Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 11. kapitola

25.06.2011 (12:30) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1044×

Bella:

Měla jsem ještě hodinu na to, abych se nachystala do školy. Zdálo se mi, že jsem tam šla po delší době než jen po třech nebo čtyřech dnech. Předtím jsem nešla do školy jen kvůli tomu, že jsem v sobě neměla žádné Síly. Byl to dobrý důvod. Jednou jsem dokonce potkala masarku bez špetky Sil. Byl to strašný pohled. Byla tak slabá a křehká. Nikdy jsem ji už neviděla, ale jestli se nezašla v nejbližší době nabít, byla už určitě mrtvá.

Vstala jsem z pohovky a vydala se k šatně. Edward byl někde poblíž, protože jsem stále cítila jeho auru. Ta se změnila, jakmile se mi přiznal, že je do mě zamilovaný. Nejdříve byla taková tajemná. Jako aura osamoceného upíra. Měla šedou až světle černou barvu. Teď je jeho aura tmavounce modrá. Když mě políbí, barva jeho aury zesvětlá a zněžní. Když sem ale přišel Alex, jeho aura znovu ztajemněla a rozzlobeně zčervenala. Když pak zmizel, jeho aura byla dál načervenalá, ale ten tajemný odstín zmizel.

Stála jsem v šatně a dívala se, co si dnes obleču. Podle brzkého počasí v televizi by mohlo být tepleji, ale přesto by mělo být zataženo. Oblékla jsem si proto tričko a na něj černé bolerko, jeansy a boty. Ze zvyku jsem si šla ještě vyčistit zuby, i když jsem si je už před několika hodinami čistila.

Edward přišel, zrovna když už jsem si oblékala bundu a chtěla jít do školy.

„Jdeš dneska do školy?“ zeptala jsem se ho.

„Jasně. Mám jet s tebou nebo by to bylo moc nápadné?“ zeptal se. Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala.

„Ne, to je dobré. Pojedu ve svém.“ Přišel ke mně, dlouze mě políbil a už byl pryč. Několik vteřin jsem jen omámeně stála. Jak to, že na mě tak působí? Musela jsem si připomínat, abych dýchala. Zavrtěla jsem hlavou, abych se z toho omámení dostala a uchechtla se sama nad sebou. Je v pořádku, že na mě tak působí. Jsme do sebe navzájem zamilovaní, tudíž to bylo logické. Ta chemie mezi námi byla. O tom nemohlo být pochyb.

Nasypala jsem ještě Vicky misku plnou granulí, Moně jsem ve spěchu dala pár lístků salátu a běžela ke dveřím. Nechtěla jsem se zpozdit. Zavřela jsem za sebou vstupní dveře a přešla k autu. Když už jsem seděla na místě řidiče a odjela ke škole, zazvonil mi telefon. Nechtěla jsem zastavovat, abych nepřijela pozdě, proto jsem si ho vytáhla z kapsy a podívala se na volajícího. Mike. Co asi chce? Povzdechla jsem si, ale zvedla jsem to.

„Haló?“ řekla jsem do telefonu.

„Ahoj, Bello. Jdeš dneska do školy?“ zeptal se mě.

„Jasně. Za chvíli dojedu.“ odpověděla jsem.

„Super. Tak čau.“ Zavěsil. Když jsem mu řekla, že do školy pojedu, jeho hlas zněl veseleji. Nechtěla jsem vědět, na co se mě ve škole bude ptát. Byl to jeden z kandidátů na to, co se mnou chtěl jít do kina nebo někam jinam. Neměla jsem to ráda.

Zastrčila jsem mobil zpět do kapsy a jela dál ke škole. Za pár minut jsem dojela. Na parkovišti bylo tak přiměřeně aut, ale mezi nimi i Cullenovi. Nenápadně jsem pohledem hledala Edwarda. Stál tam. Jakmile uviděl moje auto, andělsky se usmál. Mike, který stál na druhé straně parkoviště, po něm šlehl pohledem. Asi se mu nelíbila Edwardova reakce na můj příjezd.

Jakmile jsem vystoupila ze svého auta, Edward vypadal, že se za mnou chce ihned vydat. Sundala jsem si psychický štít. Pochytil to. Edwarde, bude to trochu nápadné, že jsem nejdříve byla pryč a najednou s tebou chodím, nebo ne? zeptala jsem se vesele v myšlenkách. Zmučeně se na mě podíval, ale už se nehýbal. V duchu jsem se zasmála jeho počínání. Věděla jsem, že to slyšel. Znovu jsem si nasadila psychický štít.

Vydala jsem se ke škole, nevšímajíc si pohledy ostatních. Nejhůř se daly ignorovat vraždivé pohledy od holek, které si všimly, že se na mě Edward usmívá. Nechtěla jsem vědět, co by mi udělaly, kdyby Edward za mnou na parkovišti přišel, jak to původně chtěl udělat.

Ve třídě, kde jsem měla hodinu s Jessicou, jsem si všimla, že vzadu ještě sedí Alice. Měla vedle sebe volné místo. Vzpomněla jsem si, že jsem ji na parkovišti neviděla. Asi měla vizi, co budu mít za další hodinu, když jsem si sundávala psychický štít. Alice netrpělivě poklepala na místo vedle sebe. Zářivě se usmála, když jsem si sedla vedle ní.

„Ahoj. Jak to šlo s Edwardem?“ zeptala se. Několik holek z vedlejších lavic mě začaly vraždit pohledem, jako ty holky na parkovišti.

„Alice! Nemůžeš mluvit potišeji?“ zasyčela jsem na ni potichu. Alice pochopila a potichu se zasmála.

„Každý se to jednou dozví,“ řekla potichu.

„A co? Tak chodím s Edwardem. To je to tak strašné?“ Alice se potichu zasmála. Jedna holka, která seděla před námi, ztuhla. Nenápadně se na mě podívala. Úlevně jsem v ní poznala Angelu. Ta by to nikomu neřekla. Otočila se na své místo a s mírným úsměvem si kreslila dál do desek.

„Každá holka na téhle škole je do něj blázen.“ Tentokrát jsem se zasmála já.

„Toho sis všimla brzo, Alice.“ Potichu jsme se zasmály. Pak přišel do třídy učitel. Seděly jsme u okna, takže když učitel říkal něco, co už jsem věděla, dívala jsem se z něj ven. Venku bylo trošku mlhavo, ale jinak to bylo v pořádku. Učitel mě najednou vyvolal a já mu bez váhání odpověděla. Celou tu dobu jsem poslouchala jedním uchem.

Najednou jsem ucítila odpornou a krvelačnou auru. Ihned jsem věděla jejího majitele. Otočila jsem se k oknu a strnula jsem v šoku. O strom, který stál čtyřicet metrů od stromu, se opíral Alex. Jeho krvelačné oči, lačné po smrti, mě nebezpěčně sledovaly. Cítila jsem i Edwardovu auru, jak se z tmavounce modré změnila na tajemnou a zrudlou rozzlobením. Uviděl ho.

Aniž bych z něj spouštěla oči, šťouchla jsem nenápadně Alici do ruku. Podívala se tam, kam jsem se dívala já, a potichounku zavrčela. Její aura, která byla světlounce modrá, chvílemi růžovounká, se změnila tak jako Edwardova.

Když si jí Alex všimnul, nebezpečný vražedný úsměv mu z tváře zmizel. Začal couvat a za chvíli už běžel v obrovské rychlosti do lesa.

Jaktože se nebál, jestli by ho někdo uviděl? Chvíli jsem uvažovala o drobném použití svojí schopnosti, se kterou už se seznámil. Pak by si ho někdo určitě všiml. Jenže jak daleko dokáže zajít na veřejnosti? Zastavil by ho někdo dřív, než by ublížil nevinným lidem?

Neměla jsem odpovědi, které jsem tolik potřebovala.

Omlouvám se, že jsem teď nějakou dobu nepřidávala kapitolky. Ve škole jsme sice odevzdávali ty dábelské věci (žákovské knížky, podle Renessméiných slov zelí, protože ta její tak vypadá), ale to mamkám nezabránilo, aby nám dávaly zaracha. Teď se naši rodiče klepou strachy, co dostaneme na úmrtní listy (vysvědčení). My jsme s holkama naprosto v pohodě, protože nám učitel už nemůže napsat poznámku. :D

Mamka mi dala zaracha kvůli tomu, že jsem se v deset hodin večer chystala na branný den. Mám to ale krutý život, že? :D

Kdo ale říká, že jsem hodná holčička, která poslouchá příkazy dospělých? Já to rozhodně netvrdím. >:D

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 11. kapitola: