Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puma – 17. kapitola

28.01.2010 (19:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8531×

17. kapitola – Nový začátek

Vylezla jsem z té teplé a příjemné sprchy. Usušila jsem se ručníkem a poté si oblékla tu košili, co jsem měla i předtím. U Edwarda ve skříni jsem našla tepláky, které jsem si vypůjčila a šla za ním. Měla jsem plán, byl jednoduchý a dobrý. Prostě začít znovu od začátku. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do kuchyně, kde byl Edward už s mým obědem. Usmál se na mě a pokynul hlavou, abych si sedla ke stolu, kde čekalo jídlo, ale já měla jiný plán. Šla jsme až k němu.

„Isabella, ale můj páníček mi říká Bella,“ představila jsem se s váhavým úsměvem a napřáhla k němu ruku. Usmál se a ruku mi stisknul.

„Edward, pán jedné neposlušné pumy,“ představil se a oba jsem se zasmáli. Posadila jsem se a pustila se konečně do toho jídla. Vážně je neuvěřitelné jak to bylo dobré na to, že to vařil někdo, kdo jedl lidské jídlo naposledy pomalu před sto lety.

Když jsem dojedla, u čehož mě Edward se zájmem pozoroval - byla jsem zvyklá, jelikož mě pozoroval i jako pumu - zvedla jsem se a umyla po sobě talíř. Pořád jsem cítila jeho pohled, který mi ale nevadil, já za něj byla ráda. Byl to zvláštní pocit, ale příjemný. Otočila jsem se k němu.

„Je divné, že ty i Esme tak skvěle vaříte i přesto, že nejíte. Ale nepřekvapuje mě to. Už jsem si zvykla, že upíři dokážou vše a hlavně vy.“ Jen se usmál.

„Jsi si jistý, že tu nebudu nikomu vadit a že nebudou naštvaní, žes mě tu nechal? Klidně můžu jít bydlet zase do lesa…“ Koukala jsem do země a mluvila, než mě přerušil. 

„Nikomu vadit nebudeš, všem jsi chyběla. Neboj se, ano?!“ Podívala jsem se mu do očí, kde byla jistota a ta mě trochu uklidnila. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.

„Já jen nechci nikomu překážet. Jsem zvyklá na to, že lidem vadím a tak raději vyklízím pole,“ povzdechla jsem si a zase se zadívala na špičky mých bosých nohou.

„Ty jim nevadíš, ani nemůžeš, jelikož tě nikdo nezná. Vadí jim jen tvoje odlišnost. Věř, že jsme na to zvyklí. Navíc, krom toho, že občas běháš po čtyřech, nejsi až tak rozdílná.“ Zvedla jsem překvapeně hlavu, jelikož měl pravdu. A možná právě proto, jsem ho měla tolik ráda. Viděl věci jak jsou ve skutečnosti a jeho názor nebyl ničím ovlivněn. Usmíval se na mě.

Nesměle jsem mu úsměv vrátila a chvíli se zase dívala do jeho očí. Nebylo nepříjemné být s ním potichu, byla jsem na to zvyklá, ale v tuhle chvíli mi to přišlo divné.

„Co sis vůbec myslel, že jsem zač?“ zeptala jsem se ho na první věc, která mě napadla. Jen se usmál a chvíli přemýšlel.

„Ani nevím. Chvíli jsem i přemýšlel, že bys byla jako vlci, ale nikde v knížce o pumě nebylo ani slůvko. A tak jsem přestal pátrat a rozhodl se, že je to vlastně jedno. Nijak si nás neohrožovala a kdybys chtěla, tak bys nám to řekla. Alespoň to jsem si myslel,“ řekl zvláštním tonem, jako by byl zklamaný?

„Chtěla jsem, ale bála jsem se, že mě přestanete mít rádi, když zjistíte, že jsem měnič,“ zašeptala jsem a poté se podíval z okna před dům. Zdálky jsem zaslechla auta a dostala strach, co když to tak nevezmou i ostatní? Rozhodně nebude ráda Rose. Bála jsem se i reakce Esme, jelikož jsem si ji oblíbila jako mámu. Edward si všiml, že jsem nervózní, asi z toho jak jsem přešlapovala a začal mě uklidňovat.

„Neměj strach, budou rádi. Přijedou všichni. Esme skončila kvůli tobě dřív a Carlisle taky. Chtějí tu být, až se probereš. Neví, že jsi vzhůru.“

Polekaně jsem se na něj podívala. Nebyla jsem zvyklá, aby se o mě někdo staral. Jen se usmál a to už před domem parkovala auta. Zhluboka jsem se nadechla, jelikož jsem nemohla dýchat. Slyšela jsem, jak vešli do obýváku. Edward pomalu přišel ke mně.

„Není čeho se bát, ano?!“ zašeptal, přikývla jsem. Usmál se a táhnul mě do obýváku za ostatníma.

Jen co jsme vešli, všechny oči se podívaly na nás. Esme se usmála a než jsem stačila mrknout, měla jsem ji okolo krku.

„Doufám, že jsi v pořádku,“ zašeptala. Poté se odtáhla a zkoumavě se na mě podívala.

„Je mi dobře, děkuju. A omlouvám se všem za ty nepříjemnosti,“ kousla jsem se do spodního rtu a čekala, jak se zachovají.

„To nic nebylo, nedělej si starosti,“ řekl s úsměvem Carlisle.

Najednou jsme měla okolo krku Alici.

„Tys nás ale pořádně vyděsila, víš to? Edward měl málem infarkt, když tě nesl domů. Tohle nedělej, už nikdy. A zítra se jede na nákupy,“ řekla vesele a pustila mě.

„Nechci vám tu překážet nebo dělat problémy. Vrátím se do lesa,“ zase jsem spustila. Vedle mě se ozvalo vrčení, které patřilo Edwardovi.

„Neblázni, Bello, budeš tady. Nikomu to vadit nebude,“ ujistila mě Esme, ale Rose tak nevypadala.

Carlisle mě poté odvedl do své pracovny, kde mě vyšetřil. Hodně ho zajímala moje přeměna na pumu. Řekla jsme mu vše co vím a jak to bylo. Hodně ho zajímalo to s otiskem, ale neřekla jsem mu, že mám podezření, že jsem se otiskla do nich. Když mě propustil, šla jsem tak nějak automaticky do svého - tedy Edwardova - pokoje.

Ležel na posteli a četl si knížku a já se konečně zarazila.

„Promiň, asi budu mít pokoj jinde,“ omluvila jsem se hned, jak se na mě podíval a mě to došlo.

„Ne, budeš ho mít tady, jelikož jiný pokoj není hotový. Doufám, že ti to nevadí.“ Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Mělo by to spíš vadit tobě. Je to tvůj pokoj,“ řekla jsem překvapeně. Jen se usmál.

„Jsem zvyklý mít pokoj dohromady s otravnou holkou, co si usurpuje mojí postel,“ řekl s úsměvem já se při té vzpomínce taky usmála.

„To mi připomíná, na co potřebuje upír postel?“ zeptala jsem se ho hned, šla pomalu k němu a sedla si na kraj postele do tureckého sedu. Čekala jsem, co z něj vypadne.

„Spíš to bylo povyšování před tebou, abys věděla, kde jsou hranice.“

„Prostě jsi si chtěl dokázat, kdo je pán, co? Ale nějak ti to nevyšlo,“ konstatovala jsem s úsměvem.

Různě jsme si povídali. Chtěl vědět, co a jak jsem dělala, když jsem byla sama v domě. Často jsme se smáli vtipným věcem, na které jsme si vzpomněli. Bylo mi s ním dobře. Povídali jsme si až do večera a já bych klidně pokračovala, ale utnul to tím, že se musím vyspat. Sice se mi nechtělo, ale poté jsem si vzpomněla na to, co mi tu jednu noc chybělo a že to budu mít. Vyčistila jsem si zuby, sundala Edwardovy tepláky a lehla si do té měkké postele. Edward zase ležel vedle mě a já byla ráda a v klidu mohla usnout. Jen jsem se modlila, aby to nebyl jen sen a až se probudím, abych nebyla v La Push.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puma – 17. kapitola: