Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 8. kapitola

28.06.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1039×

Byla jsem naštvaná. Hrozně moc naštvaná. Kupodivu za to nemohl Black. Jaký pokrok!

Trudy vážně souhlasila, že k nim pojedeme? Nemohla jsem tomu uvěřit, když mi to s úsměvem sama oznámila, když jsme se potkaly na třetí hodině. Ranní nedorozumění bylo zřejmě zapomenuto a já se mohla vztekat, jak jsem chtěla. Návštěva se nedala odříct – jakmile jsem totiž potkala na chodbě tu proklatou černovlasou upírku, která mi spolu se svou rodinou účelně ztrpčovala život, div mi nepadla kolem krku, jak mě ráda viděla. Nejradši bych se v tu chvíli na patě otočila a vzala to nejrychlejší cestou do Austrálie, protože se po nás otáčeli lidi.

Ten tam nahoře mě asi vážně neměl rád, protože mi nebylo přáno se v klidu zdekovat a víc o sobě nedat vědět. Když jsem udělala čelem vzad, ten den podruhé, jsem do někoho vrazila.

Kdo může mít tolik pechu, že se s osobou, kterou nemůže vystát, aniž by při tom div nepukl vzteky, ne potká, ale rovnou srazí sotva dvě hodiny poté, co díky ní málem vyfasoval pár domácích úkolů navíc? Nemusíte se nechat podávat, cé je správně! Ach, no já to byla! A Jacob Black měl tu smůlu, že jsem si ho vybrala jako potencionální oběť své první vraždy.

Black měl vlastně štěstí v neštěstí – už pár let jsem ovládala techniku „květinového dýchání“, jak to laicky nazývala Trudy, a proto jsem nevybuchla hned. Když mě ovšem pronásledoval ven na parkoviště, kam se mi podařilo celkem nenápadně zmizet před těmi dvěma, dožral mě.

„Příšerko, počkej!“ ozvalo se v dáli za mnou. Strnula jsem. Parkoviště ztichlo, že by i přes ten vítr bylo slyšet spadnout špendlík. Pomalu jsem se otočila zpátky k němu. Stál pár kroků za mnou a tvářil se, jako by mu ulítly včely. Asi si uvědomil, jakou botu udělal.

V jeho vlastním zájmu jsem doufala, že jsem se přeslechla. „Cos to řekl?“ zasyčela jsem tak potichu, že mě nikdo jiný nemohl slyšet.

Hlasitě polkl. „Promiň, já- nějak mi to… uklouzlo,“ nejistě se usmál. Bohužel pro něj.

Rukama mi vyletěla, ani jsem nevěděla jak. Plesknutí zaznělo stejně hlasitě jako knížky, které v tu chvíli někomu vypadly z rukou.

V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Black se začal třást. Ne žádný takový ten třas ramen, když se smějete – jeho tělo vibrovalo jako mobil na desce stolu. Naprosto mimo mísu jsem přemítala, zda se něco stane, až spadne z hrany, na které se očividně držel zuby nehty.

Lekla jsem se, když mi na rameni přistála čísi ruka. Za mnou stála Alice Cullenová a vůbec se neusmívala. Nedívala se na mě, ale já cítila, jak se mě snaží odvléct pryč. Nedala jsem se.

„Jacobe?“ oslovila jsem ho tiše, nejistě. Okolní vzduch se doslova vlnil nebezpečím. Cítila jsem, jak se mi zježily vlasy na zátylku.

Když jsem promluvila – přestože to bylo potichu – strnul. Vypadalo to, že zadržuje dech, protože se vůbec nehýbal. Jakmile otevřel oči, pochopila jsem. Neviděla jsem před sebou trochu přerostlého indiánského kluka, který chodil do druháku. Na mysl mi vytanulo jediné slovo.

Vlk.

Seděla jsem připásaná na sedadle spolujezdce a čekala, kdy začne přednáška na téma Jak se nenechat zabít aneb Vítejte v upířím domě. Edward se usmál – z profilu jsem viděla, jak se mu nadzvedl koutek úst.

„Jsou i těžší věci,“ nadhodil, ačkoliv jsme do té chvíle mlčeli. Napadlo mě, jestli upírům někdy vyschne v krku a co v takových případech asi dělají, ale neodpověděla jsem. Znovu se usmál. Bůhvíproč se mi v tu chvíli vybavila vzpomínka na jiný, docela nedávný den, kdy jsem o životě debatovala s někým jiným.

„Život je život, bez ohledu na to, jaký je. Nevybereš si ho,“ řekl tenkrát Jacob.

„Má to z nás nejtěžší,“ promluvil znovu Edward, ale tentokrát se tvářil vážně. Veselá nálada byla ta tam. „Musel opustit vlastní rodinu kvůli… někomu, kdo ho potřeboval. Když se chtěl vrátit, zjistil, že je na jeho hlavu vypsána odměna. Upíři vyvraždili celý jeho kmen jen kvůli tomu, čím ti indiáni byli. Ironií je, že to, co je, je Jacob Black kvůli nám.“

Byla jsem ráda, že nemusím otevírat pusu. Hlas by mi v tu chvíli nejspíš vypověděl službu.

„Přesto žije s vámi?“ zeptala jsem se v duchu.

„Přesto,“ připustil. „A vlastně i právě proto. Naše rodina má jisté… výsadní postavení v našem světě. Jacob je pod naší ochranou, a stejně tak Thomas, který je poloupír jako ty. Carlisle se pár desítek let po své přeměně uchýlil do Volterry – představa kultivovaných upírů pro něj znamenala mnoho. Věřil, že je to boží znamení – civilizovaní nesmrtelní? Tolik se lišili od krvelačných monster, díky nimž se stal tím, čím je dodnes.“ Jeho hlas nabral výsměšný tón. Nepřerušovala jsem ho. „Tehdy byli… jiní. Starali se o pořádek po celém světě, pořádali trestné výpravy a zakročili pokaždé, když se kdokoli opovážil sebenepatrněji překročit zákon. Nedělali výjimky. Byly to docela jiné doby, než jaké jsou dnes,“ povzdychl si nakonec. „Možná lepší, možná horší. Nicméně, Carlisle s nimi nějakou dobu žil, pokud se to tak dá nazvat. Mají ho v úctě, kvůli tomu, jaký je. Aro byl fascinován jeho schopností odolávat lidské krvi.“

Musela jsem se tvářit hodně překvapeně, protože se rozesmál. Nebyl to veselý smích.

„Ano, skutečně je takový. Lepšího člověka bys hledala těžko i mezi lidmi.“

„Proč to dělá?“ napadlo mě. „Proč se neživí lidmi, jako ostatní?“

Pokrčil rameny. „Snad proto, že má lidský život v úctě? Je to záhada – mohl by se lidem mstít, ale nedělá to. Zastává názor, že každý má právo na druhou šanci. Právě proto pracuje jako doktor – zachraňuje lidské životy. Vidí to jako splácení dluhu, který podle sebe má – dostal nesmrtelnost, přestože si ji nepřál. Mohl díky tomu zachránit i… další z nás.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že je vlastně vůbec neznám. Sedím v autě s cizím klukem, navíc ještě upírem, a klidně si s ním povídám o existenci nesmrtelných. Kupodivu mě to neděsilo.

Usmál se. „To je dobře, hádám. Někteří z mých sourozenců si myslí, že byste nám vy dvě mohly začít důvěřovat,“ usmál se. Ohlédla jsem se dozadu – skrz zadní okénko jsem viděla kapotu našeho auta, právě se vynořující ze zatáčky, kterou jsme i my okamžik předtím projížděli.

„Myslím, že s tím už jsme začaly,“ povzdychla jsem si a porušila tak mé jednostranné ticho.

Přitakal. „Je to jen na vás. Naše rodina vás do ničeho nutit nebude.“

Znovu jsem se vrátila ke svým myšlenkám: „Kolik je doktoru Cullenovi let?“ zajímala jsem se. Stále jsem si nedokázala zvyknout oslovovat ho jménem. Bylo to divné.

„Na to se budeš muset zeptat jeho,“ pousmál se. „Nechci tě vyděsit.“

Pomyslela jsem si něco o tom, že mě už vyděsí málocos. Vzápětí mě napadlo, kolik asi tak může být mému spolucestujícímu.

Zasmál se. „A já tě nechtěl děsit,“ kroutil pobaveně hlavou. „Bude ti stačit, když řeknu, že jsem byl přeměněn v den svých devatenáctých narozenin?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Že jsem si to myslel,“ zamumlal a poté pokračoval hlasitěji. „Narodil jsem se v roce 1901. A zemřel o devatenáct let později, přesně na den.“ Zpočátku se tvářil, že mi to bude muset stačit, ale nakonec se poddal.

„Osud si ke mně našel cestu. Unikl jsem smrti dvakrát – podruhé těsněji než poprvé. Půl roku před tou skutečnou jsem onemocněl Španělskou chřipkou. Žil jsem tehdy v Chicagu jako Edward Masen. Netuším, co mě přimělo přežít. Carlisle byl ošetřujícím lékařem naší rodiny – později přiznal, že byl už tehdy rozhodnutý mě přeměnit, kdyby se zdálo, že je mi souzeno zemřít. Očividně však nebylo – tehdy ještě ne.“ Na okamžik se odmlčel. Zřejmě se potřeboval vypořádat se vzpomínkami.

Když znovu promluvil, jeho hlas byl jiný, neosobnější.

„Vyléčil jsem se a mým jediným přáním bylo vstoupit do armády. Po prodělané nemoci jsem měl však zesláblé tělo. Musel jsem se nejprve pořádně zotavit a teprve poté se nechat skutečně naverbovat.“ Ušklíbl se.

„Byl jsem tehdy hloupý, chtěl jsem bojovat za každou cenu. Šel jsem do první hospody, která mi padla do cesty, a tam se zpil do bezvědomí. Jedna dívka, Marie, mi pomohla dostat se do prázdného domu. Postarala se o mě a já jí za to byl vděčný.“ Ztišil hlas.

„Byl jsem bohatý a svobodný, kdežto její rodina žila v bídě. Nebylo to jen tím, že mi pomohla dostat se domů – možná mi tehdy zachránila život. Nejspíš bych někde zemřel na podchlazení, nebýt jí. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila. Brali jsme se v lednu, na její narozeniny. Nebylo nám však přáno – zemřela při předčasném porodu našeho prvního dítěte. Znovu jsem vyhledal svou starou přítelkyni hospodu. Tam si mě našel osud.“ Hořce se usmál.

„Vlastně bylo štěstí, že měl Carlisle tu noc službu v nemocnici. Když mě přivezli po rvačce s průstřelem břicha, byl jsem statisticky mrtvý muž. Odvezli mě rovnou do márnice.“

Když domluvil, nedíval se na mě. Zdálo se, že auto řídí reflexivně, stále ještě ponořený ve vzpomínkách. Mlčela jsem. Na tohle se nedalo nic říct. Najednou jsem litovala své zvědavosti, že jsem ji nedokázala udržet na uzdě.

Přemýšlela jsem, proč mi to vlastně vyprávěl. Kdyby se jednalo jen o odpověď na mou otázku, mohl to zkrátit a nezjitřovat vzpomínáním na minulost staré rány, která ani čas nezahojil. Možná tím chtěl jen ukázat, že mu můžu věřit? Došlo mi, že bude stejnou míru sdílnosti požadovat i ode mě, byť třeba nebude naléhat.

Ale to já nemohla. Nemohla jsem mu říct, kdo jsem, když jsem to sama nevěděla.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 8. kapitola: