Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 13. kapitola

24.01.2010 (07:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8007×

Bella

„Krásko, proč jsi neřekla, že máš narozeniny.” Zajímal se Jonny, během průzkumu mého auta.

„Jasně mohla jsi nám to říct. Mohli jsme někam zajít a oslavit to.” Obvinila mně Eliz.

„To pořád můžeme, vlastně jsem vás chtěla někam pozvat.” Ospravedlňovala jsem se.

„A neměli bychom pozvat spíš mi tebe?” Podotkl Tod.

„No, myslím, že to není pravidlem. Stačí, když vyberete místo v Great Falls. Kromě nákupního střediska tam toho moc neznám.” Vykrucovala jsem se.

„Co třeba Underground.” Navrhl Danny.

„To by bylo super. Teď se ještě domluvit kdy, co třeba tenhle pátek?” Ptala se Helen.

„Já nic nemám.” Odpověděla jsem a všichni souhlasili.

„Hele Cullenová, svezeš mě někdy svým autem?”

„Nejsem si jistá Lancy, co kdybys mu něco udělal.” Odpověděla jsem Jonnymu stejným pohodářským tónem.

„Prosím tě, já takový andílek?” Ptal se nevěřícně. „Jo kdybys mě nechala řídit, možná bych měl strach... Počkej, necháš mě řídit? Prosím, prosím.”

„Možná jednou, až nebudu při smyslech.” Odpověděla jsem hravě.

Jonny už otvíral pusu, aby odpověděl, ale naštěstí zazvonilo na hodinu a my jsme utíkali do tříd.

Je pátek večer, za hodinu se pro mě staví Danny s ostatními. Dohodli jsme se, že pojedeme v autě Kathlyniny mamky, v pohodě se nás tam vleze všech 7.

Stála jsem uprostřed šatny a nevěděla co si obléct. Eliz říkala, že je to noční klub, o tom jsem se samozřejmě rodičům nezmínila. Proč taky, oni mají tajemství, já je můžu mít taky.

Vytáhla jsem mobil a vytočila Katlynino číslo. Po třech zazvoněních to zvedla.

„Katlyn, co si bereš na sebe? Vůbec netuším, co mám od toho klubu čekat.”

„Vezmi si něco vyzývavého, ať uděláš Dannymu radost.” Ano Danny a jeho náklonnost ke mně. Z mé strany se jedná o přátelství, z jeho snaha o vážnější vztah. „Já si beru tu červenou minisukni, kterou jsme spolu koupily minulý týden a k tomu to bílé flitrované tričko přes rameno.”

„Tak dík za radu.”

„Není zač, tak za hoďku.” Rozloučila se a položila telefon. Moc mi sice nepomohla ale aspoň něco.

„Bello, nechceš pomoct?” Usmála se na mě nevině Alice stojící mezi dveřmi.

„Když už jsi tady...” Povzdechla jsem si.

„Doufám, že neodmítneš ani mou pomoc.” Koukla se na mě s očekáváním Rose.

„Jsem naprosto bezradná, takže mě máte na starost.” To jsem neměla říkat. Okamžitě se na mě vrhly. Alice mi začala vybírat šaty, přičemž mi Rose upravovala vlasy. Vyčesala mi je na temeno hlavy a v jemných kudrlinkách je nechala zpuštěné dolů. Vypadalo to opravdu dobře. Alice mi vybrala tmavě fialové šaty nad kolena zavazující se za krkem, takže velký výstřih. K tomu páskové boty stejné barvy končící v půli lýtek. Barvě šatů přizpůsobila líčení, během kterého mi Rose našla vhodné doplňky. Teď jsem byla opravdu vděčná, že jsou mé sestry. Celkový výsledek byl naprosto úchvatný, kdyby se mnou nekouzlily takhle už dřív, nevěřila bych, že jsem to já.

„Sestřičky máte můj neskonalý dík.” Poděkoval jsem a rychle je objala.  Vzala jsem si kabelku, černý kabátek, který popravdě zakrýval víc než šaty a vydala se dolů. V půli dolního schodiště se ozval zvonek a Emmett se hned hrnul ke dveřím.

„Ahoj Danny, dávej mi na sestřičku pozor, nebo...” Hned ho začal strašit.

„Emmette Cullene, okamžitě toho nech!” Napomínala jej Esme.

„Dobrý den paní Cullenová, Emmette.” Pozdravil Danny.

„Už jdu.” Hnala jsem se rychle ke dveřím, než stihli mí bratři napáchat ještě víc škody. Ještě že je Carlisle v práci. Cestou jsem si zapínala kabát a ignorovala jejich pohledy.

„Sluší ti to.” Pronesl Danny na přivítanou.

„Děkuju, pojď, půjdeme.” Vzala jsem ho za ruku a otočila se na rodinu. „Mějte se. Ahoj.” Zavřela jsem dveře a nastoupila do auta.

„Ahoj lidi.”

„Ahoj,” pozdravili všichni sborově, a vydali jsme se na cestu.

Edward

Sledoval jsem Bellu scházející ze schodů a došel mi dech, ještě, že ho nepotřebuju. Byla naprosto dokonalá. Fialová barva jí slušela, tak jako všechno. Pásky bot dokonale obtahovaly její nádherné lýtka a dávaly jím vyniknout. Dokonale padnoucí tmavě fialové šaty stěží zakrývaly to nejnutnější. Nemohl jsem se na ní vynadívat. V tom se ozval zvonek, Emmett se hnal otevřít dveře.

„Ahoj Danny, dávej mi na sestřičku pozor, nebo...” Začal Emmett, ale byl přerušen Esme.

„Dobrý den paní Cullenová, Emmette.” Pozdravil Danny slušně, asi bych mu uvěřil, kdyby se nezadíval na Bellu. Za jeho myšlenky bych ho zabil. Nebýt Jaspera, který mě pevně držel, už by byl mrtvý.

„Mějte se. Ahoj.” Rozloučila se Bella a odešla. Slyšeli jsme, jak nastoupila do auta, všechny pozdravila a auto se začalo vzdalovat.

„Půjdu za ní.” Řekl jsem razantně.

„Ne Edwarde, Bella má právo na život, přátelé a soukromí.” Mírnila mě Esme.

„Esme ty to nechápeš. Oni nejedou do kina a restaurace ale jdou do klubu.” Odpověděl jsem co nejvyrovnaněji. Tato nová informace Esme otřásla. Emoce zklamání a zmatku se jí zračily v obličeji a stejné byly i její myšlenky.

‚Ona mi lhala? Moje holčička mi nevěří, neřekla mi pravdu. Lhala mi. Ona mi nevěří.‘ Hodnou chvíli jen tak stála a snažila se to zpracovat. Nehodlal jsem na nic čekat. Popadl jsem klíčky od Volva a vydal se do garáže. Ani jsem nestihl vyjít ze dveří a Esme mě zastavila.

„Nechej jí, Edwarde. Má právo na vlastní život a na vlastní chyby. Musíme jí nechat žít.” Pronesla zdrceně a posadila se na pohovku, tak jako všichni. Nevěděl jsem co dělat. Esme měla pravdu, Bella musí žít, ale nechtěl jsem jí nechávat samotnou, nechráněnou a zranitelnou.

„Edwarde, nedělej to.” Pronesla Alice a v myšlenkách mi ukazovala vizi. Jel jsem pro Bellu, přivlekl jsem jí domů. Bella byla nepříčetná, křičela na mě, nadávala mi a poté se mnou nemluvila. Vzdal jsem to, posadil se k sourozencům a čekal, až se vrátí.

Bella

Všichni jsme seděli u stolu a připíjeli si šampaňským. „Všechno nejlepší Bello.” Vlastně už jsme si připíjeli asi po čtvrté. Ukázalo se, že klub vlastní Jonnyho bratranec, a tím pádem je jedno jestli nám už bylo 18. Ale klub to byl dobrý. Když jsem uviděla tu budovu, nevěřila jsem, že je tady něco podobného. Kdo by taky hledal jeden z nejlepších klubů ve městě ve sklepě staré tovární budovy. Bylo zde obrovské podium, dobrý DJ a skvělá akustika. Taky tady bylo plno.

„Nepůjdeme tančit?” Zeptal se mě Danny a já s vděkem souhlasila. Ruku v ruce jsme došli na parket a začali se svíjet v rytmu hudby. Za chvilku se vedle nás objevil Tod s Eliz, Rachel s neznámým klukem a Helen v doprovodu Jonnyho. Nakonec jsem tančila nejen s Dannym ale i s Todem, Jonnem a Racheliným přítelem Jackem.

„Půjdu si sednout.” Snažila jsem se překřičet hudbu a posunky naznačila, co chci udělat. Chvilku poté se u stolu objevil Henry, Jonnyho bratranec, a donesl dva panáky.

„Co to je?” Ptala jsem se.

„Musím si s tebou přece připít, když máš narozeniny.” Usmál se na mě a začal vysvětlovat, jak se pije Tequila. Než přišli ostatní, měla jsem v sobě 3 panáky.

„Co tady provádíte?” Ptal se Danny.

„Učím tady tvou krásnou přítelkyni pít.” Odpověděl Henry a mrkl na mě. Hned nato odešel a nechal nás o samotě.

„Něco nám nesu.” Objevil se Jonny s láhví vodky a osmi skleničkami. Než jsem se nadála, už byla půlka láhve pryč, ale to není v osmi vůbec problém. Nikdy bych nečekala, že Eliz a Danny pijí. U ostatních by mě to nepřekvapilo, ale u těch dvou ano. Vždycky mi připadali zdrženliví. Ovšem, taky jsem nečekala, že budu své narozeniny slavit tímhle stylem. V životě jsem neměla víc než sklenku vína u slavnostní večeře a teď...

Během mých úvah mi Jonny nalil už třetí skleničku a já jí do sebe znova kopla.

„Krásko, pojď si zatančit.” Jonny nečekal na mou odpověď a táhl mě na parket.

„Tak co, líbí se ti tady?” Ptal se mě.

„Jo, je to tu super.” Usmála jsem se na něj.

„Ty jsi ještě nikdy nepila, že ne.” Konstatoval. Na to jsem mohla jen odmítavě zakroutit hlavou.

„Tak pojď.” Vzal mě za ruku a odvedl na bar.

„Henry dej nám něco dobrého.” Požádal svého bratranci. Za chvíli přede mnou přistály dvě skleničky pití, jehož název jsem v tom hluku přeslechla.

„Na zdraví.” Řekl Jonny ťukl si se mnou a obrátil do sebe celou skleničku. Následovala jsem jeho příkladu. Jonny objednával jednu skleničku za sebou a já pomalu ale jistě ztrácela poslední zbytky zábran.

„Bells pojď si zatančit.” Zašeptal mi do ucha Danny a táhl mě k parketu.

„Kde jsou ostatní?” Zeptala jsem se trochu s obtížemi.

„Tod a Eliz spolu támhle tančí.” Řekl a ukázal prstem na někam za sebe.

„Jonn na baru právě oblbuje nějakou blondýnku.” Natočil se se mnou, tak abych viděla.

„Rachel někam zmizela s Jackem a Helen tančí s tam tím hloučkem kluků.” Měl pravdu, Hellen se pohybovala v kruhu pěti kluků.

„Jak se dostaneme domů?” Zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že jsme všichni pili.

„Buď v klidu, odveze nás Henry, zítra ráno musí něco zařídit s Jonnyho otcem, tak u nich rovnou přespí.” Uklidnil mě.

„Nevypadáš zrovna opile.” Podotkla jsem.

„Za to ty jsi opilá víc než dost.” Odvětil a přitáhl si mě do náruče. DJ právě pustil nějakou pomalou písničku.

„To máš pravdu, tohle bych ti za střízliva nedovolila.” Poukazovala jsem na naše na sebe přitisknutá těla.

„Vím, proto si to tak užívám.” Řekl a hned na to mě políbil. Líbali jsme se dost dlouho. Danny líbal dobře, ale na Edwarda neměl. Byl to sice dlouhý krásný polibek, ale zdaleka ne tak dokonalý, jako ten Edwardův. Jakmile jsem si uvědomila, že chci, aby mě líbal Edward. Polibek jsem prohloubila, chtěla jsem tu absurdní myšlenku vypudit z hlavy.

„Vy dvě hrdličky nechte toho a pojďte na panáka.” Vyrušila nás Helen. Byla jsem jí zato docela vděčná. Dopotácela jsem se k barové židli a za chvíli si připíjela s celým Heleniným fanklubem. Všichni sice pili na mé narozeniny, teda oficiálně, a já pila abych zapomněla. Abych vypudila z hlavy obraz a hlavně pocit Edwardova těla, které mě objímá. Paže, které mě tisknou k sobě, jeho dokonalé ledové rty tisknoucí se k těm mým. Pila jsem, abych vypudila ten pocit touhy, která mě popadla.

Obrátila jsem do sebe další skleničku, hned na to jsem chytla Dannyho a táhla ho pryč. Teda spíš přidržovala jsem se Dannyho a naznačovala mu směr. Když jsem se dostali ven z klubu, opřela jsem ho o zeď a hladově políbila. Nenáviděla jsem se za to, že ho využívám, abych zapomněla na Edwarda, na jeho tělo, jeho dokonale jemné prsty hladící mé záda. Danny nás otočil, takže jsem se o zeď teď opírala já a stále mě líbal. Ten polibek moc nepomáhal, vlastně nepomáhal vůbec, jenom to zhoršoval. Čím déle jsme se líbali, tím víc jsem toužila po Edwardovi.

Vyrušili nás naši přátelé, kteří se objevili ve dveřích. „Vy dvě hrdličky nechte toho, musíme jet domů.” Hulákal na nás Tod a přitom se až neslušně tiskl k Eliz i když já nemám o slušnosti co říkat.

Danny počkal, než trochu poodejdou a zeptal se mě. „Ty si to zítra nebudeš pamatovat, nebo si to spíš nebudeš chtít pamatovat, že?”

„Asi ne.” Usmála jsem se na něj omluvně. Pousmál se a odvedl mě do auta, kde se posadil vedle mě.

„Počkat máte mé věci?” Zeptala jsem se, než stihl Henry nastartovat.

„Jo, neboj, mám je.” Řekla a hned mi je podala Helen.

Stáli sem před domem, a já sledovala pomalu vycházející slunce. Ani jsem si neuvědomila, že jsme tam byli celou noc.

„Bello, zvládneš vyjít ty schody?” Zeptal se mě Henry.

„Neboj, to zvládnu.” Zvolala jsem opilecky a vydala se zdolat překážku. Když jsem vyšla i poslední schod slyšela jsem nastartovat a odjet auto. Otevřela jsem vchodové dveře a šla do obýváku. Nečekala jsem, že tady bude sedět celá rodina, dokonce i Carlisles se už vrátil z noční služby.

„Ahoj rodinko.” Pozdravila jsem zvesela a na konci škytla.

„Bello můžeš mi prosím tě vysvětlit, co jsi dělala? Ty jsi pila?” Ptal se mě taťka.

„Jo já jsem pila a taky tančila a dělala spoustu jiných věcííí...” Řekla jsem.

„Můžeš mi prosím tě říct, kde jsi byla? V kině asi těžko. Víš, jaký jsme o tebe měli strach? Nevěděli jsme, co s tebou je. Proč jsi mi neřekla, kam jdeš? Proč jsi mi lhala?” Ptala se mě sklesle Esme.

Kdybych byla střízlivá, zřejmě by mě dojala a já bych jí utíkala obejmout a omluvit se, ale teď jsem byla opilá a bylo mi jedno, jak jí ublížím.

„Prosím tě, co je to jedna malá lež v tom moři lží co mě obklopují. Ani si nepamatuju, kdy mi kdo naposled řekl pravdu. A nepokoušej se mi říkat, že mě máš ráda. Když má člověk někoho opravdu rád, tak mu nelže, nepodvádí ho. Nejsem pro vás nic jiného než hračka. Hračka, kterou můžete podle potřeby oblíkat a česat.” Zadívala jsem se na Alici a Rose. „Pokoušet její city.” Tentokrát můj pohled patřil Edwardovi. „Dělat si z ní hracího panáčka.” Podívala jsem se na Jaspra a Emmetta. „A vydávat jí za svou dceru.” Tentokrát jsem sledovala své ‚rodiče‘. „Nepokoušejte se mi říkat, co mám nebo nemám dělat, nebo mi něco vyčítat. Vy, na to nemáte právo.” Sice to asi nedávalo moc smysl, ale mému nestřízlivému vědomí to bylo naprosto jasné. Sundala jsem si boty, nechala je ležet na půli cesty ke schodům a vydala se do svého pokoje. Bylo to značně nebezpečná a zdlouhavá cesta, na jejímž konci jsem se svalila na postel a usnula.

Ráno, no spíš pozdě odpoledne, jsem se vzbudila s příšernou bolestí hlavy. Do očí mi svítily paprsky slunce, které jsem tady ještě neviděla. Perfektní, naprosto perfektní. Zrovna v den, kdy je mi neuvěřitelně špatně, musí vykouknout Slunce, aby se mi vysmálo. Vím, že jsem to včera přehnala, ale bylo toho na mě moc.

Okamžitě jsem se posadila, ale to jsem dělat neměla. Okamžitě se ve mně zvedly žaludeční šťávy, a já tak tak doběhla na záchod. Na záchodě jsem strávila asi hodinu, než jsem si byla jistá, že už zvracet nebudu. Hned potom jsem si vyčistila zuby a vlezla do sprchy. Pouštěla jsem na sebe střídavě teplou a studenou vodu dle potřeby. Zamotaná v osušce jsem vlezla do pokoje a lehla si na postel. ‚Jenom si na chvilku odpočinu a půjdu se obléct.‘ Podobné myšlenky mě napadaly těsně před tím, než jsem znovu usnula.

Probudila jsem se zabalená v peřině a na sobě jsem měla pyžamo a v ruce zapíchnutou infuzi. Tentokrát bylo skutečně ráno, ale nedělní. Infuzi jsem si okamžitě vytáhla z paže a vstala. Už se mi nemotala hlava, to bylo dobré znamení, a zřejmě jsem za to mohla poděkovat Carlislovi. Opět jsem si vlezla do koupelny a důkladně si vydrhla celé tělo a zuby. Usušila jsem si vlasy, oblékla se a sedla si do pytle a sledovala jezero.

Mezi stále zelenými jehličnany se začalo zbarvovat listí listnáčů do červené, hnědé a zlatavé barvy. Stromy se společně s pochmurnou oblohou odrážely v blankytně modré hladině jezera, na které plulo opadané listí. Sledovala jsem tu nádheru kolem sebe a přemýšlela o páteční noci. Je to až k nevíře, ale pamatuju si všechno, bohužel. Některé věci bych nejraději zapomněla, jako třeba líbání s Danym nebo můj proslov před rodinou. Sice jsem si nevzpomínala přesně na slova, která jsem použila, ale to co jsem chtěla vyjádřit, jsem si pamatovala až moc přesně.

Co mám dělat? Nemůžu přece přijít dolů a dělat jako by nic, to nejde... Vlastně proč by to nešlo, půjdu dolů a omluvím se, s tím, že si nepamatuju, co jsem říkala, ale lituju toho. Taky vysvětlím, že jsem to tak nemyslela. Ale netuším, jak vysvětlit, že jsem se opila. Asi nejlepší bude říct pravdu. Slavila jsem narozeniny a nějak se to zvrhlo a to pravda je, nepočítala jsem s tím, že se zpiju pod obraz. Půjdu dolů a tohle jim řeknu, ale později. Teď ještě ne. Šla jsem si pro láhev vody stojící u postele, a vrátila se ke svému pytli. Opřela jsem si čelo o chladnou skleněnou stěnu a pozorovala tu nádheru venku.

Je čas na oběd. Už to nemůžu déle odkládat. Vstala jsem, protáhla ztuhlé svaly a pomalu se vydala dolů. Vešla jsem do obýváku, nikdo tam nebyl. Šla jsem dále do jídelny, kde všichni seděli za stolem a nimrali se v jídle. Tiše jsem si sedla na své místo a snědla to, co jsem měla na talíři.

Když jsem dojedla, podívala jsem se po ostatních. Nikdo jiný nejedl, jenom posouvali své jídlo z jedné strany talíře na druhou. ‚Lepší příležitost už asi nedostanu.‘ Povzdechla jsem si v duchu a začala.

„Já... Chtěla bych se vám omluvit za pátek. Lhala jsem vám, věděla jsem, že nepůjdeme do kina a na večeři, ale nečekala jsem, že se to tak zvrtne...” Odmlčela jsem se a podívala se Esme do očí. Měla v nich strach a hlavně bolest, stejně jako ostatní, nechtěla jsem jim ublížit, rozhodně ne takhle. Stačí, že oni ubližují mně. „Taky bych se vám chtěla omluvit za to, co jsem říkala, když jsem přišla domů. Moc si to nepamatuju. Teda skoro vůbec, ale nemyslela jsem to tak. Mám vás všechny moc ráda a omlouvám se.” ‚Teď vás sice i nenávidím, ale stejně lituju.‘ Dodala jsem v duchu.

Chvíli bylo ticho a potom promluvil Carlisles. „Bello nebudu ti lhát. Zklamala si nás, ale zároveň jsi měla dost odvahy se přiznat. Myslím, že ti nemusíme říkat, jak nás mrzí, že jsi nám lhala. Až příště budeš chtít někam jít, řekni to narovinu ano?” Pronesl... úlevně?

Vyjeveně jsem na něho koukala. Čekala jsem, že bude křičet a všechno mi zakáže, rozhodně ne tohle. V jejich obličeji byla jenom úleva. To znamená, že čekali něco mnohem horšího. Jediné co mě napadá je rozhovor v obýváku. Takže čekali, že si budu všechno pamatovat a vyčtu jim to. Znamená to jediné, musím konečně zjistit, co jsou zač a co skrývají.

„Ano, neboj se, už se to nestane.” Řekla jsem a nejistě se usmála. „Já teď půjdu do svého pokoje, musím udělat nějaké úkoly...” Řekla jsem a rychle zmizela nahoře.

Edward

Bella nás všechny šokovala. Nejen že přišla domů o šest hodin později, než měla, ale taky nezvedala telefon. Už jsme pro ni chtěli jet, když Alice dostala vizi, což se nestávalo v poslední době často. Venku svítalo a Bella otvírala venkovní dveře.

„Bella je tady za půl hodiny,“ prohlásil jsem a sedl si zpátky do křesla. Když přišla domů, nejen že byla neuvěřitelně opilá, ale taky po nás řvala. Vyčítala nám hodně věcí a obvinila nás ze lži. Z toho, že jí celý život lžeme a tajíme důležité věci. Pravdu jí říct nemůžeme, to nejde.

V podstatě celou sobotu prospala, kromě dvou hodin, kdy vyzvracela celý obsah svého žaludku do záchodu a vysprchovala se. Když vypnula sprcha, šel jsem za ní do pokoje, ale už tvrdě spala. Proto jsem zavolal Esme která jí oblékla pyžamo, a Carlisla. Ten jí zavedl infuzi, aby jí detoxikoval organismus.

Teď tady všichni sedíme v kuchyni a hlavou se nám honí stejné úlevné myšlenky. ‚Nic neví. Je to v pořádku. Ale co to mělo znamenat?‘

„Carlisle, co myslíš, že myslela tím, co nám řekla včera ráno?” Zeptal jsem se.

„Nevím, opilí lidé mají často sklony k přehánění, a hlavně se jim to v hlavě poplete. Takže se jí mohlo spojit spoustu vzpomínek a zážitků do jednoho a takhle to ventilovala. Ale asi by jsme si měli dávat větší pozor, pro jistotu.” 

Doufám, že se vám i tahle kapitola líbila a zanecháte komentáře, za které chci moc poděkovat.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 13. kapitola: