Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebecca Black - 21. kapitola

26.05.2011 (18:45) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 3019×

Čím víc mě od něj zrazuješ, tím víc mě k němu připoutáváš

Zavedl mě do svého pokoje, který jsem tak důvěrně znala. Došla jsem se vysprchovat a Jesse mi víc jak ochotně půjčil svoje tričko, abych měla v čem spát. Lehla jsem si do jeho postele a zachumlala se do peřin.

„Tady nespíš,“ řekla jsem mu, když si chtěl přilehnout ke mně, a ukázala jsem na zem, kde se měl vyspat on.

„Přece nemyslíš, že budu spát ve svým vlastním pokoji na zemi?“

„Přece si nemyslíš, že na té zemi budu spát já,“ pozvedla jsem obočí.

„Ne, to si opravdu nemyslím. Ale ta postel je dost velká na to, abychom se v ní vyspali oba,“ mrkl na mě a já jen protočila oči.

S velkou neochotou jsem se o milimetr posunula, ale dřív, než si lehl, jsem ho varovala: „Opovaž se mě dotknout.“

Na to nic neřekl, lehl si vedle mě a přitáhl si kousek peřiny. Naštvaně jsem mu ji vyrvala zpět a on zůstal bez ničeho. Obrátila jsem se zády k němu a snažila se usnout, i když jsem věděla, že Jesse využije první příležitosti, aby něco provedl.

Nakonec jsem stejně usnula a zdály se mi nějaké pěkně divoké sny. Nerozuměla jsem jim, nedávaly smysl. Až později jsem se trochu uklidnila a budila jsem se už celkem v pohodě. Otevřela jsem oči a všimla jsem si Jessovy ruky ležící na mém pasu. Okamžitě jsem ji ze sebe shodila, a to ho probudilo.

„Co se děje?“ ptal se rozespale.

„Řekla jsem ti, abys na mě nesahal,“ odvětila jsem a lezla jsem z postele.

„Počkej, hodím tě do školy. Pojedeme na motorce,“ nabízel mi rychle, abych zůstala.

„Ale budu řídit,“ vynutila jsem si a on nakonec souhlasil.

Za dvacet minut už jsme vycházeli z domu a nasedali na ten zázračný stroj. Vytúrovala jsem to na sto dvacet – silnice dneska byly suché a i teplota se výjimečně vyšplhala k dvacítce. Zajela jsem na parkoviště a vypnula jsem motor. Motorku ať si Jesse uklidí sám. Nečekala jsem na něj a vyrazila jsem ke škole.

„Becco?“ zavolal na mě někdo.

„Jo?“ otočila jsem se po zvuku hlasu a spatřila Deepaka.

„Přineslas ty dresy?“

Plácla jsem se do čela. Úplně jsem zapomněla, že jsem se před dvěma týdny kvůli Mattovi upsala k tomu, že se po zápase o dresy postarám. Dovezla jsem je domů, ale nějak jsem už nedomyslela, že bych je měla taky přivézt. „Ehm, promiň, já zapomněla.“

„Ale zápas je už dneska, potřebujeme je,“ vyčetl mi.

„Dobře, dojedu pro ně po škole a dovezu vám je, jo?“ navrhla jsem.

„Zápas začíná v pět. Musí tu být nejpozději ve čtyři,“ oznámil mi.

„Jo, přivezu to,“ kývla jsem a s blbou náladou jsem vyrazila ke škole. Doufala jsem totiž, že se dneska Mattovi úplně vyhnu, ale ten zápas mi to dost pokazil. Zapomněla jsem, že dneska hraje. To je teda pech.

Mezitím mě Jesse dohonil a vnutil se vedle mě. Je sice pravda, že máme společnou hodinu, ale to snad neznamená, že na ni musíme i společně přijít, no ne?

A aby to ráno bylo ještě horší, přímo proti mně kráčel Matt. Na setinu vteřiny jsme si podívali do očí a pak jsme oba pohledem uhnuli. Ten chlad mezi námi byl cítit na deset metrů.

Jesse, který si právě vzpomněl na náš včerejší rozhovor, začal hlasitě na celou chodbu: „A chutnala ti ta snídaně, kterou jsem ti ráno připravil, Becco?“

Bylo jasné, že Matt jeho poznámku slyšel. Nemusel mít ani dokonalý sluch, protože to neušlo nikomu. Pár lidí dokonce čekalo, co se bude dít dál. Lidi si všimli, že se k sobě s Mattem nehlásíme, a domysleli si, že jsme se rozešli. Pochopili, že Jesse jenom Matta provokuje, a čekali, jestli Matt vyletí. Nevyletěl.

Jesse se škodolibě zasmál, naklonil se ke mně a řekl: „Vidíš, kdyby mu na tobě záleželo, nenechal by mě takhle mluvit. Bejt na jeho místě, já bych si to teda s klukem, kterej by po tobě jel, vyřídil.“

Musela jsem uznat, že má pravdu. Kde je teď ta jeho ochrana, ta jeho láska? Proč Jessovi nerozbil hubu, když si to zasloužil?

Jesse pokračoval ve svých řečech, ale já už ho tolik nevnímala, byla jsem ve svém vlastním světě. Výuku jsem zase strávila ve svých myšlenkách. Díky tomu mi to docela uteklo.

Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem zapomněla ty pitomé dresy. Vracet se pro ně domů a pak jet zase zpět, to byl vážně opruz. No ale co se dá dělat. Když je nepřivezu, tak mě zabijí.

Popadla jsem doma ty zpropadené dresy a vyrazila jsem zpět do školy. Byla jsem tu dřív, doufala jsem totiž, že se tak vyhnu Mattovi. Vrazila jsem je prvnímu klukovi, co jsem tam viděla, a spěchala jsem pryč. To byl plán.

Jenomže pak jsem uslyšela z tělocvičny bouchání a zvědavost mi nedala. Nenápadně jsem se podívala, kdo je tu tak brzo… Matt. Běhal po hříšti a dribloval, pak vyskočil a zavěsil. Pak se vedle něj objevila Amber, hlavní roztleskávačka naší školy. Dali se do řeči, ale nemohla jsem slyšet, co si povídají. Ona se na něj zářivě smála a on jí úsměv oplácel. Bodlo mě u srdce. Bylo to tak neznámé, že jsem si musela přiložit ruku na hruď, abych se ujistila, že jsem v pořádku.

Když jsem zvedla oči zase k nim, Amber se k Mattovi nakláněla, pravděpodobně aby mu mohla dát pusu. Nevydržela jsem ten pohled, který mi leptal duši, a utekla jsem.

Matt:

Otevřel jsem oči a pak jsem je zas zavřel. Druhý pokus. Třetí.

„Seš v pohodě, kámo?“ ozvalo se někde nade mnou.

Znovu jsem oči otevřel. „Jo, asi jo,“ odpověděl jsem neurčitě.

„Co se stalo?“ ptal se Ryan a starostlivě se na mě koukal.

Otočil jsem hlavou a pak jsem se pokusil zvednout. Byl jsem v pokoji Bex. Snažil jsem se vzpomenout si. Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, jak jsme se prali kvůli tomu rádiu. Objal jsem ji, chtěl jsem ji utišit, byla tolik rozzlobená, ale ona se vzpírala. Nechtěla mě u sebe. A pak bylo černo.

„Já nevím.“

„Co ti to udělala?“ zavrčel Ryan a pomohl mi na nohy.

„Bex? Co ta by mi asi udělala. Vidíš tu snad něco, čím by mě omráčila? A kdyby mě chtěla uhodit, myslíš, že by se jí to povedlo, aniž by ublížila sobě?“

Ryan si mě měřil pohledem. „Takže jsi omdlel?“

„Asi,“ kývl jsem, ale sám jsem nevěděl.

Sešli jsme dolů do obýváku, kde seděl zbytek jejich rodiny. Dívali se na mě stejně jako Ryan. Vypadali rozhozeně a provinile, jako by se mi chtěli omluvit za to, co se stalo mezi mnou a Bex. Ale oni na tom žádnou vinu nenesli. Snad jen to, že jí stále nechtěli říct pravdu. Kolikrát už jsme nad tím v noci diskutovali, zda by měla vědět, co se děje, nebo ne. Já a Jake jsme jí to chtěli říct, mysleli jsme si, že čím víc bude informovaná, tím líp. To Edward byl nejvíc proti. A protože fungoval jako hlava rodiny, jeho slovo se muselo vyplnit.

Nevěděl jsem, co dělat. Jít za ní nemělo v tomhle stavu cenu – když se takhle zasekla, bylo lepší jít jí z cesty, nehledě na to, že jsem stejně netušil, kam šla. Řekl jsem si, že na ni počkám. Až se vrátí, určitě už bude vybitá a dovolí mi s ní promluvit.

Jak čas běžel, stavili se v domě i Cullenovi. Edward vytáhl někomu z hlavy, co se stalo, a diskuze se rozjela nanovo. Teda ne že by se něco změnilo. Edward stále trval na tom, aby Bex zůstala ve sladké nevědomosti.

Pak Alice na chvíli ztuhla, úzkostlivě se podívala na Edwarda a pak na mě. Zbystřil jsem. Pokud se dívala na mě, muselo to souviset nějak s Bex. Alice měla vidění.

„Co je?“ zeptal jsem se.

Alice zakroutila hlavou. „Bex zase vyvádí.“

„Co dělá?“

„Pěknou blbost,“ odvětila, ale dál už mi nic nechtěla říct, což byl další důvod k znepokojení.

Zůstal jsem u Blackových až pozdě do noci, ale Bex se neukázala. Čekat na ni nemělo cenu. A pakliže vyvádí, stejně by se mnou nechtěla mluvit. Vyjel jsem teda domů.

Do školy jsem dorazil dřív, než jsem chtěl. Možná to bylo instinktivně, protože jsem se chtěl potkat s Bex, ale trošku se to zvrtlo.

Jo, potkali jsme se, ale ona nešla sama. Po jejím boku šel ten její otravnej spolužák. Bylo mi jasný, že mi to Bex nijak neusnadní, ale že ji potkám hned ráno s jiným klukem, to jsem netušil. Navíc ten její chladný pohled.

On se na mě podíval vítězoslavně. Proč, to jsem pochopil až záhy. Když pronesl větu „A chutnala ti ta snídaně, kterou jsem ti ráno připravil, Becco?“, měl jsem chuť mu pořádně zdeformovat obličej. Ale mnohem víc než vztek se ve mně hromadila bolest. Bolest z toho, že byla s ním.

Věděl jsem, že ho nemůžu zmlátit. Ještě pořád jsem svou sílu nedokázal odhadnout a mohl bych ho zabít. Ne že bych toho v tuhle chvíli litoval.

Pokračoval jsem dál chodbou, když se ke mně donesl jeho šepot. „Vidíš, kdyby mu na tobě záleželo, nenechal by mě takhle mluvit. Bejt na jeho místě, já bych si to teda s klukem, kterej by po tobě jel, vyřídil.“

Zuřivě jsem se otočil a musel jsem se hodně klidnit, abych nevybouchl. Třásl jsem se. Zhluboka jsem se nadechl a pozoroval jsem svoji milovanou, jak odchází v doprovodu toho největšího blbce pod sluncem.

Celý den jsem byl v dost špatné náladě. Těžko říct, na koho jsem byl naštvaný víc – jestli na něj, protože se mi snaží přebrat holku, nebo na ní, že po jedný hádce mi uteče za cizím klukem a klidně u něj přespí. Hádal jsem, jestli si s ním něco začala, i když odpověď jsem tušil. Ona nebyla z těch, kteří by dokázali odolat pokušení. Otázkou bylo, jestli jsem byl schopný jí to odpustit.

Na odpolední zápas jsem se moc netěšil. Sice jsem byl rád, že se budu moct vybít, ale byl jsem moc rozhozený na to, abych se dokázal soustředit. Vyrazil jsem teda dřív, abych se trochu rozehrál. Kluci byli ještě v šatně, tak jsem zalezl do tělocvičny a zkoušel jsem si střelbu na koš. Po pár minutách se vedle mě objevila Amber. Začala mluvit o tom, jak s holkama nacvičily novou sestavu a že mají nový slogan na roztleskávání. Moc mě to nezajímalo, byl jsem myšlenkami stále u Bex.

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ nařkla mě Amber a chytila mě za ruku, abych ji vnímal.

„Ale jo, jen se potřebuju rozehrát,“ zalhal jsem a opatrně jsem se jí vytrhl.

„Tak se na mě aspoň usměj,“ poprosila a obdařila mě širokým úsměvem, který jsem jí jen těžko vrátil.

Pak jsem ale uslyšel něco, co mi těžce nabytý úsměv z úst vzalo. Slyšel jsem silné zaškobrtnutí srdce někde blízko mě. Otočil jsem se po tom trhavém zvuku a spatřil jsem utíkající Bex. Okamžitě jsem vyběhl za ní nedbaje zoufalého volání Amber.

Dohonil jsem jí až před školou.

„Bex!“

Prudce se otočila. I když se snažila to zakrýt, její tvář byla zdrcená. Musela si myslet, že jí podvádím nebo že se jí snažím oplatit to ráno, ale já jsem nemohl tušit, že tam bude. Co tam vůbec dělala?

„Jsi v pořádku?“ vypadlo ze mě.

„Ne!“ vykřikla a sotva popadala dech. „Nejsem v pořádku!“

„Já vím, co si myslíš,“ začal jsem. „Ale já s ní nic nemám.“

„Vážně?“ Hlas jí křikem přeskočil. „Ale já tě viděla!“

To mě naštvalo. Co mohla vidět? Že jsem se na Amber usmál. „Co mi to tady vyčítáš? Já nejsem ten, kdo spal u cizího kluka!“

„No a co? Neměla jsem kde spát a on mi nabídl místo,“ vyjela na mě.

„Tak on ti nabídl místo!“ zvýšil jsem hlas. „To je od něj velkorysé. A čím ses mu odvděčila? Že ses s ním rovnou vyspala?“

Bex zrudla a v jejích očích jsem viděl vztek a bolest. „Nespala jsem s ním, i když jsem možná měla. On o mě aspoň stojí!“

Bylo to, jako by mě kopla do břicha. Žaludek se mi obrátil a tělo se mi roztřáslo. „Aha. Tak proč za ním nejdeš? Za tím dokonalým a hodným Jessem? On ti přece dá všechno, co potřebuješ.“

Chvíli mlčela a zuřivě na mě koukala. „Jo, přesně takový je! U něj aspoň vím, na čem jsem. A nemá přede mnou tajnosti. S ním nemusím řešit, kdo jsem já a kdo moje rodina. A tenhle náramek?“ ukázala na svoje levé zápěstí, „Ten mám taky od něj.“

Její slova se mi zaryla do hrudi. Nebyl jsem schopný jí na to nic říct. Ublížila mi tím nejhorším možným způsobem. Pak se otočila a moje srdce zkamenělo.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Tahle kapitola je tu trochu dřív, než bylo v plánu. Ale první část maturity mám (i díky vám) za sebou, tak jsem se rozhodla vydat novou kapitolu. Snad nikoho nezklamala. Každopádně mezi Bex a Mattem se to pořádně vyostřilo a je jen otázkou, jestli se to ještě někdy vrátí do normálu. Teda ne že by to s Bex bylo někdy normální...

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebecca Black - 21. kapitola: