Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 37

21.09.2009 (17:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3200×

Paramore 4ever... prostě tohle je skupina, která v kombinaci s Twilight ságou jede! 

37. TAJEMSTVÍ ČÍSLO JEDNA A PÁR LET ŠTĚSTÍ…

Edward:

Bella byla každý den šťastná. Viděl jsem jí to na očích, v každodenním smíchu, který mi zahřál srdce, které už desítky let netlouklo, ale uvědomoval jsem si to jen když nebyla poblíž. S ní byl svět o tolik dokonalejší…jen…

Sebastian stál o kousek dál a úzkostlivě sledoval Bells, jako kdyby se bál o ni…abych ji něco neudělal.

,,Proč jí to neřeknete?‘‘ Byl jsem zvyklý už na to, že mu vykám…

,,Nejde to.‘‘

,,Myslím, že to pro ni bude lehčí.‘‘

,,Tak proč se jí taky nezeptáš na tu věc, kterou máš v kapse?‘‘ Krabička, kterou jsem měl v kapse se mi otřela o bok.

,,Nemyslím si, že je na to ještě čas…‘‘ Odpověděl jsem mu zahanbeně.

,,Vidíš, taky se mi to ještě nechce říct.‘‘ Zamumlal a sedl si na gauč. Ze schodů pomalu někdo sestupoval.

,,Edwarde!‘‘ Zavýskla krásným, medovým hlasem a Sebastianovou tváří projela lítost.

,,Bells.‘‘ Usmál jsem se, objala mě a zlehka jsem ji políbil. Zaslechl jsem zavrčení. ,,Bell, myslím, že by ti chtěl vůdce něco říct.‘‘ Její rozzářené oči pohasly. Vystřídala je zvědavost.

,,A co to je?‘‘ Zase zavrčel a já se lehce usmál.

,Za tohle tě asi zabiju.‘ Pohrozil mi v myšlenkách. Vzal jsem Bell kolem pasu a pokývl hlavou k Sebastianovi, ať nás následuje.

Zavedl jsem je kousek do lesa. Tam, kde jsem věděl, že nás nebude nikdo rušit. Ptáci lehce cvrlikali, ale hned, jak jsem tam došel, tak uletěli. Nedivím se jim. Všichni by měli od zrůdy utíkat dál a ne se na ni sápat jako Bella. Povzdechla si a vymotala se mi ze sevření.

,,Tak konec legrace, co se děje Edwarde?‘‘ Vůdce se sklopenou hlavou k nám došel a usmál se.

,,Jsi stejná jako tvoje matka… netrpělivá…‘‘ Bella se vyděsila a zarazila.

,,Co o ní víte? A kdo vůbec jste?‘‘ Pustil jsem Bells a šel trochu dál do stínu. Necítil jsem se tam dobře… ne, když mě tam nepotřebovali. Cítil jsem se tam trochu nevhodně. Bella mě úzkostlivě pronásledovala pohledem a zatřásla se.

,,Bells, já…‘‘ Začal Sebastian a zhluboka se nadechl. Jeho už tak pomalu tlukoucí srdce se ještě zrychlilo. ,,Já…jsem tvůj…‘‘ Bylo vidět, jak je netrpělivá, cítil jsem z ní to napětí. Kousala si spodní ret.

,,Můj co?‘‘ Nevydržela to a oči měla do škvírek.

,,Tvůj táta…‘‘ Překvapeně zamrkala.

,,Co…cože?‘‘

,,Tvoje maminka se jmenovala Silje…‘‘ Při tom ženském jméně se mu zlomil hlas.

,,Tati?‘‘ Belle vyhrkly slzy z očí a razily si cestu po tváři. Muž přikývl a Bella k němu pomalu došla. Objal ji a přitiskl na hruď. U srdce mě štíplo… Bodla mě žárlivost.

Políbil ji do vlasů a moje láska zavzlykala. ,,Tati…‘‘ Šeptala a odtáhla se.

Dívala se do jeho tváře snad hodiny a pokaždé, když si všimla podobného rysu se pousmála. Měla rovný, dominantní, ale přesto něžný nos po něm. Vysoké čelo, které by usneslo jakoukoliv ránu. Širší ramena po něm, silné kosti, které se jen tak nezlomí. A možná ještě trošku bradu. Měli podobný tvar očí, ale nebyla to stejná barva-neshodovala se… on je měl černé, ale stejně hluboké.

,,Nemůžu tomu uvěřit.‘‘

,,Promiň, že jsem tu nebyl, když jsi mě potřebovala. Nemohl jsem tě najít. Netušil jsem, kam tě maminka tvoje schovala.‘‘ Lehce se zamračila. V tom výrazu jsem viděl, že ji sžírá zvědavost. ,,Moje maminka?‘‘

,,To je dlouhý příběh.‘‘

,,Mám čas.‘‘ Zazubila se.

,,Tak si sedni Bells. Asi bych měl začít tím, abys znala alespoň moje jméno.‘‘ Přikývla a poslušně si sedla vedle něj na kámen a já se za nimi naposledy ohlédl. Nemusím tu být. Ne teď. Připadal jsem si jako tajný špion. Měl jsem takové nepříjemné nutkání, že tohle to je osobní. Nepotřebují obecenstvo, aby jim tleskalo….

Setkáme se doma… Pomyslel jsem si.

Nikdo:

,,Jmenuji se Sebastian. Asi před padesáti lety jsem se zamiloval do tvojí maminky. Jmenovala se Silje. Krásná jako růže, vzácná a viděl jsem v ní ztělesněnou dokonalost.‘‘ Bella se pousmála a z oka jí ukápla slza.

Víš v té době byla válka mezi rody. Vlkodlaci i upíři byli proti nám. Schovávali jsme se v horách a tvoje maminka byla moje slunce. Můj vzduch. Moje srdce… celý svět…celá existence v jednom. Jednoho večera. Byl podzim. Utekla do lesa a já to nevěděl. Nevěděl jsem, co se děje a až později jsem zjistil, že se od nás snaží odvést pozornost vlků, kteří ji v tu dobu sledovali. Víš, tvoje matka uměla zabíjet…zabíjet ohněm.‘‘ Bella se otřásla. Její život nebyl nikdy normální a teď se to všechno objasnilo.

,,Večer předtím ses narodila a byl zázrak, že jste to obě přežily. Víš, měla moc úzkou pánev a ty moc velkou hlavičku.‘‘ Zasmál se trpce.

,,Ale přežily jste to a já byl nejšťastnější bytost na světě. Zjistili jsme, že vás pronásleduje skupina vlkodlaků a hned ráno jsme chtěli vyjet daleko…daleko na jih. Tam, kde by se usmažili. Ani upíři ani vlkodlaci nemají moc rádi slunečné části země. Kožich vlkodlaků je na to moc hustý a upíři nemůžou chodit ven, protože by se třpytili. Ale když jsem se probral… neležela Silje vedle mě a tvoje kolébka byla prázdná… mohl jsem se zbláznit! Hledal jsem vás. Běžel za její temnou energií…

Cítím totiž ty energie, které jsou silné a temné. Tebe jsem taky cítil Bell. Máš něco mezi mou temnou mocí a mocí tvé matky. Všimla sis těch kouřových plamínků? Vládnu temnotou…tvá matka ohněm a oba zabíjejí…‘‘ Chvíli se odmlčel a podíval na stranu. Bella sledovala jeho pohled, ale on koukal absolutně někam jinam…

,,Když jsem ji viděl naposledy… vyděsil jsem se… Nevím, jak to udělala, ale donutila mě pár slovy, abych se nemohl hnout z místa. Chtěla, abych zmizel a já ji chtěl pomoct. Chytla ji tlupa vlkodlaků…

Když mě pak její moc pustila…bylo pozdě… pomstil jsem se těm hajzlům… Když jsem se trošku vzpamatoval, běžel jsem hledat dál. Hledal jsem tebe… mou drahou dceru… ale když jsem tě našel… nesměl jsem ti už zasahovat do života… kdybych jen věděl, že když budeš mít polovičního bratra, tak na něm budeš závislá jako na rodině… věděla jsi, že tě něco poutá k Jakeovi, ale… to ty jsi ho učinila svým bratrem… nevím jak! Nevím čím! Vůbec…‘‘ Zamračili se oba a Bella nevěřícně zírala.

,,Jasně jsem to viděl… když jsem tě našel, bylo ti sedm a Jakeovi šest. Neměl absolutně nic společného s námi! Vůbec nic! Ale jednoho dne ses na něj hodně dlouho zakoukala a po půlhodině se pousmála a podívala na hvězdy. Jako kdyby ho najednou obtočila bílá mlha… stal se tvým opakem, ale zároveň jsi mu předala naše schopnosti. Byla jsi tak malá! Nevěřil jsem, že bys něco takového o co se pokoušelo tolik z nás… dokázala jsi nemožné v tak mladém věku!  Jako kdyby kolem něj ty hvězdy tančily, tančily na jeho a tvou počest… na počest těch vyvolených.

Každý rok přesně v jeden vybraný den jsem tě chodil navštěvovat v nočním vánku… líbnul tě na líčko a ty i Jacob jste se pousmáli. Jakoba jsi ke mně připoutala stejně jako sebe…ale ty jsi moje pravá dcera. Jediné dítě…‘‘ Belle zase skápla z oka slza.

,,Mám tě ráda tati.‘‘ Zavzlykala a zase ho objala.

Až do večera jí vyprávěl o její matce. Měly stejný úsměv, barvu očí i vlasů. Jako kdyby jí z oka vypadla. Jen Bella měla trošku tvrdší rysy a věděl, že jejím prokletím je kuřáctví.

,,Měla bys s tím přestat drahoušku, není to správné pro tvoje zdraví.‘‘

,,Teď jsi vážně jako rodič.‘‘ Zasmála se pod náporem slz.

Jakob se všechno dozvěděl během dalšího dne. Bella mu to chtě nechtě vyžvanila, protože…takové pouto si k němu utvořila… ale její srdce tíhlo k anděli, který ji stále byl nablízku a Sebastian ho začal respektovat.

,,Můj budoucí zeť?‘‘ Zasmál se jednou sám pro sebe, ale uslyšel ho Emmett.

,,Zeť? Kde je ten týpek?‘‘ Vyskočil v kamaších s nalepeným vousem a kordem v pravici. Dřív, než se k němu dostala odpověď vypískl a vyskočil do výšky. Hlavou se probořil k Esme a Carlisleovi do pokoje. Jasper se zespoda zazubil a podíval na obrovské nohy trčící ze stropu a zmítající se.

,,Prohráls Porthosi.‘‘

,,Aramisi! Ty podvraťáku.‘‘ Zavrčel ze stropu na Jazze. Zase si hráli na mušketýry, jen se k nim nepřidal ještě jako obvykle Edward…ten se s Bellou smáli až se skáceli k zemi.

Jasper byl oblečený stejně jako Emmett, ale neměl obyčejný kord. Na konci byla připevněná pořádně gumové pískátko a Emm se vyděsil tím, jak se ho ta věcička, která najednou vypískla, dotkla.

,,Emmette! Jdeme nakupovat! Sádru, barvu a plovoučku!‘‘ Zachichotala se Alice, která přitančila k Jasperovi a místo obvyklého polibku mu dala pohlavek. Jazz se okamžitě přestal smát a tvářil se jako neviňátko.

,,Ne! Alice! Jen to ne!‘‘ Najednou dřevo, i zdivo zakřupalo a Emmett ladně dopadl na koberec na zemi. Všichni zírali na díru na stropě.

,,Emmette, neodmlouvej!‘‘ Zavrčela na něj Esme a zaprskala jako naštvaná puma.

Edward:

Byly jsme jedna velká šťastná rodina… S Bellou jsme oba začali pracovat. Ona se dala na učitelku umění… já policista. Bylo to mnohem lepší, než celé dny ležet. Potřebovali jsme si zvykat na to, že existuje i něco jako okolní svět. Belle už bylo přes dva a dvacet, ale zůstala stejně krásná jako osmnáctiletá a podle jejího otce…už se nepohne dál. Zamrzla stejně jako upíři, ale…ale…

Každá věc má i své negativy. Jednou za čtvrt roku měla dvoudenní periodu. Nechápal jsem, naco to nesmrtelným je, ale stejně…

,,Edwarde…‘‘ Začal jednoho dne nervózně Bellin otec a skousl si ret.

,,Děje se něco pane?‘‘ Čelo se mu svraštilo. Dal mi svolení mu proniknout do myšlenek… ,,Prosím, používejte…ehm… ochranu…‘‘ Celý zrudl a zmizel k sobě. Vypustil jsem to radši z hlavy…byla to nepotřebná blbost, teda…to jsem si myslel.

Odstěhovali jsme se od naší rodiny…

Oblékl jsem si svou pracovní uniformu a běžel rychle líbnout Bells na líčko než půjdu do práce. Sladce se usmívala. Musela vstávat až okolo sedmé, ale já už v šest musel být na stanici. Zlehka jsem se svých rtů dotkl její tváře a víčka se jí pohla. Její teplá ruka mě chytila.

,,Kam jdeš?‘‘

,,Do práce lásko.‘‘ Šeptal jsem tiše a její chraptivý hlas namítal.

,,Je ještě moc brzo… pojď ke mně.‘‘ Zasmála se a trhla. Trošku jsem ztratil rovnováhu, ale nespadl jsem na postel.

,,Večer se ti zase vrátím…‘‘

Smutně přikývla a otevřela svoje ospalá očka. Vyhledala mě jimi a našpulila rty. Zasmál jsem se a naposledy ji políbil.

,,Už musím, přijdu jinak pozdě.‘‘ Zamručela, pustila mou ruku a zachumlala se pod deku. Naposledy jsem se usmál, když jsem ji viděl a šel k autu.

Dojel jsem k policejní stanici. Přestěhovali jsme se jen s Bellou do Seatlu. Obyčejné městečko v obyčejném zapadákově…

,,Čau Ede, budeme mít novou posilu.‘‘ Zasmál se Dan, když jsem přišel na stanici. Byl to asi pětatřicetiletý muž s knírkem. Doma na něj čekala žena se třemi dětmi a já věděl jedno. Pokud bude přestřelka, on se na ni pohrne a já ho nesmím nechat zemřít.

,,Vážně, kdo je ten nešťastník?‘‘

,,Spíš nešťastnice. Blondýna, vystřižená jak z nějakýho časáku.‘‘ Pokračoval nadšeně Jeff- podobal se Jasperovi,jen měl modré oči a beďary. Byl to vlastně ještě malej kluk, ale tady brali kohokoliv.

,,Aha…‘‘ Opáčil jsem nudně a dál se věnoval zkoumání papírů o posledním nudném vykradení supermarketu, dokud se neotevřely dveře a dovnitř nezavála ta dokonalá vůně…

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 37: