Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Quo vadis - 10. kapitola

Ashliky


Quo vadis - 10. kapitolaPoloupíří slečny můžou být docela mrchy. A pokud přijde na vzpomínání, Trudy bývala vážně miláček.
Plus que ma propre vie.

10. kapitola - Ztráty & nálezy s.r.o.

Víte, nechci působit jako mrcha nebo tak něco, ale jedna věc mě dokáže pořádně naštvat. Nerada bych o sobě tvrdila, že jsem nějak zvlášť skvělá spisovatelka (spousta lidí by mi to jistojistě ráda vyvrátila, že ;o), ale mám dojem, že každý autor, byť sebehorší, si za snahu zaslouží nějaké ty komentáře. Fajn, beru, že moje povídka se spoustě osob líbit nemusí, ale když se na každou kapitolu koukne v průměru kolem 50 lidí a já tam pak mám dva nebo tři komentáře, docela mě to dožírá. Myslím, že já snahu projevila - tak se laskavě projevte taky vy, přátelé. Nerada bych QV stopovala, ale všechno je možné, pokud o to svým přístupem požádáte, no ne?! ;o)



Angoonská zátoka: 1 * 2 * 3 * 4 * 5 * 6 * 7 * 8

(Jinak se to jmenuje Emerald Bay, Smaragdová zátoka, a leží kdesi v Kalifornii. Jezero získalo název podle indiánského kmene Tahoe, pokud jsou mé informace pravdivé, a částečně zasahuje snad i do Nevady, či tak nějak. Já vím, je to kachna, ale zpočátku to znělo docela věrohodně. :D)

 


Zalapala jsem po dechu. „O - o miminko?“ zakoktala jsem se. Musela jsem polknout slzy, abych vůbec mohla promluvit.

Podíval se na mě. Měla jsem dojem, že jeho tvář na okamžik zjihla. Ale vážně jen na okamžik, protože hned zase stočil pohled k moři a rysy mu ztvrdly. „To není úplně přesné.“ Nevesele se zasmál. Bodlo mě u srdce. Znovu jsem matně zahlédla ten smutek – bylo to totéž, jako když jsme se viděli poprvé a on se mi na okamžik zahleděl do očí.

Posadil se a poklepal na místo vedle sebe. Nohy se mi podlomily, a kdybych už nebyla skoro na zemi, asi bych si narazila kostrč. Takhle to jenom trochu duclo, až jsem potichu škytla. Nevšímal si toho.

Opřel si předloktí o kolena a spojil ruce dlaněmi k sobě. Takhle jsem ho snad ještě nikdy neviděla – seděl shrbeně a připomínal starého muže, kterého už život omrzel. Zamrazilo mě. „Ona… nebyla malá. Už dávno ne.“ Přestože to byly jen dvě věty, slyšela jsem v nich mnohem víc. V těch pár slovech, která vyřkl, se mísilo víc emocí, než by kdy dokázal vyjmenovat.

„Co se stalo?“ vydechla jsem.

Ohlédl se po mně. Jeho oči, znovu vlčí, připomínaly temnou díru. Byly hlubší než moře před námi, a zároveň tolik povrchní… Hrozil mi pád a roztříštěné torzo a já se ochotně připravovala ke skoku.

Vrátil se pohledem k tiše se převalující hladině. „Odešla.“ A zase jsem to slyšela – tu nevyslovenou prázdnotu, která pohlcovala všechno, co se k ní přiblížilo. Poutala jako ocelové lano a já se nedokázala bránit. Nechtěla jsem. „Nikdy se nevrátí,“ povzdychl si a vzdorující vlk byl najednou pryč. Zlomený muž se vrátil, aby mohl osamoceně pohřbít trosky hrdosti.

Když jsem mlčela, vzhlédl. „Nic?“ Byl ostražitý.

Musela jsem se tvářit hodně zmateně. „Ehm… Co?“

Obezřetným pohledem mapoval můj obličej. „Žádná lítost? To mě mrzí?‘ nebo tak něco?“

„Měla bych to říct?“ zeptala jsem se nechápavě a možná i trochu nabroušeně.

Pokrčil rameny. Uklouzlo mu řezavé uchechtnutí. V tu chvíli zněl jako šílenec. „To je fajn. Vážně fajn,“ opakoval potichu. „Fakt moc díky, že mě nelituješ. Asi by sis zasloužila metál, nebo tak něco, že jo.“

Nechápavě jsem nakrčila nos. „O co ti jde, Jacobe?“ Dávala jsem si pozor, aby na mě můj hlas neprozradil, jak jsem z jeho chování nervózní. Nikdy bych to nahlas nepřiznala, ale… bála jsem se ho. V tu chvíli ano.

Otočil se na mě a jeho oči znovu plály. „Já nevím, Rebecco. Kdo jsi? Přijdeš sem a…“ Ztichl a zavrtěl hlavou. Odmlčel se. „Promiň, já… Nevím, co mluvím.“

„To nevadí,“ zamumlala jsem, oči sklopené k rukám v klíně. „Jen se vykřič, já už jsem zvyklá.“ Říkala jsem pravdu.

Znovu se uchechtl, tentokrát však ne tolik ironicky. „Vážně promiň. Já jen… Kde jsme to skončili?“ zajímal se, jako by chtěl zapomenout na svůj skoro-výbuch.

Pokrčila jsem rameny. „Asi u toho, že Bellina dcera odešla?“

Trhl sebou, ale potom unaveně přikývl. „Máš pravdu,“ pokračoval odevzdaně. „Ona… Nechala nám dopis. Navlékla to tak, abychom si mysleli, že za to můžeme my. Že já za to můžu.“ Odmlčel se a ta bolest se do jeho hlasu vrátila. „Napsala, že nevadí, že ji nedokážeme přijmout takovou, jaká je. Prý bude lepší, když odejde. Nic nám nevyčítala.“

Konečně jsem chápala jeho reakci.

Smutně se pousmál. „Bella nedokáže skousnout, že tě ostatní tak rychle přijali mezi sebe. Trudy jí ani tolik nevadí – vždyť ona sama byla člověk, když se s Edwardem poznali.“ Zavřel oči. „Má pocit, že jsi nahradila Liz. A to ji žere.“

„Liz?“ zeptala jsem se potichu. V první chvíli jsem mu chtěla položit ruku na rameno, ale ovládla jsem se. Asi by to nebylo nejvhodnější. Nechtěla jsem ho děsit.

Přitakal. „Elizabeth. Byla to její dcera, poloupírka. Tehdy jsme ještě nevěděli, že upíři mohou mít děti.“ Znovu ten povzdech. „Bella otěhotněla ještě jako člověk. Předpokládám, že víš, jak se rodí poloupíří děti?“

Přikývla jsem. Přestože jsem si to já sama nepamatovala, znala jsem to. Z vyprávění jsem věděla, jak porod poloupířího dítěte probíhá.

Jeden koutek úst se mu lehce nadzvedl. „Tak to jsem rád, že tuhle část můžu vynechat. Byl jsem u toho.“ Ušklíbl se. „Jsou nějaké věci… Ona… Já… Sakra!“ zaklel a frustrovaně si prohrábl vlasy. „Edward ti vyprávěl, kdo- co jsem?“ odbočil najednou.

„Ano,“ souhlasila jsem, ačkoliv mi nedocházelo, kam tím míří.

„U nás existuje něco… Říká se tomu otisk. Pravá láska, nebo tak nějak. Už nikdy nebudeš chtít nikoho jiného,“ zamumlal. Neříkal to mně, alespoň tu poslední větu ne.

Když nepokračoval, zamyslela jsem se. „Takže ty ses… otiskl? Říkám to správně?“ zeptala jsem se ve snaze neudělat ze sebe idiota. Ne že by to bylo zas tak těžké.

Znovu mě přejel tím zvláštním pohledem vlka. „Jo,“ zavrčel potichu. Jemné chloupky na zátylku dokazovaly, že hrozí nebezpečí. Snažila jsem se nebát. „Byla ještě dítě. Myslela… Já vlastně ani nevím, co si myslela. Byla to prostě jistota – „já tu pro tebe vždycky budu“, a tak dále,“ naznačil ve vzduchu uvozovky. „Nedokázali jsme si k sobě najít cestu, chápeš? Já… Neuměl - Nechápal jsem -“ Zoufale na mě hleděl a hledal pomocnou ruku. Obličej měl znovu křečovitě ztuhlý, nyní to však nebyl šok, nýbrž porozumění. Pochopení. Bylo mu strašně; viděla jsem to – muset se odhalit, navíc před někým úplně cizím…

Až moc dobře jsem to znala.

„Odešla,“ zakňučel, tentokrát tiše, a natáhl ke mně ruku. Bylo s podivem, že tentokrát mi vůbec nevadilo sevřít ji ve svých dlaních. „Odešla,“ opakoval ještě několikrát.

Měla jsem dojem, že cítím vlastní krev protékat srdcem. Bolelo to.



„Trudy, zlatíčko, půjdeme,“ usmála jsem se na děvčátko. Snažila jsem se nedát na sobě znát nervozitu – měla prchlivou povahu a já nechtěla, aby dostala hysterický záchvat uprostřed letištní haly. Tady by se to vážně nehodilo.

„Eby?“ zahuhlala a otřela si nos do rukávu. Zhrozila jsem se nad jejím počínáním a nabídla jí kapesník. Vysmrkala se. „Eby, kam pojedeme?“ Eby mi říkala od té doby, co jsem jí prozradila své provizorní jméno. Zřejmě chtěla říct „Reby“, bez předního zubu to ale asi šlo jen horko těžko.

Pohladila jsem ji po vláskách – nemohla jsem se nabažit toho jazyk svazujícího pocitu, který mě zaplavil pokaždé, když se na mě podívala. Neuměla jsem ho pojmenovat, ale byla jsem za něj nevýslovně ráda. Za posledních pár dní jsem se naštěstí naučila alespoň trochu zvládnout své dojetí tím malým stvořením – už mě nebavilo vysvětlovat náhodným kolemjdoucím, proč každou třetí minutu brečím.

„Do Ameriky.“ Při vyslovení cíle naší cesty jsem se chtě nechtě pousmála – stále jsem se nedokázala zbavit dojmu, že máme nevýslovné štěstí. Nechtěla jsem ho však pokoušet, a proto jsem vybrala místo co nejdál od Itálie. Asie se mi nezdála dostatečně vzdálená a v Arktidě by se určitě ani jedné z nás žít nechtělo. Afrika nepřipadala v úvahu – vzkazek o kočovných upířích smečkách jsem poslední dobou slýchala víc než dost.

Trudy na mě vykulila dětsky nevinné oči. Když se na mě dívala takhle, dost dobře jsem si uměla představit, že jí nikdo neodolá. „Tam za tu velkou modrou louži?“ divila se a při té příležitosti ukázala na velkou mapu světa, vyobrazenou na jedné z interaktivních tabulí.

S úsměvem jsem přikývla a pevněji stiskla její ruku. Ne, nikdo mi ji nevezme. Sama sobě jsem slíbila, že ji ochráním klidně před celým světem, kdyby na to mělo přijít. Byla jsem pevně rozhodnutá, že ji od sebe nepustím na krok. Nejméně do doby, než bude alespoň tak stará jako já.

Mechanický ženský hlas, ze kterého mi běhal mráz po zádech, právě ohlásil náš let, a tak jsem ji začala táhnout – jak jsem doufala – správným směrem. Aby se tu jeden ztratil, brblala jsem si v duchu. Asi jsem se do řešení naší momentální situace a toho, že nám pravděpodobně uletí letadlo, protože spíš nastane konec světa, než abych se tu  vyznala, zabrala víc, než bylo zdrávo, protože jsem do někoho vrazila.

Zapotácela jsem se a jen taktak udržela rovnováhu. Muž s tím očividně neměl problémy, jen se zdál být poněkud vyvedený z míry. Stál ke mně zády, a proto jsem v první chvíli přemýšlela, co budu zatraceně dělat, jestli na mě ta hora svalů začne křičet. Bála jsem se ale zbytečně – tvářil se vykuleněji než já. Vykoktala jsem jakous takous omluvu a kousla se do rtu. Přísahala bych, že jsem rudá až na patě. Trudy mě tahala za ruku, ale já to nějak neregistrovala. Tolik k mým mateřským sklonům.

„Stává se,“ usmál se. Polkla jsem a sjela pohledem trochu níž. Bylo mi trapně, a zhoršilo se to, když jsem zakotvila pohledem na triku, které neslušně vyplouvalo zpod rozhalené motorkářské bundy. A že bylo na co se dívat. Pro jistotu jsem se vrátila pohledem k jeho obličeji. Vsadila bych se, že jsem ho už někde viděla – vypadal jako nějaký herec, pokud jsem mohla soudit.

„Letíte do New Jersey?“ zajímal se, když si všiml, jak se nešťastně rozhlížím.

Odevzdaně jsem přikývla a vzápětí se zamračila. Nenáviděla jsem pocit ztracenosti. „Vůbec se tu nevyznám. Letíme poprvé v životě,“ přiznala jsem s hlavou skloněnou, jako bych se chystala na porážku. Tele jsem na to byla velké dost a o dobytcích se taky dalo uvažovat.

„Dnes je váš šťastný den. Máme společné letadlo.“ Vycenil zuby. Polekaně jsem se přikrčila a instinktivně si schovala Trudy za záda. Potom mi došlo, že se jen usmál.

Trochu povytáhl obočí a vzápětí chápavě pokýval hlavou. „Pojďte,“ řekl prostě. A my šli.


Oliver (Olivier Martinez - herec, kterému to v černé setsakramentsky sluší)

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Quo vadis - 10. kapitola:

 1
01.07.2011 [12:15]

Já se v té povídce tak nějak začínám trochu ztrácet...Ale věřím, že se za čas zse zorientuju :) Jinak moc krásné obrázky na začátku...

30.06.2011 [20:36]

MayaMysteryfakt krásně píšeš a nápad na tuhle povídku je taky skvělý takže rozhodně pokračuj a přidávej rychle další dílečky. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Lara
30.06.2011 [19:18]

Emoticon Emoticon

30.06.2011 [18:48]

verisekuzasne Emoticon Emoticon snad to bude stacit chci abys pokracovala dal ja jen nejsem moc na komentare Emoticon Emoticon

3. jendulka
30.06.2011 [16:19]

Nádhera,je to bezvadný Emoticon

30.06.2011 [15:27]

domcamerciTvoje povídka by si zasloužila mnohem větší ovace. Teď jsem ji objevila. Máš úžasné slovní obraty. Emoticon

30.06.2011 [14:13]

anndulinkakrásné Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!