Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 8. kapitola

11.03.2010 (12:15) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1335×

8. kapitola - Krutá pravda

„Upíři?!“ čučela jsem jak Rus na garmošku. „Upíři?! Jako ti upíři?! Ti zubatí, bílí, studení, krvecucáčští a spící v mramorových garsonkách o rozměrech 1x2 m?“ špatně se mi dýchalo a já koukala po pokoji ve snaze najít nějaký krucifix či tak něco. No, v upířím doupěti najít kříž, by bylo asi méně pravděpodobné než že by se Zeman naučil tančit ruský balet, ale za pokus to stálo. Zbývá kuchyně, třeba budou mít aspoň česnek.

„Tak až na ty mramorové hroby jsi to vlastně vystihla,“ odpověděl mi zamyšleně Emmett. „Jo? Vážně? Takže je nemáte mramorové ale jen tak, dřevěné?“ hlas se mi třásl.

„Ježíš, nehysterči a pojď. Budou tady coby dup,“ protočil Edward oči, čapnul mě kolem pasu, naposledy se podíval na Carlisle, vyhoupl do náručí a už semnou pelášil lesem. Držel mě jako bych byla pírko a evidentně mu nedělalo žádné vrásky držet mě v náručí a přitom ještě utíkat.

Les kolem nás se najednou rozplynul a já už viděla jen jednu velkou šmouhu. Bylo to pětkrát horší než mixér a nejméně desetkrát horší jak centrifuga. Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat, za chvíli jsem si na to začala zvykla a bylo to o něco lepší. Dobře, asi si ze mě vážně nestříleli a to, že jsou upíři mysleli vážně, takovou rychlost totiž nenaštyluje ani ten jamajský opičák Usain Bolt. Nic podobného jsem doteď nezažila. Jasně, to si musím někam zapsat, upíři umějí rychle běhat.

Upíři. Proboha. Ani nevím, co jsem vlastně čekala, bylo mi tak nějak hned jasné, že to nebudou jen tak obyčejní lidé, ale upíři?! Brr, to už je vážně trochu silné kafe. Docela mě překvapilo, jak rychle jsem se s tímto faktem vyrovnala, jako bych snad už dávno tušila, že upíři existují. Ale zkuste si představit sebe na mém místě. Od sebe samotné jsem čekala poněkud drastičtější reakci na to, že upíři existují. No, nebo jsou to ještě účinky toho otřesu mozku, to proto jsem to možná vzala tak klidně. Ani už jsem neprotestovala, aby mě Edward odvedl pryč, strach mnou sice cloumal jak vítr osikou, ale k Carlisleovi jsem cítila jistou (i když opravdu malou až mizivou) důvěru a Carlisle důvěřuje Edowi, takže... mi nezbývá, než-li mu také důvěřovat. No, to ne, spíše mi nezbývá nic jiného, než-li snášet jeho přítomnost. Pche, frajer jeden libovej.

Založila jsem si uraženě ruce na prsou a našpulila naštvaně dolní ret. Ne, nebudu s ním vůbec mluvit, ani slůvko s ním neutrousím, žádná konverzace, minimum reakcí vůči jeho osobě, nulová komunikace, neznám ho, nevidím ani neslyším.

„Kam to běžíme?“ fajn, odsuzujte mě! Má vůle je zrádná mrcha, pak si to s ní vyřídím.

„Do bezpečí,“ odpověděl monotónně a neutrálně. Jeho klid mě dopálil. Ani ne před minutou mi upe v pohodě řeknou, že jsou upíři a teď si tady hezky s ležérním výrazem poskakuje lesíkem jak Karkulka.

„Jasně. Otázkou však je, zdali tam kde je bezpečno pro tebe, bude bezpečno i pro mne,“ odfrkla jsem si. „Jestli mě neseš do Drákulova doupěte, tak tam hoď zpátečku, otoč to hezky zpátky a cestou mě někde vyklop, si sama poradím dost dobře. Jak se říkává, Všude dobře, jen ne mezi upíry,“ divila jsem se, kde se ve mně ta kousavost a kuráž bere. Rejpat do upíra asi není ten nejlepší nápad, a taky že nebyl. Najednou už můj pas neobepínaly velké studené ruce a pak následoval těžký dopad na zem. Ležela jsem tam, jak dlouhá, tak široká a cítila jak mi v hlavě šrotují kolečka (cvak, cvak, cvak...). Před chvílí jsem přeci ještě neležela, ne? Jak jsem se tu ocitla?

„Tak abychom si to ujasnili. Já, tě nesnáším, Jasper tě nesnáší, Rose tě nesnáší a ze všeho nejvíc tě nenávidí Esme. Jediný důvod, proč tě tady snášíme je, že na tobě záleží Carlisleovi a Alici, od Emmetta jsem čekal, že tě také nepřijme, ale hold je to zběh a přeběhnul na druhou stranu. Takže si tu moc nevyskakuj, jedním pohybem bych z tebe mohl udělat jen flek na zemi a věř, nebyla by to pro mne žádná námaha.Zachraňuji ti krk, ale nejraději bych tě o něj připravil,“ jeho ledový hlas se mi zarýval do uší a mě najednou začaly pálit oči, to ve mně vyvolalo ještě větší vztek.

„Jo? Tak na co k čertu čekáš? Já se o vaší pomoc neprosila! Si myslíš, že když jsi upír tak jsi king nebo co?! Táhni do háje! A nech mě na pokoji, nechte mě na pokoji všichni, když je vám má přítomnost tak proti srsti!“ vyjela jsem na něj. Už jsem neseděla, ale stála.

„Fajn, tak jsi jdi!“ hulákal na mě stejně nakvašeným hlasem. „Fajn!“ vyprskla jsem, otočila se na patě a šla směrem od něj. „Fajn!“ vykřiknul taky a stejně tak se ke mě otočil zády.

„Ale, ale, vy už odcházíte? To je ale škoda, zrovna to nabíralo opravdu zajímavý spád.“ Ozval se třetí, pro mne zcela neznámý, hlas. Ani jsem nezaregistrovala jak, ale už přede mnou stál Edward v bojovné pozici.

„Felixi? Co pak to, že jsi tady sám? Nech těch žertů a vypadni, nemáš proti mně šanci,“ zavrčel samolibě Edward. Podívala jsem se pozorněji na tu třetí přítomnou osobu a na místě zkameněla. Po těl mi naskočila husí kůže a já zalapala po dechu.

„Klid, ochráním tě, neboj se,“ syknul Edward mým směrem. Ale nesnažil se mě tím uklidnit, spíš to říkal sám sobě,opakoval si slib, jenž dal Carlisleovi. Kdyby to bylo jen na jeho vůli, tak mě tady klíďo-píďo nechá a půjde raději do lesa na houby nebo chytat králíky.

Znovu jsem se podívala na muže před námi. Ty oči. Zářivě červené oči, ty samé, co jsem viděla ve vodě a také v té... vidině? V malé italské uličce. Pak mi do zorného pole padlo i jeho šactvo – černý dlouhý plášť s červeným lemováním. Sakra, tak to nebyl jen nějaký přelud? To, co jsem viděla v té uličce má nějaký reálný základ? Muž se na mě podíval a ošklivě se usmál, pak stočil pohled k Edwardovi.

„Moc si věříš,“ přimhouřil oči jmenovaný Felix a najednou už byli hoši, ou, teda upíři, v sobě. Mastili se takovou rychlostí a s takovou zuřivostí, že jsem viděla jen rozmazané fleky.

„No, tak se nenechte rušit, kluci, já už asi raději půjdu,“ pomyslela jsem si. Kdo ví, co se mnou mají v plánu, Cullenovi sice tvrdí, že mi chtějí pomoci, ale co když Edward tuhle bitvu prohraje? Pak tu zůstanu napospas Felixovi a ten nevypadal zrovna moc věrohodně.

Pomalu jsem ustupovala pozpátku do lesa, počítala do tří a pak se rychle otočila s úmyslem zdrhat. Ha, ha, ha, ta moje naivita je prostě k zulíbání, no ne?

Jak jsem se otočila a měla se k úprku, má hlava schytala takovou herdu, že se mi jazyk v tlamě protočil a oči vyletěly ušními dírkami. Sedla jsem, vzápětí lehla a nemohla se ani pohnout. Můj pohled se zdráhavě zvednul a spatřil obrovského... medvěda? ne, spíše vlka? No, každopádně to bylo velké, chlupaté a cenilo to zuby. Bože, ale no ták! Dneska není apríl! Upíři, vlkodlaci... co bude dál? Pamela Anderson bez make-upu? Zakňučela jsem a zavřela oči. Už je mi to všechno šumák, trhněte si nohama, podloubejte v nose a zaťukejte na čelo. Klidně mě rozcupujte. Ležela jsem v trávě na studené zemi a čekala, co bude, ale ono pořád nic. Jedno mé očko se pootevřelo a uvidělo opět tu chlupatou potvoru, jež nade mnou stála a jen na mě zírala, celá se otřásala a pak myslím zakňučela. Je to snad nějaký vlkodlačí rituál či co? Se mě snaží zhypnotizovat? Jeho počínání mi nedávalo moc smysl. Koutkem oka jsem zahlédla Edwarda s Felixem, jež se stále ještě rvali, Felix ale najednou čapnul Edwarda za ruku a stočil mu jí do ošklivě nepřirozeného úhlu. Edwardovi se z hrdla ozval nehorázný řev plný bolesti, kdežto Felix se začal smát. Odhodil Eda dobrých patnáct stop daleko a v mžiku stál u mě.

„Pojď, pán už tě očekává,“ uklonil se mi a myslím, že udělal i něco jako pukrle.

??? What? V hlavě mi bzučelo a já tak nějak nechápala, co se to tu děje. Moc času na rozmýšlení jsem ale neměla.

,,Ne!“ lesem se rozezněl Edwardův hlas a já uviděla jeho zděšený výraz. Ležel opodál v kupě listí a snažil se ke mně doplazit. „Zachraň ji!“ hulákal a díval se přitom už na tu chlupatou obludu, jež stála nakrčená a vrčela na toho upírského patolízala.

V hlavě mi naskočily další otazníky, oni se znají? Edward zná tuhle chlupatou kouli? Hmm, má tedy vskutku zajímavý okruh přátel, takový... různorodý, jak bych řekla. Už vím, proč se říkává: řekni mi, kdo je tvůj přítel a já řeknu, kdo jsi ty. Tady to sedí opravdu do slova a do písmene.

Vlkodlak se na mě ještě naposledy podíval tím jeho zvláštním pohledem, jemuž jsem absolutně nerozuměla a vyrazil vstříc Felixovi.

Mezitím se zvednul ze země Edward, ruka mu vysela, jako by byla utržená a s tělem ji pojila pouze kůže. Mladý Cullen ke mně přikulhal. Byl to vážně ošklivý až politování hodný pohled, na chvíli mi ho bylo dokonce líto. Ale klid, jen na chvíli. Pak mi došlo, že je to přeci jen odporný krvelačný upír. No jo, krvelačný upír! Sakra, já blbka! Vždyť oni pijí lidskou krev! Znovu jsem se na místě zarazila, ale něco mi říkalo, že Cullenů se bát nemusím. Ze strany vlkodlaka a upíra Felixe se ozval křik a zvuk lámajících se větví a stromů. Dobře, cullenovský jídelníček budeme řešit později, teď co nejdál a co nejrychleji odsud.

„Pojď, vyskoč mi na záda,“ pobídnul mě Ed a jedinou funkční rukou mi pomohl vylézt k němu na hřbet, pak se semnou rozeběhnul.

„Asi budeš mít pár otázek, jejichž zodpovězení budeš požadovat, že?“ zeptal se během cesty.

„No, záleží na tom, kolik otázek považuješ za pár,“ odpověděla jsem neutrálně.

„Ouvej, a kolik jich tak zhruba máš?“ zněl poněkud nesměle.

„Zhruba kolem čtyřiceti, možná padesáti.“ Edward se nad mou odpovědí trochu zapotácel, ale hned zase našel ztracenou rovnováhu, zraněná ruka mu pajdala podél těla, ale zřejmě mu to nijak nevadilo a ani to samotné zranění ho (už) nebolelo.

„Tak to abychom začali hned. Jen, rád bych tě upozornil, že na některé otázky ti možná nebudu moci odpovědět, nesmím. Na ty ti má právo odpovědět pouze Carlisle a ten to také udělá, tedy, až to sezná za vhodné,“pobídnul mě k tázání se. Byla jsem za to ráda, čekala jsem, že bude zase dlouho odmlouvat a nakonec se naštve a začne křičet, ale on mě naopak ponoukal k tomu, abych se ptala. Ok, máš to mít. Hlavou se mi ale vířilo tolik myšlenek, tolik otázek, takový zmatek můj mozkový software ještě nezažil. Co ode mě všichni chtějí? Jak jsem se ocitla u Cullenů? Co se mnou bude dál? Jak to Edward myslel, když říkal, že mě všichni nenávidí, proč, proč se ke mně chovají tak ošklivě? Co vlastně jí, vážně pijí lidskou krev? Kam to teď běžíme? Touhle rychlostí běhu už musíme být desítky kilometrů daleko...

„Tak pro začátek. Proč po mě všichni jdou? Co jsem provedla? Kdo byl ten upír s červenými očima, byl to ten, jenž byl se mnou ve vodě? Jo, a co to bylo za chlupatou obludu? Byla to ta, co se mnou byla tenkrát večer v lese? A kdo z vás, Cullenů, tam byl ještě? Vím, že někdo od vás tam být musel, prozrazují vás ty vaše oči,“ vychrlila jsem.

„Wow, tak šest otázek už jsi vyčerpala,“ ušklíbnul se, „Odpovím ti ve zkratce, delší rozhovor si necháme napotom, až budeme v bezpečí. Takže, odpověď na tvou první otázku zní – jsi vyvolená. Tvým osudem je rozhodnout, jak dopadne blížící se válka. Proto tě chce každý na své straně.

Ten upír s červenými očima nebyl ten samý, co byl s tebou ve vodě, ve vodě s tebou byla Jane a Alec, ale jsou ze stejné hromádky jako Felix – jsou to Vultoriovi, ale o tom až později. To oni tu válku rozpoutají a tebe potřebují jako zbraň, jako pojistku výhry.

No a ta chlupatá koule v lese, to byl vlkodlak. I když to nerad přiznávám, nejspíše nám právě zachránil život. Tenkrát večer v lese to byl ten samý vlkodlak a z Cullenů... jsem tam byl já. Měl jsem na tebe dávat pozor, ale pak se tam připletl i tenhle,“ odplivl si znechuceně (jej, tak to se asi nemají zrovna v lásce), „si myslí, že když je syn náčelníka, tak se bude celý svět točit kolem něj. Pche! Tihle Blackovi, už by se měli trochu zklidnit nebo-“ nenechala jsem ho dokončit jeho monolog. Vše, co mi právě teď řekl bylo opravdu zajímavé a já tak měla ještě víc otázek než původně, ale jeho odpověď na mou poslední otázku mě úplně vykolejila.

„Počkej, počkej. Blackovi? Blackovi z reservace Salvo?“ nechápavě jsem vyhrkla.

„No? A co? Jo, ty vlastně nic nevíš,“ uchechtnul se, „co pak, on ti tvůj milý nic neřekl?“ zeptal se kousavě a slovíčko milý ošklivě zabarvil.

„Můj, můj, co? Jak? Ty... co? Ja... jak? Fujtajbl!“ úplně jsem se zakoktala až jsem si musela slovně ulevit a rozmotat tak svůj jazyk. „Jak o tom víš?“ konečně se mi povedlo sestavit přijatelnou otázku.

„O tobě a Jacobovi? Jeho myšlenky byly slyšet na míle daleko. Jej, no to kdyby se dozvěděl Bill. Ouuuuuuuuuuuuu, ten by mu dal,“  začal se smát a já tak nějak nechápala kontext jeho rozmluvy. Jakobovy myšlenky byly slyšet na míle daleko? Hej hou, jsem tu jediná, kdo to tak nějak nepochopil? To je teď vlastně jedno, zajímalo mě něco jiného.

„Ale co s tím mají Blackovi společného? Co s tím má Jacob společného?“ nechápavě a horlivě se mé oči vypoulily a čekaly na odpověď.

„Co s tím mají společného? Všechno! To oni jsou vlkodlaci. To Jacob mě tenkrát večer v lese napadnul, prý v obavách, že ti ublížím. To Jacob nám před chvílí pomohl utéct od Felixe. Hmm, jestli to přežije, tak bych mu možná měl poděkovat. Bello, Jacob je vlkodlak,“ odpověděl s jistou známkou výsměchu v hlase.

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Pokračování - 9. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 8. kapitola: