Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 7. kapitola

27.06.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 997×

Do školy jsem se připravovala snad hodinu. Trudy se vzbudila hodně brzy na to, jak krátce spala, ale i tak měla energie víc než solární generátor – z valné části to bylo způsobeno mou nervozitou. Vůbec mi to neusnadňovala.

Vyvrcholilo to, když jsem si česala vlasy. „Nezírej na mě jak jaguár před jídlem,“ sykla jsem, jakmile jsem vycítila její upřený pohled. Zavrtával se mi ho do hlavy účinněji než zubní vrtačka.

Vtípky na účet jaguárů byly naším denním chlebem. Ten zvyk pocházel ještě z doby, kdy s námi žil Oliver. Zůstalo nám to i poté, co se tak záhadně vypařil. Uvědomila jsem si, že o jaguárech, a vlastně o veškerých šelmách, uvažuji poslední dobou až moc. Měla bych toho nechat, napadlo mě. Nijak mi nepomohl ani fakt, že Trudy v tu chvíli začala mluvit o jiných šelmách.

„Víš,“ nadhodila ledabyle, ale já v jejím tónu zaslechla cosi vzdáleně podobného jejímu hysterickému ječáku, „možná jsme je měly nechat, aby na nás počkali.“ Ajaj, to bylo zlé – kdykoliv začala způsobem, že my bychom něco měly udělat, myslela to smrtelně vážně.

A já opět nedokázala pochopit její pohnutky.

Zaskočila mě nepřipravenou. Na kohopak jsem asi právě myslela, hm? „Já se s ním ale chci vídat co nejméně, chápeš?“ Logika, odfrkla jsem si v duchu.

V odrazu zrcadla jsem viděla, jak jí zacukaly koutky. „Ale já mluvila o Cullenových. Jaké hříchy trápí tvé srdce, dcero?“ pronesla kazatelským hlasem, až jsem se otřásla.

Vyplázla jsem na ni jazyk, abych zamaskovala rozpaky. „Samozřejmě, že mluvíme o Cullenových. Říkám, že se s nimi chci vídat co nejméně, protože… však víš. Zajdi si k ušnímu, oplatko,“ zazubila jsem se, opět nad věcí.

Asi se rozhodla, že si vybere svou dávku dobírání a provokací za posledních pár dní, protože si prostě nedala pokoj. „Hmmm… Budu se ho muset zeptat… Mhm,“ usmála se jako kočka nad miskou smetany a dala si ruce za hlavu.

Hodila jsem po ní časopis o cestování, který se tam bůhvíjak vyskytl. „Opovaž se,“ zasykla jsem. Jasně jsem cítila varovnou hrozbu, která mi sálala z přikrčeného postoje těla i očí přivřených do uzoučkých štěrbinek. Ještě stačilo vycenit zuby a vypadala bych vážně jako nějaká kočka.

To přirovnání mě probralo. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se zpět k zrcadlu – vlasy na zátylku jsem měla zježené. Einstein po pokusu s elektřinou, fakt. „Promiň,“ zamumlala jsem, oči zabodnuté do svého odrazu. Slyšela jsem, jak zalapala po dechu – jestliže ona měla vzteklé záchvaty, já byla mnohem horší. A nebezpečnější. Jedna z mála nevýhod společného soužití, ale zvykly jsme si. Celkem.

„V pohodě. Ty promiň,“ zašeptala omluvně a vypařila se z pokoje. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo to musel rozdýchávat.

Bylo to tak dávno – na lidská měřítka; na ta upíří vlastně docela krátká doba – co se mi něco takového stalo naposledy. Za posledních deset let jsem svou rozbouřenou náturu musela potlačovat snad jen třikrát, přičemž Trudy to zavinila jen jednou. Sice to s ní vždy mělo co dočinění, ale v oněch dvou případech jen v tom smyslu, že jsem ji před někým bránila, nebo jí dokonce zachraňovala život – poprvé to bylo nebezpečnější než podruhé. Třetí skoro-výbuch, nejčerstvější, měl na svědomí Ted a to, že si s ním začala.

Když byla menší – přesně před dvanácti lety, což byla ostatně celá doba, co jsem ji znala – brala mě jako nezpochybnitelnou autoritu. Vždycky jsem ji považovala za náhradu vlastní rodiny, kterou jsem neměla (nebo o žádné spíše nevěděla, ale to nechme stranou). Důvod její existence měl dost společného nejen se mnou, ale i s dalšími zástupci mé poloviční rasy, a proto jsem cítila zodpovědnost za to, co s ní bude. Což byl ostatně důvod, proč jsem ji nenechala vyrůstat v normální lidské rodině.

Trudyin původ byl pro mnohé nezasvěcené záhadou. Co měla malá lidská holka co dělat ve světě nadpřirozena, který zůstával obyčejným smrtelníkům povětšinou utajen? Pravda byla taková, že tahle „malá lidská holka“ se narodila právě proto, aby onomu výše zmiňovanému světu posloužila. Ona za to nemohla – to jiní rozhodli, že to tak bude.

Narodit se ve Volteře, hlavním městě upířího světa, nebylo dobré. Zvlášť v dobách, jako byly tyto – v časech, kdy se válčilo o každý kus potravy. Jeden by si myslel, že si naši samozvaní vládci dovedou udržet ve vlastním městě pořádek. Z vyprávění jsem věděla, že ještě před takovými dvaceti či pětadvaceti lety to bylo nejmírumilovnější místo na světě, pokud se to tak dalo říct. Ovšem od té doby, co se ta sebranka začala soustředit jen na jedno určité poslání a ostatní „prozatím“ odložila stranou, si každý dělal, co chtěl. Armády novorozených byly zpět, v jižní Evropě a Jižní Americe to vypadalo, jako by technický pokrok nikdy nenastal – lidé se báli vycházet z domů už i přes den, aby náhodou nezmizeli. Znovu se věřilo starým legendám, na dveře domů se přibily palice česneku, prahy a rámy oken se posypávaly solí, na okna se věšel hřebíček, pelyněk, peyotl a jmelí. Rádoby magické symboly jste mohly zahlédnout na každých druhých dveřích.

A, což bylo hlavní, Volturiovi s tím vůbec nic nedělali. Starali se jen o své „spižírny“ a nic jiného je nezajímalo. Člověk, který se narodil do takového světa, sám sobě podepsal rozsudek smrti už jen tím, že se vůbec opovážil existovat.

Právě proto se mi zdálo správné zachránit jedno malé podvyživené děvčátko před bandou krvelačných bestií a vychovat ho na nějakém vzdáleném místě, stranou toho všeho. Angoon, který jsem před pár lety čirou náhodou objevila na jedné staré mapě, se zdál být dokonalou příležitostí. Měly jsme tu klid a nikdo si nás nevšímal.

Nebyli tu žádní upíři.

To se ale změnilo ve chvíli, kdy přijeli Cullenovi. Narušili zavedené pořádky a nyní to vypadalo, že se na Aljašku začali stahovat nejrůznější mýtické příšery, v jejichž existenci jsem dosud nevěřila ani já sama.

Popadla jsem batoh a vyrazila rovnou ven před dům, abych si to náhodou nestihla rozmyslet a nezůstala doma. Trudy čekala v autě a dívala se z okénka ven. Bodl mě osten lítosti a pocit viny se zněkolikanásobnil. Nečekala jsem, až se po mně podívá, a vlezla za volant.

Když se zabouchly dveře, trhla sebou. „Ty už jsi tady?“ zamumlala překvapeně a tváře jí zrůžověly. Pokusila jsem se usmát a nastartovala. Motor naštěstí naskočil ihned a já si oddechla. Další extempore během dvou týdnů bych nemusela přežít se zdravou hrdostí. Někdo by mohl přijít k úrazu – a já bych to nebyla.

Jízda trvala dvacet minut a i za tak krátkou dobu jsem si stihla všimnout, že se mi vyhýbá pohledem. Nakonec, když už to vypadalo, že něco řekne, si jen povzdechla a zase se podívala z okna. Zůstala tak i po zbytek cesty a já nesebrala odvahu prolomit ticho. Jaká škoda – jako bych nevěděla, jak moc se mi to může vymstít. Nebyla jsem zvyklá kopat sama za sebe a rozhodně jsem s tím neměla začínat právě tehdy.

Cullenovi se zřejmě rozhodli dodržet slib, protože za námi nešli. Stále to byla ta divná čtyřka, kterou všichni okukovali – až teprve tam mi došlo, že pro normální lidi se vůbec nic nezměnilo. Přišli po víkendu do školy a jediné, co řešili, byly písemky, rande a opačné pohlaví. A Cullenovi. Nás dvou si nikdo nevšímal a já za to byla vděčná. Víceméně.

První hodinu jsme měly každá jinde, a tak jsme se jen odměřeně rozloučily a každá si šla po svém. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb, jak se těsně za Trudyinu vzdalující se postavu připojila i spárovaná dvojice nových obyvatel. Byla jsem si jistá, aniž bych věděla jak nebo proč, že i za mnou jde minimálně jeden z nich. Nechtěla jsem přemýšlet, který z nich to byl, protože jsem netušila, která z těch dvou variant by byla horší.

Vnitřně mrtvý zlomený upír, anebo nevyrovnaný indiánský kluk s divnýma zvířecíma očima, který možná není tak docela člověk? Jedna varianta lákavější než druhá.

Vzala jsem to svižným tempem a za moment už si hřála prokřehlé ruce u topení v zadní části učebny biologie. Napjatě jsem čekala, kdo vejde po mně, ale zároveň jsem se snažila působit nenápadně. Že mi to nešlo, bylo zcela zřejmé – přesvědčil mě o tom Blackův veselý úsměv směřovaný na mě. Málem jsem se hanbou propadla do země, když po mně spolužáci kolem začali pokukovat. Někteří se to dokonce ani nesnažili zastírat a nestydatě nás očumovali. Tolik ke klidným školním dnům.

Nebyl by to on, aby si nesedl dvě lavice přede mě. Nehorázně mě tím naštval a já byla na okamžik rozhodnutá, že buď uteču ze třídy, nebo mu zakroutím krkem. Ta druhá alternativa se mi zamlouvala mnohem víc.

Zachránil ho příchod učitele. Se zafuněním jsem se zavrtala hlouběji pod lavici a snažila se na sebe neupozorňovat a být vidět co nejméně. Někdo tam nahoře se ale zřejmě rozhodl mě nemít rád, protože si mě všiml učitel.

Jedinou klidnou chvilku jsem si užila krátce po zahájení hodiny. „Dobré ráno, studenti, doufám, že jste máte přinejmenším výbornou náladu, protože našemu slíbenému testu se stejně nevyhnete,“ vychrlil na nás obtloustlý chlapík sedící za katedrou, protivný pan Collins. Nikdy jsem ho neměla ráda – prznil můj oblíbený předmět a navíc neuměl učit. Noví profesoři se tu bohužel vyskytovali asi stejně často jako polární záře, a proto jsme se museli spokojit s tím, co by bylo.

„Nejprve si však zopakujeme látku z minulé hodiny,“ vycenil na nás zuby v pokusu o úsměv, na což mu většina studentů odpovídala mrožím zíváním. Profesor nahlédl do seznamu a já se v duchu modlila, ať nepadne na mě. „Slečna Connorová?“

No neříkala jsem to? „Chybí,“ zamručela jsem a v předzvěsti řevu se přikrčila. Pár spolužáků se zasmálo, mezi nimi i Black. A to jsem se ani nesnažila být vtipná.

„Jistě,“ zamlaskal Collins shovívavě a šviháckým pohybem odhodil patku rezavého příčesku na stranu. Měla jsem chuť se ho zeptat, kde ho koupil, ale na to jsem měla svůj život příliš ráda. „Mohla byste nás vy a vaše inteligence oblažit svou přítomností? Před katedrou?“ mávl rukou neurčitě směrem k projektoru a já si hlasitě povzdechla.

„Inteligence spí,“ sykla jsem a třída se znovu smála. Jsem já to ale dneska nějak vtipná, pomyslela jsem si mrzutě a neochotně vstala ze židle.

„Jistě,“ zopakoval profesor a znovu nahlédl do papírů. „Hodláte se sem dopravit ještě dnes, slečno?“ Nedíval se na mě. Nesnášela jsem, když se mi lidi při hovoru nedívali do očí.

Protočila jsem oči v sloup. Vtipný jak vidle v seně. „Ne?“ zkusila jsem a zazívala.

„Vtipné,“ odtušil blahosklonně a konečně vzhlédl. Uf. „Jsem si jist, že vaše krční mandle jsou zajímavé a stojí za pohled, ale pokud si dobře vzpomínám, naposledy jsme probírali obratlovce, a proto bych byl raději, kdybyste nám něco pověděla o nich. Nicméně, orgány člověka jsou také zajímavým námětem. Mohla byste nám o nich něco povědět, až budeme probírat lidské tělo.“

Já a člověk? Odfrkla jsem si a někde za mnou se ozvalo pobavené uchechtnutí. Někdo si tu ironii zřejmě uvědomil taky. Jo, jen se bav, indiáne, však i na tebe jednou dojde. „Nemohla,“ odsekla jsem a opřela se o první lavici, ve které nikdo neseděl.

Než mě stačil seřvat, začala jsem povídat. Nehodlala jsem svůj život darovat gratis. „Hm, takže… Obratlovci? Je to podkmen strunatců, příbuzný s podkmeny pláštěnců a bezlebečních. Od ostatních podkmenů se liší hlavně vrstevnou pokožkou a vyvinutými smyslovými orgány…“ V tu chvíli jsem zaslechla další hlasitým šeptem pronesenou rádoby vtipnou poznámku.

Jak jinak než od Blacka. „Občas mají vyvinutý i jiný části těla,“ poznamenal a třída se dusila smíchy. I já se proti své vůli uchichtla, když na mě dolehla uvolněná atmosféra.

Profesor si toho nevšímal a vybídl mě, abych pokračovala. „Mají segmentovanou svalovinu a rozlišený přední a zadní oddíl těla…“ Jak jinak, znovu jsem byla přerušena.

„Až na to, že u některých to nejde poznat,“ doplnil mě polohlasem a nenápadně zamrkal. Profesor si ho stále nevšímal.

Pokračovala jsem. „Struna hřbetní je u nich v dospělosti redukována a mají vnitřní kostru. Řídícím centrem těla je mozek a…“

„Jak kdy,“ odtušil zase Black a já vzdala snahu o ignoraci. Nedalo se nesmát.

Tentokrát už profesorovi vážně došla trpělivost. „Pane Blacku!“ zařval a třískl učebnicí o stůl, až všichni nadskočili. Hlas mu přeskočil do fistulky a žáci měli opět co dělat, aby se zvládli smát jen do hrsti.

Jacob se zatvářil jako neviňátko. „Ano, pane profesore?“

Collins to chvíli vydýchával. „Myslím, že můžete vystřídat slečnu Connorovou. Zajisté toho víte víc.“ Zase se usmíval; asi si myslel, že ho nachytá.

Indián se ale nedal. „Vy jste si všiml?“ zazubil se a já vyprskla smíchy. Jen taktak jsem si stačila zakrýt pusu dlaní a zároveň jsem cítila, jak rudnu v obličeji. Měla jsem pocit, že jestli budu ještě chvíli takhle trpět, zvolím taktický ústup. Naštěstí už mi zbývalo pouze svalit se do lavice a pokusit se přestat existovat.

Nakonec jsem z toho vyvázla docela dobře, jen Black schytal poznámku za „vyrušování v hodině“. Když jsem zahnula za nejbližší roh, abych to mohla vzít zkratkou do pavilonu na druhém konci školy, do někoho jsem vrazila.

V první chvíli mě ta mohutná postava vyděsila. Potom jsem si ale uvědomila, že to není moje noční můra, nýbrž Emmett Cullen. A právě tehdy, v pološeru uzoučké chodby, kudy téměř nikdo nechodil, jsem na té zvláštní prázdné tváři poprvé zahlédla úsměv.

„Ehm, ahoj,“ podrbal se rozpačitě ve vlasech, když jsem o dva kroky odstoupila – reflex. „My se asi ještě neznáme. Já jsem Emmett, Emmett Cullen.“ Bůhvíproč se mi v tu chvíli vybavil James Bond. Málem jsem se znovu smála.

Pokusila jsem se usmát, ale moc mi to nešlo. „Jo, já vím,“ přitakala jsem. „Cos potřeboval?“ Trudy by mi v tu chvíli nejspíš pořádně nafackovala. V mysli jsem slyšela její hlas, jak říká: Nikdy se potencionálního vraha neptej, co potřebuje. Mírně hystericky jsem se uchichtla a on se po mně divně podíval, načež se taky usmál. A jé je, je to tady, pomyslela jsem si a kousla se do rtu, abych se nemohla smát.

„No, mám se zeptat, jestli byste dneska odpoledne nechtěly přijet na návštěvu.“ Sarkasmus z té věty jen čišel. „Alice mě donutila.“ Zkusila jsem si představit to malé černovlasé skřítě, jak k něčemu donucuje tohohle hromotluka. Tohle bylo vtipné.

Zamyslela jsem se. „Ech… Musím se zeptat Trudy,“ pokrčila jsem rameny, ačkoliv mi bylo jasné, že její odpověď bude znít ne.

Znovu se usmál tím podivně znepokojivým úsměvem a mně konečně došlo, co mi na něm vadí. Jelikož to byl upír, měl by se tvářit děsivě a cenit zuby. Tenhle se o to ani nesnažil. To vlastně žádný z nich, uvědomila jsem si posléze. Jako by se záměrně snažili působit více lidsky. Určitě se tak snažili působit.

„Myslím, že jí to vadit nebude. Už jsem se ptal.“

Proč jen jsem mu nevěřila?!

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 7. kapitola: