Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 2. kapitola

21.06.2011 (16:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1254×

Byli čtyři.

Čtyři nevlastní sourozenci.

Čtyři téměř dospělé děti, které s nikým nemluvily a od všech se držely dál.

Čtyři nepředstavitelně nápadní, a přitom tak moc jiní.

Tušila jsem, že to nemůžou být lidé. Věděla jsem to. Oni byli tak… neskuteční. Lišili se od kohokoli, koho jsem kdy potkala. Byli prostě… nevěděla jsem, jak je popsat. Mohla bych strávit hodiny, nebo dokonce dny rozvíjením debat o tom, jací jsou. Ale jediné, co je doopravdy vystihovalo, bylo tajemní. Nikdo se nechoval tak jako oni.

Tři kluci a jedna dívka. Nedokázala jsem určit, kdo z nich byl nejkrásnější. Každý v sobě měl něco jiného, co se dalo vytušit za každým kradmým pohledem, které kolem sebe a po sobě tak často vrhali. Připadalo mi, že spolu mluví pomocí myšlenek. Ale to bylo přeci nemožné, ne?

Blonďák byl nejvýstřednější, pokud to mezi nimi vůbec šlo. Tvářil se, jako by mu pálili ruku nad ohněm. Trudy trefně poznamenala, že vypadá, jako by měl žaludeční vředy. Při pohledu, který nám dvěma věnoval, se mi zhoupl žaludek. Tolik chladného vzteku v jediném pohledu jsem v životě nezažila. A určitě jsem si nepřála zažít to znovu. Vyděsil mě a byl první, komu se to za ty poslední roky podařilo.

Drobná tmavovláska, která mu neustále visela na paži a každou chvíli musela poposkočit, aby dohnala jeho dlouhé kroky, nebyla děsivá. Právě naopak. Kdyby se usmívala, mohla by mi snad dokonce být sympatická. Vypadala sympaticky. Pod tou tvrdošíjnou maskou se to však ztrácelo.

Třetí z nich, ramenatý obr, byl naopak úplně jiný než ti dva. Pokud se blonďák a tmavovláska snažili něco skrývat, pak on dával jasně najevo, co to něco bylo. Jeho oči… Stačilo se jedinkrát podívat, abych věděla, že tenhle pohled už nikdy, nikdy v životě nechci vidět. Bylo to jako zírat na dno studny, do tmy, skrze kterou nedokážete prohlédnout. Byl to obraz člověka, který přišel o všechno. Znala jsem takové. Zlomená duše, navěky zatracená, neschopná vykoupení. Zničená troska, roztříštěné zrcadlo, jehož kousky už nikdy nepůjdou slepit dohromady. Vlekl se za prvními dvěma jako oživlá mrtvola. Dokonce se tak tvářil.

Toho posledního jsem hltala nejdéle. Byl to od pohledu ranař, se kterým si nikdo nezadal. Svaly se rýsovaly snad všude, kam bylo vidět. Navzdory prosincovému chladu neměl nic víc než mikinu, a i ta se nezdála dostatečná, aby zakryla všechen ten materiál…

Obličej byl stejně impozantní jako zbytek. Snědá kůže, nos jako od sochaře, zamračený výraz. Nejvýraznější ovšem byly oči. Neuhýbal pohledem, spíš se zdálo, že se mu nikdo neodváží zpříma podívat do očí. Budil respekt a zároveň byl nejděsivější ze všech čtyř. Kam se na něj hrabal ten obr. Rozhodně bych ani jednomu nechtěla zkřížit cestu.

A navíc to nebyli lidi. Minimálně první tři z nich ne.

Trudy si to uvědomila také. S očima navrch hlavy mě zatahala za rukáv. Cítila jsem, jak se třese. Nemohla jsem se jí divit.

„Pojďme pryč,“ šeptala naléhavě a nepřestávala mi cloumat s rukou, jako by měla záchvat. „Prosím, pojď už!“

Přikývla jsem, ostražitě se rozhlédla a začala se prodírat davem, v němž jsme se mezitím ocitly. Lidé bručeli, když jsem do nich strkala nebo občas někomu omylem šlápla na nohu, ale naštěstí uhýbali z cesty. Nerada bych se uchylovala k násilí – nebyla jsem jako oni a nechtěla jsem na nás poutat pozornost.

Tohle nebylo dobré.

Sama jsem se divila, kam se poděla moje odvaha. Obyčejně jsem měla pro strach uděláno a Trudy zrovna tak. Tahle situace se ale nestávala každý den a já věděla, že jsme v průšvihu. A pořádném.

O pár metrů dál jsem zahlédla záblesk zrzavých vlasů. Maddy, místní drbna. Ta už bude vědět. Vydala jsem se urychleně za ní, než mi stačila zmizet z dohledu. Nehodlala jsem ji hledat po celé škole a riskovat, že narazím na někoho z nich.

Popadla jsem ji za ruku dřív, než se mi stačila vysmeknout. Nechápavě se po mně otočila a vzápětí jí rozjařeně oči zasvítily, když mě poznala. „Ti jsou, co?“ Mlsně mrkla směrem ke skupince, která se mezitím pomalu přesunula k hlavnímu vchodu.

„Co jsou zač?“ zajímala jsem se a snažila se tvářit jako každá jiná puberťačka v nejbližším okolí. Škoda, že ty ucintané výrazy ala dáma v nesnázích mi nikdy nešly.

Udýchaně se zachichotala. „Nějací noví.“ Toho bych si nevšimla. „Ti černovlasí jsou prý sourozenci. A ten vzadu je indián. Mamka je včera viděla na poště. Asi se tu rozhlíželi. Bydlí někde u zátoky. Jak je ta stará vila.“

Přikývla jsem. Moc velký dojem to na mě neudělalo – stačilo je chvíli pozorovat a dozvěděla bych se totéž. Přesto mi to nedalo. „Jak se jmenují?“

Maddy zavrtěla hlavou. „To nevím. Ale je to asi jedno.“ Podívala jsem se na ni pořádně. Ten pohled jsem znala. Byla chycená v pasti. Další věc, kterou jsem si moc dobře pamatovala. A vzhledem k tomu, jak se k sobě měli černovláska s blonďákem, se dalo předpokládat, že objektem jejího zájmu a zájmu valné části ženské populace místního ostrovního království se stanou ti dva ramenatí.

Trudy mi už zase cloumala rukou jako o život. Stačil jediný pohled, abych pochopila. Dívali se na nás. Jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala, jak blonďák strnul v půli kroku a jakoby zmrzl do podoby špatně vytesané sochy. Maličká dívka byla rychlejší než on, a proto jsem si její obličej mohla prohlédnout jako první. Tvářila se zvědavě a… zaujatě? Netušila jsem, jak jinak si to vyložit. Ale nechápala jsem… Dívala se na mě. Přímo na mě, do mých očí a já jí jako k smrti vyděšené lapené ptáče pohled oplácela.

Ten podivný okamžik déjà vu pominul, když se k nám otočili i ti ostatní. Viděla jsem, jak spolu mluví. Brunetka je na nás upozornila. Zdálo se mi, že blonďák nepatrně pohnul hlavou, skoro jako by se rozhlížel – na něco takového byl ovšem ten pohyb příliš rychlý. Polkla jsem. Malér! blikalo mi v hlavě jako velký neonový poutač a já nebyla schopná se pohnout. Utéct? Vyloučeno, vydali by se za mnou. Na to jsem si svého života příliš cenila. Dělat, že se nic neděje? Dříve nebo později by mě někde vyhmátli. A podle toho, jak mě sledovali, by to tak či onak dopadlo. Tak co mám dělat?!

Trudy začínala být netrpělivá. Kde se vzala, tu se vzala, bojovnost se jí vrátila. Nebo alespoň zdravý rozum. Říkejte tomu, jak chcete. „Beck, musíme jít!“ zasyčela tiše. Stejně to slyšeli, byla jsem si tím jistá. „Proboha, tak pohni.“

Hluboký nádech, hluboký výdech, pohled do země – a byla jsem připravená na cokoliv. Jak mně, tak Trudy bylo jasné, že útěk nemá cenu. Vyrazila jsem opačným směrem, než kde se promenádovali oni, a ji táhla za sebou. Neprotestovala.

Tělocvik, který jsme měli jako první, pro mě znamenal záchranu. Letící míč jako by se neustále snažil sejmout mou maličkost a já díky němu neměla čas zabývat se zbytečnými starostmi. To, že se zřejmě budeme muset stěhovat, byla ta nejmenší z nich.

Když jsme po hodině a půl zalezli do sprch, vesměs totálně vyšťavení, došla mi jedna důležitá věc. Studená voda mi pročistila hlavu a já se taktak udržela, abych nahlas nevyjekla. Co když s nimi budu mít společné hodiny?

Ta myšlenka mě vyvedla z rovnováhy. Obvykle jsem neopomíjela tak podstatné věci. Kupodivu mě nepřepadl strach, i když by zřejmě měl. Upíři znamenali zlo, potíže, nebezpečí. Jen vyslovení jména jejich druhu se rovnalo masochistické sebevraždě, pokud se dozvěděli, že vy víte. Něco mi ale napovídalo, že tohle nebude jen tak. Vzápětí jsem zaťala ruku v pěst a sebemrskačsky trhla rukou pohřbenou ve vlasech. Sykla jsem bolestí, ale i pochopením.

Klíčem byl ten indián, který rozhodně nebyl upír. Proč mě to nenapadlo hned, krucipísek?

Přemýšlení mi zabralo zbytek doby, co jsem se sprchovala, než mě odtamtud někdo vyhnal. Zabalila jsem se do ručníku a druhým si sušila vlasy. Z pavilonu tělocvičen se do hlavní budovy naštěstí dalo projít i vnitřní chodbou, takže nehrozilo, že bychom venku zmrzli. Což ovšem neznamenalo, že by nám profesoři tolerovali zdržovat se někde jinde než na jejich hodinách.

Naházela jsem věci do skříňky a poklusem se vyřítila ze šatny. Trudy se opírala o zeď, jako by se snažila krýt si záda, a nenápadně se rozhlížela kolem.

Žádní upíři naštěstí v dohledu nebyli.

Dějepis mě vždycky bavil. Vzhledem k tomu, co bylo dřív, jsem hltala každou informaci, kterou mi učitel předhodil, a ještě za to byla vděčná. Pokud jsem se na matematice a trigonometrii snažila zašívat, aby mě nebylo vidět ani slyšet, na hodinách historie se se mnou děl pravý opak.

Tak to alespoň bylo do onoho osudného rána. Jakmile jsem prošla dveřmi, bylo mi jasné, že je něco špatně. Hodně, hodně moc špatně.

V zadní lavici se tyčila mohutná postava toho indiánského kluka a zastiňovala všechny ostatní. Doslova; vypadalo to, jako kdyby vrhal na každého v nezvykle ztichlé místnosti hrozivý stín. Nikdo se neopovážil ani muknout. Moje zamrznutí trvalo jen okamžik – potom už do mě Trudy zezadu strčila a já skoro po hlavě vpadla dovnitř.

Nikdo mi nevěnoval nejmenší pozornost. Všechny oči se kradmo upíraly dozadu, kromě jediných. V tu chvíli bych dala všechno na světě za to, aby právě tyhle jedny oči civěly kamkoli jinam. Nestalo se tak. Sledoval každý můj prkenný krok směrem k lavici. Když jsem si sedala, naše pohledy se na kratičký okamžik střetly.

Tolik chladného doutnajícího vzteku, tolik zuřivé spalující nenávisti… Musela jsem se nutit, abych se vůbec nadechla. Odkysličený vzduch nechtěl ven z plic a já cítila, jak rudnu ve tváři. Nemohla jsem se pohnout, nemyslela jsem, nezmohla jsem se vůbec na nic. Měl mě v hrsti a já s tím nedokázala nic udělat.

Pak ten okamžik pominul. Naše soukromá chvilka srdcervoucího bouřlivého ticha byla přerušena příchodem profesora. Konečně jsem se mohla zhluboka nadechnout. A ten nahoře, ať už to byl kdokoliv, věděl, že jsem to vážně potřebovala. Indiánův pohled se mi zaryl hluboko do paměti a já věděla, že ho odtamtud budu dostávat jen těžko.

Nikdy v životě jsem nespatřila nic hlubšího a smutnějšího.

A uvědomila jsem si další věc. Oni nemohli být… stejní jako ostatní. Možná se lišili víc, než jsem si myslela.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 2. kapitola: