Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 14. kapitola

31.05.2012 (18:45) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3364×

Zase ji stáhl. Hrozně jsem se bála, že mě chce znovu uhodit, což bych už asi nesnesla a prostě odsud odešla pryč a nechala ho tady, ať si stojí. Nechodila bych s nikým, kdo by mě víckrát jak jednou uhodil, stačilo to, co se mezi námi odehrálo v té uličce. Nic jiného už se stát nesmí.

Vystrašený výraz mi zůstal ještě pár chvilek. Edward ze mě nespouštěl oči a vypadalo to, jakoby přemáhal sám sebe. Chtěla jsem vědět k čemu, ale neodvážila jsem se něco vyslovit nahlas. Třeba by mi ještě jedna přiletěla a o to já nestojím. Také jsem si s ním chtěla promluvit o tom videu, protože to pro mě ještě nebylo vyřešené, on měl asi jiný názor. Buď pro něj bylo tohle téma tabu a nechtěl se o něm bavit, nebo na něj byl tak citlivý, že začal vždy působit agresivně. Upřímně jsem doufala, že to první je pravděpodobnější.

„Promiň, nevím, co to do mě vjelo,“ zašeptal Edward omluvným tónem. Pokrčila jsem rameny a rychlostí blesku se přesunula do obývacího pokoje. Najednou mě přepadla nechuť zůstat s ním v jedné místnosti. Měla jsem strach, co když se ke mně uprostřed noci proplíží a znásilní mě? Nebo dokonce zabije?

Panebože! Podívej se, na co jenom myslím, vždyť se chovám jako úplná kráva! Ještě před pár minutami jsem byla oblblá láskou, která se mi naskytla, a teď tu takhle pitomě blábolím. Přála jsem si, aby ke mně Edward přišel a začal se chovat jako správný přítel. Mohl mě třeba obejmout a chovat v náručí, jako se to děje ve filmech, to by se mi líbilo.

Co dávali v televizi jsem nevnímala. Byla jsem někde hodně daleko a ani nepřemýšlela. Prostě jsem jenom tupě zírala na obrazovku a jenom sem tam se objevily nějaké myšlenky, které v tu chvíli proplouvaly mou hlavou, jinak úplně vymyto, prázdno.

Chtěla jsem udělat dvě věci, obě si navzájem odporovaly a ano, do jedné se mi moc nechtělo. Jedna z nich byl útěk. Prostě bych si sbalila věci a odjela k sobě domů, abych tu už nemusela být ani minutu, a ta druhá chtěla jít za Edwardem a pořádně si s ním promluvit. Příčilo se mi to, ale obě věci byly správné. Jedna víc než druhá, jenom jsem nemohla uhodnout, která z nich víc.

Mělo to své klady, odejít odsud a už sem nikdy nepřijít, ale zase bych nikdy už neviděla Edwarda, na kterého bych jen tak nezapomněla. Ale když jsem si vzpomněla, co bych se všechno mohla dozvědět, kdybych za ním šla, připadala mi varianta jedna jako nejlepší řešení. Nakonec jsem se rozhodla. Ještě pár hodin počkám a teprve potom si sbalím věci, které tady mám, a odejdu domů, abych tu už nemusela zůstávat.

Bude to lepší pro nás pro oba. Možná Edwarda moje přítomnost už trápí, jenom to nechce říct nahlas. Všechno tomu nasvědčovalo. Vůbec si mě nevšímal a nebral na vědomí, že vůbec existuju. I když je to vlastně to samé, vždycky existuje něco, díky čemuž se tyhle dvě věci liší. Navíc jsem se tu cítila hrozně opuštěně, i když byla jiná osoba jen o dva pokoje daleko.

Měla jsem strach, že mě Edward třeba nepustí, ale stále jsem nepřestala doufat, že třeba někam opět půjde a opije se. To mě také zaráželo. Včera byl úplně namol, ale ráno to vypadalo, jako by se večer před tím nekonal a on si klidně nalíval a pil, co se mu zachtělo, a ani jednou si nestěžoval, že by ho bolela hlava nebo že by byl unavený, fakt divný.

***

Kolem sedmé večer, kdy už byla tma a u Edwarda se nesvítilo, jsem odešla do pokoje a sbalila si věci, abych mohla co nejdříve odejít. Když jsem si to sunula k hlavním dveřím, odvaha odejít mě pomalu opouštěla. Nechtěla jsem odejít a třeba už nikdy Edwarda nevidět, ale zůstat jsem také nemohla, už ne.

Možná by bylo lepší, kdybych Edwardovi napsala vzkaz, že jsem odešla, ale když mě nebere na vědomí, třeba si bude myslet, že jsem v pokoji a spím. S tímhle tím jsem odešla z bytu a tiše za sebou zabouchla dveře. Neměla jsem sice čím dojet domů, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Klidně si vezmu tašku přes rameno a domů dojdu, nebo si zavolám taxíka, což by možná bylo lepší. Taky jsem tak udělala.

Nasedla jsem k řidiči dovnitř a řekla mu, kde bydlím. Cestou jsem se dívala do okolí a pozorovala, jak svítí noční světla kolem různých budov a parků. Byla jsem k smrti unavená, i když jsem se celý den jenom válela a sem tam si zdřímla a dospala to, co mi chybělo z noci na dnešek.

Ani jsem se nenadála a už jsme stáli před domem, ve kterém jsem měla svůj byt.

„Díky,“ poděkovala jsem řidiči a podala mu bankovky za cestu, kterou jsme sem urazili. Vzala tašku a odešla k domu. Těsně přede dveřmi mi začal zvonit telefon. Mrkla jsem se na displej, abych zjistila, kdo volá. Chtěla jsem, aby to byl Edward, ale zmýlila jsem se. Byla to Angela. Za tu dobu, co jsem bydlela u Edwarda, jsem si na ni sotva vzpomněla. Až teď mi došlo, že se s jejím přítelem pohádali a já jí ani jednou nezavolala, abych zjistila, jak na tom je a jestli se už neusmířili a nevrátili se k sobě zpátky.

Možná jsem to měla vzít a chviličku s ní pokecat, ale neměla jsem náladu. Chtěla jsem jenom jedno. Vyběhnout schody, otevřít svůj čistý byt a padnout do postele, kde bych v klidu spala až do rána. Se špatným svědomím jsem její hovor típla a mobil hodila zpět do tašky, abych ho nemusela mít zbytečně v ruce, kde by mi překážel.

Těch pár schodů, co jsem musela vyšlapat, mi dalo docela zabrat. Když jsem vyšla do svého patra, byla jsem vcelku zadýchaná. Musela jsem svoji kondičku během těch pár dnů válení ztratit, což se mi ani za mák nelíbilo. Teď budu muset zase začít sportovat, abych se alespoň trošku dostala do formy.

Můj klíč zachrastil v zámku a já odemkla byt a vstoupila do něj. Všude byla tma, tak jsem sáhla po zapínači žárovky. Sotva jsem ho zmáčkla, objevilo se v bytě světlo a rozsvítilo všechno kolem, dokonce i jednu osobu, která se sem dostala bez mého vědomí a která se na mě na konci chodby usmívala.

Na mé tváři se také objevil úsměv, ale nebyl ani zdaleka tak přátelský jako jeho.

„Ahoj, Michaele,“ zašeptala jsem do ticha. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že osoba, se kterou jsem se ani ne před měsícem pohádala, stojí v mém bytě a prakticky se sem vloupala.

„Co tady děláš?“ Měla jsem strach, aby se mi nezamotal jazyk a já se celá nerozklepala zimou, která se kolem mě jako had ovinula.

Bála jsem se, aby Michael nebyl opilý a nějakým způsobem mi neublížil. Fyzicky ne, to on neuměl a nejspíš by to ani nedokázal udělat, ani opilý. Psychicky však uměl zdeptat fantasticky. Za to by měl dostat při nějakých akcích i zlatou medaili, protože manipulátora a závisláka, jako je on, jen tak nepotkáte, což je opravdu dobře.

„Taky tě zdravím, Bello. Vypadáš docela bledě, vystrašil jsem tě?“ Spokojeně jsem si oddychla, nebyl opilý a podle jeho zorniček jsem viděla, že si ani nic nepíchl nebo nešňupnul, což bylo taky jenom dobře.

„Sakra! Ano, ani nevíš, jak moc jsi mě vystrašil! A teď mi už konečně odpověz, co tady děláš?“ Mluvil sotva dvakrát a už mi stihl lézt dokonale na nervy, což v tuhle chvíli nebylo moc dobré pro něj. Někdy jsem se v jeho přítomnosti neovládla a jednu mu klidně vlepila, i když jsme byli nejlepší kamarádi a nerozlučná dvojka, kterou rozdělil až chlast a fet, který on užíval a proti kterému jsem já měla obrovský odpor.

„Přišel jsem tě navštívit, byla jsi přece v nemocnici,“ zahlaholil a sladce se usmál. Zakroutila jsem nad tím hlavou a konečně za sebou zavřela dveře ven, které po celou dobu zůstávaly otevřené a nechávaly náš rozhovor plout až na schody, kde mohl někdo procházet.

„Jsem hrozně unavená, nepočkalo by to do zítra?“ optala jsem se s nadějí v hlase.

„Máš pravdu, vypadáš, jako bys měla každou chvíli umřít, běž si lehnout, já se zatím usadím na gauči a ráno si v klidu o všem popovídáme. Máme si toho hodně co říct,“ odpověděl a přešel ke mně.

„Chyběla jsi mi.“ Vlepil mi pusu na tvář a vzal moji tašku z ramen, kde až doteď visela, a odnesl ji ke mně do pokoje. Po chvilce se vynořil a upřímně se na mě usmál.

„Dobrou noc, Bello.“ S těmihle slovy odkráčel do obýváku.

Obrátila jsem oči v sloup a vydala se k sobě do pokoje, abych mohla konečně padnout do postele a konečně se vyspat. Se svlékáním ani mytím jsem se neobtěžovala a jenom padla do postele a usnula.

Kdo by si nepamatoval, kdo Michael je, tak se o něm vypráví v desáté kapitole, když je Bella v nemocnici. Pohádali se spolu, když byl opilý, a od té doby spolu nepromluvili. Dříve byli nejlepší kamádi, třeba to půjde ještě vrátit zpět. Kvůli čemu za Bellou přišel se dozvíte v další kapitole. 

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 14. kapitola: