Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina - Není vše, jak si přejeme

03.02.2010 (07:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5066×

Bella

Oni ze mě chtějí udělat upíra! Jakmile mi to došlo, zděsila jsem se. To přece nejde, já jsem člověk! Já nemůžu být upír, to prostě nejde. Já nechci být upír!

„Bello, uklidni se. Promluvíme si, já ti to všechno vysvětlím…” Edward se začal přibližovat, to mě vyděsilo. Další naprosto iracionální pocit, přece se tady na mě nevrhne.

„Ne stůj,” zakřičela jsem. „Nepřibližuj se ke mě,” ještě pevněji jsem se přitiskla k čelu postele a objala polštář, jako by mi to mělo nějak pomoct. V Edwardově tváři byl smutek, nic jiného než smutek a bolest.

„Bello, prosím tě, já ti to všechno vysvětlím, jenom mě nech…” pokoušel se semnou mluvit. Odmítavě jsem zakroutila hlavou, objala si nohy a kolíbala jsem se z jedné strany na druhou.

Já a upír. Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohla stát upírem, děsilo mě to. Být monstrum, které neprahne po ničem jiném, než po krvi. Nebýt to já. Ne to nejde, já nemůžu být upír, já nechci být upír! Žít s upíry ano, ale být jedním z nich ne. Nikdy!

******

„Mami, podáš mi džus,” zatahala mě za ruku moje tříletá dcera a tím přetrhla tok mých vzpomínek.

„Ano broučku, jaký chceš? Jahůdkový, pomerančový nebo mrkvový?”

„Hmm… borůvkový,” musela jsem se zasmát, nepije jiný, než borůvkový. Pokaždé, když jí dám na výběr, zvolí borůvky a je jí jedno jestli jsem je jmenovala, nebo ne.

„Tady máš,” podala jsem jí sklenici a sledovala, jak v ní mizí její obsah. Jakmile dopila, olízla si rty a odběhla do obýváku. Bylo to moje zlatíčko.

„Mami, už mi povíš, kdo je to s tebou na té fotce?” ptal se mě můj, o dva roky starší syn. Včera našel mou fotku s Cullenovými. Už jsem ji neviděla roky, naposledy při stěhování a to je bezmála šest let. Díky té fotce jsem dostala melancholickou náladu. Po dlouhé době jsem si vzpomněla na bytosti, které mě vychovaly a na okolnosti, které mi změnily život.

„Na té fotce jsi mladá, vlastně všichni jsou,” pokračoval. „Mami, kdo to tam s tebou je?” když se na mě podíval, s těmi jiskřičkami v očích nemohla jsem udělat nic jiného, než se usmát a odpovědět mu.

„To jsou Cullenovi, mí staří známí, ale už se nestýkáme.” Vzala jsem si tu fotku a dala jí do kapsy. „Pojď, půjdeme na zahradu. Budete si tam se sestřičkou hrát. Teta Lisa dovede Lanu a Klárku.”

******

Do rána jsme zůstali ve stejné poloze. Já schoulená do klubíčka u čela postele a Edward stojící na druhé straně pokoje.

„Edwarde, hádej koho…” zvolala se Esme, než vešla do pokoje. Jakmile nás uviděla, mě vyděšenou a Edwarda zlomeného, zasekla se v půlce věty. Za pár vteřin byli v pokoji všichni.

„Bello co se děje?” udělala ke mě pár pomalých kroků. Jakmile jsem viděla její přibližující se postavu, zpanikařila jsem.

„Ne nepřibližujte se!” zakřičela jsem téměř hystericky. Vyskočila jsem z postele, bylo mi jedno, že mám na sobě jenom spodní prádlo, utíkala se schoulit do kouta.

„Co jsi jí provedl?!” zavrčel Emmett na Edwarda a skočil po něm. Edward se vůbec nebránil.

„Emmette, pusť Edwarda. Edwarde, co se tady stalo?” pronesl Carlisle klidným autoritativním hlasem, nikdo si ho nedovolil neposlechnout. Emmett pustil Edwarda, ten dopadl na zem a začal vysvětlovat co se dělo. Nevnímala jsem jeho slova, jenom jsem znovu a znovu probírala své rozhodnutí.

Od té chvíle se můj přístup k nim změnil. Už jsem je neviděla jako milující rodinu, najednou to pro mě byly bytosti, se kterými jsem neměla nic společného a ani mít nechtěla. Začala jsem se od nich pomalu, ale jistě distancovat.

Celý den jsem strávila zavřená v pokoji a odmítla vyjít. Snažili se mě přesvědčit, ať s nimi mluvím, že se nic neděje, že se nemusím stát upírem, ale já věděla své. Když Alice jednou něco viděla tak intenzivně, stalo se to, ne hned ale časem ano. A já rozhodně nechtěla strávit věčnost, jako krvelačné monstrum.

Mluvila jsem s nimi, jen když se na něco zeptali a to jsem odpovídala velice stručně. V podstatě jsem celou cestu zpátky mlčela. Viděla jsem na nich, jak moc jim ubližuju, jak moc je mé chování ubíjí, ale nemohla jsem jinak. Už toho bylo opravdu moc. Dokázala jsem překousnout, že mě vychovali upíři, taky jsem překousla, že můj přítel je upír, ale fakt, že se mám stát upírem, byl na mě moc. Nemohla jsem o tom ani uvažovat, nedokázala jsem si samu sebe představit jako bestii, to nešlo.

Doma to nebylo o moc lepší, celé dny jsem trávila buď zavřená v pokoji, ze kterého se Edward taktně vystěhoval, nebo u jezera. Přemýšlela jsem, co dělat dál, jaké to teď bude, ale nic jsem nevymyslela. S postupujícím časem se mé rozhodnutí nezměnilo. Nebyla jsem připravena stát se upírem, ani teď, ani v budoucnu.

Stalo se to během druhého týdne ve škole. Do učebny přišel muž s možností dostudovat střední školu v Anglii a já se té možnosti okamžitě chytla. Byl to způsob jak se odsud dostat, okamžitě jsem se přihlásila. Esme a Carlisleovi jsem oznámila svůj záměr. Do dvou týdnů se vyřešily administrativní věci a já opustila Ameriku.

Nikdy jsem nepočítala s tím, že to dopadne tak, jak to dopadlo. Jednou, dvakrát do týdne, jsme si volali a psali emaily, ale bylo to takové neosobní. Věci typu počasí, škola, práce. Vlastně jsme si neměli co říct, jasně jsem dala najevo, že o jejich svět nestojím a oni do mého patřit nemůžou. Neplánovala jsem v Anglii zůstat. Chtěla jsem se po střední vrátit. Tak trochu jsem počítala s tím, že si utřídím myšlenky a třeba si to rozmyslím, ale bohužel, nestalo se.

Podala jsem si přihlášky na vysokou a světe div se, přijali mě na Oxford a já nastoupila. Během prázdnin jsem procestovala Evropu a z mé ‚rodiny‘ se stal jenom známý hlas na druhém konci telefonu, který řeší otázku financí. Ve třetím ročníku jsem potkala Charlese a můj osud byl zpečetěn.

******

„Lásko, už jsem doma,” ozvalo se ode dveří a já šla přivítat svého manžela.

„Charlesi,” usmála jsem se a vtiskla mu polibek na přivítanou.

Nelitovala jsem svého rozhodnutí, ani jsem nemohla. Měla jsem dvě nádherné děti, milujícího manžela a psa. Co víc si může žena přát. Je to už dvanáct let, co jsem je viděla naposledy. Dvanáct let, co jsem opustila bytosti, které mě vychovaly. Občas si vzpomenu na milující Esme, klidného Carlislea, rozverného Emmetta, nádhernou Rosálii, opatrného Jaspera, roztomilou Alici a na Edwarda. Ale čím více stárnu, tím víc mé vzpomínky blednou a já zapomínám na svět, do kterého jsem neměla nikdy patřit. Jedinou jeho připomínkou je vybledlá fotka a stálá suma na bankovním účtu.

shrnutí