Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Růže, byť zvaná jinak voněla by stejně - part 1

27.01.2009 (16:07) • annab • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8829×

Nervózně jsem posedávala v koleji na Darthmoutu. Nemohla jsem stále ještě uvěřit tomu, že mě Edward donutil studovat dva semestr y na vysoké. Stále jsem nechápala, jak mě přiměl jít zrovna na Darthomout. Nebylo mi jasné, proč vybral psychologii jako náš studijní obor. Ale přesto jsem právě tam seděla v kampusu, v kolejním bytě, který jsem sdílela ještě s jednou dívkou. Byla, pravda, velice milá, ale stýskalo se mi po Emmetovi, Jasperovi, Carlisleovi a Esmé, dokonce i po Rosarii a nejvíc jsem se těšila, až uvidím Alici - svou nejlepší kamarádku, švagrovou, sestru a spřízněnou duši. Milovala jsem ji.

"Budeš jíst ten jogurt?" ptala se mě spolubydlící Janet. Ochotně se ujala úkolu zbavit lednici potravin, které by nemusely naši nepřítomnost přežít. Měla jsem Janet moc ráda. Docela dobře jsme si rozuměly.

"Ne, vezmi si ho," odpověděla jsem trochu nepřítomně, Janet si povzdychla a já dál čekala. Edward by tu měl být co nevidět a měli bychom spolu odjet na Vánoční prázdniny za jeho rodinou, která teď byla v Summervillu - ve městě, kde i přes jeho název slunce nesvítilo. Nepršelo tam, jako ve Forks, ale bylo tam neuvěřitelné dusno, které bylo pro nezvyklého člověka téměř nesnesitelným. Ovzduší bylo jako před bouřkou, jenomže ta skoro nikdy nepřišla. Páni! Jak já se tam tentokrát těšila! Na svou rodinu.

Konečně se ozvalo klepání na dveře. Vyskočila jsem a utíkala otevřít. Janet se jenom zasmála mému spěchu a nadšení.

Stál ve dveřích, přes rameno přehozenou sportovní tašku s věcmi na prázdniny. Byl neuvěřitelně krásný a sexy. Stále jsem při pohledu na něj nechápala, proč mě tolik miluje. Proč zrovna mě. Usmál se svým pokřiveným úsměvem a oči mu jiskřily, když mě uviděl. Objel mě kolem pasu a políbil mě.

"Ahoj holky," pozdravil nás obě. Ta se na vteřinku zasněně zahleděla, potom se omluvně pousmála
a nepatrně zatřepala hlavou. Věděla jsem, co se jí stalo. Edward ji oslnil. A oslňoval ji vždycky, samozřejmě neúmyslně. Vzpomněla jsem si na začátek školního roku, kdy mezi mnou a Janet zuřila válka. Byla to válka o upíra. Obě jsme totiž byly zakoukané do toho stejného kluka. Nevěděla, že je Edward upír a navíc ženatý upír. Chtěla ho. Bezhlavě se do něj zamilovala a byla odhodlaná mě o něj připravit. Ale náš vztah byl pevný a ani jednou ani jeden z nás nezapochyboval. Můj manžel mě miloval a já jeho. Tečka. Když jsem se s Janet potýkala, byla jsem e začátku naštvaná a žárlivá. Potom jsem si uvědomila, jak můj upírek na lidi vlastně působí a přestala to dávat Janet za vinu. Jak už jsem řekla, Edward ji oslňoval. Byla to jeho přirozenost a chudák holka s tím taky nemohla nic dělat. Lámala jsem si hlavu nad tím, jak jí pomoct, když jsem poznala Chandlera. V hlavě mi cvaklo. Ti dva se k sobě perfektně hodili. Ale jak to udělat? Jediné na co jsem se zmohla, bylo uspořádat večírek. Edward se tomu nestačil divit, pro mě to byla trpitelská noc, ale zabralo to. Chandler potkal Janet. A ta ho měla okamžitě plnou hlavu. Teď spolu byli tři měsíce a my dvě byly už tři měsíce kamarádky.

"Edwarde!" zahalasila Janet na pozdrav zvesela a už ho táhla k hromadě jídla z ledničky. "Jdeš mi tak akorát pod ruku." Ukazovala na všechny šunky, sýry a zeleninu: "Bella si odmítá cokoliv vzít a já už opravdu netuším, co s tím vším budu dělat. Donuť ji, prosím, ať si alespoň něco vezme," upřela na něj prosebně oči, "nebo nechceš něco ty?" Edward se uchechtl, poslední Janetině poznámce nevěnoval pozornost. Potom se otočil ke mně.

"Bello?" zvedl tázavě obočí.

"Když já…" nadechla jsem se a v hlavě hledala správnou výmluvu. "Když já už mám tašku plnou." Nebyla to pravda. Skoro nic jsem s sebou nebrala, většina věcí zůstávala na koleji. Jsou to jen třítýdenní prázdniny a navíc jsem slíbila Alici, že mě může celé Vánoce oblékat. Co bych pro kamarádku neudělala, že? I když jsem si nebyla tak docela jistá, jestli to přežiju.

"To myslíš vážně?" žasl Edward s očima v jednu setinu vteřiny na poloprázdné tašce a v druhou mně jimi propaloval díru do duše.

Odevzdaně jsem vzala jablko a burákové máslo, hodila to do tašky a naštvaně pohlédla na Edwarda.
Ten zakoulel očima, na nic nečekal a začal mi do zavazadla házet víc a víc jídla. Bezva. Když na stole zbyla přibližně polovina zásob, nechal toho, ale strašně se smál.

"Vím jistě, že cesta bude nějakou dobu trvat, lásko!" Smál se, já zrudla a nakrabatila čelo. Když to uviděl, potichu dodal, "A myslíš, že v upířím domě bude lednice plná jídla?" Na to jsem jen zlostně vycenila zuby.

"Ale no tak" přitáhl si můj obličej a měkce mě políbil. Janet se mezitím vytratila do koupelny.

"Proč mi to jídlo nutíš?" ptala jsem se Edwarda stále naštvaně. "Vím jistě, že Alice a Esme už dávno plnou lednici zařídily."

"Za prvé. Slyšel jsem, jak Janet v duchu křičela, že neví, co s vším tím jídlem" přitáhl si mě těsněji k sobě. "Za druhé. Jsi člověk a musíš jíst." Dělal, že neslyšel, jak jsem zasyčela. "A za třetí, máš nepřirozeně málo věcí." Políbil mě.

Netrvalo dlouho a odjeli jsme. Před tím, jsem se ale musela rozloučit s Janet. Chtěla jsem jí dát dárek. Měla jsem pro ni připravenou knihu povídek. Knihu povídek, které ona sama napsala. Stálo mě sice dost úsilí nejen její dílka sehnat, ale také vydání nebylo snadné. Jedinkrát jsem využila Edwardovu schopnost snadno získávat konexe. Existoval jen jeden výtisk a ten jsem jí teď podávala zabalený do tmavě modrého papíru, ovázaného zlatou stužkou. Nejspíše si pomyslela, že je to děsný, když jí dávám zase další knihu, soudě podle jejího výrazu. Jen jsem se pousmála a čekala, až dárek otevře. Ale místo toho se natáhla a podala mi úhledně zabalenou krabici.

"Ty první" zašvitořila.

Zatahala jsem tedy za červenou stuhu a strhla zelený papír. Ohromeně jsem zírala na jemnou, třpytivou látku. Třpytila se podobně, jako Edwardova kůže zářila na slunci. Vzala jsem to. "Páni!" vydechla jsem obdivně. "Co to je?"

Z vedlejší místnosti se ozval Edwardův hlasitý smích. Díval se tam sice na televizi, ale silně jsem pochybovala o tom, že by se smál pořadu o Vánočních tradicích v zahraničí. Nakrčila jsem obočí.

"Musíš se dívat pořádně!" nabádala mě Janet. Na dně krabice ležela škraboška stejně modrého odstínu, jaký měly šaty. "Myslím, že to budeš potřebovat." Rozložila přede mnou Janet látku. Šaty. Vydechla jsem úžasem. Byla jsem naprosto ohromená. "Můj návrh. Budou ti slušet." A přiložila mi je k postavě.

"Ale proč…?" koukala jsem na dlouhé, splývavé, večerní šaty v barvě půlnoční modři.

"Ále. Edwa-" zasekla se v půli slova, když viděla stát moji lásku ve dveřích. Díval se na ni a divoce kroutil ze strany na stranu. Potom se na nás obě usmál a zamířil dívat se na tradice ve Francii. "Jo, tak promiň. Někdo má před tebou tajnosti." Omluvně se na mě usmála.

"To je v pohodě" řekla jsem, ale v duchu jsem křičela zlostí. Přesto jsem se na Janet pousmála a připomněla jí, že má rozbalit dárek ode mě. Hořela jsem nedočkavostí. Jedním plynulým pohybem rozvázala zlatou stuhu a sundala modrý papír. Vzala červenou knihu do ruky, zprvu zklamaně - knih měla dost. Potom přečetla název a autora, otevřela pusu a vydechla překvapením.

"D-díky!" Zařvala a vrhla se mi kolem krku.

Autor: annab, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Růže, byť zvaná jinak voněla by stejně - part 1: