Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 14. kapitola

S nimi rodina? Nikdy! - 14. kapitolaDalší kapitola je tu! Její název - Přiznání - mluví za vše. K něčemu se někdo přizná, to je asi jasné, ale k čemu? A kdo? Něco prozradím... bude to Iz a... ještě někdo! Přečtěte si... AnnieS

14. kapitola – Přiznání


Iz


„Same,“ vydechla jsem a pomalu se rozešla za ním.

„Izabelko, holčičko moje!“ vykřikl a rozběhl se za mnou. Objal mě a zatočil se mnou dokola. Postavil mě na zem a dlouze se mi zadíval do očí. Rozuměli jsme si, ale já už ho zase začínala mít dost.

„Konec, už jsme se přivítali.“ Ukončila jsem náš oční kontakt a otočila se k dojatým Cullenům a…

 

 

Vedle Cullenů stála mamka s Al a Rose. Vykulila jsem oči a otočila se na Sama, který měl stejně překvapený výraz jako já. 

„Dobrý den Esmé, děvčata,“ pozdravil Sam, když se dostal z prvotního šoku.

„Ráda Vás znovu vidím, Same.“ Esmé se přátelsky usmála a holky ji napodobily.

„Takže, asi bych vás měla všechny představit.“ Postavila jsem se do prostředku místnosti a otočila se ke Cullenům. Všichni byli docela vyjevení, ale Emmett se samozřejmě křenil a Jazz… se mračil? Vypadal, jako by měl chuť je vyhodit. Přišlo mi to zvláštní, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jsem byla ráda. Zatřepala jsem hlavou a pořádně se nadechla.

„Tohle je moje druhá rodina. Můj… ehm… asi otec Sam Smith - Pan SS - který je taky Lamun a pravděpodobně i nejstarší svého druhu, ale vy se už znáte, že.“ Ukázala jsem na Sama, který se snažil zadržovat smích při mém znechucení při slově otec, a pak se otočila k mým bratrům.

„A tohle,“ ukázala jsem na čtyři svalnaté kluky u dveří, „jsou mí kamarádi. Tohle je Alex, ten by se dal považovat za mého bratra,“ řekla jsem a usmála se, „a tohle Ben, Dean a Chris. Kluci, tohle je Ed, Emm, jejich otec Carisle a Jazz.“ Postupně jsem na všechny ukázala a oni si potřásli rukami.

„Iz?“ volal na mě Alex z verandy.

„Už jdu!“ křikla jsem nazpět a omluvila se všem přítomným, kteří teď seděli v obýváku a debatovali o různých nesmyslech.

„Co se děje, Alexi?“ zeptala jsem se tak tiše, že to mohl slyšet jen on.

„Já jen… můžu se tě zeptat na dvě věci?“ zeptal se šeptem a opřel se o zábradlí.

„Určitě, seš můj bratr, můžeš všechno, kromě vychvalování mé maličkosti.“ Zasmála jsem se a pohladila ho po ruce. Z domu jsem slyšela tiché vrčení, ale nepoznala jsem, komu patří. Usmál se na mě a pak zpustil.

„Tak zaprvé, proč jsi volala po tak dlouhé době?“ zeptal se na první otázku. Obličej se mi zkřivil bolestí ze vzpomínek. Hned na to už mě Alex drtil v náručí a po pár vteřinách se k jeho rukám přidaly další tři páry. Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy a vymanila se z jejich objetí.

„Nic jim do toho není, vykašli se na ně,“ domlouval mi Ben.

„Ale já mu to chci říct!“ šeptala jsem chraplavým hlasem.

„Mu?“ ptal se vyjeveně Chris.

„To byla moje druhá otázka.“ Uchechtl se Alex - to je celý on, dost mi připomíná Emmetta.

„Tak mu to řekni, ale zkus si třeba zjistit jeho minulost, uvidíš, že pak to bude snazší.“ Všichni si sedli kolem mě na schody a se smutným výrazem hleděli do lesa. Nepotřebovali jsme mluvit, všichni jsme se zaobírali svými myšlenkami. Vyrušilo nás taktní odkašlání.

„Moc se omlouvám, jestli ruším.“ Moc dobře věděl, že takhle sedáváme často, aspoň na Hradě, a přemýšlíme nad vším možným a hlavně, že nám vadí někdo jako on, který nás ruší on rozjímání nad katastrofou minulých let. Prostě věděl, že ruší, takže radši přešel rovnou k věci a nečekal na nějakou reakci - nepochybně negativní.

„Kluci, jedeme domů. Iz nechceš jet na nějakou dobu s námi?“ zeptal se šeptem Sam.

„Ne, tati.“ Vyhoupla jsem se na nohy a skočila mu kolem krku. Pevně mě objal a šeptal slova útěchy. Mí bratři se zvedli a všichni mě pohladili po mých dlouhých vlasech.

„Máme tě rádi, sestřičko,“ zašeptali unisono a zmizeli ve tmě. Pustila jsem Sama a dlouze se mu zadívala do očí.

„Mám?“ Byla má jediná otázka.

„Jestli…“ začal větu nahlas, ale pak počkal, až se mu dostanu do hlavy.

„Jestli ho máš opravdu ráda… nevím, že se vůbec ptám, když poznám, kdo ke komu co cítí, ale to bych mohl něco prozradit, no prostě… řekni mu to. Je to milý kluk. Všichni jsou skvělí, konec konců, jsou zlatoocí.“ Dal mi letmou pusu na tvář a zmizel tam, kde před chvilkou kluci. Otočila jsem se ke dveřím do domu, kde stál jen Jazz.

„Děje se něco?“ zeptal se. Přikývla jsem a pak mu rychle vlezla do hlavy.

„Musíme být sami.“ Přikývl a vešel do domu.

„Hele lidi, nešli byste na skupinový lov?“ zeptal se. Viděla jsem překvapený výraz všech v místnosti, ale když si všimli mě, jak se smutně koukám z okna, tak to hlavně sestry odsouhlasili.

„Ale já už -“ Emmett chtěl odporovat, ale Alice ho zpražila pohledem a s pomocí Rose a Eda ho vystrkali z domu. Vyběhla jsem do Jazzova pokoje a sedla si na postel. Hleděla jsem do prázdna před sebou a přemýšlela, co říct. Vyrušil mě letmý dotek na rameni.

„Iz, co se stalo?“ ptal se starostivě Jazz.

„Už nějakou dobu ti chci něco říct.“ Zadívala jsem se do jeho zlatavých očí.

„Povídej,“ šeptal a chytil moji ruku do své. Zachvěla jsem se a mé srdce trochu zrychlilo.

„Víš, já jsem se… ty jsi… miluji tě!“ vykoktala jsem a sklopila pohled.

„Nevěřila jsem na lásku na první pohled, než jsem tě uviděla, ty jsi mi totálně obrátil život vzhůru nohama. Byla jsem holka vymetající večírky, která ve spánku pláče. Byla jsem normální puberťačka, která nenávidí otce, lezou ji na nervy sestry a miluje boje, ale teď... Nechápala jsem to, ale už to moc dobře vím, miluji tě z celého srdce, Jaspere.“ Znovu jsem se na něj podívala a viděla jsem v jeho očích překvapení a… lásku? Ne, to jsem si jen namlouvala, určitě.

„Iz, ani nevíš, jak dlouho na tohle čekám. Taky jsem nikdy nevěřil na lásku na první pohled a přišlo mi, že je nemožné, že Carlisle viděl tu lidskou ženu jen jednou, zamiloval se a ještě mu to přes sto let vydrželo, ale teď to chápu, nikdy už nedokážu milovat nikoho jiného. Miluji tě, Isabell.“ Pustil mou ruku a chytl do dlaní můj obličej. Vážně to řekl? Vážně mě miluje? To snad není možné, to musí být sen…

Když jsem však ucítila jeho omamný dech ve své tváři, nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na něj. Pomalu se blížil ke mně. Už jsem to nevydržela a smazala tu krátkou vzdálenost mezi námi. Po, podle mě, krátké době mi začal docházet kyslík, protože jsem byla stále člověk. Jazz se položil do postele a já si lehla těsně k němu.

„Můžu něco zkusit? Samozřejmě jen jestli bys chtěl,“ vyhrkla jsem najednou. Venku už byla tma a do pokoje se dostávalo jen malé množství měsíčního světla. Bylo to kouzelné.

„Pro tebe všechno, ale řekni mi, co to bude?“ ptal se a přetočil se na bok, aby na mě viděl.

„Mám dar, kterým můžu vidět minulost nějaké osoby, chtěla bych vidět tvůj lidský život, abych ti pak mohla říct, odkud mám ty jizvy, prý když budu vědět hodně informací o tobě, bude to snazší.“ Dívala jsem se mu do očí a snažila se potlačit slzy, které se už zase draly na povrch.

„Neměl jsem zajímavou minulost, ale jestli chceš, můžeš se podívat. Mám dělat něco speciálního?“ zeptal se s klidem. Zavrtěla jsem hlavou a začala se soustředit.

Dotkla jsem se jeho ruky a najednou jsem viděla malého blonďatého klučinu s jasně modrýma očima, v otrhaných kalhotách se šťastným úsměvem. Postupně se obrazy střídali a klučina rostl.

Na obličeji se mu objevilo první chmýří, když už měl perfektně vypracované svaly z práce na statku. Pak se obraz změnil a já viděla mladého a krásného blonďáka líbajícího starší uplakanou paní. Najednou stál hoch v malé místnosti, kde ho měřili, vážili a něco zapisovali.

Pak jsem viděla válku, ve které se daly jasně rozeznat blonďaté vlasy, a cítila jsem strach, ale taky odhodlanost chlapce s puškou v ruce. Pak muže v otrhaných šatech na koni s mnoha starostivými a silnými ženami a uplakanými dětmi, kráčejícími kolem rozbouřeného moře. Pak se obraz změnil.

Bylo šero. Kluk na koni přijížděl kolem tří žen, které se na něj usmívaly. Něco zde ale nehrálo. Ženy měly rudé oči. Jedna z žen, kterou jsem moc dobře poznávala, přistoupila k mladíkovi, naklonila se k jeho krku a kousla. Cítila jsem ohromnou bolest, která postupovala i chlapcovým tělem. Vyjekla jsem a stiskla polštář vedle sebe a taky pevněji Jazzovu ruku. Prostupovala mnou obrovská bolest, ale najednou nic.

Viděla jsem bledého kluka v místnosti s několika dalšími jeho druhu. Viděla jsem vraždy několik stovek upírů a lidí. Viděla jsem jemné polibky jeho a té ženy. V tu chvíli jsem se mračila a přiznávám, děsně žárlila. Pak jsem viděla muže v lese s dalším mužem a ženou. Pak se obraz znovu změnil. Blonďatý muž přistupoval k vyplašenému chlapci a nakonec se obraz změnil naposled. Ocitla jsem se v obrovské vile, kde byla cítit radost a štěstí. Pak jsem se vrátila do přítomnosti a zrychleně oddechovala.

„Iz, jsi v pořádku? Co se stalo? No tak, mluv se mnou!“ třásl se mnou Jazz.

„Dobrý, já jen… jak jsi vůbec dokázal přežít tu přeměnu?“ vyhrkla jsem, když jsem popadla dech.

„Musel jsem,“ odpověděl prostě.

„Jde to, že bys mi ukázala svoji minulost?“ ptal se, když poznal, že mu už nic neřeknu.

„Jo, ale… neudělám to. Vím, že ti to přijde sobecké, ale ten dar je hodně silný, prožívala jsem tvou proměnu zároveň s tebou, všechno jsem cítila, no prostě chci říct, že bych nikdy nikomu nepřála zažít, to co já.“ Vyskočila jsem z postele a následně i z okna. Přeměnila jsem se na upíra a ubíhala k domu. Já vím, je to ode mě hnusné, ale nechci, aby mě viděl brečet. Doběhla jsem domů a otevřeným oknem skočila do svého pokoje. Stála jsem tam a po tvářích mi stékaly slzy. Najednou se mi kolem pasu obmotaly studené ruce.

„Promiň a prosím neplakej, nesluší ti to,“ šeptal mi Jazz. Vzal mě do náruče a donesl k jednomu z mých křesílek. Posadil si mě na klín a já zavrtala hlavu pod jeho bradu. Smáčela jsem mu košili a on mi šeptal slova útěchy. Když jsem se vzpamatovala a zjistila, že doma nikdo není. Opřela jsem se o Jazzovo rameno a nadechla se.

„Řeknu ti to,“ zašeptala jsem. Zastavil se v půli pohybu. Pak se vzpamatoval a otočil si moji hlavu k sobě.

„Lásko, nemusíš, nevěděl jsem, že to bylo tak hrozné,“ šeptal a hladil mě po tváři.

„Ale… j-já chci!“ vykoktala jsem mezi vzlyky.

„Jak myslíš,“ povzdychl si a přitáhl si mě blíž k sobě. Jemně se otřel o mé rty a pak se odtáhl. Zavrtěla jsem hlavou, abych se na něj nevrhla a trochu zklidnila, mohla jsem začít. Pevně jsem se k Jazzovi přitiskla a koukala otevřeným oknem ven.

„Takže před dvěma lety…“


<<<--->>>



Děkuji WhiteTie a KacenQaCullen, že ji zbytečně přidělávám práci s opravou. Taky moc moc moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly, jsem ráda, že se vám povídka líbí. Doufám, že se těšíte na další kapitolu. ;) Budu ráda za všechnu kritiku a připomínky, tak se nebojte je napsat, stále se učím. A pak bych vás chtěla požádat, jestli se vám moje povídka  opravdu líbí, abyste se povdívali na mé shrnutí a napsali mi do komentářů názor na nově připravovanou povídku. Díky!

AnnieS



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 14. kapitola:

 1
10. Rose
25.02.2013 [15:03]

krása :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Ceola
18.07.2012 [22:25]

Perfektní!! Skvělá kapitolka a těším se hrozně moc na dalšá! :)) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Elis
08.03.2012 [22:00]

perfektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. addycullen
08.03.2012 [0:08]

nádhera!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.03.2012 [23:42]

AngieCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Miyu
07.03.2012 [21:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. leluš
07.03.2012 [21:04]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. BabčaS.
07.03.2012 [20:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.03.2012 [19:36]

KacenQaCullenDávej si pozor na čárky kolem oslovení a překlepy. Odkazy, které směřují na naše stránky, se otevírají ve stejném okně. Tak pozor na to, díky. Emoticon Emoticon

06.03.2012 [13:44]

WhiteTieČlánek ti vracím kvůli chybám:

+ oslovení se odděluje čárkou,

+ překlepy,

+ čárky ve větách,

+ přímá řeč (níže ti posílám její koncept),

Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.

Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."

+ věta začíná velkým písmenem.

Článek si po sobě prosím projdi, máš tam chyby a myslím, že zběžnou kontrolou je odhalíš. Až tak učiníš, zaškrtni "článek je hotov". Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!