Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Reality show - Alone in the wild - 1.

15.08.2009 (10:30) • Sfrenato • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1338×

Kapitola první – „Neper se, život Ti dá na hubu sám!“

Ležet na posteli a dívat se jen tak na strop není nic neobvyklého. Ležet na posteli, dívat se na strop a uvažovat o životě je normální. Ale ležet na posteli, dívat se na strop, uvažovat o životě a mít střelenou matku, která vás chce poslat do nápravného ústavu, který je ještě k tomu mimochodem reality show, je moc. Moc na mě.

„Půjdeš tam a basta!“ říkala pokaždé matka, když jsem se jí pokoušela přesvědčovat, aby mě tam neposílala. „Bude to pro tebe dobré poučení do života!“ Mně stačilo to, že jsem měla střelenou matku, tátu jako šéfa policie a náladovou kočku, která byla mimochodem asi to jediné dobré, co mě v životě potkalo. Bez ironie.

Člověk by řekl, že pokusit se o krádež není moc překvapující, za celý svůj život to zkusí aspoň devadesát procent populace, ale moje matka má jiný názor. „Bylo to jenom z hecu,“ vymlouvala jsem se pokaždé, co matka zavedla na tohle téma. A mluvila jsem pravdu, jenže ne celou. „Kdy konečně pochopíš, že se konečně máš chovat jako dospělá, Bello? Je ti už sedmnáct let a ty se stavíš ke světu ještě jako puberťačka,“ nadávala. Jenže moje matka se mě nikdy nesnažila pochopit. Dělala jen to, co bylo správné pro ni a zároveň si myslela, že to bude dobré i pro mě, ale já měla jiné představy o svém životě.

„Možná proto, že jsem ještě puberťačka, mami! Možná to všechno dělám jen proto, že nechci dospět! Že chci být navěky mladá a svá!“ vysvětlovala jsem ji stále. „Tak možná, že je čas, abys dospěla!“ Tohle byli její slova, když třískla dveřmi a můj výlet do Jižní Ameriky byl potvrzený. Zůstala jsem stát v pokoji zaražená, smiřující se s mým výletem a opuštění mé kočky. Pana Huga.

Let nebyl taky nijak zvláštní, teda až na to, že jsem probrečela celou cestu. Měla jsem matku, která mě nechápala, otce, který se o mně už spoustu let nezajímal a přátelé, kteří ani neexistovali. A proto jsem byla ráda, že jsem měla svojí kočku. Tu, kterou jsem musela opustit a nechat ji v zavazadlovém prostoru. Alespoň, že směla letět se mnou do toho pekla, chvilkami jsem litovala, že jsem pana Huga do toho zatahovala taky.

Když jsem vystoupila z letadla a pocítila to horko, které mně udeřilo do těla, chtěla jsem omdlít a už se neprobudit. Ve Washingtonu jsem byla zvyklá na vánky a déšť, ale tady to byl naprostý opak. Vítr zde vál jen teplý a slunce pálilo. Tipovala bych to na přes třicet stupňů. Popadla jsem pana Huga a svůj malý batoh a zamířila do autobusu, který čekal na všechny účastníky. Nejvíce mě zaráželo to, že na každém rohu budou kamery, které nás budou točit při všech chvílích.

Autobusy byli malé, přizpůsobené na drsný terén. Sedadla díkybohu nebyla kožená, a tak jsem se mohla o ně opřít a přitom se nespálit. Vybrala jsem si místo, které bylo dostatečně daleko od vstupu, aby se na mě neřinulo dusno, z kterého jsem měla nejvíc obavy a dostatečně blízko na to, abych mohla v případě nehody opustit autobus. Abych to zkrátila; byla jsem strašný pesimista.

Když jsme se rozjeli, nadávala jsem po všech čertech, že jsem si nevzala kynedril. Žaludek se mi pohupoval, skákal a dělal různé přemety. Hlavně dělal to, že mi potom bylo zle a já musela to okno prostě otevřít. A to se mi zase udělalo mdlo, musela jsem zavřít oči, abych se uklidnila.

„Je ti dobře?“ ozval se nějaký sametový hlas za mou hlavou. Ucítila jsem, jak se pan Hugo vedle mě naježil a zakňoural. Byla to spíše taková malá, bílá chlupatá koule, která měla ráda, když se s ním někdo mazlí.

„Nech toho, Hugo,“ řekla jsem kočce a snažila jsem se, abych můj obsah v žaludku nevyklopila na sedačku, nebo přímo na kočku. Někdy jsem trpěla, že jsem si prostě s ním povídala a připadala jsem si jako blázen. Jindy to bylo fajn, protože to byla jediná bytost, která mě nepřerušovala, když mluvím a naslouchala mi. Možná to bylo proto, že mi vůbec nerozuměla, a protože já byla ukecaný člověk. „Je mi dobře,“ zalhala jsem tomu, co se ptal, a nesnažila se zjistit kdo to je. Možná by to zase schytal on.

„Já jen, že tak nevypadáš,“ odpověděl za mnou. „Jestli ti opravdu není dobře, jen stačí říct. Můj otec je doktor. Sedí asi pár sedadel od tebe.“

„Je fajn, že máš starost, ale vážně mi je dobře,“ zalhala jsem znova a trochu vyklonila hlavu z okna. Tohle nebylo dobré. Zkusila jsem se trochu postavit, ale jelikož tenhle autobus byl zřejmě vyroben pro trpaslíky, dosáhla jsem toho, že jsem se klepla o strop a padla sebou na sedadlo. Nic jsem neříkala, jen v duchu odpočítávala vteřiny, kdy hodím šavli.

„Bože, jsi v pohodě?“ ozval se zase za mnou trochu hysterický hlas, ale já nebyla schopna promluvit. Dopředu jsem věděla, že by to schytala ta dívka, co seděla přímo přede mnou a jejich zlatavých, upravených vlasů mi bylo líto. Zřejmě si všiml, že neodpovídám a nijak se nepokouším o nejmenší pohyb a zavolal svého otce: „Tati! Myslím, že tady mám jeden případ.“

Byla jsem přesvědčená, že celý autobus za chvíli bude znát tu holku, co se vyzvrací na jednoho z cestujících a tak jsem znovu zavřela oči. Abych se alespoň nemusela dívat na ty šokující tváře. „Co se děje, synu?“ promluvil další melodický hlas. Zaujalo mně, že mluvil tak spisovně, líbilo se mi to. Moje matka, by se nikdy neobtěžovala se mnou jednat, jako se svojí rovnou. Radši mě podceňovala a brala mě jako hadrovou panenku. Od toho vzniklo také mé nulové sebevědomí.

„Neomdlela?“ ozval se ten za mnou.

„Nemyslím si, jen jí je špatně,“ řekl druhý, šel z něho respekt. „Možná by bylo dobré ji dát nějaké tabletky.“ Uslyšela jsem nějaké šustění a otevírání vršku. „Slečno? Prosím, můžete se napít?“ zeptal se doktor.

„Jo,“ zachraptěla jsem a po slepu natáhla ruku. Doktor mi nejspíš podal jakýsi nápoj s tabletkou a já ho po lokách vypila. Sotva jsem všechen obsah do sebe dostala, z mého žaludku se udělalo jezero. Teď jsem dokonce měla pocit, že v něm plavu.

„Je ti líp?“ zeptal se ten za mnou a já ucítila, jak se bradou opřel o mé sedadlo.

„Je mi fajn,“ procedila jsem skrz zuby a snažila se znít alespoň trochu v pořádku. Téměř jsem pochytila i to, jak se usmál.

„Jak myslíš,“ řekl s kapkou pobavenosti. „Jak se vůbec jmenuješ?“ Monolog s osobou, kterou jsem ani neviděla; po tom jsem ‚toužila‘ už několik dní a ke všemu ještě když jsem unavená a mám chuť zvracet. Se zavřenými víčky bylo těžké udržet bdělost.

„Mhm, Bella,“ odpověděla jsem a potom se ponořila do hlubokého snění. Zdálo se mi něco o neobjevené Atlantě, o tom, jak dobývám řeckou ves a o pistáciovém nanuku.

Probudila jsem se v ten moment, co autobus přehnaně zabrzdil, a já se rozplácla na sedačku přede mnou. Pan Hugo, zavřený v té hrozné, ale povinné ‚kleci‘, zakňučel a znovu ospale hlavu položil na packy. „Příjemné probuzení, viďte, pane Hugo,“ řekla jsem kočce ironicky s kyselým výrazem a plácla sebou o opěradlo. Už mi dokonce nebylo ani špatně, tentokrát jen mdlo.

Uslyšela jsem za mnou zahihnutí. „Pan Hugo?“ ozval se sametový hlas za mnou. Zamračila jsem se na čistou oblohu z okna a neodpovídala. Každý má alespoň za život jednoho imaginárního přítele, ten můj sice existoval, ale byla to kočka.

„Jo, problém?“ odvážila jsem se zeptat. Kluk za mnou si odfrknul a znovu, jako předtím si položil bradu na mou sedačku.

„Ne, jen vidím poprvé, co si člověk pojmenovává kočku stylem ‚pan Hugo‘,“ odpověděl nenuceně. „Jak jsi vůbec na to přišla?“ Ignorovala jsem jeho otázky, točila se mi hlava.

„Co jste mi s otcem dali do toho pití?“ zeptala jsem se mimoděk. Byla jsem v tu chvíli tak zaneprázdněná, že jsem nestačila přemýšlet o tom, jestli to je skutečně tabletka proti nevolnosti.

„Myslím, že jsme ti tam dali nějaký prášek proti nevolnosti,“ řekl a zase se lehce uchichtnul. Už jsem se nadechovala, že mu něco řeknu, ale najednou vyšvihl bradou nahoru a napjal se. „Sakra,“ zamumlal si pro sebe. V tu stejnou chvíli se jedna malá nevinná dívka s černými vlasy zvedla a s vážnou maskou docupkala k němu. Zpozorněla jsem a nastražila uši. Zaslechla jsem jen něco ve stylu: „Je pozdě, ne… nemůžeš,“ a potom moje jméno, vycházející z jejích úst.

Chtěla jsem se otočit a vrhnout na ní alespoň trochu vražedný pohled, ale dvě věci mi v tom zabránili. Ta první byla, že jsem byla moc stydlivá, abych se jí podívala do tváře a vynadala ji, a ta druhá, byla ta, že jsem periferním viděním z okna zahlédla, několik členů ze štábu se svými kamery, jak se postupně hromadí před autobusem a o něčem se dohadují. Tipovala bych to na hádku, kdo k nám vleze do autobusu a bude nás natáčet po ještě zbývající hodinu cesty.

„Kde to vlastně jedeme?“ zeptala jsem se zájmem, nečekajíc odpověď. Vlastně jsem se ptala pana Huga, který vedle mě seděl celý napjatý a bedlivě pozoroval cosi v uličce.

„Jedeme do deštných lesů,“ oznámila mi dívka zpěvavě. „Táta říkal, že je to už jen kousek.“ Tentokrát jsem si odfrkla já, přišlo mi to nemožné.
„Kousek? Vždyť se podívejte, jaké jsou venku tropy,“ řekla jsem jim a rukou hodila z okna. Dívka se za mnou zasmála. Znělo to křehce.

„Ano to jsou, ale protože jedeme tam, kde budou všude jen stromy a listí, nebude tam horko,“odpověděla a já si připadala jako idiot. Už kvůli tomu, že jsem se ztrapnila v tomhle, a kvůli tomu, že si s nimi nepovídám přímo – z očí do očí. Byla jsem zvědavá a tak jsem se pomalu, hlavně neunáhleně otočila.

První jsem se zastavila nad tou dívkou. Stála vedle sedadla a opírala se o něho. Byla malá, a napohled velmi křehká, taky hodně krásná. Bledá pleť kontrastovala s jejími černými vlasy a rty měla zvýrazněné jemně červenou rtěnkou. Nos měla malý jako knoflíček a usmívala se. Všechny její rysy v obličeji byly ostré. Potom mi pohled sjel na kluka vedle ní. Kdybych měla popsat, jak nádherně vypadal, musela bych si vzít slovník a vyhledat ty nejpřesnější slova a to bych ještě pochybovala o tom, jestli by to stačilo. Jeho bronzové rozházené vlasy mu padaly do očí, které měly barvy topazu. Stejně dokonalá tvář i pleť jako od té dívky, bez jakéhokoliv nedostatku – jako vyretušovaná. Přemítala jsem, jestli nebyli oba dva zaměstnaní v nějaké modelingové agentuře – oba dva vypadali na tolik, jako mně. Ale ani zdaleka jsem se s nimi nemohla rovnat.

„Mimochodem jsem Alice.“ Usmála se dívka. „A tohle je můj bratr Edward.“ Hodila hlavou ke klukovi, který vypadal jako anděl. Teď jsem vážně nevěděla, jak reagovat. Edward mě spaloval zvláštním pohledem, který nebyl moc přátelský, mezitím co Alice se přívětivě usmívala. „A ty jsi?“ Párkrát jsem zmateně zamrkala, stále neschopná odpovědi.

„Jmenuje se Isabella,“ odpověděl zamračeně kluk – Edward. Byla jsem překvapená nad jeho rychlými změnami nálad, tentokrát vypadal arogantně, což mě zmátlo a zároveň odpuzovalo.

„Bella,“ opravila jsem ho varovně, když jsem se vzpamatovala a přitom se dívala na Alice. Obě dvě jsme přikývly na pozdrav a každá se vrátila do své polohy. Konečně jsem se mohla opřít a pohodlně pozorovat z okna, co se tam venku děje.

„Fajn, právě se dohodli, že vezmou ještě jeden autobus. Jeden kameraman jede s námi se svým asistentem,“ řekla Alice poraženě, vůbec jsem nevěděla, jak to zjistila, ale kupodivu jsem ji to věřila.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Edward stejným tónem jako Alice.

„Nevím, ale mám takové tušení, že je to kameraman s novinářkou,“ řekla Alice. Podle hlasu a tónu šlo z ní vyčíst, že se mračí a není zrovna nadšená. Novinářka, řekla jsem si, to tu ještě chybělo.

Najednou se ta dívka s blond vlasy sedící přede mnou otočila na Alice a Edwarda a zamračila se, nic jiného. Edward se odfrkl. Asi mezi sebou neměli něco vyřízeného, nechtěla jsem to řešit a tak jsem znovu ulehla. Tentokrát jsem neusnula rychle, ale velmi pomalu. Tak, že jsem stačila zaregistrovat dva nové členy štábu v autobuse, který se rozjíždí.

„Slečno, probuďte se,“ ozvalo se mi hlasitě u ucha. Vyděšeně jsem otevřela oči, pět vteřin mi trvalo, než mi všechno došlo a já si uvědomila, že jsme zde.

Autor: Sfrenato, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Reality show - Alone in the wild - 1.: