Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 3. kapitola

22.06.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1172×

Měla jsem neurčitý pocit, že na mě někdo upřeně zírá. Když jsem se otočila s pohledem zaklesnutým do toho mlžného oparu vznášejícího se několik metrů za mnou, zahlédla jsem pár zvířecích očí. Upřeně mě pozorovaly.

Znovu jsem se podívala před sebe. Ruce jsem měla složené v klíně a seděla jsem na patách. Mořské vlny hluboko pode mnou se v předzvěsti nadcházejícího přílivu rozbíjely o patu útesu. Ve vzduchu byla cítit sůl a voda. Vlasy jsem měla nasáklé vlhkostí.

Krajina kolem mě se podivně míhala, ale já si toho nevšímala. Postavila jsem se a opatrně vykročila k okraji skály. Země se mi chvěla pod nohama. Na holá lýtka mi co chvíli dopadla sprška vody. Ke řvoucímu příboji se přidalo burácení hromu. Blesky v nepravidelných intervalech křižovaly potemnělou oblohu a z mraků vystupoval srpek téměř kulatého měsíce. Kdesi v dáli se ozvalo zapraštění skřípějícího dřeva.

Beze strachu jsem pohlédla dolů. Znovu jsem prodělávala onen zvláštní pocit déjà vu – věděla jsem, že se tohle už někdy dělo. Minulost se opakovala. Pamatovala jsem si to, jen jsem si to nedokázala vybavit.

Za mými zády se ozvalo mručení. Slyšela jsem ho i přes burácející nebe; byl blízko. Věděla jsem, kde přesně stojí. Stačilo by natáhnout ruku a pohladit ho po hlavě. Nemusela jsem se namáhat. Přišel sám. Cítila jsem na sobě ty žluté oči.

Zbýval poslední krok. Do bosých chodidel mě tlačily uvolněné kameny. On byl stále za mnou. Slepená srst na plochém čele se mi otřela o konečky prstů. Usmála jsem se. Hluboké kočičí hrdelní zamručení přerušil další hrom. Brala jsem to jako souhlas.

Vykročila jsem do prázdna…

Otevřela jsem oči. Ležela jsem natažená na podlaze staré galerie, kam se dalo dostat pouze jedněmi dveřmi. Zábradlí, které bylo v mém zorném poli, když jsem pootočila hlavu do leva, mi napovědělo, ve které části budovy se nacházím. Koberec byl měkký a pohodlný, ale já nějak podvědomě tušila, že tu nesmím zůstat. Někdo mě hledal a nesměl najít.

Halou, nad níž se galerie nacházela, se linula tichá klavírní melodie. Poznala jsem tu skladbu – on sám ji pro mě složil. Bylo ovšem docela zvláštní, že ji ten někdo, kdo seděl dole u toho prastarého koncertního křídla – ať už to byl kdokoliv – hrál právě tady. Nehodila se sem, stejně jako já.

Tempo zrychlilo a já poznala, že se blíží k onomu velkolepému závěru, který mi pokaždé rozbušil srdce. Nakonec přeci jen poslední tklivá nota zůstala osamoceně viset ve vzduchu, neschopna se ztratit, a tesknou atmosféru naplnil potlesk jediného páru drobných rukou.

Na schodech se ozvaly kroky. „Miláčku, kdepak jsi,“ volala polohlasem. Ten hlas jsem poznávala. Byla to ona. Jméno jsem si nedokázala vybavit, ale co na tom záleželo? Hlavní bylo, že tu byla se mnou. Dávala na mě pozor, ať jsem dělala cokoli. Nevadilo mi to.

Neozvala jsem se. Kroky se vzdalovaly, až utichly úplně. Zřejmě usoudila, že tady nejsem. Usmála jsem se do tmy a klavír se jako na povel znovu rozezněl. Tentokrát to byla pomalá, uklidňující melodie, pro mě neznámá. Až na pár povědomých po sobě jdoucích tónů jsem ji nepoznávala. Možná složil novou? Bavilo ho to – říkával, že jsem výborná posluchačka. Nikdy ho neomrzelo psát pro mě skladby.

Po kolenou jsem se doplazila k zábradlí a chytila se oběma rukama mramorových sloupků. Tvář jsem natiskla mezi ty, mezi nimiž byla nejširší mezera, a pokusila se dohlédnout k hudebnímu nástroji. Odtamtud na něj bohužel nebylo vidět – v dráze mého pohledu stál podpěrný malachitový sloup.

Nepostřehla jsem, kdy schody znovu zavrzaly, jak po nich kráčel nahoru za mnou. Možná ani nemukly – on uměl chodit tiše. Jeho přítomnost jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy se zasmál. Lekla jsem se a trhla sebou. Otočila jsem se po zvuku hlasu, ale nikdo tam nestál, jak jsem očekávala. Klavír utichl…

Posadila jsem se. Srdce mi usilovně bušilo do žeber jako zvon v kostele a já jen čekala, kdy uslyším krákat odlétající vrány. Zamrkala jsem, abych si pročistila pohled, a zaměřila se na protější postel.

Byla prázdná.

Bodl mě osten strachu. Občas, jako právě v tu chvíli, jsem měla potíž pustit Trudy z očí. V takových chvílích si ke mně vždycky sedla a utěšovala mě. Ano, ona mě, i když by to mělo být obráceně. Ona byla mladší, zažila větší hrůzy a ponižování. To já bych správně měla chránit ji – což jsem se svědomitě snažila dělat. Poslední dobou se mi to však příliš nedařilo.

V pokoji byla tma jako v pytli. Měsíc v úplňku byl skrytý pod tlustou duchnou šedavých mraků. Prostěradlo bylo nasáklé pachem potu, až se mi z toho převracel žaludek naruby. Snažila jsem se dýchat pusou, abych zabránila nevolnosti, která se mě zmocňovala. Malátně jsem zaznamenala, že za oknem houká sova.

Nenáviděla jsem tmu kvůli tomu, co se v ní mohlo skrývat. Kdyby to bylo jen trochu možné, nebydlela bych na tomhle ledovém cípku země, kde slunce svítilo nanejvýš tři týdny na přelomu července a srpna. Okolnosti to ale vyžadovaly, a tak jsme se nastěhovaly do téhle polorozpadlé barabizny.

Dům byl v celkem dezolátním stavu, když jsme se na něj poprvé přijely podívat. Moc dobře jsem si pamatovala zprvu nevěřícný pohled, když jsem oznámila, že si chatu chci prohlédnout zblízka, který se později změnil na silně pochybovačný – to když jsme prohlásily, že ho bereme. Vypadalo to, že realitní kancelář se domu, který nešel na odbyt, zbavila s ohromnou úlevou. Ani jedna strana nedělala problémy a my dvě měly ještě ten týden kde bydlet.

Pověsila jsem se na kliku a snažila se co nejvíc tlačit panty k zemi, aby nevrzaly. Pokud Trudy usnula na pohovce, nechtěla jsem ji vzbudit. Protáhla jsem se vzniklou mezerou mezi dveřmi a futrem a po špičkách se vydala do miniaturního obýváku. Vlastně stačilo udělat pět kroků a byli jste tam.

Za mřížkou vyhaslých kamen dosud žhnulo pár řeřavých uhlíků. A pohovka byla prázdná. Zatrnulo mi. Ten sen… Se srdcem v krku jsem se vydala do kuchyně. Nesvítilo se tam, a proto jsem nebyla příliš přesvědčená, že tam něco objevím.

Měla jsem pravdu. Kuchyň, stejně jako zbytek místností, byla prázdná. Na lince stál hrneček, který jsem tam večer nechala, a ve dřezu se stále ještě kupilo neumyté nádobí od večeře. Co bylo nejpodivnější, nebyl tu ani Ted. Vedlejší ložnici jsem po několikerém pokřižování také prozkoumala, ale vypadalo to, že se tam dneska ani neukázali. Že by šli na noční procházku? přemítala jsem a snažila se nejektat zuby, když jsem se jen v kabátu přehozeném přes noční košili a vysokých bagančatech brodila čerstvě navátými závějemi sněhu. Při pohledu na nebe mě zamrazilo – vypadalo to, že každou chvíli znovu začne sněžit.

Dovlekla jsem se do kůlny vzadu za srubem a jen za pomoci hmatu vytáhla pojistné dřívko, které fungovalo jako univerzální zámek, odolný proti divokým prasatům a všem jiným všežravcům, kteří se pod rouškou tmy snažili dostat dovnitř ve snaze najít něco k snědku. Nohou jsem odhrnula největší nános sněhu a na škvíru pootevřela dřevěná vrátka. Nenamáhala jsem se lézt dovnitř, jen jsem zašmátrala rukou po pravé straně vstupu a po pár děsivých vteřinách konečně našla to, co jsem hledala – reflektor. Jeho tíha mě překvapila. Jakmile jsem ho sundala ze zdi, musela jsem rychle napnout všechny svaly v těle, abych se i s ním nezřítila na zem.

Nakonec se mi svítilnu podařilo vytáhnout ven. Navlékla jsem si popruh na rameno a cvakla vypínačem. Pustý pás vykácené země, který se táhl až k nejbližším stromům, naráz ozářil jasný kužel světla. Lekla jsem se a málem reflektor upustila. Popruh naštěstí držel pevně, i když se mi vahou přístroje zařezával do ramene. S namáhavým funěním jsem se začala brodit směrem k lesu – kde jinde hledat?

Periferním viděním jsem vnímala kradmé pohyby, jak zvěř prchala při náhlém vyrušení na nočním lovu. Upřímně jsem doufala, že to bude fungovat na všechno.

Po době, která mohla být slabou čtvrthodinkou stejně jako půlkou noci, jsem začínala být zoufalá. Kde jsou? říkala jsem si. Obešla jsem celý náš pozemek v domnění, že narazím na alespoň nějaké stopy, ale kde nic, tu nic.

Když se za mými zády ozvalo první zavrčení, strnula jsem v půli kroku. Vzadu na krku se mi zježily chloupky a po zádech mi přejel mráz. To nebyla planá hrozba.

Věděla jsem, že vlci ve zdejších končinách bývají značně přerostlí, ale do té doby jsem žádného nepotkala. Žádné vyprávění mě ovšem nemohlo připravit na tu věc, kterou jsem měla v zádech. Bylo to doslova monstrum. Když jsem se pomaloučku, aby ho nějaký můj splašený pohyb nevyburcoval k útoku, otočila, jedině vědomí, že tu někde je Trudy, mě donutilo udržet se na nohou a hrůzou neomdlít. Vůbec jsem k tomu neměla daleko.

To zvíře, pokud to nebyla nějaká zmutovaná bestie, muselo mít na výšku dobré dva metry. Nejméně. To, že stálo na svahu, mu trochu ubíralo na výšce, nikoli však na hrozivosti.

Nedokázala jsem se pohnout. Mnohokrát za svůj krátký život jsem si představovala, co bych v takových chvílích udělala. Dát se na útěk? Pokusit se ho zaplašit? Volat o pomoc? V tenhle moment jsem měla v hlavě pusto. Nebylo nic, vůbec nic, co bych mohla udělat, abych tu příšeru odehnala. Kdybych dokázala myslet, nejspíš bych zešílela strachy.

Byl to zřejmě nějaký degenerovaný smysl, který mě tehdy přinutil zcela automaticky jednat. Nemohla jsem ustoupit, protože za mnou se tyčila hradba stromů, ale mohla jsem jít dopředu. Pravděpodobně to byla ta největší hloupost, jakou jsem mohla udělat – a udělala – ale mé tělo na nic jiného nereagovalo. Nedokázala jsem sama sobě poručit, abych utíkala.

Jakmile jsem se dala do pohybu, vrčení zhrublo a ztěžklo. Teď bylo mnohem hlasitější, a zřejmě i účinnější, protože mě rozvibrovalo jako ladičku. Nepřestávala jsem však postupovat směrem k němu. Zároveň jsem začala mávat lampou ze strany na stranu a křičet na něj – snad jsem doufala, že ho zmatu. Nelogicky mě napadlo, že když třeba sežere mě, Trudy to přežije. I když jsem vlastně nevěděla, jestli v tom lese vůbec je.

V momentě, kdy už jsem byla docela blízko, se zezadu ozvalo to druhé vrčení. Odvaha mě naráz opustila a já si připadala jako ve zlém snu. Copak to mohlo být ještě horší? Jedna příšera přede mnou, druhá za mnou. Teď se nejspíš začnou prát o kořist, napadlo mě. U toho jsem ještě stihla přemýšlet, který z nich asi může být alfa samec.

Hysterie je nevypočitatelná potvora. Jako bych konečně nastartovala mozek, strachem o život vyvolanou rychlostí jsem si stáhla popruh z ramene a neuvěřitelnou silou mrskla reflektor po vlkovi přede mnou. O toho druhého jsem neměla čas se starat.

Možná by se mi povedlo ho zasáhnout, kdyby svítilna nebyla tak těžká. Možná bych ho vyplašila, jen kdybych nezmatkovala. Prudký pohyb jako by už tak pomatené zvíře vyburcoval a poštval ho proti mně. Věděla jsem, že nemám nejmenší naději. Jen mi blesklo hlavou, ať je to hlavně rychlé.

Sled následujících zvuků byl tak rychlý, že jsem je ani nestihla zaznamenat. Slyšela jsem dvojí hromové vrčení, jedno hlubší, druhé táhlejší, a potom už jen štěkání a kňučení. Vlci se pustili do zápasu. Pak už jsem dopadla na zem a ten prudký náraz mi vyrazil dech. Jediné, co jsem vnímala, byl chlad a hučení v uších, když se mi nedostávalo vzduchu. To hučení zřejmě bylo uvnitř hlavy, protože ostatní zvuky – bojující zvířata nadělala hrozný randál, a do toho všeho ještě houkala ta protivná sova – ustoupily do pozadí.

Možná jsem omdlela. Nebo možná taky ne. Později jsem si nevzpomínala, kdy bitka ustala. Jediné dva momenty, které se mi vybavovaly – okamžik, kdy jsem popadla dech, a pohled do těch dvou černých očí – se mi později slily dohromady. Nevím, zda uběhla nějaká doba, ale jednou věcí jsem si naprosto jistá. Ty oči byly i nebyly vlčí.

Byly to oči toho indiánského kluka.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 3. kapitola: