Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Reason to live - 1. kapitola

31.01.2013 (17:30) • MichelleSCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1038×

Vlny pod kopcem, na kterém jsem stála, narážely o útesy a šuměly. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem se takto před lety dostávala ven ze zámku, který byl plný pravidel a přikázání. Před proměnou na upírku jsem totiž byla princezna. Spanilá princezna, která se měla za každou cenu vdát a porodit svému manželovi syna, ač ho vůbec nemilovala, jenom proto, aby později bylo postaráno o trůn. Doba, ve které jsem předtím žila, se lišila od té dnešní. Pobývala jsem na území dnešního Španělska se svou matkou a otcem, kteří mi dirigovali život. Žádná svoboda, nic.

V té době bylo normální oblečení až na zem. Jakmile koukaly kotníky, bylo to špatně. Dlouhé šaty až na zem, které byly většinou hrozně těsné a těžké, jsem nenáviděla. Účesy vyčesané co nejvýše, paruky. Nedělalo mi to dobře.

Když to srovnám s tím, co nosím teď, je to značná úleva. Nejraději nosím úzké džíny, které obepínají mou štíhlou postavu. Upnutá trička, svetříky a šaty. Jakmile pomyslím na to, že zhruba před sto šedesáti lety moje šaty sahaly až k zemi a byly tak neuvěřitelně těžké, a teď? Šaty jsou nad kolena z lehoučké a pohodlné látky. Jaká radost je nosit. Lodičky, tenisky… Je tolik možností bot, které mohu nosit. Účesy? Mohu mít vlasy volně rozpuštěné. Svoje milované dlouhé zrzavé vlasy, ano Caitlin přesně tuhle dobu miluju.

+-+-+-+-+

„Slečno Caitlin, vaše matka pro vás poslala tyhle šaty,“ ozvala se má pokojná, hned jak vešla do místnosti. „Jistě víte, že na dnešním plesu si musíte zvolit svého manžela.“

„Jistě, že to vím.“ Podívala jsem se na ni a na ony šaty, které držela v náručí. Šaty byly dlouhé až na zem, jak bylo na tu dobu zvykem. Na první pohled působily jako obyčejné bílé šaty, ale po bližším zkoumání jsem si všimla, že jsou pozlacené.

„Položím Vám je sem na vaši postel,“ pokynula jsem hlavou. Pokojná udělala přesně to, co řekla. „Rovněž Vám mám pomoci s účesem, nalíčit a pomoci s oblečením.“

„Děkuji.“ Uklonila jsem se.

Nesnášela jsem to přetvařování, které muselo být hráno každý den. Bohužel dnešek mi měl navždy změnit život a já si byla sakra jistá, že ve svých osmnácti letech se ještě vdávat nechci. Hlavně ne s někým, koho ani pořádně neznám. Popravdě? Já jsem nechtěla být ani princezna, o kterou každý stál. Já jsem se chtěla vdát z lásky k muži a ne z donucení. To není správné.

+-+-+-+-+

Dívala jsem se nepřítomně před sebe na bouřící se moře a odolávala pocitu skočit z útesu, abych se mohla v ledové vodě smočit. Ten den, kdy byl ples, si budu pamatovat napořád, protože jsem se tam seznámila s jedním mladičkým upírem, který mi byl na první pohled sympatický. Možná, že tehdy jsem si myslela, že s ním bych byla šťastná. Omyl. Ten „člověk“ byl upír a jediné, co chtěl, byla má krev. Hloupá Caitlin, copak o tebe někdo někdy stál? Naivko.

+-+-+-+-+

Postávala jsem u zdi a dívala se na tančící páry. To já jsem se dnes měla radovat, ne? Nikdo mě nevyzval k tanci, proto jsem se radši ani nedívala do otcových očí, protože byl mnou jistě zklamán. Jako vždycky.

„Smím prosit, princezno?“ Došel ke mně jakýsi mladý pohledný muž. Na první pohled mne zaujaly jeho oči, které se až podezřele podobaly červené barvě. Jeho vlasy byly delší, ale na tuhle dobu to bylo v pořádku. Oblečen byl přesně tak, jak se na mou úroveň sluší a patří. Patřičně jsem se uklonila, jak mě pokojná naučila, a natáhla k němu ruku tak, aby jí mohl políbit.

„Bude mi ctí.“ Zahákla jsem svou ruku do té jeho a nechala se jím odtáhnout na parket, kde jsme spolu protančili část večera.

Bylo mi s ním až překvapivě dobře. „Ani neznám vaše jméno,“ pronesla jsem po dobré hodině a půl pomalého tance. Zdánlivě jsem se vyhýbala jeho očím, které pro mě byly moc děsivé.

„Aro. Aro Volturi,“ již podle příjmení jsem tušila, že on není Španěl, ale asi Ital, „je mi velkým potěšením vás poznat, slečno Caitlin,“ zalichotil mi a já se na něj vděčně usmála, i když jsem si z hloubi duše přála, aby dnešní bál skončil. „Neprojdeme se po terase?“

A já hloupá s ním samozřejmě šla, protože pohled mého tatínka byl více než spokojený. Očividně se jednalo o jednoho z bohatších vrstevníků a sňatek s ním by byl dobrý strategický tah, který naše poměrně chudší království potřebovalo jako sůl.

„Zvěsti o tom, jak půvabnou princeznu hodnou na vdávání království má, nelhaly.“ Procházeli jsme společně zahradou, která byla částečně i živým bludištěm.

„Nebudu se mýlit, když řeknu, že nejste zdejší?“ optala jsem se ho a ladně jsem šla před ním, přičemž jsem rukou přejížděla po zeleném keři.

„Pocházím z města jménem Volterra, které se nachází v Itálii. Poměrně větší město,“ objasnil mi svou situaci. V tom jsem se, já houpá, zranila o trn růže, když jsem jí v zastřiženém keři přehlédla.

„Ach!“ sykla jsem nad drobnou kapičkou krve, která mi po mém ukazováčku stekla.

„Asi by se hodila pomoc, co?“ Zadíval se na mě a já pohotově kývla, když jsem si uvědomila, že bych si mohla zničit šaty.

Přistoupil ke mně a zahleděl se mi do očí.

„Mrzí mě, že svou dobrou společnost, musím zabít. Bylo mi ctí, princezno. Na shledanou za pár let.“ Než jsem stihla něco namítnout, prokousl mé hrdlo a mnou projela neuvěřitelná bolest. Hlasitě jsem vykřikla a moje ozvěna se po chvilce usadila. Každý nerv v mém těle odumírat a já cítila, jak slábnu. Podlomila se mi kolena, takže mne musel podržet. Po tvářích mi stékaly slzy, zatímco vysával krev v mém těle. Větší bolest nastala, když do mne spustil jed. Moje tělo oslábnulo a já upadla do bezvědomí, ze kterého už jsem se jako člověk neprobrala.

+-+-+-+-+

Setřela jsem si z tváře slzy, které byly vyvolány vzpomínkami na onoho Ara, který mi tak trošku zkazil plány na budoucí život. Konečně jsem se vydala zpět ke svému novému domovu. Jedná se o malou chaloupku uprostřed ničeho.

Procházela jsem pustým lesem a dívala se okolo sebe, až jsem uslyšela kroky. Otočila jsem se a spatřila maličkou dívenku, které mohlo být asi pět let. Byla oblečená do červených šatiček, které byly ozdobeny páskem a sahaly jí nad kolena. Na nohou měla stejnobarevné tenisky a na rukou několik černých náramků. Hnědé mírně kudrnaté vlasy jí sahaly do půlky zad. Upírala na mě svoje hnědá kukadla a já hned poznala, že není tak úplně člověk. Byla unavená soudně podle kruhů pod očima.

„Copak tu děláš, maličká?“ optala jsem se jí.

Autor: MichelleSCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Reason to live - 1. kapitola: