Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční záře 4. kapitola

20.07.2009 (20:30) • Aniska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1289×

4. Nový domov

Tak a jsem doma. Svoboda už není pouhé slovo, je to skutečnost. Tak dokonalá, tak hmatatelná. Srdce v mé hrudi bilo hlasitěji, než kdykoli předtím. Teď už mi nikdo nebránil vycházet ven kdykoli, mohla jsem si naplno užít tohoto nejdokonalejšího dne v mé existenci. Nikdo mi nebude bránit vycházet v mnou milované noci, budu se moct dívat na hvězdy a obdivovat záři měsíce. Dokonalá symfonie probouzející se osobnosti, nádherného a strašlivého anděla. Zaposlouchala jsem se do slovíčka svoboda a užívala si jeho dokonalý zvukosled…
Tak jsem tam stála před prahem svého nového bytu, v rukách dva těžké kufry – jejichž váhu jsem ani nevnímala – a přemítla o své nové příležitosti. O navrácení svého já. Ovšem do té doby, než se za mnou nezačaly ozývat těžké kroky. Někdo si to ládoval po schodech nahoru. Neměla jsem chuť se otáčet a když se za mnou ozvalo tiché „Dobré ráno,“ stěží jsem to zaregistrovala. Ale otočila jsem se a také pozdravila. Byla to starší paní a klíčem otvírala byt vedle mě. Usmála se a pořádně si mě prohlédla. Zastavil se ji dech a já celá rozpačitěla. Na chvilku se mi zadívala do tváře, ale pak vytřeštila oči na moje ruce. Rychle jsem si je zkontrolovala a zjistila, že stále v rukou pevně držím kufry a dělají se mi z toho obrovské mozoly. Rychle jsem kufry upustila. Podívala jsem se na své ruce, byly celé červené, sám hnisavý pupínek. Ježíš, ta lidská část, je někdy pořádně otravná. Sousedka se stále vystrašeně dívala na moje ruce.
„Není vám nic? Já to ošetřím,“ nabídla se.
„Ne, to je v pořádku,“ odporovala jsem. Jak bych jí asi vysvětlila, že mi moje zranění za pár minut zmizí? Rychle jsem si ruce schovala za zády. „Vážně, není to tak hrozné jak to vypadá.“ Pokusila jsem se o vřelý úsměv a podle všeho zabral, protože se jí tvář uklidnila.
„Ještě jsem se nepředstavila, viďte? Jsem Alice Davidová a vy nejspíš budete ta nová nájemnice. Velmi mě teší,“ řekla. Měla příjemný a milý hlas.
„Taky mě těší. Jinak já se jmenuju Viktoria Evansová,“ představila jsem se pod falešným jménem. Měla jsem na něj napsaný rodný list a všechny ostatní protizákonně vyřízené dokumenty. Byl v tom vlastně ukrytý malý vtip – Viktory – Vítěz. Mými „rodiči“ byli John a Lisa Evansovi a žili spokojeně někde v Filadelfii. Na občance jsem měla napsané, že je mi právě dvacet jedna a jsem tedy plnohodnotně dospělá, navíc jsem „vystudovala“ střední školu na vyznamenání, takže najít si práci by nemělo být tak těžké. Tedy pokud nechci profesi vyžadující vysokoškolské vzdělání, ale jelikož mě zajímala  úplně obyčejná servírka, neměl by to být problém. Jinak řečeno - leháro.
Nájemnice s vedlejšího bytu si mě začala prohlížet, a mě to bylo trochu nepříjemné. Nervózně jsem přešlapovala z nohy na nohu a dívala se na podlahu. Pak toho ale konečně nechala. Rozloučila se se mnou a odešla do svého bytu. I já s musela zhluboka nadechnout. Nový život mi běhal přímo před očima. Opatrně jsem protočila klíčkem, dokut jsem neuslyšela zacvaknutí a pak jsem otevřela dveře.
Byt nebyl vůbec luxusní, ani velký. Měl méně pokojů, než jsem měla v domě starších. Pouze koupena s pojená ze záchodem ( který odporně smrděl, ale bohudík, ho nepotřebuju), jedna ložnice a obývák s kuchyňským koutkem. Ale i tak jsem si nestěžovala – bylo to moje.
Po zběžném rozhlédnutí – a trochu znechucení – jsem šla do pokoje vybalit si. Moc se mi do toho nechtělo, a tak jsem si vzala jen ipod a lehla si na absolutně nepohodlnou postel. K přehrávání jsem si vybírala mezi HIM a Linkin Park. Zvítězili HIM, protože, Linkiny jsem měla puštěné nedávno. Tak jsem jen tak ležela, rozvalená, v mysli úplně jinde.
Vzpomínala jsem na svůj odchod.

Procházela jsem hlavním sálem, oči všech přítomných se upírali přímo na mě a já se cítila, divně, zvláštně. Měla jsem pocit, jako bych překonávala neviditelnou hranici, za kterou už se nikdy nevrátím. Zdálo se mi, že jsem tu naposledy.
Straší šli tiše za mnou v doprovodu své grady. Konstantin vypadal rozpačitě a mě tak trochu zaplavila vina. Ale pak jsem si vzpomněla na Caleba a okamžitě mě to přešlo. Dokonce jsem měla co dělat, abych se nezašklebila.
Co chvíli měli otevřít dveře a tak se přítomní upíři stáhli do ústraní – ucítila jsem škodolibou radost, když se všichni zamračili ze stínu, jak se dveře začínali otevírat.
„Gabi,“ uslyšela jsem ještě Konstantina, „hodně štěstí.“
A bylo to – byla jsem venku – pryč od všech příkazů a nákazů, pryč od té nespravedlnosti v podobě vězení. Nic takového, teď jsem byla odkázaná sama na sebe. Dokonce víc než to – budu ze sebe muset udělat člověka, který vnímá, slyší, vidí mnohem víc věcí. Už jsem dávno zapomněla, jak se mezi nimi chovat, jsou tak křehcí, a to všechno.
Začínalo něco Nového a i přes to, že to bude těžké těšila jsem se.

Pousmála jsem se. Zítra budu muset do práce a byla jsem celkem nervózní. Přes všechny své výhody, nebo možná taky kvůli nim. Upír nikdy neví :)...

Autor: Aniska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční záře 4. kapitola: