Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 10. kapitola

07.05.2012 (07:45) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4236×

Když se objevil Edward, nedala jsem najevo nic, co by naznačovalo, že mi Carlisle něco pověděl, a právě to něco, že mě zarazilo. Stále jsem z toho byla v šoku, protože jsem nemohla uvěřit, že by se takový bastard, jako je Edward, sám nabídl, že se o mě postará, obzváště potom, co jsme si vzájemně ukázali, že se moc nemusíme.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se mě a na postel hodil tašku, v níž jsem měla nějaké oblečení z domova, abych u něj nemusela chodit buď polonahá, nebo v jeho oblečení.

„Ano a děkuju,“ zašeptala jsem. Když jsem mu poděkovala, myslela jsem to vážně. Málokdo by k sobě vzal nějakého člověka, kterého sotva zná, ale uvidíme, jak se to bude vyvíjet, vždyť budu mít příležitost nakouknout do jeho soukromí.

„Vzal jsem ti nějaké oblečení ze skříně, tak se zatím převlékni.“ Otočil se a vyšel ze dveří ven. Očekávala jsem, že tu zůstane a bude mě sledovat, ale příjemně mě překvapil. Spokojeně jsem se převlékla do černých rour a šedého trička, přes které jsem přehodila modrou mikinu se Spongebobem, kterého jsem si velice oblíbila.

Než jsem vyšla na chodbu, mrkla jsem se, co mi zabalil s sebou, ale nic extra nepříjemného v tašce nebylo. Jenom pár triček, dvoje kalhoty, pyžamo, bunda, ponožky, tři podprsenky a snad všechny moje kalhotky, co jsem měla doma. Usmála jsem se, protože by možná nějaké muže nenapadlo je tam hodit. Bylo to sice logické, ale kdo ty chlapy má pořád chápat?

Hlava mě už dávno nebolela a zlomenou ruku jsem skoro necítila. Malinko špatně se mi s ní sice oblékalo, ale nebylo to nic tak hrozného, abych poprosila třeba Edwarda, aby mi pomohl.

Hodila jsem si tašku, která byla docela těžká, přes rameno a vydala se ven z pokoje. Otočila jsem se doleva i doprava, ale Edward nikde nebyl, tak jsem se vydala chodbou vlevo k malému pultu, který tam stál. Za ním seděla malá pihovatá žena s brýlemi a hustými vlasy, které jí spadaly přes ramena.

Aniž bych položila nějakou otázku, promluvila na mě. „Pokud hledáte pana Cullena, mám vám vyřídit, že počká v červeném BMW, které stojí na parkovišti za nemocnicí.“

„Díky,“ odpověděla jsem a vydala se pryč. Chvilku mi trvalo, než jsem na to parkoviště došla a našla červené auto, v němž Edward seděl. Vydala jsem se k němu a hodila tašku na zadní sedadlo. Malinko bych v té chvíli ocenila, kdyby vystoupil z auta a tu tašku tam dal sám, protože s rukou, která byla v sádře, to šlo docela špatně, ale nakonec jsem to zvládla a nasedla na místo spolujezdce.

Nepromluvila jsem na něj, protože jsem neměla tušení, co bych mu řekla, tak jsem si místo toho zapnula pás a čekala, až vyjedeme.

Po pěti minutách čekání jsem to už nevydržela a podívala se na Edwarda, jehož oči se ihned zabodly do mých. Dívali jsme se na sebe ještě pár dalších chvil, když se Edward otočil, nastartoval a vyjel k jeho bytu, kde jsem měla strávit dalších pár dní.

Ani nevím, proč jsem mu to dovolila. Mohla jsem mu přikázat, abychom byli u mě doma, protože tam to znám a nebála bych se. Takhle budu v neznámém prostředí a navíc s mužem, kterého ani pořádně neznám a to, co o něm vím, je skoro všechno zlé.

„Kolikátého dneska je?“ zeptala jsem se do roztržitého ticha.

„Dvacátého června,“ zašeptal Edward a cukaly mu koutky. Vylekala jsem se, vždyť byl nedávno prosinec, to jsem byla v kómatu nebo co? Edward si všiml mého vystrašeného výrazu a vybuchl smíchy.

„Dělal jsem si srandu, zítra bude třínáctého prosince.“ Zlostně jsem se na něj podívala a praštila ho do stehna, což zabolelo jak jeho, tak mě.

„Přestaň,“ zabručel a zahnul doleva.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se ho, protože jsem nevěděla, kde bydlí.

„Do mého bytu v Port Angeles,“ řekl a s úsměvem se na mě otočil. Absolutně jsem ho nepoznávala. Byl milý a neměl žádné drzé připomínky, při jejichž odpovídání by mi bylo třeba trapně.

Tedy, takhle se choval alespoň v autě, ale u něho v bytě to byl docela horor.

Hned, jak jsme vešli do přepychového bytu, v němž tenhle Casanova bydlel, začaly přicházet pitomé otázky.

„Jsi ještě panna?“ zeptal se mě, jakmile jsem vešla dovnitř a zavřel za mnou dveře.

„Co prosím?“ Dělala jsem, že jsem ho neposlouchala. Chtěla jsem, aby to zopakoval a já zjistila, že jsem se přeslechla.

„Ptal jsem se, jestli jsi ještě panna,“ odpověděl a odešel do obývacího pokoje. Nezbývalo mi nic jiného, než se vydat za ním, na jeho otázku jsem však neodpověděla. Nejdřív dělal, že zapomněl na svou otázku a čekal, až se posadím vedle něho na pohovku. Chyba osudu!

„Neodpověděla jsi,“ zašeptal a na tváři mě ovanul jeho dech.

„Ne, protože nemusím,“ zasyšela jsem. Neměla jsem potuchy, proč se na takovouhle věc ptá, vždyť jemu to může být úplně ukradené, jestli jsem to s někým zkusila nebo ne.

„Takže jsi,“ zašeptal spíš pro sebe a odešel do kuchyně pro pití. „Dáš si něco?“

„Dej mi obyčejnou vodu, prosím,“ zavolala jsem na něj a čekala, až přijde zpátky. Postavil na stolek moji sklenku s vodou a vedle ní položil panáka whisky, nebo co to bylo. Marně jsme doufala, že jeho otázky skončily.

„Už ses někdy s někým líbala?“ Tsss, tak trapná otázka, vždyť mi bylo už osmnáct, jak se na to může ptát?

„Ano,“ odpověděla jsem v klidu a natáhla se pro skleničku, abych si cucla vody.

„Zkoušela sis to někdy dělat sama?“ optal se. Málem jsem z pusy vyprskla tu ledovou tekutinu a měla jsem co dělat, abych ho sádrou nepraštila do rozkroku.

„Nemáš nějaké normální otázky?“ Snažila jsem se působit klidně, ale moc mi to nešlo.

„Máš sourozence?“

„Ne.“

„Matku?“

„Ano.“

„Otec?“

„Zemřel.“

„Přítel?“

„Nemám.“ Bože, jak mě tohle unavovalo. Myslela jsem, že se třeba zeptá, jaký je můj oblíbený film a on se místo toho ptá na takové pitomosti.

„A dělala sis to někdy sama nebo ne?“ Hodil do sebe zbytek whisky a podíval se na mě. Můj obličej se samovolně zašklebil.

„Co bys chtěl, abych odpověděla?“ Sice jsem měla nějaké malé tušení, že vím, co chce, ale nějak se mi to říkat nechtělo.

„Pravdu?“ Znělo to spíše jako otázka, než jako odpověď.

„Pod jednou podmínkou,“ zašeptala jsem. Můj mozek začal totiž fungovat. Rozhodla jsem se, že mu položím také pár otázek. No co, když může on, můžu i já.

„Pod jakou?“ Malinko se ke mně naklonil, což znamenalo, že byly jeho rty na dohled. Sakra! Na co to jenom myslím?

Malinko jsem se od něj odklonila a zašeptala. „Teď se tě budu ptát já.“

„Cokoli chceš vědět.“ Rozhodil rukama a zazubil se na mě. Že by ta whisky začala zabírat?

„Máš sourozence?“

„Ano, dva bratry a dvě sestry.“ Páni, to je rodina, jenom doufám, že spolu navzájem nespí.

„Přítelkyni?“

„Ne.“

„V kolika jsi měl první sex?“ Dobře, tohle byla trošku divná otázka. Co to se mnou jenom je? Na takhle hloupou otázku jsem se ještě nikdy nikoho nezeptala.

„Fú, tak to si opravdu nepamatuji, tak v patnácti?“ Vykulila jsem na něj oči. Vím, že v dnešní době je normální, když se kluk s nějakou holkou v patnácti vyspí, častokrát je jim i míň, ale před osmi lety to bylo ještě tabu.

„Aha,“ řekla jsem po krátké odmlce.

„Ty jsi pořád ještě panna, co?“ Neodpověděla jsem, což by mohlo značit souhlas. Nebudu lhát, styděla jsem se, že v jednadvaceti jsem ještě nepotkala někoho, s kým by mi bylo dobře a s kým bych to chtěla dělat.

V mé blízkosti se objevovali samí pitomci, co mysleli jenom na sebe a při sexu by jistojistě chtěli ukojit jenom svou touhu a na mě by zapomínali, a to jsem nechtěla.

Chtěla jsem poznat něhu a láskyplné polibky. Objímání a takovéhle věci, které by měla holka poznat při prvním milování.

Edward se na mě zkoumavě zadíval, protože jsem od jeho otázky nepromluvila. Nevěděla jsem, co říct. Bylo mi hrozně trapně a věděla jsem, že je jenom otázka času, než se mi Edward vysměje přímo do obličeje a nějak mě ztrapní, co na tom, že jsme v místnosti jenom my dva?

Nic se však za dlouhých pár sekund neodehrálo. Žádný smích a ani žádná výsměšná slova. S otazníky v očích jsem se otočila na Edwarda a on... spal!

Jak jenom mohl za minutu usnout? Vždyť je to jenom chvilinka, co jsem se na něj naposledy podívala a zjistila, že na mě upírá svůj pohled.

Naštvaně jsem se zamračila, ale nakonec jsem vstala a hodila přes něj deku, aby mu nebyla zima. Sice bylo poledne a byli jsme v bytě, kde topilo topení, ale foukat může kdekoli, nebo ne?

Odešla jsem do kuchyně a podívala se, jestli tam nemá něco k jídlu. Nic poživatelného jsem však nenašla a rozhodla se, že si zajdu něco koupit do čínské restaurace.

Nechala jsem Edwardovi vzkaz na ledničce a tiše odešla z jeho bytu ven.

Kapitola je sice krátká, nicméně doufám, že se vám líbila, a že se budete těšit na další. Jak dlouhá bude další kapitola, je totiž jenom na vás. Jeden koment → 80 slov. Když tu bude 30 komentářů, znamená to, že další kapitola bude mít 2400 slov, takže záleží jenom na vás. Nicméně tady je pořád podmínka minimálně 19 komentů. Vaše for.

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 10. kapitola: