Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radši doživotně zavřená než rok s idiotem! 2. kapitola

02.09.2011 (12:15) • stmivani158 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2169×

Seděla jsem na chodbě a pozorovala, jak na sebe strhávám pozornost svým oranžovým vězeňským mundůrem. Každý se na mě podíval a zhnuseně si odfrkl, nebo naopak na mě upnul lítostivý pohled. Věděla jsem, že nelitují mě, ale mého promarněného života.

S opatrností jsem si poposedla. Pouta, která jsem měla připevněná ke kotníkům a propojená s pouty na rukou, mi to ale moc neumožňovaly.

Bylo to tak komické a šílené, že jsem se neudržela a tiše jsem se zachichotala. Bella Swan, která byla považována na střední škole za nemluvně a nejstydlivější holku z Forks, tady teď sedí za vraždu a z novin se o ní dočtete jako o masovém vrahovi.

„Bello?“ vyrušil mě Erikův hlas, který na mě volal z dálky. Tvářil se spokojeně, takže to muselo vyjít.

„Tak co?“ špitla jsem k němu netrpělivě, když už byl krok ode mě.

„Vyšlo to!“ prohlásil a silně mě objal. Stráže ho ode mě samozřejmě ihned odtrhly, ale mně to bylo jedno. Spadl mi kámen ze srdce a na chvíli jsem se cítila zase bezstarostná.

„Ale-“ začal opatrně a moje bezstarostnost byla rázem ta tam.

„Jaký „ale“, Eriku!“ vykřikla jsem naštvaně a on leknutím nadskočil.

„Klid, Bello. O nic nejde!“ snažil se mě uklidnit, ale viděla jsem, jak jsou jeho oči plné zmatku a strachu.

Nerada jsem lidi děsila, ale když jste měsíc ve vazbě, jako mladou holku vás opravdu nečeká nic dobrého mezi stovkami žen, které seděly za horší věci než já sama. Vzbudit respekt byla jediná možnost jak přežít. A adaptace na okolní život venku byla už skoro nemožná.

Nahnul se blíž ke mně a stráž ho okamžitě zarazila pohledem, tak si znovu odsedl a naklonil hlavu k mému uchu.

„Dohodl jsem to se starým známým. Něco mi dlužil,“ špitl a odtáhl se.

Nevěřícně jsem se na něho podívala a on jen mrkl. Měla jsem šílenou chuť ho něčím praštit!

„Zbláznil ses, Eriku?!“ sykla jsem k němu rozzuřeně. Nechápavě se na mě podíval a já se zmohla jen na protočení očí.

„Bello, klid! Nádech, výdech. Nádech, výdech,“ opakovala jsem si šeptem. Znovu jsem se na něho podívala a on se tupě pochechtával.

„Eriku, nemůžeš vyhrožovat lidem vyššího postavení! Víš, kolik holek se mnou sedělo, za to, že zabily takové nepotřebné a otravné lidi, jako jsi teď ty? Podepisuješ si ortel smrti,“ vysvětlovala jsem mu tiše.

Otráveně mávl rukou.

„Nemávej tady tou haksnou a poslouchej! Nenechám tě zabít kvůli mně, rozumíš, Eriku? To tě zabiju radši sama!“ prskla jsem k němu a uraženě se otočila na druhou stranu.

„Já věděl, že mě má ráda,“ promluvil k sobě a já si znechuceně odfrkla, ale u něj to vyvolalo jen další smích.

Měla jsem ho ráda… Měla jsem ho až moc ráda. Za tu dobu se stal mým přítelem i rodinou. Chránila bych ho do posledního dechu a posledního úderu mého srdce.

Měli jsme spolu zvláštní vztah. Když mi ho přidělili, skoro jsme se pozabíjeli. On byl nezkušený a já vzteklá. Příšerná kombinace.

Když jsem nastoupila do věznice, jako zelenáč jsem to neměla lehké. Sexuální narážky, pobodání, zbití, znásilňování a zabíjení. Tyhle „procedury“ byly na denním pořádku. Jako nová holka jsem neměla šanci se ničemu z toho vyhnout. A ničemu jsem se taky nevyhnula. Postupně to přicházelo v dlouhých intervalech. Napřed začaly lehké sexuální narážky, podkopávání nohou a pošťuchování. Potom to přešlo k těžkému mlácení, a to samozřejmě nemělo daleko k tomu, aby na vás někdo vytáhl pilník a pobodal vás.

Pilník. Jak vtipné… Dřív, kdyby na mě někdo vytáhl pilník na nehty, tak se asi skácím k zemi smíchy. Teď se mi z toho dělaly mžitky před očima a mdlo.

První měsíc jsem trávila po nemocnicích. V den, kdy mě odvezli s dalšími bodnými ranami, jsem myslela, že zemřu. V ten moment se ve mně něco zlomilo a já začala bojovat, protože pud sebezáchovy je silnější.

Vždycky jsem si myslela, že v ničem nejsem dobrá. Nikdy jsem neuměla zpívat, ani hrát na žádný hudební nástroj. Nebyla jsem ani sportovně nadaná a kreslit jsem taky neuměla. Prostě nic. Až v ten osudný den jsem v sobě našla to, co jsem roky hledala. Svou silnou stránku. To, co mě drželo při životě a to, čím jsem zachránila svou matku. Bylo to jednoduché. Stačilo se rozčílit, nebo aby byl někdo blízký v ohrožení a moje smysly se vyburcovaly k nepříčetnosti a adrenalin jsem cítila až v konečcích prstů. V tom stavu jsem byla jak smyslů zbavená… Nikdo proti mně neměl šanci.

V dalších měsících jsem si vybudovala nepředstavitelný respekt. Začala jsem obchodovat s drogami, vyřizovala jsem účty a byla jsem hlavní rukou ženy, která tady vše řídila.

Ptáte se, jak holka z Forks, která zabila v afektu svého otce, dokázala přežít tohle vše a ještě se stát hlavní rukou šéfa? Je to jednoduché. Prostě stačí být šílená.

Ale ani tak není všechno růžové. Vždycky, když si myslíte, že něco konečně zvládáte, přijde rána, která vás pošle zpátky na dno. Nebyl to další mířený útok s ostrým předmětem, ani kupa holek, které ze mě chtěly vymlátit duši. Ale ti, co nás tady měli hlídat a chránit. Bachaři. Co může být horší, než když vás znásilní několik policajtů? S pobodáním či zbitím v umývárnách se to nedalo ani trochu srovnat.

Za hodinu mě našly spoluvězeňkyně. Došlo jim, co se stalo. Jedno pravidlo tady bylo dané. Ať jsi černá nebo bílá, mexičanka či asitka. V tomhle jsme si byly rovny za všech okolků. Za téhle situace jsme si pomáhaly.

Bylo zvláštní, jak nás jedna věc dokáže spojit…

Za pár dní, když měla službu policajtka, tak jí nahlásily, že mě našly zmlácenou. Byla to hodná holka a hlavně mladá. Tušila, že tady není něco v pořádku, ale každá jsme tady věděla, že by jen ztratila práci a nic by se nezměnilo.

Byla jsem znovu převezena do nemocnice. Podle karty jsem byla zmlácena, s bodnými ranami a se zhmožděninami po celém těle. Samozřejmě o znásilnění ani slovo.

Po pár dnech jsem se probudila a uviděla vedle sebe Erika, jak svírá mou ruku ve své a má opřenou hlavu o mé stehno a tiše oddychuje.

Sestra mi prozradila, že se ode mě ani nehnul. V ten den se pro mě stal rodinou. Staral se o mě, pomáhal mi v každé maličkosti a hlavně mi dával sílu se znovu vzchopit.

Samozřejmě hned zburcoval všechny své známé právníky a začal usilovně pracovat na mém případu, a teď sedím tady. A on se chce nechat zabít kvůli mně! Blbec!

„Zase jsi mimo,“ drcl do mě Erik.

Podívala jsem se na něj a usmála se. Měla jsem ho tolik ráda. Setřel mi palcem slzu, která mi stekla po tváři.

„Všechno už bude dobré, Bello,“ špitl a pohladil mě po tváři.

„Vy jste, Erik?“ vyrušil nás mužský hlas a já se neubránila zavrčení.

„Ano, jsem a vy budete Edward, že?“ zeptal se Erik a natáhl k tomu člověku ruku, oba si potřásli.

Nevypadal špatně. Měl rozcuchané bronzové vlasy a ostře řezané rysy s úzkými rty. Postavou byl opravdu kus, ale něco mi na něm nesedělo.

„Bello, tohle bude tvůj poručník,“ oznámil mi Erik a ušklíbl se.

„Cože?“ vyjekla jsem zmateně.

„No, já ti neřekl vlastně všechno,“ zasmál se a poškrabal se na hlavě.

„To teda fakt ne,“ hlesla jsem.

„Pustí tě, ale budeš mít poručníka. Až ti bude osmnáct, tvůj případ půjde znovu k soudu,“ vysvětloval mi a já se na něj vyděšeně podívala.

„Neboj, Bello. Klid,“ uklidňoval mě rychle Erik.

„Dostaneš jenom rok, možná podmínku,“ utěšoval mě a já si měla chuť oddechnout, ale panika se mi vtírala do mysli při představě, že bych se mohla vrátit do vězení.

„Na co poručníka, Eriku? Vždyť máma -“

„Bello, víš, jak je to s tvou matkou,“ namítl nekompromisně a já se zmohla jen na povzdychnutí.

„Nebo můžeš jít do domova,“ nabídl mi jinou alternativu.

„Ne!“ vyjekli jsme oba vyděšeně s Edwardem.

Podívala jsem se na něj se zvednutým obočím a Erik se zasmál.

„Má tě na starost, aby si vyžehlil nějaký blbosti, co natropil,“ špitl ke mně Erik.

„Je to blbec?“ zeptala jsem se šeptem, ale asi ne dost potichu, protože si dotyčný hned odkašlal.

Edward se ke mně nahnul a zašeptal: „Možná jsem blbec, ale ne vrah,“ mrkl na mě a já zalapala po dechu.

„Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se znovu ještě relativně v klidu.

„Slyšela jsi,“ řekl namistrovaně a otočil se k Erikovi.

„Díky, Eriku. Kdyby něco, číslo na sebe máme. Teď pojedeme s Bellou domů,“ řekl a otočil se na mě, ale najednou mu začal zvonit mobil. Tak se s tichou omluvou otočil a poodešel.

„Kdyby tě štval, osahával, nadával ti, nebo -,“ začal Erik a já se neubránila smíchu.

„Bello, to není směšný!“ ohradil se a založil si ruce v bok.

„Mám tě ráda, Eriku,“ špitla jsem k němu.

„Já tebe taky, Bello,“ oplatil mi a pořádně mě objal i přes protesty policie.

Uslyšela jsem, jak Edward zaklapl mobil a tichými kroky se k nám vrátil.

„Tak půjdeme, Bello,“ řekl a podíval se na Erika a s úsměvem dodal: „Těšilo mě,“

Nemohla jsem si pomoct, ale přišel mi jako slizký had.

„Mě taky, Edwarde,“ rozloučil se s ním a pak si přisedl ke mně.

„Víš, co jsme si řekli,“ řekl přísně a já se zachichotala.

Erik se zasmál a políbil mě na čelo. Pak vstal a než zmizel v davu lidí, ještě jednou mi zamával.

„Tak půjdeme,“ zavelel Edward a rozešel se k výtahům.

V půlce se otočil, když si všiml, že nejdu a rozesmál se, až se lámal v pase.

Protočila jsem oči a prskla: „Idiote!“

V téhle kapitole jsem se snažila každé věkové kategorii trefit do vkusu. Ale je to opravdu těžké.

Upozorňuji, že se vám Bella někdy líbit a ani zamlouvat nebude. Snad jsem vám dneska malinko osvětlila, proč se její povaha změnila a jaká byla předtím.

A chci opravdu strašně moc poděkovat dvou lidem. A to Gemm a Never. Bez nich by druhá kapitola nebyla.

Díky holky! :)

P. S. Doufám, že se ti CruelTruth tahle kapitolka bude líbit.

A nakonec děkuji za tolik komentářů k minulé kapitole... Ani jsem si to nezasloužila, když byla tak odfláknutá, ale touto jsem vám to snad vynahradila. :)

Autor: stmivani158 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radši doživotně zavřená než rok s idiotem! 2. kapitola: