Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puma – 14. kapitola

25.01.2010 (14:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8060×

14. kapitola – Zázračná puma

Slyšel jsem nedávno jeden příběh, a mojí povinností je vás o něm informovat, pro budoucí generace. Stalo se to sice před pár lety, ale bylo to skutečné. V jednom silném kmeni se narodila dcera vůdce ochránců a vůdkyni z jiného kmene. Jelikož byli oba z jiného kmene a byli ze silných rodin, stalo se něco neuvěřitelného. Narodilo se jim bledé dítě.  Byla stejně bledá jako studení a proto dítě považovali za ďáblovo dílo.

Přesto ji nezabili. Nikdo neměl dost sil na to, aby tomu tvorečkovi ublížil. Říká se, že byla už jako miminko nádherná, a tak všechny okouzlila natolik, že jí neublížili. V klidu rostla jako normální děti z kmene, i když normální nebyla.

Jednoho dne se ale stal další zázrak, za který mohla ona. Dosáhla věku na přeměňování a všichni čekali, že se z ní stane vlk, ale nestalo se tak. Přeměnila se, to ano, ale v úplně jiné zvíře. Ve zvíře,  v jaké se nikdy nikdo nepřeměňoval. Bledá dívka se přeměnila v pumu, v divokou šelmu, ještě divočejší než vlk.

Všichni říkali, že za to mohlo to její pohlaví. Přeměnila se v něco, co charakterizuje ženy. Byla totiž první dívka, která se přeměnila. Později se ukázalo, že to není pravda. Jiné dívky se také začaly měnit. Ony však  ve vlky. A tak se stala dívka ještě zázračnější. Prý měla i nějaké schopnosti, ale už se neví jaké. Ale další zvláštnost si lidé zapamatovali.

Puma se dokázala otisknout, ale úplně jinak než vlci. Měla dvojí otisk. Musela se otisknout do té osoby jako člověk, i jako puma. Tento otisk byl silnější, ale osoby si nebyly jisté. Ani sama puma si nebyla jistá. „No super a kdo si má být jistý, když ne já?“ hudrovala jsem si pro sebe.

A neotiskne se jen do osoby, kterou miluje a bude s ní po zbytek života, ale také do osob, které má ráda – do rodiny.  Její otisk je zázračnější a silnější. Nic dalšího se ale o dané dívce, nebo-li pumě nezachovalo. Jak žila, nebo do koho se přesně otiskla se již neví. Jen těchto pár maličkostí.

Ale i těchhle pár maličkostí mi pomohlo, hodně pomohlo. Máma vždy říkala pravdu a já to věděla, a teď jsem to měla potvrzené. A poté ty informace o otisku byly dost zajímavé. A moje teorie se potvrdila. Já se otiskla do Cullenů, jelikož je mám ráda. Otiskla jsem se do upíří rodiny. Proč se to vždy musí dít mě? Ale za tuhle věc jsem byla ráda. Tohle mi zlepšilo náladu o sto procent. Musela jsem se usmát. Nejsem jediná, kdo se měnil v pumu a otiskla jsme se do tak skvělé rodiny, jako jsou Culleni.

S úsměvem jsem zaklapla knihu, vrátila ji do regálu a poté šla domu. Paul byl pořád za mnou, ale já si ho nevšímala. Pořád jsem přemýšlela o tamté dívce. Je možné, že se i ona otiskla do upírů? Že by to bylo prokletí pum? Ale něco takového by se přece zachovalo, kdyby se otiskla do upírů. Pochybuju, že by na to nějaký indián zapomněl. Ne, na to je znám až moc dobře. Všichni jsou stejní a je jedno z jaké jsou generace či kmene.

Doma jsem zalezla do pokoje a ani nevnímala, jestli je někdo doma. Sedla jsem si na postel a koukala z okna ven do lesa. Mám silný otisk a je jedno, jestli je to otisk spřízněné duše, anebo rodiny. To znamená jen jedno, bude mě to pořád táhnout za nimi a je za mnou, ale ani jeden na druhou stranu nesmí. V tuhle chvíli, když o mě ví, bych porušovala smlouvu já. Ale co když by jim to nevadilo? Co když je ten otisk vážně tak silný, že by jim bylo jedno, kdo jsem? Dívala jsem se na les přede mnou. Ten totiž vedl za nimi. Stačilo by vyskočit z okna a běžet. Kdybych měla štěstí, nechytili by mě. Ale co když tím, že už druhý den nejsem puma, se moje rychlost změnila stejně jako síla?

Opět mě přepadl ten pocit tísně. Byla jsem ve vězení a před oknem stepoval můj hlídač. Nebyla šance, že bych mu utekla. Nebyla šance jak odsud utéct. Nebo byla tak malá, že větší bylo, že mě kdo zabije. No, v tuhle chvíli bych mu ani nebránila. Vše lepší, než tohle vězení.

No co, co mi udělají, když mě při mém pokusu chytí, no? Nic. Maximálně zase zavřou a dají mi dva hlídače. Probrala se ve mně bojovná nálada. Nemám co ztratit a za hranicemi budu v bezpečí. A nemůžou ani Cullenům vyhlásit válku, jelikož tam budu dobrovolně. Ale smlouva platí pro vlky. Nikde se tam nepíše o pumě. Opakovala se mi v hlavě slova, která jsem si řekla, když jsem utekla a běžela k hranicím. Vše, nebo nic. Došla jsem pomalu k oknu a podívala se pořádně ven. Moje ochranka spala pod oknem. Usmála jsem se, nevýhoda vlků. Opatrně, tak aby okno nedělalo žádný hluk, jsem ho otevřela. Měla jsem pokoj v přízemí. No, ani kdybych ho měla v patře, by nevadilo. Ustoupila jsem od okna a přeměnila se v mojí druhou polovičku. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem zničila Edwardovu košili. Holt mu budu muset vzít jinou.

Udělal jsem pár rychlých kroků a ladně vyskočila ven. Dopadla jsem daleko od Paula a tak tiše, že to vůbec neslyšel. V klidu si dál chrněl.

Otočila jsem se zpět k lesu a rozeběhla se. Mířila jsem na naší louku. Mohl by tam být a nebyla ani tak daleko od našeho domu. Bylo mi ale jasné, že tam bude někdo hlídkovat. Ale já bylá ochotná to risknout. Chtěla jsem se vrátit k lidem, které mam ráda a bylo mi jedno, co pro to musím udělat.

Běžela jsem lesem tak rychle, jak jen to šlo. Když se za mnou asi v půli cesty ozvalo štěkání a dupot tlap, a to několika párů. Už ví, že utíkám. Ještě jsem zrychlila. Štěkání za mnou se zesílilo, ale já ho nevnímala. Už jsem byla vyčerpaná z toho všeho okolo, navíc byla noc a já ještě nespala a v noci jsem toho zrovna hodně nenaspala. Cítila jsem únavu i v tlapách, ale odmítala se zastavit. To jsem prostě nemohla.

Nedaleko jsem už viděla to známé křoví, za kterým je moje a Edwardova louka, naše louka. Usmála jsem se a běžela dál. Bylo to divný, oni tu neměli hlídku. Nikoho jsem neviděla ani necítila a tak jsem bez obav běžela dál. Pořád na mě štěkali a vyli, ale já je nevnímala. Vidina toho známého křoví mě táhla dál dopředu, i když se moje tlapy motaly a protestovaly. Mě to bylo jedno, musím se tam dostat.

Byla jsem už krok od toho křoví, když se vedle mě objevil rudohnědý vlk. Odrazila jsme se vší zbývající silou, co jsem měla, a skočila skrz křoví.

Byla jsem na naší louce. Podívala jsem se po ní a moje srdce se zastavilo. Uprostřed stál Edward. Byla jsem jen krok od hranice, mohli mě strhnou zpátky. Odeběhla jsem tedy k němu, ale cítila jsem jak mě sílá opouští. Byla jsem u něj, když mě moje tlapy neudržely a já se skácela k zemi a viděla jen černo.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puma – 14. kapitola: