Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rány minulosti - 20. kapitola

28.06.2012 (17:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3102×

Její vůně byla už téměř pryč. Přece jen to bylo už několik hodin, co se to stalo. Přesto jsem slabý náznak rozeznal. Rozběhl jsem se za tím pachem. Po pár blocích jsem to přestal cítit úplně.

Vrátili jsme se zpět na parkoviště a Alice se snažila zase něco zjistit. Po pachu jít nemůžeme, je pryč. Přijelo černé auto a z něho vystoupil ten blbeček. Nejistě k nám našlapoval.

„Věděl jsem, že budete tady,“ vyslovil a já po něm chtěl skočit a ukroutit mu hlavu. Jasper se na mě díval a mou náladu upravoval. Ať byl jeho dar silný, jak chtěl, ten pocit jsem měl stále.

Alice mu začala popisovat, co viděla. Koukal na ni a nechápavě kroutil hlavou. K mému překvapení neřešil, kde ty informace vzala, ale opravdu se snažil přemýšlet.

„No, a to auto, to auto, jak bych ho popsala,“ pokračovala a on vytáhl z auta papíry. Byla tam nějaká lejstra a spousta fotek. Při pohledu na ta zohavená těla se mi udělalo špatně. Okamžitě jsem viděl Bellu na jejich místě.

„Bylo to jako tohle?“ ukázal na jednu rozmazanou fotku a Alice zakývala hlavou, že ne. Když uviděla jinou fotku.

„Jako tohle,“ zapískala a klepala do té fotky. Aiden se zamyslel a vyvalil oči.

„Cože? To není možné,“ pošeptal si sám k sobě a držel se za hlavu.

„Co tím myslíš?“ naléhal jsem na něj. Jeho myšlenky byly zmatené a já se v nich těžko orientoval.

„Byli jsme na špatné stopě. Je to někdo jiný,“ usoudil a popošel zpět. Začal se hrabat v těch papírech. Nějaké mu spadly na zem, Alice mu je zase sbírala. Až našel jednu fotku, na které byla Bella a on. Stáli na posledním místě činu, tedy podle toho, co jsem vyčetl z jeho hlavy. Za policejní páskou bylo pár lidí a mezi nimi i on. Ukázal ho Alice, ale já už věděl, že je to on. Ta to nakonec jen potvrdila. Pak mu ještě popisovala to místo, které matně viděla ve své vizi.

Zvedl telefon a někam spěšně volal. Bylo nás tam sedm upírů a nemohli jsme dělat nic. Naprostá bezmoc. Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Nikdy. Něco zjišťoval a domlouval. Stáli jsme tam a viseli na něm pohledem. Čekal jsem na každou jeho myšlenku. Jenže v duchu si jen opakoval: Bože, honem. Honem!

„Díky,“ zahalekal do telefonu.

„Budou v těch starých skladištích za městem. Tam, jak bývaly čističky,“ pokusil se to vysvětlit.

„Jedeme,“ ukázal do auta. No, já byl rozhodnutý běžet.

„Vím, kde to je,“ pronesl Carlisle a podíval se na mě.

„Jdeme,“ zavelela Esmé a všichni jsme se rozběhli. Vyšplhali jsme na střechy domů a skákali přes ně. Až jsme se ocitli na okraji města.

„Už je tam,“ zasyčela rozrušeně Alice. Viděla ho. Po chvilce jsme se tam už blížili. Zastavili jsme se na tom staveništi a všichni jsme se rozhlíželi. Byl to obrovský areál. Snažil jsem si vybavit jeji vizi, ale nevěděl jsem přesně, kde by to mohlo být.

„Alice, prosím, podívej se,“ žadonil jsem. Smutně se na mě podívala. Vizi měla, ale místo místa uviděla jeho, jak si pro ni jde. Slyšel jsem jeho vzrušený dech. A viděl jeho očima, jak se blíží k těm dveřím, kde ležela moje zraněná Bella.

Potom se Alice rozhlédla.

„Támhle,“ ukázala prstem před sebe a rozběhla se. Netušil jsem, jak to může vědět, ale všichni jsme ji následovali. Po chvilce Jasper zaregistroval Bellinu krev. Přesně jako my ostatní.

Vběhli jsme dovnitř a chytili ho těsně předtím, než pro ni hodlal jít. Měl jsem chuť mu utrhnout hlavu, ale musel jsem za Bellou. Přelítl jsem tu dílnu během sekundy a rozrazil ty dveře. Pohled na ni mě zastavil.

Ležela na zemi, která byla mokrá a špinavá. Vedle ní kapala voda. Její pokožka byla bledá až šedivá a nehýbala se. Neměla ani dostatek vzduchu. Dech byl velmi slabý a mělký. Poslouchal jsem její srdce a nemohl se pohnout. Ochabovalo.

„Carlisle!“ zakřičel jsem na otce. Objevil se vedle mě a vběhl za ní dovnitř. Nadzvedl jí hlavu a zkoušel jí nahmatat tep. Nadzvedl ji a vynesl ven.

„Je studená a upadá do šoku,“ zhodnotil.

„Edwarde, musíme ji přikrýt,“ pobízel mě, abych něco udělal. Jenže já byl paralyzovaný. Nemohl jsem se hnout. Rosalie přiběhla a hodila přes ni jeji a Alicinu bundu.

Esmé ji držela za ruku a kontrolovala puls a Carlisle s ní vyšel ven. Emmett a Jasper to zatím vyřídili s tím hajzlem.

Po chvilce jsem se vzpamatoval a vyšel za nimi ven. Došel jsem k nim a vzal si ji do náruče. Pevně jsem tiskl její bezvládné tělo k sobě. Zabořil jsem hlavu do jejího hrudníku a v duchu se jen modlil, aby to vydržela. Carlisle jí zmáčknul ránu na hlavě, aby tolik nekrvácela.

„Neměli bychom ji vzít do nemocnice?“ vznesl dotaz Emmett. Souhlasil jsem.

„Ne, už jsou na cestě. Budou tu za chviličku,“ vysvětlila nám Alice jejich čekání.

„Vydrž to! Vydrž, lásko,“ šeptal jsem jí do bledé tváře a doufal, že mě přece jen slyší.

Po chvilce jsem uslyšel sirény. Nejdřív jsem uviděl Aidenovo auto. Běžel k nám a vrhnul se na mě. Respektive na Bellu.

„Žije?“ vyhrkl na mě a já přikývl.

„Už jedou,“ vyslovil s nadějí v hlase. Z tváře jsem mu mohl vyčíst tu úlevu.

„Už tu budou, Is. Je to dobrý,“ šeptal k ní a upravoval ty bundy, které byly přehozené přes ni. Celý se klepal a byl úplně na nervy. Musím přiznat, že ta jeho reakce mi byla sympatická. Možná, že to nebude takový debil, jak jsem si myslel. Ne, ne, je to debil! Málem umřela a on v tom měl prsty! Je to debil! Zakroutil jsem hlavou a chtěl ty nesmyslné myšlenky vyhnat z hlavy.

Po chvilce dorazili. Přinesl jsem ji k sanitce a oni ji naložili. Carlisle jim okamžitě vysvětloval celou situaci a já se podíval na mou sestru. Široce se na mě usmála, já jí na znamení díků pokývl hlavou.

Já a Carlisle jsme jeli s ní do nemocnice. Emmett a Jasper zůstali při Aidenovi. Museli na něj dohlídnout. Přece jen viděl, co vidět neměl. A to sedm upírů, jak šplhají jen tak na střechu domu a pak zmizí jako pára nad hrncem.

Ten chlap mě udivoval. Po tom, co viděl na tom parkovišti, by jeden řekl, že zmizí a bude se snažit pochopit nepochopitelné, ale on ne. Možná to ještě přijde.

Když jsme dorazili do nemocnice, okamžitě ji odvezli pryč. Stál jsem na chodbě a čekal. Carlisle mě uklidňoval, že to všechno dopadlo dobře. Ale já se o ni strašně bál.

Po hodině vyšel doktor a já v jeho mysli hledal Bellu.

„Její stav je vážný. Má silný otřes mozku. Úpadek do šoku tomu moc nepřidal. A je silně podchlazená. Zatím je v umělém spánku,“ vyšly z něho první slova. Opřel jsem se o zeď.

„Můžu ji vidět?“ dožadoval jsem se.

„Je na jednotce intenzivní péče. Určitě ne. Počkáme, jak se bude její stav vyvíjet. Zatím není stabilizovaná,“ pronesl a kroutil hlavou. Carlisle s ním ještě nějakou dobu diskutoval. Já to už nevnímal. Cítil jsem se vysílený a na umření. Bohužel v tomhle těle se to neprojevuje, jenže psychicky ano.

„Synu,“ vzal mě za rameno otec, „měli bychom jít domů.“

„Nikam nejdu, dokud nebude v pořádku,“ odsekl jsem mu.

„Tady jsme teď zbyteční. Měli bychom jít. Přijdeme zítra, určitě bude Belle lépe.“ Nevěřil jsem mu. Jeho myšlenky mluvily jinak.

„Carlisle, co myslíš tím, že se může něco stát, když nedávno měla slabý otřes mozku a teď tohle?“ vybalil jsem na něj jeho myšlenky.

„Edwarde, to jsou jen teorie, určitě bude v pořádku!“

„Jak jí je?“ řítil se k nám Aiden, za ním zbytek mojí rodiny. Carlisle jim začal vysvětlovat její stav.

„Izzi je tvrďák, zvládne to. Vím to,“ pronesl směrem ke mně. Díval jsem se na něj, přesto jsem ho neviděl. V hlavě jsem měl její zakrvácený obličej a v uších její utichající srdce.

„Znám ji. Ta se probere i jen kvůli tomu, aby nám vynadala, kde jsme byli tak dlouho a že jsme postupovali špatně,“ usmál se a i rodina si pousmála. Já ne. Chtěl jsem na něj zařvat, že ji vůbec nezná, že taková vůbec není. Je to jen její přetvářka, obrana. Ale neměl jsem sílu ho umlčet.

„Musí se probrat,“ zaklel a opřel se o ruce proti stěně a svěsil hlavu.

„Musí se probrat,“ zopakoval a já se na něj podíval. Pochopil jsem, že to předtím byl jen sarkasmus, který mu pomáhá uklidnit se. Ne mě, ale to sám sebe přesvědčoval, že to Bella zvládne.

Tak jste to přežili. :) Doufám, že to nebylo tak hrozné. :) Teď bude následovat... No, to si snad přečtete sami. :-D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány minulosti - 20. kapitola: