Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 55

20.10.2009 (14:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 7142×

55. NEVINNOST A INSTINKT VRAHA

Napsala jsem svým milovaným dětem dopis. Rty jsem si napatlala rudou rtěnkou a obtiskla. Vložila jsem jim dovnitř naše staré fotky mě a Edwarda. Když nás Emmett vyfotil v polibku, když jsme spolu běželi lesem, v objetí s Edwardem, když jsem byla těhotná… s každým dítětem v náruči… všechny moje vzpomínky jsem darovala dětem a pak i celé naší velké rodinky.

Edward pokojně ležel v posteli jako kdyby spal a jediné, co zahalovalo jeho partie bylo prostěradlo okolo pasu. Nalepila jsem na dopis známku do dětského domova, kam jsme je museli poslat…

Emmett se už nesmál, Jasper stále přemýšlel, Alice mu klečela u nohou a kolébala se, Esme nečinně seděla u stolu, Carlisle zmizel z nemocnice už dávno a poslal tam falešnou zprávu o pitvě- zabit masovým vrahem a ostatní… dalšími tisíci způsoby zemřeli. Všichni jsme pro svět oficiálně mrtví… neexistujeme…

Slyšela jsem skřípění brzd před domem. Táta! Edward hned stál u mě a zabalil mě do županu. ,,Bells, víš, že jsi připravená…‘‘ Nemohl to doříct… hlas se mu zlomil.

,,Dovolím smrti si mě vzít až zemře i poslední z těch, kdo by ohrožovali naše děti.‘‘

,,A co já? Já bez tebe nemůžu přežít ani vteřinu…‘‘ Vydechl až se mi zatočila hlava. Pokrčila jsem rameny.

,,Budu čekat lásko.‘‘ Otočila jsem se k němu, chytla mu tvář do dlaní a vášnivě políbila. ,,Bell! Jsem tu!‘‘ Zasmál se táta a já se odtrhla od Edwarda. Pohladila jsem ho po tváři. On si mě něžně přitiskl do objetí a líbl na temeno.

,,Budeme vždy spolu.‘‘ Zašeptal a šli jsme dolů k tátovi a zbytku prokletých.

Objala jsem Jakea a jeho Ethinu… mé dvojče se zelenýma očima. Všichni se usmívali bolestným úšklebkem.

,,Já tak nechci…‘‘ Zašeptala jsem… ,,Nechci, aby jste kvůli nám riskovali své životy…‘‘ Jake se na mě podíval a ještě víc si mě přitiskl do objetí.

,,Děláš si srandu! Ty jsi naše rodina! Naše krev! My tě samotnou nenecháme! A potomci musí být v bezpečí!‘‘ Brečela jsem… přes slzy neviděla, zařezávala nehty do jeho kůže. Nechtěla jsem o nikoho z nich přijít… o svého otce, o Jakea, o Alici a hlavně ne o Edwarda. Nevím kdy, ale když jsem se navrátila k vědomí, byla jsem už v Edwardově ochranném objetí.

Kolébal se se mnou v náruči a snažil se utišit mé vzlyky. Seděli jsme v obýváku na pohovce a všichni mě bolestně sledovali. Šíleně mi to vadilo- nejsem žádná zoo atrakce!

Odvrátila jsem od všech pohled a otočila se k jeho hrudi. Přitiskla jsem na chvíli rty na ně a pak prsty dělala tvary.

,,Bell, zítra ráno… zítra už přijedou, Esme se má za pět minut vrátit.‘‘ Přikývla jsem. Díra už zahubila mé srdce. Nemohla jsem už nic… ,,Pusť mě na chvilku lásko, jdeme trénovat. Chci být připraven. Připraven všechny chránit.‘‘ Políbil mě na víčka.

,,Jdu s tebou.‘‘ Zašeptala jsem a zavřela oči…

,Rebelko… už si vem to, co ti patří…‘

*

Tu oběť, kterou musela Bella dát… nemohla jsem uvěřit, proč je taková, ale svým způsobem jsem ji milovala.

,Děkuju ti Bells… miluju tě…‘ Zašeptala jsem do svého nitra a ty slova si vypálila do mysli, ať ví, že stále budeme spolu. Stále budeme stát při sobě stejně jako Edward. Všiml si toho.. rychle se ke mně sklonil a přitiskl svoje rty na moje dřív, než se stihla Bella úplně vytratit z nadvlády. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a tiskla se k němu… snad je to naposledy pro Bellu a já chci, aby byla šťastná alespoň na malý moment.

,,Jdeme…‘‘ Zašeptala jsem, když se ode mě odtrhl a Edward mě vzal kolem pasu, abychom se vydali na poslední tréning.

Nikdo:

Nejhorší na tom všem po celou dobu bylo, že oni věděli, že nemají šanci proti přesile. Tengel útočit nechtěl, ale jeho žena byla snad samotný ďábel. Ta na pohled nádherná žena byla zkažená, zlá a přeplněná vztekem jako nikdo. Poštvala upíry proti Belle… proti malým nevinným dětem. Přes šedesát upírů se vydalo proti necelým dvaceti…

Černá auta jela plnou rychlostí městy, státy. Nezastavovala… Kola svištěla na betonu nejvyšší možnou rychlostí. Zastavovali jen pro benzín… záterasy policistů byly nelítostně zničeny. Všichni uvnitř aut si s úsměvem podávali skleněnou, nádhernou sklenici plnou krve… krve jadnoho muže z benzínky…

,,Už jen dvě hodiny má paní.‘‘ Omlouval se řidič. Slunce už vycházelo v prapodivné vražedné barvě.

,,Dvě hodiny je nic oproti věčnosti, hlupáku, to ještě vydržím.‘‘ Přiložila ke rtům sklenici a karmínová jí skápla na jazyk.

Rebelka:

Bella je hluboko v mém srdci. Stáhla se a až to skončí, já odejdu… odejdu navždy…

,,Lásko, oblečeš mě do něčeho?‘‘ Zašeptala jsem a koukala před sebe zamlženým oknem ven.

,,A do čeho?‘‘ Zašeptal Edward a stoupl si před skříň. Otočila jsem se pořádně k němu a sledovala jeho dokonalou hruď na které se poklidně houpal přívěšek.

,,Něco vyber… nechám to na tobě…‘‘ Chvíli sledoval skříň a pak bleskově něco vytáhl a běžel ke mně.

,,Stále jsi pro mě Bella, ale když už máš mít na rukou krev a existence, tak už nebudeme tak nevinní…‘‘ Zašeptal a klouzal po mých pažích, nadzvedával je. Vnímala jsem každý jeho dotek a moje srdce se doslova tetelilo štěstím.

Bílá volná nabíraná košilka s krásným střihem. Kožený, černý korzet obepínající dokonale můj pas a nadzvedávající ňadra. Nechápala jsem, kde se to v něm vzalo! Konečky prstů jezdil po mém dekoltu a můj krk zasypával polibky. Otočil si mě k sobě a dravě začal okupovat mé rty. Sjel rukama až ke stehnu a nadzvedl k pasu. Zavzdychala jsem. Proč mi tohle dělá! Pak ale přestal a navlékl mi na nohy kožené kalhoty. Podvodník.

,,Jsi dokonalá…‘‘ Zašeptal.

,,Ty taky.‘‘ Zasmála jsem se a on mi podal černou košili.

,,Splať dnešní dluh.‘‘ Usmála jsem se a odhalila svoje lehce našpičatělé zuby. Moje tělo i mysl se už připravovala na boj. Pomalu jsem mu oblíkala košili a lehce ho políbila tam, kde má mít srdce…

Kruhy, které jsem měla pod očima byly viditelné snad i na míle daleko, rty jsem měla od krve… cpali do mě zvířecí krev a do všech Cullenů se už nebáli pumpovat lidskou. Věděli jsme, že pokud chceme uchránit děti, musíme…

,,Jdeme.‘‘ Zašeptal a oba jsme vyrazili z našeho pokoje dolů do haly, kde už všichni čekali. Alice mi podala boty, které stylem– zase kůže mi udělaly ohromnou radost. Všichni jsme se objali a naposledy se pořádně podívali do tváří, ať si je zapamatujeme…

Nevinnost klanu Cullenových je v ruinách, teď je tu doba temna…

Z dálky jsme už slyšeli kvílení brzd a gum na asfaltu a vyšli jsme před dům. Les, který chránil náš dům bude naše bojové pole…

,,Připrav oheň Emmette.‘‘ Zašeptal Carlisle a Emmett, který s úsměvem, ale zároveň i starostí ve tváři, poslechl. Edward mě pevněji objal okolo pasu a já mu položila ruce na jeho. Auta zabrzdila kdesi za lesem a do dvou vteřin před námi stálo snad šedesást upírů.

Všimla jsem si Alice, jak se pevně přitiskla k Jasperovi, Esme jak stiskla Carlisleovi ruku… Emmetta jak polaskal Rose v jejích zlatavých kadeřích..

,,Kde jsou!‘‘ Zavrčela žena s vražedným výrazem. Byla to Gertruda. Tolikrát jsem ji vídala v hradě, ale nikdy jsem nevěděla, že ona vlastně celý ten systém vymyslela a vede.

,,Kdo?‘‘

,,Ty děti!‘‘ Zařvala až všichni málem ohluchli. Lehce jsem se pousmála.

,,Už nejsou…‘‘ Všichni za ní si začali mumlat.

,,Lžeš!‘‘ Vycenila na mě zuby a všichni se unisomo přikrčili a čekali na její signál. Signál- zabít. Narovnala se a podívala na umučeného Tengela.

,,Usměj se drahý, ty máš Edwarda a já si beru tu jeho děvku.‘‘ Její rty se lehce zachvěly a pak z nich vyšlo pouhé… ,,Zabte je.‘‘

Tik- ťak… tik- ťak…

Všechno najednou mělo tak rychlý spád… Začali jsme vrčet. Já i celá moje rodina. Všichni… Přikrčili jsme se a čekali, až budou dost blízko. Prudce jsem vystartovala na vysokého muže a povalila ho na zem. Zmítal se, snažil mě sevřít v objetí a uškrtit. Vyhnula jsem se tomu, ale strhl mě rychle ze sebe a vyskočil na nohy. Chytla jsem ho za kotník a trhla. Noha mu začala krvácet černou, zaschlou krví jeho obětí. Kapičky dopadly na můj obličej a já ztratila sebeovládání.

Roztrhala jsem ho na kousíčky, řval, zmítal se, ale bylo mu to na nic. Hodila jsem jeho části do ohně, kde začaly okamžitě syčet. Sotva jsem to postřehla, vrhly se na mě dvě ženy. Přiklincovaly k zemi a scvakly zuby přesně před mým nosem. Povalily se na můj hrudník a v něm to bolestně křuplo. Pousmála jsem se.

,,Ubohé!‘‘ Překulila jsem se těsně předtím, než stihla jedna zabořit své odporné prsty do mé hrudi a vyrvat mi srdce. Utrhla jsem jedný hlavu a druhé mezitím podsekla nohu. Jasper mi hned přiskočil na pomoc a roztrhal tu, kterou jsem nohou dusila. Křik, bezmoc, strach, nenávist, pomsta… bytosti, které jsme upalovali v očistném ohni skučely a pak jsem viděla něco, co mě zabíjelo…

Dva obrovští upíři se vrhli na malou mateřskou Esme. Zařvala jsem a běžela jí na pomoc, ale Carlisle byl první. Vrhl se na toho vyššího, ale ten ho srazil k Esme a rozdrtil jí hrudník. Carlisle bolestně vykřikl a  utrhl muži nohu. Najednou je okupilo dalších pět a bolestný, mateřský výkřik byl první známka naší porážky.

,,ESME! CARLISLE‘‘ Vzlykala jsem a skočila jednomu muži, který chtěl napadnou Sáru, po krku.

Někdo mě chytl kolem pasu a zase stiskl, křupání a zařezávání roztříštěných žeber se mi prodírávaly do plic.

,,Já se nevzdám!‘‘ Kopla jsem tu bytost do těla a ona mě upustila na zem. Vykašlala jsem trošku krve. Byla to vysoká blondýna. Zdánlivě se podobala Rose, ale růžové pramínky nasvědčovaly opak. Chytla mě za ruku a křupla. Ovisle mi levá ruka plandala okolo těla. Oči jsem měla do škvírek. Vycenila jsem zuby a vystartovala po jejím hrdle. Zuby se mi zabořily do její mramorové kůže, trhla jsem a odhazovala kousky jejího těla pryč.

Byla tu šílená zpousta krve. Moje košilka byla do té barvy doslova přebarvená a moje hnědé vlasy nabíraly přes konečky stejnou barvu. Viděla jsem Edwarda… bojoval s Tengelem. Nikdo nebvyhrával… kroužili do kolečka a odhadovali svoje budoucí kroky. Rose s Emmettem se vrhli na skupinu deseti upírů… Někdo jí vytrhl pramen zlatavých vlasů a Rose byla jako šelma. Dravě se vrhala na všechny. Bohyně pomsty… trhalam řvala, smála se jako pominutá a Emmett si to užíval. Dokud jí jeden nesrazil na zem a Emmett se přestal zajímat o vše kolem. Další dva uhasli…

,,Santiago!‘‘

,,Lauro!‘‘ Otočila jsem hlavu za hlasem mých přátel. Oba je nesli k ohni, snažili se bránit, ale nešlo to. Popel…křik, strach… konec…

,,Ne! TENGELE!‘‘ To byl její hlas.

Edward vyhrál! Začala jsem se usmívat, ale ztráta tolika mi zabraňovala, aby mě štěstí ovládlo.

,,Děvko!‘‘ Srazila mě Gertruda k zemi a její nehty mi protrhly kůži na tváři. Dlaněmi jsem se opřela o její klíční kosti a snažila se jí od sebe dostat. Prodrásávala mi kůži a trhala oblečení, když jsem zjistila krutou pravdu… nemám ruku… Zavrčela jsem a pravou jí chytila kolem krku. Překulila jsem se nad ni a kolenem ji přitiskla k zemi.

,,Nikdy nás nedostaneš!‘‘ Zapištěla jsem, ale její ruka mi bleskově prorazila hruď…

,,Buch-buch…. Buch….buch…‘‘ Vytrhla ji ven a já vyděšeně zírala na své stále lehce tlukoucí srdce. Dusila jsem se… nemohla jsem dýchat… Panebože! Těžký kámen tlačil na mou hruď a já prsty tápala v krvavé díře…

,,Zemři.‘‘ Sykla na mě.

O mou mysl se pokoušely mrákoty. Z posledních sil jsem jí s křikem odtrhla hlavu od těla a… prohrála jsem…

,Sbohem Bello, promiň, nezvládla jsem to… miluju tě Edwarde, milujeme tě s Bellou…‘ můj konec nadešel…

Nikdo:

Smrt nelze ošálit, nelze přesunout své předem stanovené datum smrti na jindy… Edward se vrhl k Gertrudě a její tělo okamžitě roztrhal a vhodil do ohně. Z dálky slyšel bolestný křik Alice a Jaspera, Ethiny a Jacoba, jejichž těla se pálila v ohni a zlověstný smích za sebou. Chytl Bellino tělo do náruče a bolestný ryk se vydral z jeho hrudi. Byl konec… Velké hranice spálených těl páchly sírou a spáleninou.

,,Edwarde, bojuj!‘‘ Zařval poslední, unavený, hladový upír…

,,Nedělej to Samueli.‘‘ Znal jeho jméno… přece už jednou jeho mysl prohledal.

,,Sbohem!‘‘ Zavrčel a Edward se už nebránil. Nikdo jiný kromě jich dvou nepřežil. Jeho pohled ale zamrzl, když se podíval za toho muže.

,To ne!‘ Projelo mu myslí. Byla tam malá Claire… sledovala je bolestným pohledem… své umírající rodiče….

,,Tatí!‘‘ Rozběhla se k nim a upír ji srazil na zem. Edward se proklínal, ale jeho tělo už nebylo pohromadě. Už jen viděl… jeho mozek viděl obrázek všech jeho tří dětí, jak sledují umírat své nejbližší a upíra, který sráží na zem jejich nejmladší dceru.

,,Nech ji na pokoji!‘‘ Rozeběhl se Nick k nim, před jeho nevinýma, čokoládovýma očima se objevilo obrovské kopí a to vystřelilo a zastavilo se v srdci posledního upíra. Muž přepadl dozádu přesně do ohně a plameny ho okamžitě zachvátily.

,,Tati! Mami!‘‘ Křičela Mariana a vzlykala společně s jejími sourozenci nad smrtí. Utekli rychle z dětského domova, když je nikdo nehlídal, protože Clair viděla bitvu… ale to už dávno byly Esme a Carlisle mrtví…

Přitiskli tvářičky k tělu jejich matky a otce… vzlykaly…

Smrt, která postihne děti je nejhorší, ale ještě horší je, když ji sledují…

Své rodiče spálili… nebyla možnost, jak jim navrátit život. Věděli, že jediná šance, jak aby byli spolu je, že je zabijí stejným způsobem… Dva malé kameny uprostřed krásné kulaté loučky s nápisy jejich jmen…

Vrátili se zpátky se vzlykotem do dětského domova a poprosili vychovatelky, zda by nebohli jednou za měsíc jít na procházku do lesa. Každý měsíc už po deset let chodí dvě překrásné dívky v objetí mladého, charizmatického muže doprostřed lesa a s lehkým úsměvem na rtech pokládají svázanou kytici barevných kvítek na zem. Kapky jejich slz dopadly na hrob milovaných osob a s těžkým srdcem odcházeli zpátky do reality… hrát si na lidi, kterými nejsou a nikdy nebudou.

Lehké mlhavé světlo v lese se objevilo na místě, kde ještě před chvílí stály ty osoby. Kdyby jste měli upíří zrak všimli by jste si, že je to nádherná žena v objetí ještě krásnějšího muže. Oba byli v bílém, krásní jako andělé, ale nepostřehnutelní. Objímali se a žena se s pár kapkami slz, které hned jak dopadly na zem změnily v malé kvítky předklonila a vzala do rukou tři kytice.

,,Taky vás milujeme děti…‘‘ Zašeptali oba a mezi prsty si pohrávali s přívěškem…

***EPILOG***

*Je to konec… konec přeplněný bolestí a kapesník mi nepomáhá zadržet slzy…*

Postarší žena a muž s pláčem odložili poslední list papíru.

,,Tak tohle bylo nádherné…‘‘ Sledovali mladou dívku před sebou, která nepřítomně zírala kamsi za ně a pohrávala si s malým přívěškem na krku… medailonkem ze zlata s krásnými ornamenty. Manželé z nakladatelství, které vydává její knihy zírali na ni a zamračili se. Viděli jasnou podobu toho příběhu v té slečně před nimi.

,,Claire? Ty máš bratra a sestru?‘‘ Podívala se na ně a mlčky přikývla.

,,Prakticky se o mě starali když rodiče zemřeli, mohla bych se zeptat, co si o tom myslíte?‘‘

,,Dokázala sis udělat vlastní přední stranu- fotka dvou milenců, který se přesně schodují s popisem v tvé knize a myslím… no, první výtisk ti pošleme o víkendu.‘‘ Dívka přikývla a žena obrátila kupu listů opačně, aby si ještě jednou prohlédla obrázek dvou andělů.

,,Sbohem slečno Osebornová, sbohem pane Oseborne.‘‘ Rozloučila se a zmizela.

Žena projela ještě jednou prstem po obrázku a zastavila se na krku. Byl tam přesně ten stejný náhrdelník, který měla i ta dívka.

,,Richarde! Myslíš, že se to stalo?‘‘ Vyděsila se a stiskla pevněji manželovi ruku.

,,Elisabeth, neblbni, upíři neexistují, ale ta holka má talent.‘‘

,,To ano.‘‘ Pousmála se a kapička slzy se rozptýlila po jedné stránce. Otevřela zase první stránku a podívala se na věnování…

,Kdybych se měla rozhodnout, věnovala bych tenhle příběh mé matce Isabelle a otci Edwardovi… za podporu ve psaní vděčím obzvlášť své sestře a bratru…‘

Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.

J.R.R. Tolkien

Chytaly mě nálady tvořivosti... a tak tu jako vždy na konci nějaké té delší povídky máte nějaký výtvor.. KOMENTÍKY, KRITIKU....

Ahojky, chtěla bych se vás všech, co jste zabrouzdili na tuhle povídku, zeptat, co si o tom myslíte... Měla bych dál pokračovat v psaní povídek? ANO? NE? MOŽNÁ? Je to jen na vás.

Tuším, že jste teď na mě asi naštvaní, že jsem skončila tuhle povídku, ale berte to takhle, kolik povídek tady má 55 kapitol? 55 NUDNÝCH kapitol? 55 kapitol vcelku o tom, co je puberta, láska, znásilnění, nevěra, mateřství...smrt... vražda...

Pojednávající o osudu dvojice, které se asi nikdy nezbavím, protože povídka která je rozpracovaná má stejné hrdiny...

Prosím, prosím VŠECHNY co to četli. Písněte. Udělejte radost jedný praštěný, pubertální holce...

S úctou váš spisovate, DJ, malíř, drogový dealer a cvokař....Niki311

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 55: