Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rozbřesk trochu jinak 69

28.11.2009 (18:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5982×

„Ehm, díky,“ začervenala jsem se a Emmett se hlasitě rozesmál.

„Emmette, uber volume,“ napomenula ho Alice a Rose protočila oči, tak jsem se pro změnu zasmála já.  Emmettův optimismus byl vážně nakažlivý.

„No jo,“ zamračil se a zklamaně si sednul na židli.

„Emmette, schovej mi jí na jindy,“ snažila jsem se ho hned rozveselit a hned na mě dopadly tři přísné pohledy a jeden nadšený.

„Tak dobře, hned jí k vám dovezu.“

„Jasně,“kývla jsem na souhlas.

„Jak ti je?“ zeptal se Edward na obvyklou otázku dřív, než stihl Emmett zase něco vypustit do éteru.

„Docela dobře. V pátek by mě měli pustit domů,“ podívala jsem se na něj, ale koukal jinam. To mě zabolelo. „Možná by si měl domů odvézt auto,“ navrhla jsem potichu.

„Dobře,“ souhlasil a sáhl pro klíčky ve stejný okamžik jako já.

Jakmile se naše ruce dotkly, projel mnou dobře známý elektrický proud, který probudil motýlky v mém břiše, a studená kůže rozdivočela moje srdce. „Promiň,“ zamumlal a rychle ruku stáhnul i s klíčema.

„Přinesla jsem ti nějaké věci,“ připomněla se Alice a na stůl položila tašku.

„Díky,“ vděčně jsem se usmála a na mysl mi vyvstanula sprcha.

Všichni u mě zůstali až do večera, dokonce i Edward a to mi bohatě stačilo, protože se mnou nemluvil. Alespoň mi byl a blízku.

Musela je vyhnat až sestra, která mi přinesla večeři. „Měla byste trochu víc jíst,“ napomenula mě, když jsem jí vracela skoro plný talíř.

„Nemám hlad,“ vymluvila jsem se, ale nespolkla to a s nesouhlasným výrazem odešla.

Pomalu jsem slezla z postele, z tašky vyhrabala sprchový gel, šampón a ručník, abych se mohla vysprchovat. Ale když jsem zjistila, co mi Alice zabalila za pyžamo, radši jsem si nechala to nemocniční.

Sprcha byla příjemně uklidňující, a alespoň na chvíli mi pomohla zapomenout na tu strašnou chybu, které jsem se dopustila a uvědomila jsem si to až příliš pozdě.

Jen co jsem zalezla zpátky do postele, pustila jsem se znovu do čtení a jako minule, i dnes jsem po chvíli usnula.

Ráno bylo trochu hektické. Jen co jsem zase vrátila skoro celou snídani, přišel se na mě podívat doktor. „Paní Cullenová, prý nám nechcete jíst? Tak co s tím uděláme?“ sednul se ke mně na postel.

„Nemám hlad,“ zamumlala jsem lhostejně.

„To je ale chyby,“ odpověděl a stále víc se ke mně nakláněl. „Měla byste nabrat trochu síly, aby se váš organismus lépe vzpamatoval,“ odpověděl s mírným úsměvem a stále se ke mně nakláněl.

Když už se naše obličeje téměř dotýkaly, naklonil se ještě víc a otřel rty o moje. Zalapala jsem překvapeně po dechu a jako reflex, moje ruka vyletěla k jeho tváři. „Plesk,“ ozvalo se a doktor ucukl.

„Já… se… omlouvám,“ vykoktala jsem a pod návalem rozpaků jsem sklopila hlavu.

„Ne… to já,“ zamumlal a rychle odešel.

Roztáhla jsem se na posteli a zklidňovala dech, když mi zazvonil telefon. „Ano?“ zvedla jsem ho roztřeseně.

„Bello, jak se máš?“ začala Renée.

„Mami,“ vydechla jsem překvapeně.

„Proč mi nezvedáš telefony?“ šílela.

„Já… vůbec nemám čas. Mám toho hodně ve škole a vůbec nestíhám. Promiň,“ snažila jsem se na něco vymluvit, aby to spolkla a škola mi připadala jako dobrý nápad.

„Aha a jak se vůbec máš a co Edward?“ ptala se dál a mě zatrnulo.

„Mám se fajn a Edward taky,“ snažila jsem se jí uklidnit

„To jsem ráda, hrozně ti to přeju,“ bylo slyšet, že se usmívá a já si mohla oddychnout. Alespoň do toho nešťourala a budeme mít více času si to s Edwardem vyřešit, než se znovu ozve.

„Mami, já už musím končit,“ vymluvila jsem se, když mi sestra přinesla oběd.

„Dobře. Ozvi se, až budeš moct, ale ne až za měsíc, jinak si tě hezky podám,“ zasmála se.

„Jasně, neboj. Pozdravuj Phila,“ rozloučila jsem se a začala se típat v jídle.

Nedokázala jsem vysvětlit, proč nejím, ale většinou jsem neměla vůbec chuť. Možná to bylo změnou prostředí, ale možná i stresem, který mě v poslední době provázel víc, než dost. Díky mému nechutenství jsem oběd vrátila skoro celý a sestra si mě jen nesouhlasně měřila.

Ty 2 hodiny do návštěv uběhly díky knížce jako nic. „Bello,“ dotančila ke mně Alice a objala mě. Edward si zase sednul do křesla a koukal z okna.

„Ahoj,“ dostala jsem ze sebe překvapeně a na posteli jsem si sedla.

„Hele, vím moc dobře, co se s tebou děje, ale jestli nezačneš okamžitě jíst, tak si to pěkně odskáčeš,“ varovala mě a úsměv jí pěkně potemněl.

„Ale Alice…“

„Žádné ale, potřebuješ vitamíny, nebo zase zkolabuješ,“ skočila mi do řeči.

„Jenže to nejde,“ zašeptala jsem zoufale a Edward nás jen pozoroval.

„Všechno jde, když se chce,“ zamítla mojí žádost a z kabelky vytáhla jablko. „Dobrou chuť,“ popřála mi s úsměvem a dala mi ho do ruky.

„To vážně není nutný,“ zamumlala jsem, ale ukousla si, protože jsem moc dobře věděla, že proti ní nemám žádnou šanci.

„Zítra už půjdeš domů, no není to skvělé?“ rozzářila se, jak změnila téma.

„Naprosto,“ zahučela jsem a znovu si ukousla.

„Uvidíš, Edward se o tebe postará, takže za chvíli budeš úplně zdravá,“ mrskla po Edwardovi pohledem a ten jen nesouhlasně zavrčel.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozbřesk trochu jinak 69: