Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Reaper's daughter - 1. kapitola

16.09.2012 (18:00) • WinterAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2356×

 Jasper Whitlock

Byla už pomalu půlnoc, ale já jsem stále ještě seděl pod vysokou jabloní v našem novém domově – ve Forks. Byl to největší zapadákov, v jakém jsem kdy byl, ale potom, co tátova firma zkrachovala, jsme neměli na výběr. Museli jsme se přestěhovat sem - do starého baráku s neupravenou zahradou a divnými sousedy.

Do pravé ruky jsem vzal růži, která náhodně ležela v trávě. Přidržel jsem si ji u obličeje. Nic mi nedokázalo zvednout náladu jako vůně růží.

Prostě jsem tam seděl, fetoval kytku a poslouchal zpěv přicházející z dálky. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by někdo tak nádherně zpíval. Ten hlas… byl tak čistý… čarovný. Byl to hlas anděla.

Vzhlédl jsem, pořád ještě s růží u nosu. Měl jsem odsud dobrý výhled na ulici. A právě v té chvíli jsem ji spatřil. Dívku, která zpívala. Stála přímo pod pouliční lampou. Vypadala dost bledá, měla krátké černé vlasy, které díky světlu lampy zlatě zářily. I když jsem seděl dost daleko, viděl jsem, jak se jí jemně hýbou rty a ty obrovské oči… připomínaly mi plamen svíčky ve tmě. Vypadaly úplně černé, ale hrály v nich malé plamínky.

Nevypadala jako anděl, ona byla anděl.

Dívala se přímo na mě. Její oči mě dlouhou chvíli propalovaly.

Přestala zpívat a usmála se. Ten úsměv mě zapálil, ale pak zmrazil. Byl neuvěřitelně krásný a přitom neuvěřitelně děsivý.

A pak… zmizela.

Byl jsem naprosto šokovaný.

Na místě, kde před chvílí stála, jsem postřehl nepatrný pohyb. Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se k té osudné lampě.

Naivně jsem doufal, že se zase objeví, ale jak se dalo předpokládat, neobjevila se. Jediné, co po ní zbylo, byl černý krajkový kapesník.

 …

„Jaspere! Vstávej! Dneska nás čeká ještě hodně práce!“ volala na mě mamka a klepala na dveře mého pokoje.

„No jo, už jdu!“

Posadil jsem se na posteli. Odhrnul jsem polštář ve snaze najít mobil a zjistit, co je za den. Ale jediné, co jsem našel, byl černý krajkový kapesník. Voněl jako růže. Byla to ta nejdokonalejší vůně. Stejně dokonalá jako její hlas… jako ona.

„Jaspere, pohni! A obleč se, máme návštěvu!“ Návštěvu? To mi tak ještě scházelo. Rychle jsem na sebe hodil první džíny a košili, které jsem uviděl. Už jsem chtěl vyjít ze dveří, ale zrak mi přelétl ke krajkovému kapesníku na posteli. Nevím proč, ale sebral jsem ho a strčil si ho do kapsy.

Dole v kuchyni nikdo nebyl, všichni byli na zahradě a věnovali se sestavování zahradního nábytku.

V rychlosti jsem do sebe naházel cereálie, které mi mamka nechala na stole, a vydal se jim pomoct.

„Á, tady jsi! Paní Beersová, tohle je náš syn Jasper. Jaspere, tohle je paní Beersová, naše nová sousedka,“ představovala nás máma. Byla ve svém živlu, milovala návštěvy a milovala, když jí s něčím někdo pomáhá.

„Těší mě,“ řekl jsem a potřásl si rukou se starší ženou s přebarvenými zrzavými vlasy ve fialovém svetru.

„Potěšení je na mé straně, Jaspere,“ řekla mile. No, typická hodná sousedka. Určitě nám aspoň jednou přinese domácí sušenky.

„Slyšela jsem, že pracujete na úřadě, pane Whitlocku,“ začala paní Beersová konverzaci s mým otcem.

„Ano,“ odpověděl prostě táta. Ale paní Beersová se zatvářila vyděšeně.

„Být vámi, dávala bych si dobrý pozor na starostu. Říká se, že je kanibal.“

„To už jsem někde slyšel. A víte, co si o tom myslím? Je to blbost! Pohádka pro děcka! Kdyby byl pan Cullen vážně kanibal, už by dávno seděl někde zavřený!“ vyjádřil se jasně táta. Radši se zas věnoval sestavování zahradní houpačky. Mně to ale nedalo. Musel jsem se o Cullenovi dozvědět víc.

Ujistil jsem se, že nikdo neposlouchá, pak začal jsem se zjišťováním.

„Ehm, paní Beersová, jak jste přišli na to, že starosta je kanibal?“

„To je na dlouhé vyprávění, ale je lepší, když to budeš vědět.

Začalo to, když na úřad přijela expedice ze střední školy. Dva studenty Cullen vzal do své kanceláře, aby jim udělal čaj. Ani jeden se nevrátil. Učitelky to tehdy přehlédly a odjely bez nich. Když zjistily, že jim dva chybí, myslely si, že je tam nechaly a vrátily se pro ně. Ani ty dvě už pak nikdo neviděl.  

Od té doby pokaždé, když k němu jde někdo na návštěvu, je jedno, jestli do kanceláře nebo domů, už se nikdy nevrátí zpátky.“

„Ale teoreticky není možné, aby dostal všechny. Aspoň jednou mu někdo přece musel utéct,“ uvažoval jsem.

„Taky že mu jeden utekl. Mladý Woody Fommeless. Jednou šel odnést na úřad oběd strejdovi, jenže cestou narazil na starostu. Ten ho pozval k sobě na čaj. Woody věděl, co se stane s těmi, kteří pozvání přijmou. Proto odmítl a běžel pryč, ale Cullen ho rychle dohonil a snažil se ho přesvědčit, aby šel s ním. Woody dostal strach a začal křičet. Cullen mu přikryl pusu jednou rukou a tou druhou ho přirazil ke zdi. Jak Woody vzdoroval, zlomil si nohu. Cullen se už přibližoval k jeho krku, ale zachránila ho sekretářka, která je slyšela. Ptala se, jestli je všechno v pořádku. Cullen strčil Woodyho pod stůl a odpověděl jí něco ve smyslu; všechno v pořádku. Woody měl štěstí, že s ním ta sekretářka probírala ještě nějaké papíry. Neváhal a zdrhal domů. Se zlomenou nohou! Doma všechno řekl tetě a hned potom jel k doktorovi.“

„Vždyť to je znásilnění! Proč Cullena nezavřete?“ zajímal jsem se.

„Policie tomu nevěří, podobně jako tvůj otec. Myslí si, že Cullen je skvělý starosta,“ odpověděla.

„Ale tím to nekončí. Ještě jsem ti neřekla to nejdůležitější,“ pokračovala.

„Od toho skoro znásilnění Woodyho Fommelesse za ním přestaly chodit návštěvy. On taky přestal vycházet z domu. Vyšel jenom ve chvíli, kdy musel do práce, tam to bylo zase stejně. Pořád vězel ve své kanceláři.“

Pak nastala odmlka. To byla chvíle se na něco zeptat.

„Jak si teda shání ‚jídlo‘?“

„To je docela jednoduché. Využívá k tomu svou dceru Alice, která má podle všeho stejný jídelníček jako její otec. Chodí v noci, přibližně po desáté hodině. Straší se tím tady malé děti, když nechtějí jít domů. Je to jako Polednice, až na to, že u nás je to skutečné.

Alice poznáš jednoduše. Vždycky, když jde na lov, zpívá si. Fajn, zpívá si. Ty si řekneš: Alice jde! A utečeš. Ale není to tak jednoduché. Její zpěv je neodolatelný, nutí tě jít za ní. Další ‚lákadlo‘ na lidi je její vzhled. Zatím ji vidělo jen pár stále živých lidí. Ti tvrdí, že je neskutečně krásná. Takže je něco jako Siréna.“

Zpívá si, její zpěv je neodolatelný a je krásná… Je možné, že jsem včera viděl Alice?

 …

Večer jsem zase seděl pod jabloní. Den uplynul dost rychle, hlavně díky příběhu paní Beersové, skutečném příběhu, jak ona sama řekla. Je pan Cullen vážně kanibal? Upřímně jsem tomu moc nevěřil, vypadalo to jako historka, kterou si vymysleli hloupí vesničané, aby trochu odbočili od stereotypu.

Ale co když je to pravda? A co Alice? Tahle část příběhu je pravdivá, to vím z vlastní zkušenosti. A proč by někdo vycházel ven v noci a zpíval si?

Odpověď byla blízko… byla tam. Seděla na lavičce u staré autobusové zastávky. Nezpívala si, jen něco kreslila do bloku, ale musela to být ona! Alice…

Chvíli jsem ji pozoroval, pak jsem dostal nápad. Nápad, jak to celé vyřešit, jak přijít na to, co je starosta zač.

Vstal jsem a šel k ní. Jestli je to pravda a ona opravdu loví lidi pro sebe a svého otce, tak si můžu říkat pozdní večeře. Ale ne, nechce mě dostat. Kdyby chtěla, udělala by to už včera.

Stál jsem u té lavičky, nezvedla hlavu. Asi si mě nevšimla. Ještě že jsem si ten kapesník vzal s sebou.

Dobře, teď budu muset použít všechen francouzský šarm, který mi zbyl po babičce, jinak to pravděpodobně nevyjde.

„Promiň, že tě otravuji, ale tohle je nejspíš tvoje,“ řekl jsem a podal jí černý krajkový kapesník.

Nevěděl jsem kdy ani jak, ale najednou stála přede mnou. Naše obličeje se skoro dotýkaly. Cítil jsem její vůni. Růže. Stejná vůně jako na tom kapesníku.

Prohlížel jsem si její dokonalý, trochu elfí obličej.

Nejvíc mě zarazily oči. Nebyly černé, jak jsem si myslel. Byly krvavě rudé.    

__________________________________________________________________________________________

Prosím, pište mi komentáře, abych věděla, jestli má vůbec smysl pokračovat.

Autor: WinterAlice, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Reaper's daughter - 1. kapitola: