Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - Prolog + 1. kapitola

22.04.2012 (15:45) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4888×

Trailer k povídce. Je to můj úplně první trailer. Prosím, buďte shovívaví. :-)

Prolog

S jednou větou se mi změnil celý život a já okamžitě věděla, jakým směrem se bude můj život ubírat.

Když mi bylo osm, ztratila jsem mámu. Zabili ji cestou domů z práce. S touhle skutečností jsem se nikdy úplně nevyrovnala. Zato jsem věděla, jakým směrem se ve svém životě vydám. Otevřelo mi to oči do nelítostného, zrádného a krutého světa, ve kterém žijeme.

Mého otce to úplně zničilo. Přišel o milující manželku a matku pro svou jedinou dceru. A k tomu všemu byl vrchní šerif v našem městě. Nezmohl nic. Toho, kdo to udělal, nikdy nenašel. Asi bych měla říct, že tuhle skutečnost jsem mu nikdy neodpustila. Byla jsem nešťastná a zklamaná. Prozřela jsem do života tím nejhorším možným způsobem. Ale co už.

V šestnácti jsem překonala sebe sama a zvládla dodělat střední školu o dva roky dříve. Chtěla jsem jít na univerzitu. Otec mě tehdy přes velké nechtění nakonec podpořil. A já konečně opustila město, které jsem tak nenáviděla. Forks. Nechala jsem tam mého otce, kamarády, můj starý život. Všechno jsem tam pohřbila, včetně mojí matky.

Nastoupila jsem na univerzitu. Jediné, co jsem měla, bylo studium. Musím přiznat, že jsem tvrdě dřela i kvůli tomu, že jsem byla mladší, než ostatní studenti. Rozhodně škola nebyla procházkou růžovým sadem. A já byla premiantka. Otec mi platil školu i internát, a přestože mi pravidelně posílal určitý obnos peněž, chodila jsem na brigády.

Nežila jsem obyčejný studentský život. Nepařila jsem, neopíjela se každý víkend, nejezdila na prázdniny domů. Studovala jsem dokola a dokola. Chtěla jsem být nejlepší, a to jsem taky byla. Studovala jsem psychologické profily vrahů, hrabala se v různých předložených případech. Neustále jsem byla zahrabaná v knížkách. A byla jsem dobrá. Tedy po teoretické stránce.

Ve třetím semestru jsem se přihlásila do výběrového řízení pro jeden případ, který řešila místní kriminálka. Brali osm studentů na pomoc. Díky mému prospěchu a doporučení profesorů mě nakonec vybrali. Můj první případ.

Tenkrát jsem z toho byla vyklepaná, ale šťastná. Byla to docela brnkačka. Zabití ze žárlivosti. Učebnicový případ. A my mu to tenkrát prokázali. Byla jsem štěstím bez sebe, když jsem viděla, jak ho odvádějí ze soudní síně. Měla jsem pocit zadostiučinění.

Myslím, že tehdy se nastartovala moje kariéra. Moje jméno už bylo známé v kruzích, o které mi šlo. Po promoci jsem nastoupila na svoje první místo. Kriminální útvar v New Yorku. Ne že bych snad na New Yorku nějak lpěla, ale to město mi dávalo zapomenout.

Nikdo mě na ulici neznal. Nikdo o mně nic nevěděl, a to pro mě bylo podstatné. Dělala jsem svoji práci zatraceně dobře. Pochytali jsme s mým týmem takových hajzlů, že jsem byla blahem bez sebe.

Po dvou letech mě povýšili. Sakra povýšili. Převeleli mě do zvláštního útvaru FBI. Ve svých dvaadvaceti letech jsem se stala nejmladší zvláštní agentkou. Pracovala jsem na nejzávažnějších kriminálních případech v USA.

Musím se přiznat, že začátky byly strašné. A dost tvrdé. Přestože jsem nebyla žádný protekční spratek, vše jsem měla poctivě vydřené, jsem to dostávala sežrat.

Ale všechno jsem přetrpěla. Protože moje práce byla přesně ta, pro kterou jsem tvrdě sedm let makala.

Někdo by řekl: „Pohádka,“ já bych mu řekla: „Tvrdá práce.“

Měla jsem vysněnou práci, peníze. Své práci a sebezdokonalování jsem věnovala všechen čas. Nejrůznější vrazi a kriminálníci se mnou snídali, obědvali, večeřeli, spali. Neustále jsem byla obklopená fotkami z místa činu. Neustále jsem procházela spisy ze shora dolů a ze zdola nahoru. Vždycky jsem se snažila, vcítit se do kůže daného zločince. Naladit se na jeho psychickou vlnu. A byla jsem dobrá, zatraceně dobrá.

Než si mě našla minulost…

1. kapitola

O dva roky později

Den jako každý jiný. Řítím se ulicí New Yorku, cestou si vlasy stahuji do culíku. Doběhnu do kavárny o tři bloky dál a platím za již připravené karamelové kafe. Usrknu a utíkám chytit taxíka.

Vstoupím do budovy, která je mi vším. Mačkám čudlík u výtahu. Konečně dorazí a já zmáčknu 16. patro. Otevřou se dveře a přede mnou se rozprostře to tolik známé prostředí. Projdu do své kanceláře a konečně se posadím do svého křesla. Musím se přiznat, že tu sedím už dva roky, ale na ten pocit, když si dosednu na mojí židli je stejný, jako poprvé.

Stohy papírů na mém stole mě trochu vyvedou z míry, ale ne na dlouho. Usrknu další dávku toho výborného kafe a otočím se k oknu.

„Isabello?“ Lehký zvuk mého jména a jemné zaklepání na dveře mé kanceláře. Aiden, vydedukuju.

„Ahoj, Aidene,“ vyslovím s lehkým úsměvem na rtech, stále zády ke dveřím.

„Ahoj,“ usměje se, „včera tě hledal šéf. Máš se za ním zastavit, co nejdřív.“ Vzbudilo to můj zájem. Otočila jsem se na něj. Jeho oči se vždy rozzáří, když mě spatří. Je to můj dobrý kolega. Děláme spolu na případech, takže spolu trávíme hodně času. Je fajn, mám ho ráda.

Ráda jako kolegu. Nemám soukromý život. A nehodlám to měnit. Ne že by nebyl zájem. Ale já žiji pro svoji práci, především pro zavírání zločinců. Láska u mě není vítána.

„Včera odpoledne jsem se byla podívat na soudním přelíčení Clarka.“ Prohrábla jsem papíry na svém stole.

„A?“ zvědavě se dožadoval.

„A - celý večer jsem oslavovala,“ usmála jsem se.

„Ještě aby ne. Stálo nás to půl roku života,“ vzdechl.

„Že by nový případ?“ usmála jsem se a prošla kolem něj. Zavřel za mě dveře od mé kanceláře a  já šla rovnou ke svému šéfovi.

„Nekoukej mi na zadek, Aidene,“ zahlásila jsem přes celou chodbu, aniž bych se otočila. Věděla jsem to.

„Tak nenos tuhle sukni,“ zasmál se.

„K tomuhle kostýmu kalhoty nedělají,“ naposledy jsem zahlásila a došla ke dveřím toho nejvyššího. Alex Johnson.

„Jen pojď!“ slyšela jsem, jak huláká za dveřmi. Bez zaklepání jsem tedy vstoupila.

„Posaď se, Izzi,“ pokynul na mě. Alex byl zvláštní. Byl zahleděný do sebe, ale ve své práci byl klasa. Uznávala jsem ho a respektovala. A on dobře věděl, koho má ve svém týmu. Nemohla jsem si na svého šéfa stěžovat.

„Ahoj, Alexi. Co golf?“ optala jsem se a posadila se k jeho stolu. Jeho výraz promluvil za něj. Golf je hra boháčů, strašně by ji chtěl umět hrát, ale je v něm hodně špatný. Zakřenil se na mě a moji jízlivou otázku přešel.

„Především bych ti chtěl pogratulovat k případu Clark. Super, Izzi. Mám z toho fakt radost,“ uznal moji a Aidenovu práci.

„Dík,“ hlesla jsem skromně a opřela se.

„A teď k věci. Ze Seattlu mě požádali o pomoc. A ze shora přišlo nařízení, že jim máme vyhovět. Jedná se o sérii vražd, které se táhnou od Porta Angeles až k městu…“ Hledal to město, které mi přišlo okamžitě na mysl.

„Forks,“ dokončila jsem za něj. Moje přirozená dedukce zafungovala.

„Přesně. Ty jsi vážně dobrá,“ pousmál se, „chci, abys tam jela a podílela se na tom případu,“ dořekl a zhoupl se na své židli.

Forks! Forks! honilo se mi hlavou. Na sucho jsem polkla.

„Víš, Alexi. Myslela jsem, že bych pomohla Sarah s tím jejím případem. Nemohl by tam jet někdo jiný?“ zkusila jsem. Tohle nepřichází v úvahu. Neměla jsem v plánu vrátit se do toho státu a do toho města.

„Sarah? Ten její případ bys ty měla vyřešený za tři dny. A vůbec, chci tam prostě tebe. Nebude to oříšek, ale ani to nebude jednoduchý. Někteří pohřešovaný zmizeli beze stopy, jiné našli mrtvé. Prostě ty a hotovo, Is,“ zamítl můj chabý pokus o zvrat.

„Za tři dny?“ usmála jsem se. Kývl hlavou a usměv mi oplatil.

„Dobře,“ souhlasila jsem nakonec. Zvládnu to. Prostě to vyřeším a zase odjedu.

„Kdy mám odjet?“

„Letí ti to zítra v osm. Klidně jdi dneska domů, ať se v klidu sbalíš.“ Rozhazoval rukama a mával s nimi směrem ke mně. Mělo to znamenat něco jako: „Takový ty ženský věci a tak.“

„Já doma jsem, Alexi,“ usmála jsem se a on to pochopil.

Než jsem zavřela dveře jeho kanceláře, ještě na mě zakřičel: „A nenos tuhle sukni!“
Pousmála jsem se a došla zpátky do té své.

Uklízela jsem veškeré papíry, které jsem na stole měla. No, prostě jsem dělala velký úklid, jako po každém vyřešeném případu.

„Izzi, tady je letenka a veškeré pokyny pro tvou cestu.“ Vstoupila ke mně Alexova sekretářka.

„Děkuji, Mio,“ usmála jsem se na ni a vzala si od ní tu složku.

Odpoledne jsem si balila věci a připravovala se na cestu. Večer jsem si otevřela víno a posadila se na sedačku. Ve Forks jsem nebyla osm let. Otci jsem občas volala, občas jsme si psali maily. Pravidelně jsem mu posílala peníze, které samozřejmě nechtěl. Chtěla jsem, aby se měl dobře, ale nevídali jsme se.

Měla jsem šílený strach, že se zase ocitnu v tom městě, které jsem už nechtěla vidět.

Ale vždyť tam vůbec nemusím jezdit! Prostě budu v Portu Angeles. Ani otce vlastně vidět nemusím. Co to plácám, budu chtít vidět místo činu. Budu tam muset.

S každým mým dalším vyřešeným případem, jsem tátovi čím dál tím víc zazlívala, že tehdy toho vraha nenašel. Ale přes to všechno jsem ho měla ráda. Je moje jediná rodina. A jsem mu vděčná, že mi tehdy umožnil odejít. Díky tomu jsem mohla dostát tomu, co jsem si tehdy, při pohledu na mrtvé tělo mojí matky, slíbila.

Tak doufám, že se Vám moje nová povídka zatím líbí a že mi tu zanecháte komentáře, jestli stojíte o pokračování. :-D

Doufám, že tu takový příběh ještě nebyl. :) Ale snad ne. :))

Váš mmonik. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - Prolog + 1. kapitola: