Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 19. kapitola

10.07.2011 (07:15) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 993×

Stalo se několik věcí zároveň.

V okamžiku, kdy to řekl, Edward zavrčel. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla – opravdu vypadal jako upír. Potkat ho v noci v lese…

Zároveň s tím se mi vybavil útržek filmu – tedy, vypadalo to jako film. Vlastně to byla vzpomínka. Tuhle jsem si ovšem ještě nikdy, kam až moje paměť sahala, nevybavila. Nebo možná ano; netušila jsem. V tu chvíli nebylo nic jisté.

Dívala jsem se z ptačí perspektivy. Na útesu pode mnou – nějak mimo záběr jsem si uvědomovala, že dole bouří Atlantik – naproti sobě stáli dvě postavy. Neviděla jsem jim do tváří, přesto mi bylo jasné, kdo jsou – já a on. Rebecca a Wayne. Když jsem na ta dvě jména pomyslela, cuklo to se mnou. Věděla jsem sice, kdo přesně je on – ne že bych si právě ve chvíli, kdy jsem si tu vzpomínku vybavovala, na jeho původ vzpomněla, ale to podivné nutkání, které z oné scény vyzařovalo, mi napovědělo, že ho znám, a také to, že z něj mám smrtelnou hrůzu – ale mé jméno, Rebecca Claire Connorová, ke mně nesedělo. Něco bylo špatně, hrozně moc špatně, a já absolutně netušila co.

Bylo to hrozně zmatené. Zní to tak, uznávám. I Edward si to nejspíš myslel.

Pak, jako by čekala na povel, se ta scéna najednou pohnula. Pomalu, jako ve snách, jsme se my dva začali hýbat. A přestože chyběl zvuk, pochopila jsem, oč se jedná – hádali jsme se. Tedy, oni dva se hádali. Já byla jen jako tichý pozorovatel…

„Proč tohle děláš?“ křičela dívka s mou tváří a jiným jménem. Příboj se nehlučně rozbíjel o patu útesu a země se každou chvíli zatřásla.

Wayne se samolibě usmál. „Elizabeth si to přeje,“ ušklíbl se, jako by se nechumelilo, a zapřel si jednu ruku v bok. Připomnělo mi to modelky z katalogů, a kdyby ta scéna nebyla tak děsivá, nejspíš bych se smála. To by mi ovšem nesmělo dojít těch pár jednoduchých spojitostí – já, on, strach, útes. Jednoduchá rovnice s ještě jednodušším rovná se.

„Vždycky jsi byl hajzl, ale tohle je i na tebe dost velký podraz,“ odplivla si ona. V ten moment byl u ní a držel ji pod krkem. Nohy se jí bezmocně houpaly ve vzduchu vysoko nad oceánem. Držel ji jednou rukou a zblízka jí šeptal do ucha. Dívka začínala rudnout v obličeji z nedostatku kyslíku.

Rozevřel prsty. Jekot. Bezhlesné svištění vzduchu. Křik racků…

Zamrkala jsem. Edward držel Waynea pod krkem, stejně jako on kdysi mě. Emmett s Garrettem naopak drželi Edwarda a snažili se ho odtrhnout dřív, než se mu podaří totéž učinit s jeho obětí. Ten proradný ničema na zemi se jen třásl strachy a tiše kňoural.

„Jaspere!“ řekl Carlisle trochu ostřeji než normálně. Vzápětí nás všechny zaplavila vlna klidu a míru a všeobjímající lásky. Hnusný pocit.

Edward pustil bruneta a odskočil snad tři metry od něj. Ti dva se postavili mezi něj a Waynea a nahrbili se, jako by se měl chystat další útok. Edward za to ale nemohl. Někdo by jim měl vysvětlit, že…

„Dost!“ křikla jsem na všechny přítomné. Tvářili se neprůstřelně, když se na mě postupně otáčeli, a očividně čekali nějaké vysvětlení nastalé situace. Jako bych jim ho mohla poskytnout!

Přimhouřila jsem oči a vrhla na Waynea zuřivý pohled. „Jediný úskok, a je po tobě,“ sykla jsem. Slyšel mě moc dobře. Kývnutím jsem je vybídla, ať jdou do obývacího pokoje. Přeci jen to bylo lepší místo na řešení obdobných trablů. Překvapivě mě bez cavyků poslechli.

„Sednout!“ přikázala jsem jim. Sedlo si jen pár z nich, ale i ostatní měli ve tvářích obezřetný výraz. Nejvíc jsem ale asi překvapovala sama sebe.

„Co to mělo znamenat?“ porušil Carlisle ticho plné očekávání. Jeho hlas nepřipouštěl námitky. Ani jsem se nechtěla vykrucovat – otázkou zůstávalo, kdo se toho objasňování ujme. Já sama toho totiž moc nechápala. Jen mi bylo jasné, že to má co dělat s tou nově objevenou vzpomínkou.

Wayne zvedl ruce nad hlavu v obranném gestu a nasadil pokerovou masku. „Já s tím nemám co dočinění, vážení,“ vymlouval se a pokusil se vstát. „Tak kdybyste mě omluvili…“

„Ani na to nemysli,“ zavrčel Edward a já polkla. Vážně mi naháněl strach. Takhle se nikdy nechoval. Když se otočil čelem ke mně, docela jsem se bála, co z něj vypadne. „Becky, zlatíčko, mohla bys ostatním popsat, co jsi viděla?“ Mile se usmíval.

Zlatíčko? vyjevila jsem se. On mě ale přirozeně neslyšel. Pořád jsem… pohlcovala, jak to nazval. Přesto mě zaskočil, a tak mi pár vteřin trvalo, než jsem si utřídila myšlenky.

„Byla to vzpomínka z… předtím,“ ušklíbla jsem se tomu pojmenování. Všem okamžitě došlo, o jakém předtím mluvím. „Z mého prvního života.“ Kývla jsem k přikrčenému Wayneovi, kterému se do obličeje vkradla potlačovaná hrůza. Zdálo se, že pochopil.

„Byli jsme tam my dva,“ kývla jsem na něj a on se schoulil ještě víc. „Hádali jsme se… na útesu. Bylo to někde jinde, ne tady. Kde jste bydleli předtím?“ otočila jsem se k ohromenému Carlisleovi.

„Ve Forks,“ vydechl užasle.

Přikývla jsem, to jméno mi znělo povědomě. Snad o něm mluvil někdo z… Volterry. Podvědomě jsem sebou při názvu města cukla. „Mluvil o Elizabeth,“ dodala jsem a Wayne vytřeštil oči.

„Já nechtěl!“ zaječel najednou, až se všichni lekli. „Ona mě donutila! Měla dar, copak si nevzpomínáte?! Přinutila mě!“ Potom začal vzlykat, úplně jako dítě. Ramena se mu třásla a každou chvíli sebou cuknul. Tvář schoval do dlaní a kolena měl pod sebou.

Nadechla jsem se, ačkoli mi nebylo jasné, co na tohle říct. Politovat ho? Těžko…

Jako první se po dlouhé době ozval Eleazar. „Můžeš to vysvětlit?“ Nemluvil k němu, ale ke mně. Jeho oči měly tvrdý nádech. Spíš jen šeptal. Zněl jako zklamaný otec.

Znovu jsem polkla. „Chtěl mě zabít,“ vydechla jsem. „Mysleli si, že se mě zbaví… On a Elizabeth.“ Ticho by se dalo krájet.

Shrnutí

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 19. kapitola: