Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 30. kapitola

13.02.2010 (10:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8740×

Bella

„Těhotná… Těhotná?!” vypískla jsem. „Ne to nejde, já nemůžu být těhotná! Musel ses splést. Proboha, vždyť jediný s kým jsem spala, je Edward. Edward je upír… upíři nemůžou mít děti!!! Ne… Musel ses splést, s někým zaměnit výsledky!” Vysmekla jsem se Edwardovi z klína, vzhledem k tomu, že ztuhl, to nebylo těžké. Rázovala jsem si to po místnosti, z jedné strany na druhou a mumlala si, že to není možné. Nikdo jiný v místnosti se nehýbal, v celém domě nebylo slyšet nic jiného, než moje mumlání.

„Bello! Není to omyl, kontroloval jsem to dvakrát, jsi těhotná. Tvoje ranní nevolnosti, změna jídelníčku, únava,” stál si za svým Carlisle.

„Proboha…” hlesla jsem. V místnosti byli najednou všichni, a všichni se tvářili stejně, vyděšeně. „Já… já jsem… těhotná. Ale vždyť je strašně brzo, můžu být maximálně v prvním měsíci, ani ne, tři týdny. To nemůžeš vědět!”

„Bello, já to vím. Holčičko.” Kdyby mohl upír zestárnout fyzicky, přísahala bych, že Carlisleovi je o deset let více.

„Bello,” začal Edward a opatrně ke mně přišel, chytil mě za paže a tím zastavil. Vzhlédla jsem, a podívala se do jeho obličeje, měl v něm vepsanou bolest. „Bello,” téměř zašeptal mé jméno. V jeho očích se odrážel můj vyděšený výraz. Objala jsem ho, jak nejpevněji jsem mohla, skočila jsem mu kolem krku a držela se jako klíště, Edward mě rovněž pevně objal, ani jsem si neuvědomila, že už sedíme.

„Co budeme dělat?” zašeptala jsem. Já budu… matka. Budu mít dítě, malé vřeštící mimino. Miminko s Edwardovými vlásky, jeho úsměvem, očima, já budu matka. Objala jsem Edwarda ještě pevněji.

„Carlisle?” pronesl otcovo jméno jako otázku.

„Já nevím, nikdy jsem se s tím nesetkal, nečetl jsem, že by mohl mít upír děti,” hlesl.

„My budeme rodiče,” odtáhla jsem se tak, abych viděla Edwardovi do obličeje. „Budeme mít dítě.” Edward vypadal pořádně otřeseně, ale přikývl.

„Bello, Edwarde, možná byste neměli mít dítě…” začal Carlisle. S Edwardem jsme se na něj zamračili. „Vím, není příjemné to slyšet, ale nevíme, co to bude, jestli ti to neublíží. Bello, mysli na sebe…”

‚Edwarde, já nechci, aby takhle mluvil. Je to naše dítě.‘

„Já vím Bello, ale ty jsi důležitější. Kdybych, kdybychom tě měli ztratit,” šeptal naléhavě, stejně ho všichni slyšeli.

‚Edwarde, já vím, je to risk, ale jde o naše dítě, kousek mě a tebe. Neboj se, já budu v pořádku, uvidíš.‘

Edward jenom přikývl a začal rychle mluvit s Carlislem, nerozuměla jsem jim. Objímala jsem si bříško a Edward objímal mě, bylo mi tak dobře. Takže budeme rodiče, budeme mít dítě, moje a Edwardovo. Dítě, dítě… o dětech nic nevíme, nevíme jak se o ně starat, zabavit je, koupat, kdy spí, co jedí… natož upíří děti.

Edward si mě k sobě přitáhl blíž a Jasper mě svou schopností uklidňoval, tím zaplašil paniku, která se mě zmocňovala.

„Klid Bello, to bude dobré, to zvládneme. Ano?” díval se mi Edward do očí.

„Zvládneme?”

„Ano zvládneme,” usmál se, nemohla jsem jinak, než mu úsměv oplatit.

„Takže, co bude teď?” zeptal se Jasper.

„No nejspíš bychom si měli co nejdřív najít dům,” Rose se koukla na Esme.

„Už jsem pár viděla, jeden vypadá opravdu dobře,” oznámila Esme.

„Měli bychom se co nejdříve přestěhovat, všechno zařídit, aby byla Bella v klidu,” rozhodl Carlisle.

„Svatba by taky měla být co nejdřív. Nebude to sice taková sláva, jenom v rodinném kruhu,” Alice se na nás podívala „Nebude vám vadit malá svatba?” Usmála jsem se, malá svatba byla přesně to, co jsem od začátku chtěla, žádná velká oslava, moře jídla, hostů, to nebylo pro mě. Malá rodinná oslava byla ideální. S nadějí jsem se koukla na Edwarda, ten přikývl.

„Nebude,” pronesli jsme unisimo. Bylo zvláštní jak se v jeden okamžik všechno změní. Dneska ráno jsem měla žaludeční vředy, a teď jsem těhotná.

„Dobře, tak za dva týdny,” rozhodla Alice.

„Takže Bella bude mít mimino,” konstatoval Emmett. „Já budu strejda. To bude sranda,” smál se sám pro sebe, bylo vidět, jak přemýšlí o tom, co bude provádět, jak spolu budou blbnout.

„Emmette!” napomínal ho Edward.

„No co, když už sis nedal pozor, tak ať z toho taky něco mám,” zašklebil se Emmett, Edward se rozvrčel, nebýt toho, že mu sedím na klíně, asi by na Emmetta skočil.

„Měli bychom co nejdřív nakoupit oblečení, hračky…” začala nadšeně Alice.

„…kočárek, postýlku, plínky, dudlíky…” pokračovala stejně nadšeně Rose.

„Taky bychom měli vybrat barvu pokoje. Sladění nábytku,” přidala se Esme.

„Carlisle, měl by si Bellu prohlédnout,” ozval se Jasper a starostlivě se na mě díval.

„Ano, to bych měl, pojď, půjdeme do vašeho pokoje,” zvedl se Carlisle. Přikývla jsem a pokusila se postavit, ale Edward mě vzal do náruče.

„Edwarde! Postav mě, chodit umím!” mračila jsem se na něj.

„Žádné takové, ještě zakopneš na schodech,” zašklebil se vesele, ale v očích měl strach. Za vteřinu jsem už ležela na posteli a Carlisle se chystal na prohlídku.

„Taky bych potřeboval ultrazvuk, ale v nemocnici se všechno eviduje…” mumlal si pro sebe, zbytek dokončil v myšlenkách.

„Tak to zařídíme v novém domě,” reagoval Edward na otcovy úvahy. Carlisle přikývl a dal se do prohlídky.

„Bello, jsme doma,” budil mě Edwardův sametový hlas. Esme našla a koupila dům během tří dnů, zařídit jí ho trvalo dva dny, nutno podotknout, že jí s tím všichni pomáhali. Upíří rychlost mě bude vždycky udivovat. Otevřela jsem oči, a usmála se na něho.

„Už jsem vzhůru. Vážně nechápu, jak jsem mohla během těch deseti minut usnout,“ kroutila jsem nevěřícně hlavou a zívala.

„Edwarde, opovaž se,” hrozila jsem mu. Ani si nepamatuju, jestli mi za poslední týden bylo dovoleno něco udělat. Pokaždé jsem měla někoho za zadkem. Nenechali mě udělat ani krok, nejhorší bylo, že od doby, co jsme zjistili, že jsem těhotná, nám Edward zatrhl noční hrátky. I když ho Carlisle ujišťoval, že se nic nestane.

Podle Carlislea jsem v osmém týdnu, dítě roste dvakrát rychleji, než je obvyklé, co byste taky čekali od upířího mrněte. Každý den mě prohlíží, měří, dělá testy, a kdo ví co ještě. Nejhorší na tom je, že ho podporuje celá rodina. Vážně si připadám nesvéprávně.

„Belo, přece…” začal Edward.

„Přísahám, že jestli se mě jenom dotkneš, tak uvidíš!” řekla jsem tónem, který i mě naháněl strach. Edward se zatvářil ublíženě a Emmett s Jasperem se smáli na celé kolo. Protočila jsem oči a pokračovala v cestě k novému domovu.

„Mami to je nádhera,” objala jsem Esme. Dům stál uprostřed lesa na louce, byl velký, okrový s prosklenou verandou. Vyšla jsem schody, za sebou jsem cítila nejmíň tři páry rukou připravené mě zachytit, kdyby bylo potřeba. Ocitla jsem se ve světlé verandě, která ústila do obrovského obývacího pokoje. Stejně jako v Montaně byla celá zadní strana domu prosklená, s východem za dům. V obýváku byly pohodlně vypadající pohovky a křesla, rozmístěné kolem dřevěného konferenčního stolku a obrovské plazmové televize. Na poličkách byly knihy a předměty vypovídající o jejich, našem životě, rovněž zde byly naše fotografie. V rohu místnosti stálo černé piáno. V přízemí byla ještě koupelna, jídelna a kuchyně. Po schodišti jsem se dostala do prvního patra, kde byly pokoje zbytku rodiny a Carlisleova pracovna. Ve druhém patře byl náš pokoj.

Otevřela jsem dveře a oněměla úžasem. Zeleně vymalované stěny a bílý strop doplňovala černá kovová postel se spoustou zelenobílých polštářů. Byl tady pracovní stůl, na kterém stál můj notebook a fotky rodiny. Obrovská police, nepravidelně rozdělena na menší úseky zabírala celou stěnu, byly v ní fotky, knihy, CD a předměty připomínající můj život. Všemu dominovala prosklená stěna, polštáře na sezení a velké pohodlně vypadající polohovací křeslo. Samozřejmě tady byla i koupelna a šatna, ještě vetší než v Montaně.

„To je krása,” dojatě jsem objala Alici, Rose a Esme, přitom jsem se rozvzlykala. Jeden by řekl, že změny nálad přijdou později, než v osmém týdnu.

„Jsme rády, že se ti líbí,” usmála se na mě Rose. Potom co jsem je pustila, mě objal Edward, a ostatní odešli.

„Tak co by si chtěla dělat teď?” zajímal se Edward.

„Hmm… máme tady už jídlo?” ptala jsem se s nadějí v očích.

„Na co máš chuť?” usmál se.

„Čokoládovou a vanilkovou zmrzlinu se šlehačkou, politou čokoládou a ty oplatky, co do toho dávají.” Edward se zasmál a vydal se do kuchyně. Já šla hned za ním.

„Bello,” mračil se na mě Jasper, když jsem sešla schody. Jenom jsem se ušklíbla a šla si sednout k Emmettovi, který sledoval NHL.

„Emmette, Rangers nevyhrají, oproti Chicagu nemají šanci.”

„Maličká vrať se na Zem. Chicago Rangers nikdy neporazilo, věř mi,” oponoval a přitom mě zabalil do deky, aby mi nebyla zima.

„Vsadíme se?” natáhla jsem k němu ruku. Výzvu přijal.

„O co se vsadíme?”

„Nevím, vymysli něco.”

„Když vyhraju, pojmenuješ to dítě Emmett,” usmál se vítězně.

„A co když to bude holka?”

„No… tak to bude Emmettka!” pronesl nadšeně.

„A když vyhraju já, tak budeš tyhle,” ukázala jsem na rodinu, která nás se strachem sledovala, nikdo nechtěl, aby se naše dítě jmenovalo po Emmettovi, „ode mě držet dál, je a jejich snahu bránit mi v pohybu.”

„Platí,” podali jsme si ruce a já se pohodlně opřela o Emmetta a jedla svůj zmrzlinový pohár. Musela jsem se potutelně usmívat, věděla jsem, že vyhraju. Alice se o tom zmínila, když byl Emmett a zbytek rodiny na lovu.

„Emmette, roztéká se mi zmrzlina,” podala jsem mu z půlky snězený pohár. Nepřítomně ho chytl a chladil na správnou teplotu. Byl nervózní, zbývaly dvě minuty do konce zápasu a Chicago vedlo o dva góly.

„Přiznej si, že nevyhraješ,” popichovala jsem ho.

„To se ještě uvidí, mají minutu čtyřicet tři, za tu dobu se dá dát šest gólů.”

„Ano, pokud jsi upír. A dej mi tu zmrzlinu, led z ní mít nemusím,” vytrhla jsem mu misku a dala se do zbytku čokolovádovo-vanilkové směsi.

„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři…” odpočítávala jsem vteřiny do konce, „…tři, dva, jedna, vítěz!!!” jásala jsem.

„No jo no,” zamumlal Emmett.

„Tak Emmette, jdeme na procházku,” oznámila jsem mu a zvedla se. Sotva, co jsem dala nohu na první schod, už mě držely Edwardovy ruce.

„Okamžitě mě pusť! Emmett!” zahřměla jsem. Emmett mě vymanil Edwardovi z náruče. S nesouhlasnými pohledy a protesty v zádech jsem se vydala do pokoje pro bundu.

„Bello, neměla by ses namáhat,” strachovala se Esme.

„Mami, mám tě ráda, ale nebudu sedět čtyři měsíce doma, ani omylem. Potřebuju pohyb,” odporovala jsem jí a vyšla ze dveří. Ostatní za mnou.

„Jdu s tebou,” oznámil mi Edward a propletl naše ruce. Podezřívavě jsem si ho měřila, ale zřejmě neměl postranní úmysly.

„Tak dobře,” usmála jsem se a vydala se prozkoumat nový domov. Edward mě celou cestu starostlivě sledoval, ale nic neříkal, nenamítal, jenom mě držel za ruku a ukazoval, co kde je.

Tak co kapitola, libí se? 

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 30. kapitola: