Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 17. kapitola

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (7) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 14


Rodina 17. kapitolaNejdříve chci moc poděkovat za všechny komentáře, jsem opravdu ráda, že se vám Rodina líbí. Taky se nehodlám omlouvat za konec minulé kapitoly, musíte mít trochu napětí. ;) A chci se omluvit za chyby, určitě tam nějaké budou, i když jsem to po sobě několikrát četla.

A teď ke kapitola, Cullenovi s pomocí Viktora, přišli na to, kde se Bella schovává, a hodlají si jí odvést domů. Ale co Bella, bude se s nimi chtít vrátit domů? A je to vůbec ještě její domov? To se dozvíte v 17. kapitole.

Bella

Vyšla jsem bosky z koupelny, oblečená v riflích a tričku a ztuhla šokem. Pohled, který se mi naskytl, mě dokonale vyděsil.

Přede mnou stálo 7 nádherných lidí, vlastně upírů, kteří připomínali sochy. Stála jsem naproti nim a netušila co dělat. Jak se tady dostali? Jak to, že mě našli? Jak věděli, kde budu? Co po mě chtějí? Mám se bát?

„Bello, prosím, neutíkej a nekřič. My ti to vysvětlíme. Jenom nám dej prosím šanci.” Začal Carlisle.

„Holčičko moje, prosím…” Esme udělala krok mým směrem. To mě vyděsilo. Sice šla pomalu, ale přece jen je mytická bytost, pokud jsem se nezbláznila.

Udělala jsem krok zpátky.

„Esme, stůj!” pronesla jsem hlasem zabarveným strachem. Esme se zatvářila ublíženě, ale zastavila se. Nejen že jsem nechtěla, aby přišla ke mně, ale taky jsem jï neoslovila mami.

„Já... nechoďte ke mně, prosím.” Na obličejích se jim zračila bolest, ale nedokázala jsem se k nim přiblížit, ne teď. Sice by u mě mohli být tak rychle, že bych ani nemrkla, ale ten prostor mezi námi mě uklidňoval a dával mi falešný pocit bezpečí.

„Můžeme si o tom promluvit, prosím?” zeptala se nejistě Rose.

„Dobře,” odpověděla jsem po chvíli, přeci jen chci znát pravdu. Opatrně jsem kolem nich prošla a posadila se do Willova křesla, stojícího naproti pohovky. Podívala jsem se na ně,  v očích měli naději.

„Nechcete se posadit?” Ukázala jsem na pohovku. Sice se tam nevlezou všichni, ale aspoň je budu mít na očích. Carlisle, Esme, Alice a Rose si sedli na pohovku. Jasper a Em si sedli na opěradla pohovky a Edward se postavil vedle. „Tak začnete?” Zeptala jsem se.

„Samozřejmě. Nejdřív, co všechno o nás víš?” začal nejistě Carlisle.

„Nestárnete, jste silní, rychlí, třpytíte se na slunci, mění se vám barva očí, jste upíři. A pokud jsem dobře pochopila, pijete krev,” odpověděla jsem.

„Jsi všímavá,” pronesl pyšně.

„Chci slyšet všechno,” prohlásila jsem odhodlaně. Carlisle jen přikývl.

„Jak už víš, jsme upíři, noční tvorové. Neživíme se lidskou krví, ale takových je nás málo. Většina upírů nás považuje za podřadné, když se snažíme žít s lidmi a ctíme život. Podle nich jsou lidé naší přirozenou potravou.” Přikývla jsem.

„Jak se stane člověk upírem?” zajímala jsem se.

„Je to nesmírně bolestivý proces. Když pijeme, krev vypouštíme do těla oběti jed. Jed se rozšíří do krevního oběhu, přeměna trvá většinou tři dny a je neuvěřitelně bolestivá. Po celou dobu máš pocit, jako by ti někdo lil roztavené železo do žil. Po třech dnech se ti zastaví srdce a je z tebe novorozený. Během přeměny se zlepší, usměrní naše… dovednosti, schopnosti. Zlepší se nám zrak, sluch, zvýší se síla, rychlost, odolnost. Jsme v podstatě nezranitelní, pokud nás někdo neroztrhá a nespálí. Vyniknou naše fyzické přednosti, proto lidem připadáme krásní, je to jedna z věcí na přilákání oběti. Taky se změní naše potřeby, nemusíme dýchat, spát, jediné po čem prahneme, je krev,” objasňoval.

„Co vaše oči? Proč mění barvu?”

„To je způsobeno potravou. Upíři živící se lidskou krví mají karmínové oči, nám barvu zředila zvířecí krev. Jejich odstín závisí na přísunu potravy. Tmavé odstíny hovoří o hladu narozdíl od světlých.”

„Proč se držíte od lidí dál, když s nimi žijete? Proč se jim straníte?“

„Sice nepijeme lidskou krev, ale i tak je někdy těžké odolat. Každý člověk, krev, voní jinak, některá nás láká víc, některá míň. Zvířecí krev není… plnohodnotná. Sice nás nasytí, ale neuspokojí. Je to jako jíst tofu, raději by sis dala koláč.”

„A co lidské jídlo, jíte ho nebo ne?” Emmett se zašklebil.

„Nemá pro nás žádnou hodnotu, vlastně chutná jako bláto. Jedli jsme ho jenom kvůli tobě, aby iluze byla dokonalá. Je to velice nechutné, zvlášť když ho nejsme schopni zpracovat. Vždycky ho musíme dostat ven a není to nejpříjemnější.” Pronesl provinile.

Hlavou mi vířily spousty otázek, položila jsem první, která mě napadla. „Jak to, že můžeš dělat doktora, to ti ta krev nevadí, neláká tě?”

„Nejde o to, že by mě nelákala, ale dá se to ovládnout. Víš, já, stejně jako Ros a Esme, jsem nikdy neochutnal lidskou krev. Můj otec byl pastor posedlý hony na upíry. Když už nebyl schopný vykonávat své ‚poslání‘, pověřil tím mě. Nikdy jsem po tom netoužil, ale jako poslušný syn jsem v jeho práci pokračoval. Jednou jsem narazil na skupinu upírů a pokusil se je zneškodnit. Společně s lidmi jsme se vydali po jejich stopě, ale jeden z upírů na mě skočil a kousl mě. Když jsem pochopil, co se se mnou děje, odplazil jsem se do bezpečí. Jakmile má přeměna skončila, tak jsem utekl pryč z města, daleko od lidí, a pokoušel se zabít, neúspěšně. Odmítl jsem se živit lidskou krví, strávil jsem tam několik týdnů, ne-li měsíců. Byl jsem vyhladovělý, že když kolem mě proběhla srna, neovládl jsem své instinkty a skočil na ni. V ten okamžik jsem pochopil, že existuje i jiná cesta.”

„To se stalo v Londýně během…” Odmlčela jsem se.

„V Londýně na konci šedesátých let sedmnáctého století,” dokončil mou myšlenku.

Jen tak jsem tam seděla a koukala na něho. Snažila jsem si všechno urovnat v hlavě, nebylo to zas tak moc nových informací, ale teď byly potvrzené. Nebyly to jenom domněnky a teorie. Byly to fakta. Ale má zvědavost byla neukojitelná.

„Co jsi myslel tím, že nespíte?”

Tentokrát mi odpověděl Edward. „Nemůžeme spát. Náš mozek je tak uzpůsoben. Pracuje několika… směry, dejme tomu. V hlavě máš spoustu místa a můžeš myslet na několik věcí současně. Absorbuješ všechno, co se děje kolem. Nikdy se neunavíme, necítíme potřebu spát.”

„A co teda děláte v noci, když nespíte?” Pohled na Emmetta mi to okamžitě objasnil. „Aha.” Hlesla jsem. Už mi bylo jasné, co provádí, Jasper, Alice, Rosalie, Emmett, Carlisle a Esme, ale co Edward.

„Co děláš v noci ty?” Sledovala jsem Edwarda.

Edward znejistěl? Zdálo se mi, že se ošil. „No, víš, já… Kdysi jsem si četl nebo poslouchal hudbu, abych přebil jejich myšlenky. Taky jsem lovil. Ale od doby, co jsi s námi, trávím noci u tebe v pokoji.”

Tímto nedobrovolným přiznáním mi vyrazil dech, obrazně řečeno.

„Jak to myslíš? To mě sleduješ, jak spím?” Vytřeštila jsem oči.

„Ano, ve spánku jsi roztomilá a občas mluvíš ze spaní,” usmál se.

„Co myslíš tím, že mluvím ze spaní? Proč jste mi o tom nikdy neřekli?”

„Nebylo to potřeba, navíc to děláš jenom občas.” Bylo jasné, že se mu o tomhle nechce mluvit. Já se ovšem odbýt nenechám, zjistím, o co jde, později.

Jak jsem přemýšlela o tom, co řekl, něco mi došlo.

„Jak jsi myslel‚ ‚abych přehlušil jejich myšlenky‘?”

Teď ztuhli, jejich uvolněnost se z ničeho nic vypařila.

„No, víš… Někteří upíři mají zvláštní schopnost. Jasper dokáže vnímat a ovlivňovat emoce okolo sebe. Alice vidí budoucnost, ale je to hodně subjektivní, záleží na rozhodnutí. No a já slyším cizí myšlenky,” odpověděl prkenně.

Takže on celou dobu ví, na co myslím. Slyší mé myšlenky. Slyší je i teď. Vyděšeně jsem se na něho zadívala a vyskočila z křesla.

„Bello, počkej, tvoje myšlenky neslyším.”

Tím mě zastavil a já se na něj podívala.

„Jak to myslíš?”

Slova se opět ujal Carlisle.

„Víš, nejsme jediní upíři se schopností. Elezar má taky schopnost, dokáže rozpoznat talenty. U tebe taky vycítil talent. Je to zvláštní, většinou se projevuje až u upírů, ne lidí. Bello, ty jsi štít, dokážeš zablokovat schopnosti ostatních tak, že na tebe nepůsobí. Nevím jak, ale dokážeš to ovládat. Když chceš, tak tě Alice vidí, Jasper cítí tvé emoce a Edward slyší myšlenky. Někdy taky nevědomky zablokuješ jen jednu schopnost. Proto Alice neviděla tvé rozhodnutí utéct. Zajímalo by mě, jak to děláš,” pronesl zamyšleně.

Na Elezara a jeho rodinu jsem zapomněla. Tohle by hodně vysvětlovalo. Edward většinou věděl, co chci, co potřebuju, co mi nejde. Alice mi vždycky donesla věci, které jsem potřebovala, nebo mě chytla, když jsem padala ze schodů. A Jasper, u něho jsem vždycky našla pochopení a klid. Co na mě ještě vybafnou? Že mají třetí oko, nebo umí lítat?

Ale na druhou stranu mě nevidí, neslyší, necítí. V tomhle ohledu jsem svobodná, můžu podnikat, co chci. Začal se mi na obličeji roztahovat radostný škodolibý úsměv. Moje hlava a mé činy jsou soukromé. Zvedla jsem oči a podívala se na svou rodinu. Všichni čekali, co udělám, jenom Edward měl ten frustrovaný výraz, vídala jsem ho u něj často. Můj úsměv se ještě zvětšil.

„Ostatní nemají schopnosti?” zajímalo mě.

„Nemáme schopnosti, spíš vlastnosti,” začal Carlisle. „Rosalie je krásná a houževnatá, Emmett je silný, Esme má mateřský cit a já se dokážu dobře ovládat, proto můžu být lékař.” Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlela a potom kývla. Má pravdu, Rose je ta krásná bytost v naší rodině. Emmett je silný. Pokaždé když spolu hrajeme…

„Emmette, jak je to s baseballem, když se mnou hraješ? Musíš krotit svoji sílu. Přece tě to nemůže bavit.” Emmett se ušklíbl.

„Přiznávám, hrát s tebou není tak zábavné jako s upíry, ale máš to ráda a když jsem tě to naučil.” Pokrčil rameny a tvářil se nezaujatě. Takže další z věcí, u které se přetvařuje.

„Jak jste se dali dohromady, jako rodina?” Pochybuju, že si řekli, tak tady a tady se sejdeme v tolik a budeme rodina.

Slova se opět ujal Carlisle.

„Když jsem se stal upírem, toulal jsem se po světě a studoval. Na čas jsem byl taky v Itálii. Tam jsem se seznámil s přáteli a žil tam pár desítek let. Snažili se mě vyléčit z averze k přirozenému zdroji potravy. Nakonec jsem odešel a zkusil to v Novém světě. Byl jsem osamělý, toužil jsem po společnosti. Zjistil jsem, že díky sebeovládání mohu žít s lidmi a praktikovat medicínu, ale byl jsem sám. Během chřipkové epidemie na začátku 20. století jsem potkal Edwarda.”

Teď začal Edward.

„V roce 1918 jsem společně s rodiči onemocněl. Leželi jsme v nemocnici, Carlisle byl náš lékař. Mí rodiče zemřeli, nedalo se jim pomoci. Umíral jsem taky, ale Carlisle mě zachránil. Přeměnil mě, poprosila ho o to moje matka.“ Už jsem mu chtěla skočit do řeči, ale zvedl prst a pokrčoval. „Těsně před smrtí ho prosila, aby mě zachránil, podvědomě asi tušila, co je zač. Žil jsem s Carlislem, on poznal, že jsem schopný číst myšlenky.“

„Jak?” vyhrkla jsem, než stihl pokračovat.

„Odpovídal jsem mu na nevyřčené otázky,” usmál se. „Po deseti letech s Carlislem jsem měl typický záchvat vzpurného dospívání. Nebyl jsem tak zaujatý jeho životem v abstinenci a měl jsem mu za zlé, že drží na uzdě můj apetit. Takže jsem na čas odešel a žil na vlastní pěst. Lovil jsem lidi, ale díky své schopnosti jsem si vybíral vyvrhele společnosti. Vrahy, násilníky, opilce. Ale nedokázal jsem žít s výčitkami svědomí dlouho. Po pár letech jsem se vrátil ke Carlisleovi a Esme.” Čekali, co já na to, ale nehnula jsem ani brvou a čekala, až Esme začne. Nezklamala.

„Carlislea jsem poznala jako šestnáctiletá. Tehdy jsem si zlomila ruku a on mi ji vyléčil. Hned potom mi zmizel ze života. Znovu jsem ho potkala, když mě přeměnil a zamilovala se na první pohled. Tehdy jsem skočila z útesu, protože mi zemřel synáček. Neunesla jsem to.”

„Esme přivezli, když jsem měl službu. Měla soustu zlomenin a vnitřních zranění. Byla to ta mladá dívenka, do které jsem se kdysi zamiloval. Její srdce bilo tak slabě, že ji zavezli rovnou do márnice. Nemohl jsem dopustit, aby zemřela tak mladá, rozhodl jsem se ji přeměnit,” pokračoval Carlisle, a něžně ji chytl za ruku.

„Má přeměna trvala tři dlouhé bolestivé dny. Když jsem uviděla Carlislea, zamilovala jsem se, po pár letech jsme se vzali. Edwarda beru jako svého syna, stejně jako ostatní, jako tebe.” Usmála se na mě.

„Pak se k nám dostala Rose. Našli jsme ji polomrtvou ležet na chodníku,” pronesl Carlisle smutně.

„Bylo to ve třicátých letech, bylo mi osmnáct, když mě Carlisle přeměnil. Tehdy to bylo jiné, dívky v mém věku toužily po rodině, po dětech a já taky. Rodiče mě seznámili s Kingovými, nejbohatšími lidmi ve městě. Měli syna Royce Kinga druhého, poznali jsme se a on mě požádal o ruku. Já hned souhlasila, byla to čest. Jeden večer jsem byla navštívit kamarádku, když jsem se vracela, byla tma a padal sníh. Potkala jsem Royce a jeho přátele, všichni byli opilí, snažila jsem se utéct, ale bylo to marné. Tam na ulici v noci mě znásilnili a nechali ležet polomrtvou.” Rose se netvářila bolestně, ale spíš smutně. Emmett si ji přitáhl k tělu a objal ji. Bylo na něm vidět, že být v tu chvíli na tom místě, zabil by je všechny do jednoho. „Carlisle mě našel, a proměnil. Později jsem je zabila, dostali, co si zasloužili, ale nikdy jsem neochutnala jejich krev,” řekla se zadostiučiněním v hlase.

Chvíli nastalo ticho a potom pokračoval Emmett.

„Bylo to dva roky po Roseině přeměně. Byl jsem na lovu, ale napadl mě medvěd. Věděl jsem, že jsou to mé poslední chvíle. Medvěd se po mě sápal a chtěl mi rozpárat břicho, v tom byl ale pryč. Uviděl jsem nádherného zlatovlasého anděla, a potom byla tma. Před přeměnou jsem se probudil ještě jednou. Ten anděl pronesl. ‚ Odpusť mi,‘ a potom přišla ta šílená bolest. Když jsem se po třech dnech probudil, anděl u mě stále seděl a já se zamiloval.” Něžně se usmál na Rose, ta pokračovala.

„Ten den jsem byla na lovu a uslyšela jsem křik, příšerný bolestný jekot. Vydala jsem se tím směrem, a viděla jak se na Emmetta sápe ten medvěd. Nevím, co mě to popadlo, ale okamžitě jsem ho odhodila a donesla Emmetta ke Carlisleovi, on ho přeměnil.”

„Proč jsi to neudělala sama?” zeptala jsem se.

„Nebyla jsem si jistá, jestli by to mé sebeovládání zvládlo, a udělala jsem dobře. Ani dnes bych asi nebyla schopna odolat.” Usmála se na mě.

Teď byli na řadě Jasper a Alice. Zadívala jsem se na ně. Podívali se na sebe, potom na mě a Jasper spustil.

„Bojoval jsem v občanské válce. Byl jsem nejmladším majorem ve válce, tehdy mi bylo 19. Při nástupu jsem lhal o svém věku,” usmál se. „Už tehdy jsem byl charismatický muž, podřízení i nadřízení mi věřili, spoléhali na mě. Jednou jsem potkal tři nádherné ženy. Jak jsem pochopil později, byly to upírky, přeměnili mě. Tehdy bojovali upíři o teritoria, tvořili si armády novorozených.” Podívala jsem se na něj s otázkou v očích. „Novorození jsou silní, ovládají je vlastní pocity. Bojovali jsme o území, o existenci, o moc a hlavně o potravu, o lidi. Díky své moci jsem je dokázal ovládat. Když bylo třeba, zabíjel jsem je. Ale ten život byl prázdný, bezduchý, ubíjel mě. Proto jsem utekl a toulal se po světě. Tehdy jsem potkal Alici,” dokončil a předal jí slovo.

„O svém lidském životě toho moc nevím. Vím, že mě zavřeli do blázince, kvůli mým vizím. Nevím, jak jsem se stala upírem a kdo mě přeměnil, ale stala jsem se jím. V tu chvíli jsem byla sama. Ale měla jsem vize. Viděla jsem, jak najdu Jaspera, jak bydlíme u Cullenu, to mi dalo naději,” usmála se na mě. Říkala to tak prostě, tak jednoduše, jako by o nic nešlo.

Přemýšlela jsem o tom, co zažili. O tom, co se s nimi stalo, jak žijí, milují se. Ale kde mám v jejich životě místo já?

„Jak jsem se k vám dostala?” Pozorně jsem je sledovala. Nejdřív ztuhli a hned se jim po tváři rozlil blažený úsměv.

„Bello, musíš pochopit, že jsme rodina, držíme při sobě. A to jsi z nás udělala ty,” promluvila Esme a já vyvalila oči. Jak jsem za to mohla? Vždyť spolu žijí už tak dlouho.

„V době, než jsme tě potkali a změnila jsi naše existence, jsme procházeli krizí. Naše rodina se rozpadala, nebyli jsme schopni spolu vycházet, přesto, že jsme se milovali.”

„Ten den jsme se strašně pohádali, byla to nejhorší hádka ze všech a já musela zmizet. Utekla jsem,” začala Rose. „Běžela jsem do lesa. Pryč od všech, od všeho. Doběhla jsem na mýtinu ve Forks a snažila se uklidnit. Z rozjímání mě tehdy vyrušil dětský pláč. Šla jsem za ním a uviděla tě. Měla jsi dva týdny, ležela jsi na zemi, zabalená do dečky, a plakala. Nad ničím jsem nepřemýšlela, popadla jsem tě a běžela domů. Když jsme nad tebou stáli a sledovali, jak tě Carlisle prohlíží, něco se změnilo. Najednou jsme byli zase rodina, milující rodina.”

„Snažili jsme se zjistit, kdo jsi, jestli tě někdo nepostrádá, někomu nechybíš, ale na nic jsme nepřišli. Hned na to jsme z tebe udělali člena rodiny a přestěhovali se,” dokončil vyprávění Carlisle.

Takže já jsem nalezenec. Dítě, které vlastní rodiče nechtěli, pohodili ho v lese. Měla bych cítit hněv, vztek, bolest, ale byl tady jenom smutek. Tak nějak jsem se na ně nemohla zlobit. Zadívala jsem se do jejich obličejů a pochopila, že ať jsou cokoliv, ať dělají cokoliv, ať se živí čímkoliv, jsou moje rodina, a já je budu navždy milovat. Nevydržel jsem to, vystřelila jsem z křesla a objala mámu a tátu. Objetí mi oplatili a Esme se dojetím rozvzlykala.

„Zlatíčko, odpustíš nám?” zeptala se mě.

„Odpustím, už jsem vám odpustila. Ale musíte mi dát čas. se s tím smířit.” Jenom kývla.

Vrátila jsem se do křesla a zeptala se.

„Co ty videa a fotky, které jste mi ukazovali?”

„Fotomontáže,” pronesl Jasper. Přikývla jsem.

Nevím, jak dlouho jsme tam v tichu seděli, ale přerušila ho Alice.

„Bello, co bude teď? Vrátíš se s námi domů?”

„Ty to nevíš?” zeptala jsem se.

„Ne, nevidím,” hlesla, teď měla stejně frustrovaný pohled jako Edward.

„Vrátím, ale musím si zabalit,” usmála jsem se. Nestihla jsem se skoro ani postavit a už mě všichni objímali.

„Ani nevíš, jaký jsme o tebe měli strach. Jak jsme se báli, jestli ti něco není, někdo ti neublížil. Tohle nám už nikdy nesmíš udělat,” hubovala mě Esme.

„Neboj, mami, pokud už nemáte tajemství, tak se to nestane,” pronesla jsem a ona mě objala ještě silněji.

Šla jsem společně se sestrami do Viktorova pokoje, aby mi pomohly zabalit. Upíří rychlostí, kterou mi málem vyrazily dech, to měly za 5 vteřin.

„Bello, kde jsi spala? Vždyť je tady jenom jedna postel,” zajímala se Rose.

„No, na posteli, kde bych spala.”

„A kde spal Viktor?” Pokračovala s otázkami.

„No, přece na posteli. Kde by jinde spal?” pronesla jsem klidně. Slyšela jsem, jak vedle ruply čtyři věci.

„Co to bylo?” zeptala jsem se, a vešla do místnosti. Carlisle, Emmett, Jasper a Edward se mračili a měli v rukou podivně zkroucené předměty, ve kterých jsem poznala věci kluků. Nechápavě jsem se na ně podívala a pronesla.

„Asi klukům něco dlužíte, to byly jejich věci.”

V tom vešel dovnitř Will s Jerrym a překvapeně zůstali stát.

„Ahoj, kluci. Tohle je moje rodina. Emmett, Edward, Jasper, můj otec Carlisle a mamka Esme. A tohle jsou mé sestry Alice a Rose. Rodino, tohle je Jerry a Will.” Kluci zaraženě koukali, byli v šoku a nemohli spustit oči z Alice a Rose.

„Já už pojedu domů, aby jste měli klid.” Po tomhle prohlášení se vzpamatovali a podívali se na mě.

„To nás chceš opustit? Teď, když jsme si na tebe zvykli?” obvinili mě a postupně objali.

„Měj se hezky, holka.” Ještě jednou jsem se za nimi otočila, než jsem zavřela dveře a odešla za svou rodinou čekající na chodbě.

„Bello, proč jsi vzala ty peníze?” zeptal se mě cestou k autu Emmett.

Trochu jsem zčervenala.

„Kdybych platila kreditkou, zjistili by jste, kde jsem,” zamumlala jsem. Emmetta to zřejmě pobavilo, protože se začal smát.

„Ségra, ty si ale hlavička,” pochválil mě.

Cestou na parkoviště jsme potkali Viktora s Lukem, jak jdou na kolej. Rychle jsem jim všechny představila a vysvětlila, co se děje. Luka jsem objala a rozloučila se s ním. S Viktorem jsme prohodili pár slov.

„Já myslela, že jsme se na něčem dohodli,” pronesla jsem se stopou vzteku v hlase.

„Dohodli, ale nemohl jsem se na tebe dívat, tak jsem jim zavolal. Zlobíš se na mě moc?” Udělal psí oči.

„Nezlobím. Díky za všechno.” Pevně jsem ho objala.

„Nemáš zač.” Potom mě pustil a nechal jít za rodinou.

 

Když jsem došla na parkoviště, všichni už seděli v autech. Alice s Jasperem v Porsche, Emm, Rose, Carlisle a Esme v Mercedesu a Edward v mém Maserati. Nasedla jsem a vydali jsme se domů.

 

< shrnutí >


Moc děkuju za komentáře a doufám, že zanecháte další, pokud se vám kapitola líbila.

Bližší informace o následující kapitole ve shrnutí.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 17. kapitola:

 1
09.01.2016 [10:16]

Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!