Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - Epilog

16.11.2013 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1847×

   Dokud naše srdce nepřestanou bít

Nebyla jsem schopná říct ani slovo, jen mi slzy dál tekly po tvářích.

„Neplač, prosím,“ řekl svým zvonivým hlasem.

„Vrátil ses,“ špitla jsem přes slzy.

„Slyšel jsem, co se stalo.“

„Jo, prošvihl jsi velkou podívanou.“

„Měl jsem přijít, ale… Nebyl jsem připravenej, ještě ne.“

„Tak proč ses vrátil teď?“ zeptala jsem se trochu dotčeně.

Vzdychl. „Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku. A taky… dostal jsem strach, že se s tebou nestihnu rozloučit.“

„Jak to myslíš?“

„Vždyť se na sebe podívej. Jsi jako větvička, jsi tak křehká.“

„Bál ses, že umřu a ty mi nestihneš dát sbohem?“

„Jo.“

„No, tak teď vidíš, že ještě žiju, a můžeš zase odjet a nechat mě tu,“ zpražila jsem ho víc, než jsem chtěla.

Emmett se na mě zdrceně podíval. „Už jsi mě nepotřebovala.“

Slzy se mi zase nahrnuly do očí. Stiskla jsem oči pevněji k sobě a pronesla: „Chyběl jsi mi.“

Emmett roztál a přišel k mojí posteli. Posadil se opatrně vedle mě a upřel na mě svůj jantarový pohled. „Ty jsi mi taky moc chyběla.“

Nemohla jsem ty slzy zadržet, byla jsem tak šťastná, že je zpátky, že je u mě. Bylo tu bez něj tak prázdno. Usmál se na mě a já jsem mu musela úsměv opětovat.

„Takže… kde jsi byl celé ty týdny?“ zeptala jsem se opatrně šeptem.

„Potuloval jsem se po světě, sám ani nevím, kde všude jsem byl. Hledal jsem nějaké rozptýlení.“

„A našel jsi ho?“

„Nebyl jsem úplně vzornej. Párkrát jsem se trochu porval,“ přiznal.

„Hm.“

Emmett na mě hleděl a já na něho, ale nějak nám došla slova. O čem jsme si měli povídat? On byl pryč a nevypadalo to, že by se mi zrovna chtěl svěřit s tím, co tam dělal, a já jsem zase byla tady s Mattem a taky jsem ho nechtěla trápit tím, že bych mu vyprávěla, jak jsme se tu spolu měli krásně.

„Nechám tě odpočívat,“ řekl pak a dodal: „Taky se musíš najíst.“

„Odjíždíš?“ zeptala jsem se smutně.

„Ještě pár dní tu zůstanu,“ pokusil se o úsměv, pak otevřel okno a vyskočil.

Proč to udělal jsem pochopila, až když minutu potom vešel Matt. Očividně se s ním nechtěl setkat. Matt se na mě usmál a přinesl mi k posteli tác s jídlem.

„Je od něj hezký, že za tebou přijel,“ konstatoval a to uznání v jeho hlase se mi hrozně líbilo.

Sedl si ke mně a začal mě krmit.

„Přestaň,“ smála jsem se, když mi spadl kousek masa na peřinu. „Připadám si, jako by mi bylo pět.“

Shovívavě se usmál a pak se zeptal: „A jak si jako představuješ, že budeš jíst?“

„Nevím, ale takhle to dlouho nevydržím.“

Byla to vážně děsná otrava nechat se krmit. Během dalších dnů už jsem aspoň scházela dolů a jedla v obýváku za přítomnosti ostatních, dokonce jsem je často pohoršovala tím, že jsem jedla pusou přímo z talíře. Když jsem pak honila jídlo po talíři, vyvolávalo to v ostatních někdy smích. Jednou, když byl Matt u rodičů a v obýváku seděl i Emmett, zahlédla jsem na jeho tváři mírný úsměv. Byla jsem hrozně šťastná, když jsem ho viděla se usmívat, protože jsem málem zapomněla, jak roztomilé byly jeho ďolíčky. Vypadal jako malý klučina.

Jindy, když jsme spolu zůstali jen my dva, si sednul ke mně ke stolu a díval se na mě, jak se jako obvykle peru se svým jídlem, a nabídl mi, že mě nakrmí. Od něj to bylo tak jiné. Už jenom to, že byl tak blízko mě. Všimla jsem si, že si ode mě udržuje odstup větší, než je obvyklý. A najednou seděl vedle mě a sám mi strkal na vidličce jídlo do pusy.

Nic jsem neříkala, jen jsem si ho pozorně prohlížela, zatímco on věnoval víc pozornosti mému jídlu než mně samotné. Samozřejmě že se jeho tvář nezměnila, vždyť byla jako z kamene, přesto byla jiná. To, čím si prošel, na něm zanechalo stopy. Tak moc jsem se ho chtěla zeptat na Rosalie, chtěla jsem vědět, jestli na ni pořád myslí. Chtěla jsem, aby o ní se mnou mluvil. Chtěla jsem mu pomoct, ale věděla jsem, že by mou pomoc nikdy nepřijal. Věděla jsem, že tohle téma je tabu.

„Proč na mě pořád tak zíráš?“ zeptal se, ale nepodíval se na mě.

„Ukládám si tvůj obličej do paměti, abych měla na co vzpomínat, až budeš pryč,“ odpověděla jsem. Svým způsobem jsem se dokázala s jeho odchodem smířit. Už takhle tu zůstával mnohem déle, než kolik mi původně slíbil.

Neodpověděl, ani se na mě nepodíval. Vzal prázdný talíř a lidským tempem jej odnesl do kuchyně. Zajímalo mě, nad čím přemýšlí, ale nemohla jsem se ho zeptat. Když talíř položil do dřezu, otočil se, krátce se na mě podíval a byl pryč. Tipovala jsem, jestli odešel nadobro.

Když jsem sešla dolů k večeru, byli v obýváku skoro všichni. Od mé pokažené svatby už to byl měsíc a Emmett tady pořád byl.

„Máme pro tebe dobrou zprávu, Becco,“ řekl mi Edward.

„Sundáte mi sádru?“ vyjekla jsem nadšeně.

„Alice viděla, že obě ruce budeš mít v pořádku a za týden budeš mít sádru opravdu dole,“ potvrdil Carlisle.

„Jupí!“ vykřikla jsem. Představa, že už nebudu na nikom závislá, se mi moc líbila. Zároveň jsem se ale bála, že Emmett zase odejde. Zvykla jsem si na jeho přítomnost a viděla jsem, že i na ostatní to mělo příznivý vliv, že je zase doma.

Ten týden mi utekl jako voda a když mi Carlisle rozstřihával sádru, připadalo mi, jako by moje ruce byly volné jako ptáci. Byly najednou tak lehoučké. Pokusila jsem se pohnout prsty, ale šlo to ztěžka. Zamračila jsem se.

„Budeš muset nějakou dobu cvičit, než zase získají svoji citlivost,“ vysvětlil mi Carlisle.

Pak mi ukázal nějaké techniky a vybavil mě několika míčky, kterými jsem musela cvičit zápěstí. Zezačátku to docela bolelo a nevydržela jsem cvičit příliš dlouho, za což mě všichni kritizovali. Matt mě pravidelně kontroloval a dohlížel, jestli cvičím poctivě.

Po dvou týdnech se moje ruce začaly rychle vracet k tomu, jaké bývaly dřív. Uzvedla jsem těžší věci a mohla jsem levou rukou otáčet v rameni, i když mě to občas bolelo.

Od té doby, co se vrátil Emmett, jsme se každý den scházeli v době večeře, i když jsme málokdy byli všichni. Častokrát chyběl právě on, stejně jako dnes.

Zašeptala jsem směrem k Edwardovi: „Odjel?“

„Ne,“ odvětil s téměř nepatrným pokřiveným úsměvem. „Uvědomil si, jak moc mu chyběla rodina, a je pro něj těžké zase odjet. Pořád mění rozhodnutí.“

„Zvažuje, že by zůstal?“ zeptala jsem se.

Zase se malinko pousmál. „Pořád hledá důvody, proč tu zůstat. Nejdřív se vrátil jenom proto, aby se ujistil, že jsi v pořádku. Pak to prodlužoval a čekal, až se uzdravíš. Chtěl odjet v ten den, kdy Alice viděla, že ti Carlisle sundá sádru. Ale zůstal. V hloubi duše tu chce zůstat, ale myslí si, že by měl odjet.“

„Musíš ho přesvědčit, Edwarde,“ naléhala jsem na něj.

„Sám se musí rozhodnout, Becco,“ vložil se do naší diskuze Carlisle. „Nemůžeme ho k ničemu nutit.“

Edward mi dodal naděje, které jsem si nechtěla ani představit. To, že by tu mohl zůstat, bylo… Byl to sen.

Vypadalo to, že se můj život vrací do svých starých kolejí. Měla jsem kolem sebe celou rodinu, měla jsem Matta a naděje, že budu ještě pár let žít. Chtěla jsem si dodělat střední a prožít jeden obyčejný lidský život.

Asi o týden později mě probudil zvuk budíku. Naštvaně jsem ho zamáčkla a podívala se vedle sebe, ale Matt tam neležel. Říkala jsem si, proč si nastavoval budík, když už je pryč, a koukla jsem se, kolik je hodin. Bylo půl sedmé. Přetočila jsem se na posteli a najednou jsem si všimla, že na Mattově polštáři leží složený papír. Zvědavě jsem ho rozevřela a četla jsem nahlas: „Oblékni se a přijeď do La Push. Pospěš si.“

Podivila jsem se nad jeho zprávou a přemýšlela, co má tohle jeho chování znamenat. Přesto jsem se oblékla, seběhla jsem dolů po schodech a znovu jsem se podivila, protože tam nikdo nebyl. Až když jsem procházela dveřmi na terasu, jsem si všimla, že na sedačkách si povídají Carlisle a Esmé společně s Bellou a Edwardem.

„Viděli jste dneska Matta?“ houkla jsem na ně.

„Odjel už brzy ráno. Proč se ptáš?“ odpověděla Bella.

„Ale jen tak,“ odbyla jsem ji a vydala se rychlým krokem do garáže.

Vzala jsem si tátova wolkswagena a vyrazila do La Push. Na třetí odbočce jsem zajela ke krajnici a vydala se k Mattovu domu. Nebyla jsem moc zvyklá na jeho rodiče, protože jsem je tolik nevídala. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla zaklepat, když jsem si u prahu všimla bílé obálky. Sehnula jsem se pro ni a obrátila ji čelem k sobě. Bylo na ní napsáno moje jméno. Otevřela jsem ji. Za domem je motorka, vezmi si ji a přijeď do starýho domku Belly a Edwarda.

Zhluboka jsem se nadechla a obešla dům. Co za hry se mnou Matt hraje? Vzala jsem si helmu a nasedla na motorku. Hned jak jsem vyjela na silnici, pocítila jsem zase tu zvláštní svobodu. Vytúrovala jsem to na sto dvacet a sjela na lesní cestičku, která vedla k domku. Postavila jsem ji před dveře, vešla dovnitř a zvolala jeho jméno. Zdálo se, že v domku nikdo není, ale v krbu hořel oheň. Na stolku ležel další složený lístek. Vzala jsem ho do ruky. Stálo tam: Jdi se podívat do šatny. Nechala jsem lísteček na stole a vyrazila do zadního pokoje, k němuž náležela šatna. Otevřela jsem její dveře a spatřila bílý vak. Věděla jsem, co v něm je dřív, než jsem ho otevřela. Byly tam překrásné svatební šaty. Zachichotala jsem se.

„Dnes je tvůj velký den,“ ozvalo se ode dveří.

Otočila jsem se a uviděla Alice. Usmála jsem se a doběhla jsem ji obejmout. „Myslela jsem, že už se Matt nechce ženit, když se o tom za celou dobu nezmínil.“

„Vymýšlel tohle překvapení už pár týdnů,“ vysvětlila mi s úsměvem, „tak pojď, pustíme se do toho.“

Sedly jsme si spolu do koupelny a Alice začala pracovat. Celou dobu jsme si povídali. Mamka Nessie přišla oblečená do světle růžových šatů po kolena, s vyčesanými vlasy a úsměvem na rtech.

„Budeš nádherná,“ řekla mi, když viděla můj složitý účes.

„Nikdy nebudu tak krásná jako jsi ty,“ podotkla jsem.

„Ale prosím tě, budeš nejkrásnější,“ ujistila mě Alice.

Po další hodině a půl mě společně navlékly do svatebních šatů. Nebyly to ty stejné, ve kterých jsem se vdávala poprvé. Myslela jsem si o nich, že jsou nejkrásnější, ale tyhle? Byly božské. Opravdu jsem v nich byla nejkrásnější, měla jsem jemné ženské tvary a moje pleť byla sjednocená a zářivá.

„Alice, ty jsi kouzelnice,“ pochválila jsem ji.

„Jen jsem trochu zdůraznila to, co bylo třeba,“ odvětila skromně.

„Tohle ti posílá Matt,“ řekla maminka a podala mi obálku. Otevřela jsem ji a přečetla si poslední Mattův vzkaz: Budu na tebe čekat u oltáře. Ode dneška navždy spolu.

„Kde to je? Kde bude svatba?“ zeptala jsem se.

„Nech se překvapit,“ mrkla na mě Alice, „pojď. Zavři oči.“

Jen nechtíc jsem oči zavřela a nechala jsem se vést ven z domku a dál. Nešly jsme příliš dlouho, mohlo to být tak deset minut, když jsem ze vzduchu cítila vůni růží.

„Otevři oči,“ slyšela jsem tátův hluboký hlas.

Otevřela jsem tedy oči a pohlédla na něj. V černém obleku s bílou růží na saku, s rošťáckým pohledem a úsměvem od ucha k uchu sotva vypadal jako můj táta.

„Asi se budu opakovat, ale jsi překrásná,“ řekl.

„Díky, tati.“

„Jsi připravená?“ zeptal se.

„Jo,“ kývla jsem a on trochu poodstoupil, takže jsem viděla, kde jsme.

Nacházeli jsme se v lese, na konci delší aleje vysokých statných smrků, které byly vyzdobeny svítícími řetězy a kyticemi bílých růží. Cestička k oltáři, jež byl vytvořen z oblé konstrukce porostlé popínavými růžemi, byla hustě poseta okvětními lístky bílých růží. Na konci cesty byly na obou stranách dvě masivní dřevěné lavice s velkými tylovými služkami.

Hned jak jsme se s tátou objevili u paty cesty, začaly hrát housle. Ozvěna Wágnerova svatebního pochodu se nesla lesem. Vyrazili jsme s tátou pomalým krokem směrem k oltáři. Podívala jsem se přímo před sebe a uviděla ho. Čekal na mě, přesně jak slíbil. Jeho snědá pleť zářila oproti bílé košili, ruce měl složené před sebou.

Podívala jsem se po svatebčanech. Byla to malá svatba, jen příslušníci mojí rodiny, Mattovi rodiče a sestra a pár lidí z La Push. Všichni se na mě usmívali.

Pohlédla jsem zpět k oltáři a všimla si, že na místě mého svědka nestojí Alice, ale Emmett.

„Emme,“ zašeptala jsem tiše a do očí se mi hnaly slzy štěstí.

Samozřejmě že mě slyšel, pokývl jemně hlavou a předvedl ďolíčkový úsměv. To, že tady byl, že se dokonce stal mým svědkem, bylo něco neskutečného, byl to ten nejlepší a nejcennější svatební dar, jaký jsem kdy mohla dostat.

Táta mě dovedl až k Mattovi a předal mu mou ruku. Matt mě na ni políbil a otočil nás směrem k oddávajícímu. Střelila jsem pohledem k Emmettovi, asi jsem se chtěla ujistit, jestli tam pořád je. Byl a znovu se na mě krásně usmál. Obrátila jsem hlavu zpět dopředu a poslouchala svatební řeč.

„… překonají spolu každou překážku, budou se milovat a ctít až do smrti. Neexistuje na tomto světě síla, která by je od sebe rozdělila. Přísahali si lásku, která neskončí ani smrtí. A nyní, přistupme ke svatebnímu slibu.“ Oddávající se nadechl a otočil se k Mattovi: „Berete si, Matthewe Atearo, zde přítomnou Rebeccu Blackovou za svoji právoplatnou manželku a slibujete, že ji budete milovat, ctít a ochraňovat až do konce života?“

„Ano,“ odpověděl nahlas pevným hlasem.

„A vy, Rebecco Blacková, berete si zde přítomného Matthewa Atearu za svého právoplatného manžela a slibujete, že ho budete milovat, ctít a ochraňovat až do konce života?“

„Ano,“ odpověděla jsem stejně pevně i já.

„Z moci svěřené vás od této chvíle navždy prohlašuji za muže a ženu. Vyměňte si prstýnky.“

Malá Lily v drůžičkovských šatičkách nám na stříbrném tácku přinesla krabičku s prstýnky. Matt vzal ten menší a s pohledem do očí mi ho nasadil. Podala jsem Lily svou svatební kytici, vzala druhý prstýnek a navlékla ho Mattovi na levý prsteníček.

„Můžete se políbit.“

Matt se mi dlouze zadíval do očí, pak ke mně přistoupil blíž, zašeptal „Miluju tě“ a políbil mě. Objala jsem ho rukama kolem krku a polibek mu upřímně vracela. Tak se to konečně stalo. Byla jsem jeho ženou!

„Představuji vám novomanžele Atearovy,“ uvedl nás oddávající, všichni svatebčané se zvedli a začali tvořit frontu, aby nám poblahopřáli.

Nejdříve přišla plakající maminka a dojatý táta, přáli nám lásku a hlavně zdraví, a pak už jsem pořadí gratulantů nestihla sledovat. Šli jsme z ruky do ruky, z náručí do náručí. Jako jeden z posledních přišel i Emmett. Stanul proti Mattovi a chvíli se na něj díval. Pak mu podal ruku a popřál nám hodně štěstí. Věděla jsem, jak moc pro něj bylo těžké vykonat tohle prastaré gesto, a nemohla jsem jinak než ho sevřít do své náruče.

„Děkuju ti,“ šeptala jsem mu do ucha. „Tak moc ti děkuju, za všechno! Děkuju, žes tu pro mě vždycky byl, staral se o mě, bavil mě, dělal mi parťáka, že jsi mě nenechal zbláznit se, ale hlavně za to, že jsi tu právě teď. Kéž bys věděl, jak moc to pro mě znamená.“

„Já vím, Bex,“ zašeptal mi zpátky. „Právě proto tu jsem, protože vím, jak moc důležité to pro tebe je.“

Pak už svatebčané utvořili uličku, kterou jsme procházeli, zatímco na nás házeli rýži. Jako průvod jsme se vraceli k domu, kde ostatní během toho, co mě Alice připravovala, nachystali velkou hostinu. Vedli jsme se s Mattem za ruku a hleděli na sebe. Byli jsme spolu, byli jsme svoji a věděli jsme, že už nás teď nic nerozdělí. Teď už jsme k sobě skutečně patřili.

Na terase jsme si sedli k velkému stolu, v jehož čele byla místa pro ženicha a nevěstu. Zatímco jsme usedali, Alice, Bella, Andie a Esmé už přinášely jídlo a servírovali ho před každého svatebčana. Následovalo několik chodů a posledním z nich byl obrovský svatební dort. Alice ho přivezla na malém pojízdném vozíku. Byl ve tvaru spícího vlka stočeného do klubíčka, o něhož se opírala dívka v bílých šatech držící v rukou kytici bílých růží.

Společně s Mattem jsme rozkrojili dort a na mě pak bylo rozdělit ho na několik menších porcí. Alice mi právě podávala talířek, ale než jsem ho stihla pevně stisknout, padl k zemi a roztříštil se na tisíc malých střepů. Alice pokrčila rameny a podala nám smetáček s lopatkou. Uklidili jsme nepořádek a Matt začal rozdávat kousky svatebního dortu.

Když se všichni najedli, začali k nám přicházet a předávat nám svatební dary. Většinu darů jsme pro dlouhou frontu nestihli rozbalit a nechali jsme to na později, jen dva jsme museli otevřít. Ten od Mattových rodičů, kteří nám zaplatili líbánky bůhví kde, a od mojí rodiny. V krabičce, co jsme dostali, byl mosazný klíč. Věděla jsem, že to musí být od nějakého domečku, jako kdysi dostali Edward a Bella. Skočila jsme jim kolem krku a poděkovala jim.

„Uvidíte ho, než odjedete, máte tam sbalené věci,“ vysvětlil nám táta.

Alice nás pak odvedla dál k lesu, kde nám profesionální fotograf udělal několik fotek. Zábava na terase mezitím přešla ve večírek, na kterém hrála živá hudba.

Když jsme se s Mattem připojili na večírek, museli jsme zahájit tancování naším prvním tancem. Ani Matt, ani já jsme nebyli nijak zdatní tanečníci, ale myslím, že ostatní nám to odpustili. A navíc když se na parketě objevila Alice s Jasperem, nikdo se na nás ani nepodíval.

Během večera jsem byla vyzvána k tanci snad všemi mužskými, ale v hlavě mi utkvěl jen Emmett. Chytil mě kolem pasu a pohupoval se se mnou do hudby. Chvíli jsme jen tak komentovali dění kolem, ale pak se Emmett zastavil a vytáhl z kapsy malou krabičku.

„Svatební dar,“ vysvětlil mi.

„To jsi opravdu nemusel,“ ujistila jsem ho.

„Otevři to,“ řekl mi v odpověď.

Vzala jsem krabičku do ruky a odklopila víčko. Na tenoučkém stříbrném řetízku visel medailonek, ve kterém byla naše společná fotka. Byl naprosto totožný s tím, který mi daroval už před lety, ale který mi sebrali ve Volteře, když potřebovali zjistit, kdo jsem.

„To je úžasný, Emme, myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím,“ vykřikla jsem radostí.

Emmett se usmál a pak zvážněl. „Jen jsem chtěl, abys měla kousek mě kdykoliv se ti zachce.“

„Moc ti děkuju,“ stoupla jsem si na špičky a líbla ho na tvář.

Zábava se trochu uvolnila a někteří lidé měli potřebu pronášet různé proslovy. Alice vyprávěla o naší společné budoucnosti, kterou, a tím jsem si byla jistá, nemohla vidět. Táta Jake na Matta apeloval, že se o mě musí dobře postarat, jinak mu „pořádně vypráší kožich“. Mamka Nessie mluvila o zvláštních okolnostech, které nás svedly dohromady.

Čas letěl dál jako blázen. Schylovalo se už k půlnoci a já začínala být pořádně unavená. Alice říkala, že musím vydržet do půlnoci, a pak nás zavedou do našeho nového domečku.

Přesně o půlnoci zapálil Emmett knot od menší krabičky, ze které začaly vystřelovat světlice a další světelné ornamenty. Z několika ran se dokonce utvořila dvě velká červená srdce. Bylo to nádherné a po skončení začali všichni nadšeně tleskat.

Před domem zastavil tátův wolkswagen a my s Mattem jsme nastoupili. Stáhli jsme okýnka a mávali všem na rozloučenou, zatímco táta s mamkou nás vezli po lesní cestičce hlouběji do lesa. Asi po deseti minutách uprostřed tmy zastavil. Matt vystoupil a otevřel mi dveře. Rozhlédla jsem se kolem sebe a v té tmě nic neviděla. Táta zapnul světla od auta a přímo před námi se rozprostřel malý červený domeček, jako by z oka vypadl domkům v La Push.

Mamka v rukou zamávala klíčem a já jsem ho nedočkavě drapla. Popoběhli jsme s Mattem ke dveřím. Ohlédla jsem, abych viděla, že nás naši nedoprovázejí. Nadzvedla jsem obočí.

„Dáme vám chvilku. Všechno si v klidu prohlédněte a pak vás odvezeme na letiště,“ vysvětlila mi mamka.

Otočila jsem klíčem v zámku a chtěla vstoupit dovnitř, když mi Matt podtrhl nohy a přes práh mě přenesl v náručí. Malou chodbičkou mě vnesl až do obýváku, kde v krbu hořel oheň. Postavil mě na zem a políbil. Ruku v ruce jsme domeček prošli; kromě naší ložnice byly k dispozici další dva takové pokojíky, nejspíš pro naše budoucí potomstvo, dvě koupelny, krásná kuchyně a samozřejmě… šatna. Potichu jsem se uchechtla; Alice je blázen.

V naší temně oranžové ložnici byly sbalené dva kufry, o které se zcela jistě postarala také Alice. Matt se při pohledu na velkou postel usmál a téměř bych se vsadila, že stejně jako já chtěl do té báječně vypadající postele zaplout a zavřít na chvíli oči. Před námi ale byla delší cesta, o které jsme samozřejmě nevěděli, kam vede.

Matt odhodlaně vzal oba kufry a vynesl je ven k autu, zatímco maminka přišla dovnitř a pomohla mi ze šatů.

„Pořád nemůžu uvěřit, že se to skutečně stalo,“ řekla maminka, když jsem si oblékala džíny.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se.

„No, však víš… Ty, svatba… Matt,“ trousila ze sebe jednotlivá slova.

Jo, já tomu taky těžko dokázala věřit. Ty chvíle, kdy jsem střídala jednoho kluka za druhým, mi připadaly na míle vzdálené. To, že se se mnou Matt rozešel a pak mě o několik měsíců později přijel zachránit, už taky postupně šedlo v mých myšlenkách. Zato tu byla jedna zářivá vzpomínka na dnešní den, kdy jsem se stala jeho ženou, a když řeknu, že to byl nejšťastnější den v životě, budu lhát jen trošku. Nejšťastnější moment mého života byl totiž ten, kdy jsem po skoku ze skály přistála v Mattově náručí, který byl zcela hmatatelně a neodvratně živý.

Mamka si moji chvíli ticha asi vyložila tak, že už jí k tomu nemám co říct, a vyhnala mě ven k autu. Všichni jsme nasedli a táta nás odvezl na letiště v Seattlu. Rozloučili jsme se s nimi a vyrazili k odbavovacímu okénku.

„Panenské ostrovy?“ obrátila jsem se se smíchem k Mattovi, když jsme zjistili, kde je naše cílová destinace. No není tohle ironie?

Matt jen pokrčil rameny, odevzdal naše kufry a vedl mě k pasové kontrole. Než jsme nasedli do letadla, dali jsme si v jedné z restaurací, která byla v tuhle noční hodinu úplně prázdná, kafe.

„Dnešek utekl tak rychle,“ povzdechl si Matt.

„To máš pravdu. A to jsem ani ráno nevěděla, že se budu vdávat,“ zasmála jsem se.

Zakřenil se. „Trošku jsem se bál, že už si mě nebudeš chtít vzít, že budeš mít ze svatby strach.“

„Blázníš? Celou dobu jsem si nepřála nic jinýho, než být paní Atearovou.“

„Moc tě miluju, paní Atearová,“ vyznal se mi do očí.

„Miluju tě, Matte,“ vrátila jsem mu zpět a naše ústa se setkala v něžném polibku.

Po chvíli jsme zaslechli hlášení, že již vpouští na palubu našeho letu. Jako cestující z první třídy jsme ještě počkali a mezi posledními se nalodili na palubu. Usedli jsme vedle sebe v pohodlných sedačkách, já jsem si o něj opřela hlavu a sledovala jsem, jak se letadlo zvedá z ranveje.

Teď začíná úplně nová část mého života, pomyslela jsem si. Jen já a Matt, dokud naše srdce nepřestanou bít.

Rebecca Atearová zemřela 26. října 2109 ve věku 78 let. Jejího pohřbu se zúčastnilo několik bledých a rudých tváří, kteří nad jejím hrobem uctili sílu lidské lásky. Od chvíle, kdy byla pochována, ležel vedle jejího hrobu prošedivělý starý vlk, který po dvou dnech už neotevřel své měděné hnědé oči. Jeho tělo uložili do stejného hrobu. Déšť zkrápěl bílou mramorovou desku, pod kterou leželi dva obyčejní lidé, jež nedokázala rozdělit ani smrt.

Předchozí kapitola

Andie Black < Luke Black < Rebecca Black

Shrnutí povídek

Tak je to tady, je to konec všech konců, má poslední povídka. Nebudu zapírat, že mi dala neskutečně zabrat a že jsem myslela, že ji nikdy nedopíšu. Potřebovala jsem hodně času, abych k jejímu dopsání dozrála, a za to se moc omlouvám. Daň za to jsem si vybrala tím, že už málokdo si povídku pamatuje. Nicméně děkuju všem, kteří se mnou vydrželi, a zejména těm, kteří mě u posledních dvou dílů podpořili zanecháním komentáře, protože to pro mě znamenalo hrozně moc. Vážně, lidi, za celou tu dvou/tříletou dobu, co sem píšu, jste byli neskuteční a nedokážu ani vyjádřit, jak každej jednotlivej koment vyčaroval úsměv na mojí tváři. Díky, díky moc, díky všem mým fanouškům <3

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - Epilog: