Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Puma – 12. kapitola

19.01.2010 (07:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8647×

12. Kapitola – Bude to tak lepší

Miluju to tu a tuhle rodinu a nedopustím, aby se jim stalo něco kvůli mně. Rychle jsme Vyskočila a vyběhla ven na louku před domem k lesu. Slyšela jsem jak mě Edward volá ale nevnímalo jsem ho. Postavila jsem se do bojové pozice a zavrčela. Když se z lesa vyřítilo pět vlků a mezi nimi i můj bratr Jacob, který byl v lidské podobě. Naježila jsem kožich a začala vrčet.

 Vedle mě se objevil Edward a z druhé strany Alice a Jasper. Jacob se přiblbě usmál a zadíval se na mě. Ještě víc jsem zavrčela. Nenáviděla jsem to a jeho.

„Co chcete?“ zavrčel vedle mě Edward.

„Chceme zpět naší pumu.“ Zavrčela jsem. Nenávidím, když mi tak říká a on to ví. „Pardon, Isabellu,“ pořád se přiblbě usmíval. Všichni tři se na mě podívali. No jo, já jim neřekla, že jsme utekla z La Push a že patřím a zároveň nepatřím do smečky. Zavrčela jsem na Jacoba ještě víc.

„Nechce jít s tebou. Přišla k nám dobrovolně,“ hájil mě Edward. Jacob se začal smát.

„Neví co chce. Je to ještě dítě. Isabello, jak si vůbec mohla vlézt do domu plného pijavic? Co jsem tě učil?“ řekl už naštvaně směrem ke mně. Zasyčela jsem na něj.

„Jestli si chceš pokecat ségra, co kdyby ses vrátila do lidské podoby?“ Jen co to dořekl, Edward se na mě nevěřícně podíval. Zavrčela jsem a byla připravená po něm skočit.

„Nedělej to! Víš, že jsem silnější,“ varoval mě Jacob.  Měl pravdu a určitě by jeho poskoci vystartovali na ostatní. Povzdechla jsem si a naznačila mu, aby se otočili.

„Dobře, kluci, naše slečinka se bude vracet do lidské podoby, tak se otočte. Žádný šmírovaní. Ani od vás pijavice,“ rozkázal všem. Všichni přikývli. Otočila jsem se k Edwardovi a zatahala mu za lem košile. Nechápal co chci.

„Potřebuje půjčili tvou košili,“ oznámil mu Jacob s úšklebkem a tak si ji rychle začal sundávat.

Stoupla jsem si za něj a přeměnila se. Stála jsme za Edwardem úplně nahá. Zaklepala jsem mu na rameno a hned mi podal svou košili. Rychle jsme ji na sebe natáhla, pročísla si rychle vlasy rukou a zhluboka se nadechla. Košile mi byla těsně pod zadek, ale sloužila ke svému účelu a zakrývala to nejdůležitější. Bála jsem se Edwardovy reakce asi víc, než smečky. Konečně jsem se odhodlala a vystoupila zpoza Edwarda. Stoupla jsem si vedle něj, ale blíž k Jacobovi. Ten se pořád usmíval jako blbeček. Uslyšel jsem lapání po dechu. Podívala jsem se na Edwarda, který se na mě nevěřícně díval, stejně tak Jasper. Jediná Alice vypadala jako by mě už viděla. A možná i jo, díky svému daru vidět budoucnost.

„Spokojen tupohlavče?“ vyštěkla jsem na Jacoba, když jsem se k němu otočila.

„Proč mám pocit, že jsi pijavicím neřekla pravdu?“ ptal se zadumaně. Zavrčela jsem na něj a měla chuť mu vrazit.

„Co chceš?“ vrčela jsem jako předtím Edward.

„Co asi? Myslíš, že tě nechám bydlet v domě s pijavicemi? Na to zapomeň. Hezky se vrátíš domu,“ začal zase rozkazovat.

„Jsem doma. Nikam se nevrátím. Není kam. Já k vám nepatřím,“ křičela jsem, jelikož jsem nechápala jeho chování.

„O tomhle nehodlám diskutovat ani jako bratr, ani jako vůdce smečky,“ řekl až moc mrazivě.

„Bratra nemám a do smečky nepatřím,“  vrátila jsem mu to jako ledová královna.

„Co táta?“ zkusil, ale neúspěšně.

„Nikdy o mě neměl zájem a pochybuju, že ho najednou má. A máma je mrtvá.“ Zamračil se na mě a poklepal si na hlavu. Bylo mi jasné co chce.

Mám jednu schopnost, či dar. Krom toho, že mi nikdo nemůže číst myšlenky, ať jsem v podobě jakékoliv, můžu se pomocí myšlenek domluvit s Jacobem. Zatím jsem to ani s nikým jiným nezkoušela. Přišli jsme na to náhodou, když jsem mu musela něco důležitého říct a on mě neposlouchal. Když s ním tak začnu komunikovat, nikdo jiný jeho myšlenky neslyší. Je to velmi zajímavé, ale já to moc často nepoužívám. I když to můžu udělat v podobě pumy, nechci, abych měla někoho v hlavě a nebo v něčí byla.

Povzdechla jsem si a začala se soustředit na něj. Dívala jsem se mu do očí, když jsem slyšela jeho myšlenky.

„Co chceš?“ zavrčela jsem na něj. Usmál se a začal se mnou pomocí myšlenek mluvit.

„Vyber si. Buď půjdeš s námi po dobrém, a nebo zlikvidujeme ty tvoje pijavice.“ Nevěřila jsem tomu co řekl.

„Hajzle, věděl jsi, že nebudou všichni doma a využil toho,“ prskala jsem odporem k němu. Jen se usmál a přikývl. Bylo možné, aby on byl můj bratr? Jedna krev? Ne, to není možné, takový hajzl nemůže být můj bratr. Dobrá věc byla, že slyšel jen myšlenky jaké jsem chtěla já, ale já mohla slyšet všechny jeho.

„No tak, Isabello, pojď s námi, nebo jsou pijavice mrtvý,“ opakoval dokola a mě z něj bylo ještě blběji.

Bylo jasné jak se rozhodnu, jelikož je všechny až moc miluju, než aby se jim kvůli mojí blbosti něco stalo. Povzdechla jsem si a Jacob se ještě víc usmál.

„Dobře, ale nic jim neuděláš, když půjdu,“ řekla jsem rázně. Přikývl a já zrušila naše spojení.

„Tak pojď,“ zavrčel na mě. Ale já nemohla přinutit své nohy k pohybu. Nedokázala jsem odejít z místa, kde se cítím doma. Nemohla jsem odejít od lidí, které zbožňuji, aniž bych jim něco řekla.

Jacobovi došla trpělivost a jelikož jsem stále byla mezi smečkou a Cullenovými, odhodlal se a šel ke mně. Chytil mě za loket a prudce trhnul. V tu chvíli se za námi ozvalo vrčení. Jacob mě pustil a podíval se za mě. Zuřivé a varovné vrčení se za mnou ozvalo znovu. Rychle jsem se otočila a rukama narazila do něčí hrudi. Jelikož jsem cítila ten chlad holé kůže, bylo jasné, že to byl Edward.

Zhluboka jsem se nadechla a odhodlal se mu podívat do očí. Neměl je zlaté, ale tmavé jako noc. Byly v nich jiskry nenávisti a koukal se na Jacoba. Po chvíli však sklonil pohled na mě. Zadíval jsem se do jeho očích a začala se v nich utápět a nevnímat okolí. Jeho pohled zjihl. Měla jsem obrovskou touhu se postavit na špičky a políbit ho, ale nešlo to. Tohle bylo zakázané. Dívali jsme se navzájem do očí a já se od něj nechtěla odtrhnout. Neviděla jsem v nich tu nenávist, které jsem se bála, až  se dozví, kdo jsem. Ne, pořád tam byl ten cit, co jsem nemohla popsat. Topila jsem se v jeho pohledu, dokud nás nevyrušil můj bratr.

„Isabello, jdeme,“ vrčel na mě.

Edward se podíval na něj, začal vrčet a z očí mu zase šlehaly blesky nenávisti. Chtěl jit k němu, ale já ho zatlačila zpátky. Musela jsem odejít pro jeho dobro, aby se mu nic nestalo. Tohle je asi naposledy, kdy ho vidím. Edward se na mě zase podíval. Naposledy jsem se mu podívala do očí.

„Děkuju, za všechno, ale bude to tak lepší. Promiň, že jsem ti lhala,“ zašeptala jsem a stále se mu dívala do očí. Cítila jsem slzy, které chtěly ven, ukázat, jak moc mě to vše bolí a mrzí. To, že musím odejít, že jsem mu lhala. Ale jak jsem řekla, bude to tak lepší. Nevím, co jsem si myslela, ale já jsme nepatřím. Dřív nebo později by na mě stejně přišli a odtáhli mě zase do toho vězení La Push.

Zvedla jsem se na špičky a dala mu pusu na tvář. Poté odešla k Jacobovi, který se na mě znechuceně a naštvaně díval. Moje slzy už přetekly a začaly se kutálet po mém obličeji. Došla jsem k němu a Paulovi. Chytil mě a vyhoupl na jeho záda a poté se přeměnil taky ve vlka.

Naposledy jsem se podívala na domov. Alice a Jasper stáli u Edwarda, který se ani nepohnul a koukal se na mě. Alice i Jasper se dívali smutně. Poté se Paul rozeběhl směr La Push. Místo, které nenávidím a je to moje vězení.

 SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Puma – 12. kapitola: