Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 32

16.09.2009 (20:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3207×

32. ODTEĎ JSI NIC

Nikdo:

Bellu probudila ledová sprcha. V zatuchlém sklepení na ni někdo vylil kýbl vody, jejíž kapičky se jí bolestivě zarývaly do kůže a stékaly po těle. Až pak si všimla, že je nahá. Byla otočená směrem ke zdi a celé tělo jí neuvěřitelně bolelo.

,,Bello!‘‘ Zakřičel něčí holčičí hlas a hned ji objaly teplé paže… bylo jich několik.

,,Co se stalo?‘‘ Zeptala se a zuby jí drkotaly. Byly tu všechny holky.

,,Chytli nás, chytli nás upíři.‘‘ Koktala Sára. Bella ji poznala podle tvrdého hlasu. Všechny se třásly zimou. Prvně objímaly a snažily zahřát, dokud nepřišel jeden z těch mužů, kteří je chytili. Byl vysoký, svalnatý a úšklebek se mu táhl od ucha k uchu. Zvrhlík.

,,Dámy, oblečte si tohle.‘‘ Zavrčel a hodil na ně barevné šaty.

,,Co to je?‘‘ Zašeptala Bella, když jí po ruce sklouzla jemná tkanina.

,,Vaše oblečení, za chvíli vás příjdu vyzvednout, tak očekávám, že se alespoň obléknete, jinak vás nahé potáhnu až k šéfovi.‘‘ Zavrčel a odhodil do kouta prázdný kýbl, kterým je předtím všechny umyl a práskl dveřmi.

,,Na, Ethino, Lauro…Bell… musíme si to obléct.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Protože jejich šéf není takový jako ten náš, to jsi jistě zjistila… když nás zabije už nebude naděje na to, že bychom se někdy setkali s ostatními a já určitě stojím o to setkat se znova s Martinem…‘‘

,,Takže je to pravda?‘‘ Zachichotala se nesmyslně Laura.

,,Co?‘‘

,,Že jste spolu.‘‘

,,Dá se to tak říct.‘‘ Holky se postavily v ledové krychlové místnosti s malým, zamřížovaným oknem v koutě. Byly to krásné dlouhé bílé róby s jednoduchým pásem, který si uvázaly pod prsa a tkanina se jim táhla až ke kotníkům.

,,Kde to vlastně jsme?‘‘ Zamumlala si pro sebe Bell, ale když jí na to chtěla Sára odpovědět dveře se otevřely a v nich se muž usmál.

,,Pojďte dámy.‘‘ Zachrastil s čímsi v dlaních a Sára poslušně šla první a natáhla k němu paže. Kolem zápěstí a krku jí scvakl okovy.

,Ne…‘ Belle se do očí draly slzy… ,Edwarde…‘ Přála si teď být u něj… tolik po tom toužila… Vešli do obrovské místnosti. Celá byla světlá- skoro jako v nebi. Bylo tu čistá bílá, jako perutě labutí, těch překrásných stvoření…

,,Vítejte mé drahé slečny.‘‘ Pozdravil je mile muž. Bella k němu zvedla zrak a poprvé viděla někoho s tak širokými rameny. ,,Odteď budete v mém sídle, budete poslouchat na slovo a ještě něco, naučím vás pár povelům ať si nekazím reputaci.‘‘ Pokynul rukou a muž k němu rychle přiběhl.

,,Tyhle okovy bohužel už budou vaší součástí a s politováním vám musím oznámit, že jste až moc chutné, abychom přehlíželi vaši krev, která je bezedná, takže to bychom měli formálnosti… a teď, jdeme vás učit…‘‘ Zasmál se a zatleskl. Do místnosti přišly ještě tři dívky všechny s dlouhými zlatavými kadeřemi- připomnělo mi to Rose… taky tak nádherné, ale všechny smutné… Jsou stejné jako ony, ale chytli je dřív…

Edward:

,,Jazzi, dělej! Nestihneme letadlo!‘‘ Oba se s Alicí dlouho vpíjeli jeden druhému do očí a já se cítil jako totální troska… jediné, co mě drželo nad vodou byla cesta, na kterou vyjedu ihned po návštěvě. Carlisle si sedl na místo spolujezdce a já už túroval motor.

Poslední cestující nasedl na zadní sedadlo mého Volva a já s kvílením vyjel z příjezdové cesty našeho domu.

Letadlo byla jen krátká doba čekání. Horší bude v Řecku, kdy mi Tengel asi dovolí odejít? Noha mi vysílala mravenčení, že se mi chtělo stále běhat…

Cesta letadlem utekla celkem rychle a sotva za dva dny jsme přijeli do Řecka- Parthenón. Projížděli jsme kolem zříceného chrámu, který byl v minulosti zasvěcen bohyni Athéně… Prudce jsem zabrzdil před obrovským palácem na kraji města a Carslisle se zhluboka nadechl.

,,Tak…jdem nato.‘‘ Hned nato se vedle nás objevili stráže. I přesto, že bylo zamračeno, měli na sobě dlouhé hábity a v rukou drželi deštník, jako kdyby se každým momentem měl spustit liják.

Přehodili nám hned přes ramena dlouhé černé látky a mlčky vedli do hradu.

,,Pán vás už očekává…‘‘ Zamumlal.

,Nejspíš nás zase budou nutit do pití lidské krve…‘ Pomyslel si trpce Carlisle. Vešli jsme do starověké stavby s antickými sloupy a sochami bohů podél stěn.

,,Mí drazí přátelé!‘‘ Přivítal nás Tengel a se širokým úsměvem přivítal.

,,Tengele.‘‘ Seděl na obrovském pozlaceném trůnu jako pro bohy a okolo hrudi měl starý řecký oděv.

,,Už jsme vás očekávali. Přijeli pouze mí známí z Egypta a Číny, ale to nic neznamená.‘‘ Pokynul nám rukou, abychom šli do vedlejší místnosti a za námi zavřel.

Byla to obrovská místnost, radostných barev, světla byla ztlumená jako v romantických restauracích a jižanská, temperamentní hudba se rozeznívala pokojem.

Smutné dívky- všechny se stejnými zlatými vlasy, které se v loknách stáčely po zádech a pohledem zabodnutým do země.

Byly to zajatkyně… litoval jsem jich. Všechny vypadaly absolutně stejně a museli obskakovat muže, kteří seděli šťastně na pohovkách a když luskli prstem, jedna ze čtyř dívek k němu zamířila a podala své zápěstí…

Představovaly Helenu Trojskou…nejspíš. Zamračil jsem se, ale radši nic neříkal. Sedl jsem si na jedno z pohodlných křesel a naproti mně Tengel, po pravé straně Carlisle a po levé Jasper, který se sotva ovládal, aby neutekl.

,Bolí, bolí a kreeev!!‘ Oči měl černé…

,,Jaká byla cesta Carlisle?‘‘

,,Dlouhá, děkujeme.‘‘

,,Dlouhá? Pochybuju, pro nás není nic dlouhé ani krátké…‘‘ Zasmál se Tengel a pískl na prstech. Dvě dívky se zvedly a došly k nám.

,,Ty jdi k tomu naproti krásko.‘‘ Přikázal jedné, zatímco se odsunul a dívka mu sedla na stehno. ,,Tak co,  už máš jinak přítelkyni? Pamatuji si, že jsi minule nebyl tak zamračený.‘‘

,,Už ne… zmizela mi…‘‘ Povzdechl jsem si.

,,Odsuň se trochu hochu.‘‘ Usmál se Tengel a do klína si sedla jedna z těch dívek. ,,Neboj se, jen se zakousni do jejího krku, ostatní smějí pouze do zápěstí.‘‘

Vyděšeně jsem střelil pohledem ke Carlisleovi. Ten jen sklopil pohled a přikývl.

,Musíš…‘ Dívka se začala třást, ale rukou si odhrnula zlatavé pramínky z hrdla a sklonila hlavu na stranu.

,,Neboj se, že bys jí vysál. U ní to nejde, to je jejich podstata a důvod, proč si je tu držím.‘‘ Její krev byla tak sladká, krásná… rychle jsem se od ní odtrhl.

Vrhl jsem pohled na Tengela, který se zatím slastně díval na dívku v jeho náruči. Trhalo mi to ledové srdce, vidět, jak jsou zničené… bezmocné…jsme monstra…

,,Mimochodem, tahle ti teď bude dělat celý večer společnost, viď moje Até.‘‘ (Até byla v řecké mytologii bohyní zaslepené a nezkrotné vášně)

Dívka jen přikývla a na kalhoty mi ukápla jedna z jejích teplých slz.

,,Musíš se postarat o našeho hosta a víš, co jsme tě učili.‘‘ Zase přikývla.

,,Hodná holka.‘‘ Vzal jsem ji kolem pasu a posadil vedle sebe. Vysloužil jsem si nechápavý pohled Tengela a Carlislea.

,,Je jí to trošku nepohodlné.‘‘ Děvče vedle mě s sebou trhla. Oba se hned rozesmáli a dívka, která seděla králi v klíně se podívala ztrápeně na dívku vedle mě. Obě jako kdyby neměli vůni. Jako kdyby neexistovaly. Periferním viděním jsem ji neustále sledoval jak sedí vedle mě.

Stále vedly snad oční dialog s tou naproti. Stočila pohled vedle sebe na polštář a vzala do náruče. Nejdřív jsem myslel, že se mě tím pokusí praštit, ale nakonec si ho přitiskla k hrudi a vydechla do něj.

,,Snaží se zadržet vztek, to nic není, minule nám to tu pěkně rozbila. Taky dostala to, co si zasloužila.‘‘ Zamručel Tengel.

V jeho myšlenkách byla ona, jak stála zády k zatuchlé, kamenné stěně a jeden z jeho mužů si vzal řemen.

,Ne!‘ Zakázal jsem si dál se na to dívat. Opatrně jsem se dotkl jejích zad a pod jemnou látkou ucítil rýhy a strupy… bylo jich tolik…  Carlisle s Tengelem se zdá se dost bavili, ale my s Jazzem trpěli. V chodbě zadrnčely zvony.

,,Até, odveď našeho hosta do jeho pokoje a pak mu předej tenhle dopis.‘‘ Podal jí malý svitek do jemných rukou a dlaní přejel po jejím dekoltu. ,,Nezlob, jinak znáš cenu za to, když mu ublížíš.‘‘ Obrátil se ke mně. ,,Je dost divoká. Trpí vášní každého ignorovat. Proto to jméno.‘‘ Tiše jsem přikývl. Mlčky jsem jí následoval a když jsem prošel kolem Carlislea strčil mi do kapsy telefon.

Kráčel jsem mlčky za tou dívkou a rozhlížel se kolem. Tengel má asi rád své nynější místo bydliště… předtím mám takový pocit, že bydleli ve Švédsku. Otevřela dřevěné dveře do obrovského sálu.

Nebyl to pokoj, ale sál. Všude to tu bylo nasáklé noční, horkou vůní letního večera a ona si s povzdechem sedla na pléd a podala mi papír. Neviděl jsem jí ani do tváře. Nezahlídl jsem ani s kým mám tu čest… Tolik jsem si najednou přál, abych ji mohl, byť jen na kratičkou chvíli, rozesmát. Někde vzadu mi druhá myšlenka bušila do ‚vyfantazírované‘ stěny a připomínala mi…Bella…Bella… ta k tobě patří, ne žádná blondýna!

Nervózně jsem se rozhlédl dokola a pohled mi přistál na balkóně. Pomalu jsem k němu šel a nevědomky četl zprávu nahlas.

,Vítej v Římě, mým rozkazem pro tebe je, abys zkrotil tuhle divokou růži. Utrhni si jí. Zapomeň na bolest a nech se zatáhnout do její vůně, krve a stenů bolesti.‘ Může se upírovi zvednout žaludek? Bylo tam ještě pár přání, co bych neměl dělat a kam bych neměl chodit a kdy- logické pitomosti…

Věděl jsem, že si najde způsob, aby se dozvěděl, že jsem nechtěl…nechtěl nikoho jiného než Bells. Při té vzpomínce mi vylétla vzpomínka na její nádherný, něžný a milující úsměv…

Bolestně jsem na balkóně vydechl a opřel se pažemi o  balkón.

Slyšel jsem až do pokoje, jak jí na zem, ale i na deku padají kapky slz. Dokonce jsem je i cítil… Slané smíchané s nočním vánkem a bolestí…

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 32: