„Jazzi, cítíš to?“ zeptala jsem se potichu.

„Co, lásko?“ ptal se nazpět a obmotal mi ruce kolem pasu.

„Emmetta!“ odpověděla jsem velmi jistě, protože vůně se přibližovala. Najednou jsem spatřila nějakou osobu na druhém konci louky.

„Á!“ vykřikla jsem a stulila se do Jasperovy náruče.

„Ššš, to je Emmett,“ chlácholil mě.

„Já se vzdávám, neubližujte mi! Prosím, nechejte mě žít!“ Po těchto slovech jsem se trochu uklidnila a vlezla Jasperovi do hlavy.

„Emmett se zbláznil.“ Dostalo se mi odpovědi v podobě krásného zvonivého smíchu.

„Hele, čemu se směješ, brácha?“ ptal se uraženě Emm.

„Ale ničemu, vypadni a zapomeň na to.“ Jazz mě chytil za ruku a sjel Emma vražedným pohledem. Emmett protočil oči a vyběhl směrem k našemu domu. No, to budou mít doma radost! Povzdychla jsem si a vyběhla s Jazzem po boku za medvědem, kterého jsem stále cítila.

Když jsem ho vysála, otočila jsem se na Jazze, který mi zmizel z dohledu těsně před skokem na mou kořist. Byl opřený o strom a usmíval se.

„Je na tebe krásný pohled. Pohybuješ se neuvěřitelně rychle a vypadáš strašně křehce, ale jsi vlastně nesmrtelná – je to neuvěřitelné!“ Jazz mluvil samé nesmysly, já přece nevypadám křehce s tolika jizvami, ale mně to bylo jedno, všechno znělo krásně, když to řekl on.

„Hele, posloucháš mě?“ zeptal se po chvíli Jazz.

„Co jsi říkal? Zamyslela jsem se.“ Omluvně jsem se usmála, ale on se mračit nepřestal. Překonala jsem tu vzdálenost mezi námi a otřela se o jeho rty. Polibek jsem prohloubila a on se s radostí přidal. Vášnivě jsme se líbali, ale přerušil nás vzdálený zvonivý smích mé sestry.

„Co tu dělá Al?“ zašeptal Jazz.

„To kdybych věděla, na mysli má jen obraz smějícího se Emmetta.“ Odstoupila jsem od Jazze a snažila se vydolovat z myšlenek Al něco víc.

„Půjdeme domů, třeba zjistíme víc.“ Jazz propletl své dlouhé studené prsty s mými a táhl mě pryč. Rozběhli jsme se k domu a vletěli tam jak velká voda.

„Kde je Al?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Není tady, šla ven,“ odpověděla mi mamka od televize.

„S kým?“ zeptala jsem se znovu.

„S Emmettem, to bys nevěřila, jak zářila, když odcházela,“ kroutila hlavou Rose a i s plechovkou coly se posadila k mamce na pohovku.

„Wow!“ vypískla jsem a skočila Jazzovi kolem krku.

„Lásko, já jsem tak šťastná, musím se s tebou podělit.“ Rychle jsem sundala štít a Jazz zůstal stát jako opařený, ale po chvíli se začal usmívat a nakonec vášnivě líbat mou maličkost.

<<<--->>>

Děkuji vám za všechny komentáře. Doufám, že se kapitola líbila a zanecháte zase nějaké kometáře, budu moc ráda! Brzy bude další kapitola, tak se těšte!

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 15. kapitola: