Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 26. kapitola

25.07.2012 (07:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3037×

Seděla jsem v letadle a nervózně klepala nohou. V práci jsem si vzala volno na celý prosinec. Bylo mi jasné, že tohle budu muset do budoucna nějak vyřešit. Takhle to dál nejde. Šéf mi sice vyšel vstříc, ale už prostě nejsem hodnotnej člen našeho týmu a já to moc dobře věděla.

„Nechceš si pospat?“ pošeptal mi Edward do ucha.

„Pospat? Jak bych asi tak mohla spát? Vypadá to, že brzo umřu a já mám spát? Nemyslíš, že si dostatečně pospím potom?“ vystartovala jsem na něj nepříjemně. Přehnala jsem to. On za to přece nemůže.

„Promiň, promiň,“ okamžitě jsem se mu omlouvala a položila si hlavu na jeho rameno. Dal mi polibek do vlasů a mně se samovolně spustily slzy.

„Nic. To nic. Všechno bude v pořádku, slibuji,“ zašeptal mi do vlasů. Utírala jsem si slzy a kroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

„Je mi špatně,“ řekla jsem a jen tak tak stačila doběhnout na toaletu. Potom, co jsem vyvrátila všechno své dnešní jídlo, jsem si opláchla obličej a chvilku nehybně stála. Ucítila jsem nepříjemné bodnutí v podbříšku. První, co mě napadlo, bylo, že jsem zřejmě chytila nějakou nevyléčitelnou nemoc a to bude má záhuba. Ale pak jsem to hned zavrhla. Přece jen to není tak dlouho, co jsem ležela v nemocnici. Tam by to zjistili. Při všech těch vyšetřeních.

Slabé zaklepání na dveře mě vytrhlo z uvažování.

„Jsi v pořádku?“ přeptal se mě Edward a já otevřela dveře.

„Jo, už je to dobrý,“ usmála jsem se a opřela se ramenem o dveře.

„Asi jsem chytla nějakou chřipku,“ vysvětlovala jsem svou další nevolnost, cestou k našim sedadlům. Za námi se ozvala hlasitá rána a já leknutím nadskočila. To bylo něco pro moje nervy. Chytila jsem se Edwarda, který mě takticky chytil kolem pasu.

„To nic, jen to té letušce upadlo,“ vysvětloval mi příčinu té rány. Hlasitě jsem dýchala a snažila se uklidnit. Letuška se hned na to omlouvala a my se pomalu vraceli ke svým místům.

Tohle přece není normální! Už opravdu magořím. Sedla jsem si a opět si zapnula bezpečnostní pás. Zabořila jsem hlavu do rukou a snažila se přesvědčit sebe sama, že takhle to dál nejde.

Edward do mě něco hučel, ale já ho vůbec nevnímala. Cítila jsem opět tu bolest v podbřišku.

„Edwarde,“ začala jsem. Zmlknul a vystrašeně se na mě podíval. Přestože neslyší mé myšlenky, teď dobře věděl, co bude následovat.

„Bello,“ skočil mi do toho, „za chvíli tam budeme a něco vymyslíme. Nedovolím, aby se ti něco stalo!“ Snažil se mě uklidnit a já bych mu to za normálních okolností asi věřila, ale ne teď.

„Edwarde, poslouchej mě. Takhle to dál nejde. Dokud jsem tě neznala a tím pádem nemilovala, tak jsem se o sebe dokázala postarat. Ale od té doby, co jsem s tebou, tak to prostě už tak nefunguje. Pokud chci být s tebou, musím se dokázat o sebe postarat. Ale pokud jsem s tebou, nedokážu se o sebe postarat, protože to něco nefunguje, chápeš mě alespoň trošku?“ vyslovila jsem trochu zmateně moje momentální myšlenky.

„Ale jsem tu já a já se o tebe postarám.“

„Nemůžeš mě pořád chránit,“ zavrhla jsem to.

„Zkusíme něco vymyslet a…“

„Jsi upír a já člověk, takhle to nemůže být. Takhle to prostě nemá být,“ přerušila jsem ho.

„Chceš mě opustit, Bello?“

„Musíš mě proměnit,“ vyslovila jsem a čekala na jeho reakci. Podíval se mi do očí a já v nich viděla tu bolest, kterou mu tímhle způsobuji, ale jinak to nejde. Pokud máme být spolu, tak jedině takhle. Jako člověk, to totiž už nezvládnu.

 ...

Seděla jsem v autě a koukala z okýnka. S Edwardem jsme nepromluvili. Nic na to neřekl. Věděla jsem, že si to musí promyslet a tak jsem netlačila na pilu. Konec konců, pro mě to nebude tak hrozné. Můj otec to ví, budu stejného druhu jako Edward a budu s ním navždy. To je to jediné, co od začátku chci. A jako bonus bude moje práce, kterou budu schopna dělat na tisíc procent. Takže jedině prožít tu bolest při proměně. A za tohle všechno mi to rozhodně stojí.

Zastavili jsme před domem mého otce. Žádnou vánoční výzdobu jsem nečekala, a tak mě překvapil vánoční věnec na vchodových dveřích.

„Ahoj,“ pronesl zaraženě, když otevřel dveře.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Bells, co tu…“ Nedokončil svou otázku, jakoby se bál, že bych hned potom mohla zmizet.

„Přiletěli jsme na Vánoce,“ vysvětlila jsem a vstoupila dovnitř.

„Hezký věnec,“ pochválila jsem mu, abych odlehčila situaci.

„Díky, to mi sem dala Sue,“ zakoktal a popošel k obýváku.

„Čekal jsem vánoční přání a místo toho ty,“ kroutil hlavou a vešel do obýváku.

„Máš snad nějaké reklamace?“ zeptala jsem se ho a cestou mu vlepila pusu na tvář.

„Já… ne… totiž… Jsem rád, že jste tu. A že jste spolu.“ Podivil se a já natáhla ruku k Edwardovi.

„Tak to jsem ráda, že jsem ti udělala radost. Nerozbalíš si dárek?“ Přešla jsem rovnou na věc a začala se hrabat v první z mnoha tašek.

„No, já nepočítal, že přijedeš. Nemám ani nic uvařeno,“ vysvětlil.

„Edward stejně nejí a já jsem stihla doma i napéct. Ale mám to asi v té druhé tašce. Mohl bys, prosím tě?“ Podívala jsem se na Edwarda, který pochopil a doběhl do auta pro tu druhou tašku.

„Tys pekla?“

„Bella pekla celý víkend. Nebyl jsem si jistý, jestli jí vůbec do Forks dostanu. Letos jí nějak ty vánoce pohltily,“ usmál se a pomohl mi rozepnout druhou z mých asi pěti tašek.

„Vážně?“ podivoval se otec a rozevíral obálku, kterou jsem mu vrazila do ruky.

„Páni,“ vypadlo z něj a já se usmála. Edward mě objal kolem pasu.

„Líbí se mu,“ řekl nahlas to, co já už dávno věděla.

„Vím,“ ujistila jsem ho.

„Bells, to jsi neměla.“

„Už když jsem byla malá, tak jsi mluvil o té své vysněné garáži, ve které bys měl to své království. Tak tady to máš. Garáž na klíč,“ usmála jsem se.

„Děkuji.“

„Není za co. No a teď bychom se mohli najíst. Mám hlad,“ pronesla jsem a vytáhla z tašky uskladněné jídlo.

„Zatím vrátím zpět ty tašky,“ usmál se Edward a já jen přikývla.

 ...

„Moc vám to spolu sluší,“ pronesl jen tak mimochodem. Edward byl tak laskavý, že vyklidil pole a nechal nás s otcem u pozdního oběda o samotě.

„Miluju ho,“ vyslovila jsem tu svatosvatou pravdu.

„Přeju ti to, Bello. Zasloužíš si štěstí.“

„Díky, tati.“

„Jen mě mrzí, že nebudou malé Bellinky.“ Oba jsme se nad tou představou zasmáli. Ale po chvilce mě ten smích přešel. Opět mě zabolelo břicho.

Po odpoledni stráveném s mým tátou jsme se konečně dopracovali do domu Cullenů. Všichni na nás už netrpělivě čekali. Po velmi vřelém přivítání jsme si všichni sedli v obýváku.

„Dost, že jste tu. Esmé přemlouvala Carlislea, aby pro vás došel k Charliemu,“ smál se Emmett a my všichni s ním.

Propovídali jsme celé hodiny a pak přišla řada na rozdávání dárků. Nevěděla jsem, co jim dát. A tak jsem zařídila soukromou poznávací cestu do Afriky pro mužské pohlaví rodiny a nákupní soukromou cestu do Asie pro dámské pohlaví. Nebyl to nejoriginálnější dárek, to je pravda, ale rozhodně sklidil velký úspěch. Emmett se šel hned balit s tím, že zítra odlétají. Nemohl se dočkat, až se budou s Jasperem předhánět v lovení lvů.

Holky můj nápad taky ocenily. Vzhledem k tomu, že v Asii nákupy kvalitního oblečení vyjdou mnohokrát levněji. Takže to pro ně bude ráj. Jen protestovaly, že je to pouze pro tři místa, ale že v rodině jsou čtyři ženy. Takže Carlisle jim přislíbil, že jedno místo, pro mě, dokoupí.

Byla jsem potěšená, že mě považují za člena rodiny. A já si konečně uvědomila, že k nim chci patřit i já.

Tušila jsem, že Edward bude chtít probrat s Carlislem tu moji přeměnu. A i jsem byla hodně unavená a tak jsem se rozhodla jít spát. Edward chtěl jít na lov a já proti tomu nic neměla. Alice, Rose a Esmé se mnou zůstaly doma.

 Tak jo, naštvaly jste mě! :-) A tak vás čeká v příští kapitole překvapení! :-)

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 26. kapitola: