Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 5. kapitola

17.02.2010 (09:30) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1170×

5. kapitola - Nera fiume

Bylo ráno, spala jsem a zplna se nechávala unášet sny.

Včerejšek byl opravdu perným dnem. Narozdíl od předešlého večera, kdy jsem usnula hned, jak jsem pod hlavou ucítila polštář, dnes v noci to bylo úplně jiné kafe. Pořád mi v hlavě zněla slova Billiho Blacka. Proč se takhle chová? Co jsem mu udělala? To chce, aby byl jeho syn homosexuálně založený, že se nesmí podívat ani na jednu sukni, co kolem něj projde?! Bože, vždyť je dospělý! Nebo snad patří do nějakého praštěného kultu či co?

Už jsem vlastně nespala, byla jsem někde na rozhraní mezi nevědomostí a probuzením. Každopádně jsem uvažovala a uvažovala, ale najednou mě z mých úvah něco vytrhlo... něco studeného! ne, něco mokrého!... ne, obojí!!!

Mé oči se tím šokem otevřely a zkuste hádat, co spatřily.

Nad mou postelí stál Jacob s teď už prázdným kýblem. V druhé ruce držel kýbl druhý. Jak jsem za okamžik zjistila, ten byl připraven pro Suzi - ta na ranní spršku reagovala stejně jako já. Ať už to vyzní sebe škodoliběji, měla jsem upřímnou radost, že nejsem jedinou obětí této vodní ataky. U postelí Angely a Adri stál nějaký další opičák (myslím, že se jmenoval Paul, ale ruku do ohně bych za to nedala). Když už jsme byly všechny řádně umyté, propukli hoši v hurónský smích.

„Budíček!“ soukal ze sebe Jake a přitom se řezal jak Otesánek, když zblajznul pošťáka.

„Jacobe Blacku, kdyby dokázal pohled zabíjet, tak už jsi dávno tuhý!“ hodila jsem po něm vražedný pohled. Ostatní holky byly rovněž naladěné na stejné vlně jako já, takže radostí bez sebe.

„No co, tady holky si stěžovaly, že máš prý nějaké problémy se vstáváním, tak jsem ti chtěl bodnout, ne?“ obhajoval se a smíchy se div neskácel k zemi. Celé dámské obyvatelstvo chatky číslo 13 se mračilo jak pondělí na pátek, ale smích je bohužel asi opravdu nakažlivý. Jelikož už za necelé 3 minuty se smích všech přítomných nesl až někam za úpatí hor.

Paul začal vytahovat mobil, že si nás chce na památku vyfotit. To já ale vyskočila z postele a rozběhla se k Jacobovi.

„Pojď sem, já tě obejmu!“ vykřikla jsem a vrhla se na něj.

„Aaaa, počkej, neblbni, vždyť jsi mokrá!“ vyhrknul a začal se odtahovat.

„Cože? Já že jsem mokrá? Vážně? No nekecej!“ dělala jsem překvapenou a začala jsem si prohlížet své oblečení.

„Hej ty! No já jsem vážně fakt mokrá.“ Nasadila jsem naivní obličejík alá blondýna z reklamy na jogurt Miller = je to nějaký rozbitý; a přitiskla se na Jaka, který už měl triko trochu mokré od mého prvního útoku.

„Jsem ti říkala, že nemáš močit proti větru. Teď vidíš, jak to dopadá,“ kárala mě Ange, výhružně mávala ukazováčkem, ale za chvíli už se svíjela pod postelí.

„No víš, ono to není zas tak moc nepříjemné,“ konstatoval rádoby zamyšleně a taky mě jednou paží objal – prosím vás, jen v přátelském gestu, ano? Ráda bych se vyvarovala nějakých nedorozumění.

Naše chatka se opět naplnila smíchem a... juj, ono to obětí vážně nebylo nepříjemné, naopak bych řekla, že až MOC příjemné.

Ajajaj, tohle není dobrý. Iz, vzpomeň si na zlého strýčka Billyho. Pche, ten ať si škubne bačkorou a ostříhá se naholo!

Dnes byla na programu řeka a vodní sporty. Ty mě docela braly, takže proč by ne :-).

Hned ráno jsme vyrazili a začali se připravovat na kánoe alá slalom po „Nera fiume“ (slalom po „mrtvém proudu, řece“). Jej, tak teď teda nevím, co si o tom mám myslet, jestli se ten proud jmenuje mrtvý, protože je tak klidný a pomalý, nebo protože se odtamtud ještě nikdo nevrátil živý...

Nikdy jsem moc nevnímala svůj „šestý smysl“, ale po těch zážitcích z předešlých dnů bil doslova na poplach! Takže už se mi nedařilo ho tak dobře ignorovat. Ale co se dá dělat, jít musím, jít CHCI.

Řeka byl příjemně studená a skvěle nás všechny osvěžila. U nás v Anglii by jít v červnu k řece napadlo jen málokoho, ale tady v Itálii už teď byla voda v ideálním stavu, přesně pro vodní sporty.

Kolem desáté hodiny dopolední už jsme odvazovali kánoe, které byly přivázané k malému molu, a vyráželi na cestu.

Já měla kánoi  s Ange (jak jinak) a hned za námi jela Adri se Suzanou.

Je pravda, že po chvíli cesty už mi ten nápad s vodními sporty a plavbou po řece nepřipadal tak skvělý. Ani jsem netušila, že mě může najednou bolet tolik svalů a byl mi taky nehorázný hic.

„Nechceš si to vyměnit?“ skuhrala jsem k Angele. Já totiž pádlovala a ona byla kormidelník.

„Ne, ne, díky. Mě to vyhovuje i tady.“ Vyplázla na mě jazyk a dál se slunila, koza Róza.

Před naší kánoí se však v ten okamžik objevily Jess s Laurou, samozřejmě v doprovodu jejich hloupých připomínek typu: jak se vám to pádluje? Není to na vaše IQ až moc velká zátěž?; a já najednou zatoužila po menším zpestření té dlouhé cesty...

Když jely těsně před námi, vytáhla jsem z jejich kánoe provaz na uvazování lodě a přivázala ho k naší loďce.

„Tak jo, dáme si pauzu. Co ty na to?“ mrknula jsem na Ange, jenž si na znamení souhlasu vyhoupla na okraj loďky nohu přes nohu a dala si ruce pod hlavu. Já neotálela a hned jí napodobila. Ležely jsme a čekaly, až slečinky popojedou dál, provaz se napne a ony nás nevědomky potáhnou. Schválně, kdy jim dojde ta zrada...

Po chvíli už jsme se opravdu začaly pomalu pohybovat dopředu a já i Ange jsme měli co dělat, abychom smíchy loďku nepotopily.

„No jo no, to se to někomu jede, že?“ Vedle nás zrovna projížděl Jake s Quilem (tak se totiž jmenoval ten druhý inteligent, co nás ráno zlil – Paul to byl zas jinej kořen, ten měl na starost svalouše).Otevřela jsem jedno oko a mžourala na ně.

„Si piš, když si to někdo umí zařídit...“ mrkla jsem na ně. Jake se jen podíval dopředu na Jess s Laurou, zavrtěl hlavou a přitom se ledabyle usmál. Holky už vypadaly vážně unaveně, ale podívat se dozadu je pořád ještě nenapadlo.

Jake s Quilem se však nad nimi smilovali, udělali čtyři tempa a už byli u nich.

„Holky, nic proti, ale myslím, že by vám pomohlo, kdybyste ohodily závaží,“ kývnul Quil hlavou směrem dozadu na nás s Ange. Laura se rychle otočila podél Quilových koordinátů a vzteky se jí div nerozplavily gelové nehty, to Jess řešila závažnější problém, té totiž vzteky málem popraskaly její nově vybělené zuby... Ha, ha, no vážně nevím, co z toho vidět, by byla větší švanda. Zkrátka obě začaly strašně nadávat a vyhrožovat, že jestli se ihned neodvážeme od jejich kánoe, tak dostaneme co proto a bla, bla, bla... pak už jsem je přestala vnímat, zase zavřela oči a snažila se meditovat.

Po pěti minutách jejich neustávajícího fňukání jsem se však nakonec přeci jen rozhodla se jich zbavit. Odvázala jsem provaz a hodila ho zpátky Lauře.

„Jste vážně úplně blbý,“ prskala Jessica a vraždila nás pohledem (ještě že mezi námi bylo to rozmezí pěti metrů, protože jinak by to bylo na mále).

„Ne, nejsme blbý, jen jsme si z vás udělaly srandu. Říká ti vůbec něco pojem humor? No, očividně ne. Abys totiž tohle pochopila, musela bys mít IQ vysoké alespoň jako teplota vody v této řece...“ konstatovala jsem a Quil jen uznale zahvízdal. Ani jedna z oslovených slečen však z mého proslovu očividně nic nepochopila. Takže se otočily zase dopředu a pádlovaly.

Chvíli po dvanácté jsme připluli ke břehu, kde na nás už čekala dodávka s jídlem.

„Tak, doufám, že ještě nejste moc unavení, protože v jednu vyrážíme na očekávanou Nera firume. Název vypovídá sám za sebe. Tenhle proud je vážně hodně divoký a jsou tam dost nebezpečné jezy. Po obědě dostanete helmy a záchranné vesty – jak si je oblečete, sundáte je až po tom, co celou řeku sjedeme a budeme v bezpečí na pevnině, to platí bez výjimek.  Kánoe necháme tady a přesedláme na rafty po pěti osobách. Doufám, že je vám všechno jasné,“ oznámil nám Jacob věcným tónem a když nikdo nevznášel žádné protesty, následovala okupace dodávky s jídlem.

Rozhodla jsem se, že se hnedka půjdu mrknout alespoň na kousek té „jízdy smrti“. Jo, a hned jsem toho začala litovat. Na paměti mi vytanula vzpomínka na jez Pilař a na peřeje Nene White Water Centre, i když v porovnání s tím, na co jsem právě teď zírala, to byly jen ubohé potůčky.

Vážně to nevypadalo moc hezky, samé peřeje a kameny, proud se hnal jak splašený a já měla závratě už jen při pohledu na „tohle“. Samozřejmě mám ráda action a každá výzva je u mě vřele vítaná, ale on je (i když nepatrný) rozdíl mezi výzvou na pořádný adrenalin a sebevražednými sklony! Ha, ha, ale tak co, po tom všem co se mi v průběhu necelých dvaasedmdesáti hodin přihodilo mě přeci nějaká voda z kohoutku nevyvede z míry.

Přeci jen však s vodními sporty asi na nějakou dobu seknu – čistě preventivně.

Bylo tři čtvrtě na jednu a všichni si užívali sluníčka. Mě to ale nějak nedalo, nedokázala jsem tam jen tak sedět na místě. Rozhodla jsem se, že se půjdu ještě jednou juknout na to bláznovství, které se chystáme sjet. Sotva jsem přišla a koho nevidím, samozřejmě že Jacoba.

Zrovna prověřoval, jestli jsou rafty v pořádku a jestli nechybí pádla apod.

Jak tam tak stál v předklonu, tak jsem si hnedka vzpomněla na jednu svou kamarádku, která s oblibou říkávala: komu je vystrčeno, tomu je dovoleno.

No jo no, neodolala jsem a s vynaložením veškeré fyzické i duševní síly na dalších pět pokolení dopředu jsem se rozběhla a cvrnkla do něj (no, původně jsem ho chtěla kopnou, ale to už bych to asi trochu přepískla).

Letěl opravdu krásně, v minulém životě snad musel být nějakou vlaštovkou nebo holubičkou, ne, určitě byl labutí! Jen to přistání ještě neměl moc vychytaný, přeci jen, labutě asi nedělají při přistání placáka.

Jake se vynořil a čučel jak sojka, no, spíš jak ta labuť co mrskla pěkně krutýho placáka.

„Co pak tam děláš?“ ptala jsem se a nasadila nevinný kukuč.

„Doufám, že máš sepsanou závěť nebo alespoň uzavřenou životní pojistku, protože tvé dny byly právě sečteny,“ zavrčel na mě a vyletěl z vody jako střela. Mé instinkty křičely jasně a zřetelně: ústup!

Kličkovala jsem mezi stromy a v patách měla Jacoba.

„Sakryš, veverky, kde jste? Už by to chtělo nějakou tu šiškovou výpomoc!“ Rozhlížela jsem se po stromech a tušila, že jsem totálně v tahu. Má fyzická zdatnost obdržela krutou porážku a má hrdost nenapravitelný šrám - když mě Jacob dohnal ani ne po dvou minutách toho našeho marahtonu a přehodil si mě přes rameno.

„Hmm, slečno, víte jak se říkává, že je někdo v loji? Tak to ještě tak pětkrát znásobte a vyjde vám výsledná hodnota toho, v jaké situaci se nacházíte právě teď vy...“ mrknul na mě a já jen nasucho polkla.

„Prosím o rychlou smrt,“ pípla jsem tichounce a jen stěží zadržovala smích. Jacob už mi ale neodpověděl, právě v ten okamžik jsme totiž dorazili zpátky k řece.

„Je, Jaku, kam jsi zmizel? Vzal jsem hlídku na chvíli za tebe. Jdeš mě zase vystřídat?“ zeptal se ho Seth přívětivě a s nadějí v hlase.

„Ne, ne. Promiň, ale momentálně mám na práci něco jiného.“ Popohodil si mě na rameni jako nějaký pytel brambor a pak mě ještě lisknul přes stehno = AU!

„Tak jak pak si to budete přáti? Koupel s vířivkou a pěnou nebo jen tak, s ledovou vodou?“ začal na mě mluvit přeslazeným hláskem a pomalu zacházel hlouběji do vody.

„Vířivka, vířivka! Pěna, pěna!“ křičela jsem.

„Ou, to je ale pech, pěna zrovna došla.“ Nasadil smutný kukuč a !LUP HO! už jsem viděla jen rybičky. Jak jsem se vynořila, začali jsme po sobě cákat jak malý děcka a nemohli se tohoto lehkovážného, hloupého a trapného počínání nabažit.

Chtěla jsem přeplavat k vedlejšímu břehu a musela jsem uznat, že už tady byl proud dost silný, chvílemi jsem dokonce měla strach, že mě odnese až někam do Středomoří, ale nakonec jsem to přec dala.

Hned jak se pod mými chodidly rozprostřela půda, otočila jsem se, ale Jacob nikde. Začala jsem se rozhlížet, ale on vážně nikde nebyl. Najednou ze mě všechna veselost a radost opadla a já cítila jen úzkost a nejistotu. Ten proud byl uprostřed řeky opravdu silný a věřím tomu, že kdybych neměla svou kondičku, tak to neuplavu...

„Jaku!“ můj výkřik se nesel s šustěním větví stromů a já žasla nad tím, kolik žalosti bylo v mém hlase slyšet. Nikdo se ale neozval. Otočila jsem se zase dopředu před sebe a leknutím málem vypustila ducha – samozřejmě tam stál kdo jiný než-li... VODNÍK! Ha, ha, kecem, jsem vás jen zkoušela ;-)... stál tam Jacob a usmíval se jak měsíček na hnoji.

„Tupče! Málem mě klepla pepka, měla jsem o tebe strach.“ Dělala jsem, jako že se mračím a pak mu dala jen tak přátelskou ránu pěstí do hrudníku.

„Tak ty o mě máš strach?“ chytil mi mou pěst do své dlaně (no, do té jeho lopaty by se vešla klidně ještě dvakrát) a zamrkal.

„Že ses třeba utopil,“ přiznala jsem. Nechápavě povytáhnul své onyxové obočí, pak si pravou rukou (levou rukou i nadále držel mou pěstičku, kterou si mimoděk položil na svou rozpálenou hruď) si poklepal na čelo, jako že jsem sem blázen, a pak se otočil k proudu řeky.

Fajn, teď už to ani nevypadalo bůhví jak závratně nebezpečně a navíc, pro Jakovu skoro dvoumetrovou svalovitou tělesnou schránku to bylo spíše něco jako „relaxační plavba“. Až teď mi došlo, jak absurdní byl můj strach o jeho persónu. Shovívavě jsem se na něj usmála a musela uznat, že jsem trapně zpanikařila.

Bože, co se to se mnou děje... včera jsem omdlela, pak tady začnu takhle hysterčit. Jej, ten svěží lesní vzduch mi asi leze na mozek.

Raději jsem se dívala dolů do vody pod námi, pod mou bradou se však objevila velká opálená ruka a nadzvedla mi ji.

„Tak mít zrovna o mě strach už pěkně dlouho nikoho nenapadlo. Hmm, je to příjemná změna, vědět, že se o tebe někdo strachuje.“ Na chvíli se zamyslel a pak se na mě usmál. Najednou jsem se nemohla z jeho pohledu vysvobodit a v jeho temných, půlnočních očích jsem se doslova utápěla.

„Ale no taaaaaaaaak, holka, seber se! Vzpomeň si na Billmana-Supermana, v noci tě za tohle sváže a utopí!“ hulákaly na mě doslova všechny smysly. Bylo vidět, že i Jacobovi se v hlavě honí ta samá myšlenka. Ani to mu však nezabránilo v tom, aby mi kolem pasu omotal svou paži, jako by se chtěl pojistit, že mu nikam neuteču a že tak bude mít dostatek času se rozmyslet, co se bude dít dát. Pod svou pravou rukou, kterou mi stále ještě držel na svém hrudníku, jsem cítila, jak se jeho srdeční rytmus zrychluje, až jsem se bála, že kdybych svou ruku dala pryč, tak mu to srdce snad vyskočí ven.

Přitisknul si mě k sobě ještě blíž a ta chemie a napětí, které mezi námi pulzovaly by snad dokázaly spálit na popel celý tento les.

Najednou mi došlo, proč jsem se tak bála, když jsem ho nikde neviděla. Bála jsem se o něj, bála jsem se, že se mu něco stalo a jen ta myšlenka mi dokázala nahnat husí kůži a skoro dohnat ke kolapsu.

Stála jsem tu v jeho náručí a cítila se v bezpečí a tak dobře, jako ještě nikdy. Nechtěla jsem si přiznat, co k němu cítím, vlastně jsem ani přesně nevěděla, jaké city k němu chovám – v srdci i v hlavě jsem měla hotový Babylon. Avšak jedno jsem věděla s naprostou přesností, a to,  že jestli ho do minuty nepolíbím, tak umřu. Způsobilo by mi to totiž jak fyzickou, tak i duševní bolest. Už jsem nemyslela na Billyho Blacka ani na nikoho jiného, v daný okamžik jsme tu byli jen my dva, jen já a Jacob, můj Jacob.

Mé rty se samy od sebe pootevřely a já začala přerývavě dýchat. Jake se ke mně naklonil a pouhých pět centimetr od mých rtů se naposledy zastavil, na čele se mu vykouzlila malá vráska, jak se zamračil, a pak si skousnul ret – přemýšlel, bojoval sám se sebou. Špičky našich nosů už se dotýkaly a mě úplně zamrazilo, když jsem si jen představila, že tímhle to skončí a že on mě nepolíbí. Jake však jakoby vycítil mou úzkost z jeho dlouhého otálení. Prudce se nadechnul a prorazil těch posledních pár centimetrů, které nás dělily a které mě doháněly k šílenství. Pustil mou pravou ruku a já mu ji hbitě zamotala do vlasů na týle a tiskla si ho k sobě co nejblíže to šlo. To samé dělal i on svou pravou paží, kterou doslova drtil můj pas, jak ho tlačil stále blíže k sobě. Mé pocity se teď daly přirovnat k jednomu velkému chaosu, nechápala jsem, co se to se mnou děje. Nemohla jsem dýchat, točila se mi hlava, srdce uhánělo jak splašené a v břiše jsem cítila nepříjemné mravenčení, ale stejnak právě tyto pocity bylo pro mne v danou situaci synonymem štěstí.

Jeho rty mě líbaly surově a nelítostně, jako by to bylo poprvé a naposled. Tato představa mě na chvíli vykolejila a vyděsila a tak jsem i já Jacoba začala líbat stejně náruživě.

Jeho jazýček si opravdu rychle probojoval cestu k tomu mému a sehraně tančily ten tanec vášní, u které jsem si tolik přála, aby už nikdy neskončil. Jeho rty začaly putovat po mé rozpálené šíjí a já doslova slyšela a cítila, jak voda kolem nás bublá a vře z toho žáru, co jsme vyprodukovaly.

Slastně jsem vydechovala a když mi jemně skousnul horní trapézový sval, z úst se mi vydral vzdech plný chtíče a opětovné zalapání po dechu.

Ani já však nezůstala pozadu a vřele mu oplácela polibky podél jeho lícních kostí a za uchem. Jemně jsem mu skousla ušní lalůček, tady už se ani on nedokázal ovládat a začal hlasitě vydechovat. Dotýkala jsem se každé části jeho trupu a jeho chtíč se ještě zdvojnásobil. Nezastavil se, dokud mi celý krk i dekolt nepokryl svými polibky a pak opět zaměstnal naše ústa. Vášeň postupně přecházela v romantičnost a něžnost, za pár mžiků už jsme tam jen tak stáli v obětí. Jemně mi přejížděl konečky prstů po zádech a já se mu opírala o hrudník.

„Billy nás zabije,“ konstatovali jsem dvojhlasně a hned jsme se tomu museli zasmát.

„Měli bychom jít, za chvíli už musíme vyplout,“ zašeptal mi smutně do ucha já se od něj pomalu s povzdechem odtáhla. Bylo vidět, že ani on se mě nechce vzdát a své obětí povoloval jen velmi ztuha...

„Ta řeka ale vážně nevypadá moc hezky, šla jsem se kouknout o kousek dál a hned jak jsem spatřila koryto řeky, začala jsem pochybovat o tvém zdravém úsudku...“ uchechtla jsem se na něj a nenápadně se poškrábala na čele.

„No, tak o mém zdravém úsudku by se rozhodně dalo pochybovat, ale nevěděl jsem, že jsi taková sralbotka a lekneš se nějaké říčky,“ škádlil mě. „Pche, já se nebojím ničeho. Jen bych se ale ráda ujistila, že na konci této řeky nás nečekají nějaké Niagarské vodopády bo tak něco.“ Trochu jsem se při té představě otřásla. „Neboj, slibuji, žádné Niagary... Snad jen Viktoriiny vodopády,“ mrknul na mě a já jen kulila oči. Můj výraz ho rozesmál. Naposledy si mě přitáhl blíže k tělu a mé srdce opět začalo skákat po celém hrudníku.

„Jsi roztomilá.“ Pohladil mě jemně o tváři a přitisknul své rty na ty mé rozechvělé.

„Hlavně na sebe dávej pozor a všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Přívětivě se na mě usmál.

„Teď už ale pojď, ty strašpytle.“ Chytnul mě za ruku a skoro násilím mě dotáhnul zpátky k raftům, kde už se shromáždili všichni ze skupiny.

Ještě jednou nás poučil o pravidle bezpečnosti a mohlo se vyrazit.

Snažila jsem se na to nemyslet, ale stejně jsem zářila na sto honů a měla pocit, že štěstím snad vybuchnu.

Posádku našeho raftu tvořili Tom, Mark, já, Ange a Quil (jakožto že na každém člunu musí být někdo zkušený a kdo se v těchto vodách vyzná). Lhala bych, kdybych řekla, že mě neštvalo, že je s námi ve člunu Quil a ne Jacob, ale nemůžu přeci být hned taková stíhačka. Jake byl na lodi se Suzi, Adri a ještě dvěma děvčaty.

Helma byla děsně nepohodlná a ta pitomá vesta mě nepříjemně škrábala na pravém boku, ale jak jsme dojeli k prvnímu jezu, zapomněla jsem na všechny tyto malé nedostatky natotata.

„Držte kurs! Marku víc zaber, musíme vyrovnat loď!“ rozkazoval Quil a bylo vidět, že mu tato pozice opravdu vyhovuje.

Ta řeka byla vážně šílená. Jestli si Jake myslí, že dneska ještě něco bude, tak ať na to hodně rychle zapomene, chlapeček. Za tohle ho sprcám tak, že to ještě nezažil a navíc budu minimálně do konce pobytu úplně grogy.

Snad deset minut v kuse jsme po rychlém proudu plném vyčuhujících balvanů a vodních vírů kličkovali jak zajíci a z toho se dvakrát málem vytřískali. Pak byl chvíli klid a mi si odpočinuli. Jak nám Quil oznámil, tohle byla ta „lehčí část“, před námi je prý ještě to nejlepší – tedy dva jezy a čtyři fakt krutý peřeje. No a pak game over.

Nejdřív jsem se cítila dost nejistě, ale pak jsme si to všichni začali taky opravdu užívat. Nějak jsem se tělem i duší spojila s vodou a hned se mi plulo a pádlovalo mnohem lépe.

Dost jsme se nasmáli, když Jess vypadla ze člunu a cestou s sebou vzala i další dva pasažéry své posádky. Mezi těmi dvěmi vyvolenými byl také Paul, jenž se ukázal jako velmi vzpurná nátura a Jess za tu koupel skoro utopil (sakryš, si ani nemůžete představit, jak mě tam štve to slovíčko „skoro“).

Zbývala poslední peřej, Quil jí říkal frullatore = mixér. Všude samé víry a proud uháněl splašeně jak Simír Gerchán z Kobry 11.

Byli jsme v půlce cestky mixéru, když nás proud náhle vyhodil na vyčnívající kámen, náš člun se seknul a nemohl z místa, ale Angy už visela polovinou těla ven z raftu a nemohla se dostat zpátky dovnitř.

„Ange!“ vypískla jsem, srdce se mi div nezastavilo. Pustila jsem pádlo a reflexivně přiskočila k ní (bože, taková neopatrnost!). Ani jsem si neuvědomila, že stojím uprostřed raftu, nechráněná a na tom nejméně stabilním místě.

„Sedni si, chyť se něčeho!“ vřeštěl na mě Quil. Toho jsem však vůbec nevnímala, vnímat jsem dokázala jen Jacobův vyděšený výraz, který se mísil s výrazy ostatních členů jeho posádky, jenž seděli v raftu, který se neovladatelně řítil přímo na nás. Narazili do nás s takovou vervou a silou, že to náš člun odšprajclo z mrtvého bodu, v jakém jsme se ještě před chvílí nacházeli a loď se tak dala ihned do pohybu, avšak beze mně.

Ten náraz mě vymrštil dobré dva metry vysoko a já přistála na skalnatém výběžku opodál. Ucítila jsem nepopsatelnou bolest až jsem z toho vykřikla. Opět jsem spatřila Jacobův obličej, který byl pokřiven grimasou hrůzy a zděšení, volal na mě a já mu chtěla na oplátku také poslat nějaký signál. Najednou se však mé tělo dalo znovu do pohybu a po kluzkých kamenech sjelo do temné nebezpečné vody. Z pod hladiny jsem ještě zahlédla Jake, jak bezmyšlenkovitě skáče do vody, pak už byly mé vzpomínky rozmazané a nejasné.

Voda se mnou házela na všechny strany a nemilosrdně se ze mě snažila vymlátit duši o každičký kámen, kolem kterého jsem proplula. Snažila jsem se vyplout nad hladinu a dostat do plic alespoň trošičku vzduchu, hrudník se mi svíral a mučila mě příšerná bolest. Už jsem ani nedokázala určit, zda-li byl epicentrem bolesti nedostatek kyslíku či zřejmé pohmožděniny a možná i zlomeniny...

Na okamžik se nade mnou Neptun slitoval a vypustil mě nad hladinu, využila jsem té laskavosti a nabrala do sebe s plna plic kyslíku, poté mě opět pohltila hlubina.

Jak se ukázalo, ten krátký okamžik kdy jsem se vyskytla nad hladinou, byl „jedinou“ laskavostí, kterou pro mne byl bůh vodstva ochoten obětovat. Hned na to mě totiž do sebe vcucnul vodní vír a já si připadala jako bych byla na centrifuze a na americké horské dráze najednou. Vír mnou cloumal a točil jako s hadrovou panenkou a já věděla, že teď už nemám žádnou šanci. Vodní vír mnou může točit klidně i dlouhé týdny a mou mrtvolu už možná ani nikdo nespatří, navždy bude patřit vodnímu světu.

A pak to přišlo.

Nevím, možná už jsem začala mít ze své vzrůstající tachykardie a nedostatku kyslíku halucinace, ale bylo to tu zase. V tom splašeném víru jsem se točila jak blázen a vše se mi jevilo velmi rozmazaně, ale přísahala bych na všechno svaté, že jen kousek od sebe jsem opět zahlédla ty oči. Pár metrů ode mně jsem ve vodě spatřila párek karmínově rudých očí. Připadaly mi jak malá načervenalá světélka a přibližovaly se blíž a blíž. Nechtěla jsem, aby byly ještě blíž u mně a tak jsem se snažila křičet na odpor. Čímž jsem samozřejmě vypustila i poslední zbytky svého zásobního kyslíku.

Vír se mnou opět prudce zatočil, helma mi sklouzla z hlavy – ani jsem nemrkla. Už jsem nedokázala zadržovat dech a i když jsem věděla, že to dělat nemám, můj hrudník se vzedmul a já se nadechla. V ten samý okamžik se do mě opět prudce opřela voda a já to vší silou nabrala hlavou do skály.

I přes tu nesnesitelnou agonii a ztrácející se vědomí jsem zbytky veškeré své energie vynaložila k tomu, abych se v myšlenkách naposledy rozloučila se všemi blízkými a mnou milovanými.

Pak už byla jen tma, necítila jsem bolest ani mrákoty, jen jedno velké nic.

Sbohem, Jacobe, tohle je konec Isabelly Swan...

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Pokračování - 6. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 5. kapitola: