Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční stín - prolog

Půlnoční stín - prologPovídka navazuje netradičně na NM. Edward odešel a Bella zůstala úplně sama. Celý svět se jí řízením osudu zhroutí a ona už nemá vůli dál normálně existovat. Dostane se jí toho, po čem dříve toužila, ale nyní je to pro ni prokletí a ne dar. Může zemřít nemrtvý? Co je vlastně smrt?

Říká se, že čas zahojí všechny rány. Pche! Je to hloupost. Ani čas nedokázal alespoň částečně zmírnit tu bolest v mém nitru. Ani čas neotupil mé zoufalství. Ani těch pár měsíců nezkreslilo a nezpůsobilo vyblednutí mých vzpomínek a nezměnilo mé city.

Čtyři měsíce uplynuly a já se cítila stále stejně příšerně jako v tom lese, kde mě opustil. Odešel a já zůstala sama.

Nyní jsem už opět chodila do školy a do práce. Stýkala jsem se s lidmi a mluvila s nimi. Tedy, odpovídala jsem na přímé otázky. Na první pohled mé utrpení nebylo tak patrné jako dříve. Ale já věděla, že už nikdy nebudu stejná. Když odešel, vzal si s sebou kus mého srdce a celou duši. Jaká ironie! Sebral mi duši, o kterou se tak bál.

Nechtěla jsem na něj myslet, ale nedokázala jsem si přát na něj zapomenout. To bylo nemožné. Vzal mi sice všechny naše fotky a vše, co mi kdy dal, nebo co by mi ho mohlo připomínat. Přesto se velmi mýlil, když si myslel, že to pro mě bude, jako by  nikdy neexistoval. Vzpomínky mi sebrat nemohl, ty mi zůstaly a udržovaly mě v použitelném stavu. S jeho odchodem jsem navíc získala něco, co jsem před tím neměla - díru v hrudi na místě, kde tlouklo mé srdce. Vždy, když jsem na něj myslela příliš dlouho nebo když někdo vyslovil jeho jméno, díra se ozvala. V tu chvíli jsem nemohla dýchat a musela si hrudník obejmout.

A právě to mě potkalo dnes ráno. Snídali jsem s Charliem a on si četl noviny. Rozčílil ho článek o snižování trestních sazeb za lehčí zločiny. Trochu jsem se bála o jeho zdraví. Měl vysoký cholesterol i tlak a stres mu rozhodně neprosíval. Ale nedal si říct a stále jedl tučná jídla, moc pracoval a občas se vytočil jako nyní. Rozhořčeně mi předčítal stanovisko odborníka, který se jmenoval Edward Parker. Pouhá shoda křestního jména. Ale i ta bohatě stačila k rozevření té černé propasti kolem mého srdce. Zalapala jsem po dechu, objala se a stočila do klubíčka.

,,A dost!” vykřikl najednou táta a uhodil pěstí do stolu. Poplašeně jsem na něj zamrkala.

,,Bello, tohle není normální. Když mě tvá matka opustila a tebe si vzala s sebou, truchlil jsem. Samozřejmě. Rozchod vždycky bolí, ale po nějaké době by se to mělo zlepšit. A tvůj stav se nelepší. Možná bys měla navštívit nějakého doktora. Neříkám, že jsi nějak psychicky narušená nebo tak, ale třeba by ti to pomohlo,” chrlil na mě Charlie a já se nestačila divit.

Nechtěla jsem jít k psychologovi nebo psychiatrovi. Byla jsem si jistá, že úspěch terapie závisí na pacientově upřímnosti. A upřímnost jsem si já dovolit nemohla. Kdybych řekla, celou pravdu, zavřeli by mě do blázince. Kdo by mi věřil, že existují upíři?

,,Už je mi lépe, tati. Opravdu. Na dnešek jsem dokonce domluvená s Angelou. Pojedeme odpoledne nakupovat do Port Angeles,” zalhala jsem a ulevilo se mi, když se na mě Charlie usmál.

,,To je dobře, holčičko. Musíš žít. Nesmíš svůj život zahodit kvůli jednomu bídákovi,” vysvětloval mi Charlie a pohladil mě po ruce.

Nerada jsem mu lhala, ale jinak to nešlo. Neměla jsem v plánu Angele volat a jít s ní na nákupy. Ona jediná se se mnou stále pokoušela bavit. Nevtírala se ani nebyla vlezlá. Jako správná kamarádka se jen zajímala o to, jak mi je. S ní jedinou mi bylo docela přijatelně. Ale jet s ní na nákupy se mi nechtělo. Rozhodla jsem se, že půjdu sama. Stejně jsem si už delší dobu chtěla pořídit pár nových knih. Pak tátovi řeknu, že Ang do toho na poslední chvíli něco vlezlo, ale potkala jsem pár spolužáků ze školy a odpoledne si užila.

Táta mi dal pusu na čelo a popřál hezký den. Odjel do práce a já se dala do úklidu domu. Nic moc program na sobotu, ale lepší než koukat do zdi. Po poledni jsem si udělala těstovinový salát a převlékla se na výlet do Port Angeles. Ani trochu se mi nechtělo, ale přála jsem si Charliemu udělat radost. Jeho moje zoufalství trápilo téměř stejně jako mě.

Nasedla jsem do náklaďáčku a vyjela směr Port Angels. Neposlouchala jsem hudbu ani rádio. Palubní deska nesla nesmazatelné stopy po páčení dárku od Emmetta. Jen jsem zírala na cestu před sebou a soustředila se na řízení. Najednou mě náklaďáček přestal poslouchat. Nejela jsem nijak závratnou rychlostí, ale přesto mi dalo hodně práce nenabourat a jakžtakž bezpečně zastavit u krajnice. Celá roztřesená jsem vylezla ven a okamžitě zjistila, že mi praskla pneumatika.

Zavřela jsem oči a přemáhala pláč. Mrholilo, byla zima a já náhradní kolo samozřejmě neměla. Vztekle jsem kopla do oné zrádné pneumatiky a s mým štěstím - neštěstím jsem se holení trefila do kusu ostrého železa, o které jsem se řízla. Do vzduchu se dostal ten odporný zápach rzi a jedna nohavice mých džínů se zbarvila do ruda. Už jsem neměla sílu a svezla se na zem. Bylo mi úplně jedno, že nastydnu. V tu chvíli mi na ničem nezáleželo. Seděla jsem na mokré zemi, objímala si nohy a tiše plakala.

Nebrečela jsem od té doby, kdy mě opustil. Nešlo to. Vždy jsem jen neslyšně vzlykala bez slz. Křičela jsem ze spaní, byla smutná, unavená a zoufalá. Ale slz se mi až do této chvíle nedostávalo. Jakoby se ve mně něco zlomilo.

Najednou jsem měla nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Až mi naskočila husí kůže. Rychle jsem zvedla hlavu a setkala se s pohledem dvou karmínových očí. Srdce se mi rozbušilo a já se zajíkla hrůzou.

Přímo přede mnou, ve vzdálenosti necelých dvou metrů klečel Laurant a se zájmem si mě prohlížel. Vždy, když jsem si na něj dříve vzpomněla, viděla jsem ho se zlatýma očima. Takové měl mít, když odešel do Denali. Něco se však očividně zvrtlo a on na první pohled nebyl vegetarián.

,,Bello,” zapředl sladce.

,,Laurante,” pozdravila jsem ho a zachvěla se strachem. Usmál se na mě, ale jeho oči zůstávaly nebezpečné.

,,Ani nevíš, jak jsem překvapen, že tě tu vidím. Byl jsem se podívat u Cullenů doma, ale už pár měsíců tam nikdo nebyl. Copak se stalo, že tě tu nechali? Byla jsi přece takový jejich domácí mazlíček,” cukroval dál.

Ani jsem nemrkla a on byl ještě blíž. Téměř jsme se dotýkaly koleny. Hučelo mi v uších a hlava se mi motala. Bála jsem se.

,,Lži, Bello, lži. Musíš se zachránit. Zkus ho zastrašit,” ozval se Jeho tichý, naléhavý hlas.

Nechápavě jsem se rozhlédla kolem, ale nikde jsem ho neviděla. Kdyby tu byl, už by zasáhl. Opravdu jsem se zbláznila a slyším hlasy.

,,No tak, Bello. Ty to dokážeš. Jen, prosím, mluv,” žádala mě dál má sluchová halucinace.

I přes všechno, co se dělo, jsem se usmála. Jeho hlas byl tak krásný! Chtěla jsem, aby na mě mluvil dál, takže jsem nic neříkala. Jen jsem doufala, že ta iluze přijde znovu.

,,Víš, Victoria mě nepochválí. Ona si pro tebe připravovala dlouhé mučení a velmi bolestivou smrt. Měla jsi být nástrojem její pomsty. Jistě to znáš - Oko za oko, druh za druha. Jenže ty nejsi Edwardova družka. Nic pro něj neznamenáš, když tě tu nechal nechráněnou. A tak lahodně voníš… Mám žízeň, maličká,” zašeptal mi Laurant přímo do ucha.

Jeho slova bolela. Ale bylo to tak. Nic jsem pro Edwarda neznamenala. Vůbec nic. Ani jeho hlas jsem už neslyšela. Neklamný důkaz Laurantovy pravdy.

Třásla jsem se a byla mi strašná zima. Věděla jsem, že zemřu. Nebylo cesty úniku a já ani utíkat nechtěla. Bylo mi líto Charlieho, Renée a Philla, ale nedokázala jsem litovat své mílovými kroky se blížící smrti. Znamenala pro mě vysvobození ze zoufalství a bolesti. Sama bych si nikdy na život nesáhla, ale tohle jsem brala jako osud.

Ucítila jsem známý chlad prstů na tváři a zavřela oči. Nebyla jsem natolik statečná, abych se smrti dívala do očí. Jen jsem si přála, aby to bylo rychlé.

Laurantovy ostré zuby lehce prořízly mou krční tepnu. Vykřikla jsem bolestí a zatnula pěsti. Život ze mě unikal úměrně vysáté krvi. Propadala jsem se do temnoty a docela příjemné malátnosti. Bolest mizela.

A pak mě Laurant pustil. Jakoby zdálky jsem cítila náraz a slyšela hromovou ránu. Z posledních sil jsem otevřela oči a viděla zuřící Victorii.

Laurant se válel na zemi a ona do něj kopala a křičela na něj. Nezáleželo mi na tom, já chtěla už jen umřít.

Ale najednou mé tělo začalo hořet. Neubránila jsem se bolestnému výkřiku. Victoria se na mě otočila a na tváři jí hrál děsivý úsměv.

Zčistajasna mě svírala v náručí. Její oči na mě hleděly s největším opovržením a nenávistí. Nechápala jsem, co se děje, co dělá. Přirozenou rychlostí se rozeběhla lesem a mě stále pevně svírala v objetí.

Křičela jsem a prosila o smrt, ale ona se mi jen smála. Přestala jsem vnímat čas. Bolest mě téměř připravovala o rozum a oheň bez milosti stravoval mé tělo.

Pak se něco změnilo. Stále jsem trpěla a přála si zemřít, ale dokázala jsem okrajově vnímat své okolí. Ležela jsem na lesní mýtině a zmítala sebou.

,,Brzy budeš nesmrtelná, má drahá Bello. Věčně budeš sama a navěky si budeš pamatovat, že jsi pro něj nebyla dost dobrá. Opustil tě a ani na okamžik už si na tebe nevzpomněl. Jsi jen póvl. Hloupá, naivní holka. Do skonání věků se své bolesti z jeho zrady nezbavíš,” zašeptala mi Victoria a já opět zakřičela bolestí.

Tentokrát ne fyzickou, ale duševní. Konečně jsem si uvědomila, co se to stalo. Měnila jsem se. Brzy ze mě bude upír. Kdysi jsem po ničem jiném netoužila, ale nyní jsem souhlasila s Victorií. Na věky budu trpět. Když se nemohla pomstít Jemu, spokojila se se mnou.

V šílené agónii jsem se dál zmítala a nic než bolest nedokázala vnímat. Pak se něco začalo měnit. Velmi pozvolna se horkost stahovala z mých prstů a dlaní. Ležela jsem bez pohnutí a bála se i nadechnout, aby se plameny znovu nerozšířily. Mé srdce splašeně tlouklo a já ho nedokázala přimět ke klidnějšímu tempu. Cítila jsem postup ohně a s ním jdoucí horkost ve svém těle. Zatímco mé končetiny chladly a přestávaly bolet, v mém nitru vybuchla sopka. Měla jsem pocit, že žhavá láva mě zevnitř rozpouští a rozleptává. Sunula se k mému srdci, až ho zaplavila.

Srdce nemělo šanci. Byl to marný boj a ono se ani vyhrát nesnažilo. Jakoby vědělo, že tahle válka už je dávno prohraná. Vnímala jsem jeho těžký a smutný úder a pak už nic.

Bolest zmizela a mé tělo utichlo. Byla jsem mrtvá - nemrtvá. Upír.

Otevřela jsem oči a spařila zcela nový svět. Už jsem chápala, co Edward myslel tím, že lidské oko je značně nedokonalé. Při pomyšlení na Něj se opět ozvala díra v mé hrudi. Objala jsem se a zachvěla se. Victoria měla pravdu. Tohle bylo to nejhorší utrpení, jaké mi mohla připravit. Po přeměně jsem dokázala vnímat Jeho odchod a nezájem o mě mnohem intenzivněji. Celou mou rozsáhlou mysl zaplavil stesk, zoufalství a vědomí věčného osamění.

Vzlykla jsem a poprvé se nadechla. Okamžitě jsem ucítila pálení v hrdle a uvědomila si, co znamená. Žízeň a touhu po krvi.

Vstala jsem a ani trochu se nezabývala ladností svých pohybů. Nedaleko jsem cítila něco, co mě lákalo a zhoršovalo bolest v krku. Jen jsem se modlila, aby nikde blízko nebyl žádný člověk. Běžela jsem a ani jsem nepostřehla jak, držela jsem v rukou obrovského medvěda a sála jeho krev. Ta lahodná tekutina došla příliš brzy. Se zanaříkáním jsem odhodila jeho tělo a vydala se za dalším zdrojem krve.

Má žízeň se utišila až po skolení tří srn. Bylo zvláštní zabíjet zvířata pouhýma rukama. Vlastně všechno bylo zvláštní.

Když jsem zahnala žízeň, byla jsem opět schopná normálně uvažovat.

Ač jsem věděla, že to není nejlepší nápad, potřebovala jsem vidět Charlieho. Jen zjistit, jak se má. Jak zvládá mé zmizení.

Nevěděla jsem, kde jsem. Nacházela jsem se hluboko v lese a nikde neviděla žádný orientační bod. Hodně v dálce jsem slyšela auta. Bez dalšího rozmýšlení jsem se rozeběhla směrem k nim.

Překvapilo mě, jak daleko jsem běžela, než jsem narazila na první stopy lidského zásahu do jinak panenské přírody. Měla jsem štěstí a ocitla se na lesní cestě před odbočkou na silnici. Připlížila jsem se k ukazateli a nemohla uvěřit vlastním očím. Byla jsem kdesi v Kanadě.

Ztuhla jsem šokem. Victoria mě odnesla tak daleko… Jak já ji nenáviděla! Připravila mi doslova peklo na zemi. Jako by věděla, že to nejhorší, co mi může udělat, je donutit mě být sama. Měla jsem samotu ráda, ale zatím jsem vždy měla možnost kdykoliv vyrazit mezi lidi, s někým si popovídat. To už od teď nepůjde.

Zlomeně jsem se svezla na zem a podívala se na sebe. Měla jsem zakrvácené džíny a obyčejný zelený svetr. Jinak nic. Žádný batoh, žádnou kabelku - nic, kde bych mohla mít peníze, doklady, osobní věci. Jenže na co bych to vlastně potřebovala? Nemohla jsem se vyskytovat nikde v blízkosti lidí. Byla jsem pro ně příliš nebezpečná.

Dokonce jsem měla jen jednu botu. Druhá se musela ztratit někde cestou. Z mého hrdla se prodral zoufalý vzlyk. Automaticky jsem si otřela tváře a absence slz mě ještě více rozesmutnila. Byla důkazem mé nové, mýtické podstaty. Přála jsem si utopit se ve své beznaději a skutečně zemřít.

Musela jsem tam sedět několik hodin, protože když jsem začala znovu vnímat svět kolem sebe, stmívalo se. Stíny se natahovaly a světla  ubývalo.

Najednou, z ničeho nic, jsem si vzpomněla, že jsem si strčila dvacet dolarů do zadní kapsy kalhot. Bázlivě jsem do kapsy strčila prsty a hlasitě si oddechla, když jsem bankovku skutečně nahmatala. Nemohla jsem sice Charlieho vidět, ale mohla jsem ho slyšet. Uklidnit ho, že jsem v pořádku, jen jsem se rozhodla odejít.

S novou nadějí jsem se vydala paralelně se silnicí, až jsem došla k benzínce. Kus za ní stála osaměle telefonní budka. Lidským tempem jsem k ní došla a byla neskonale vděčná za zahalující šero večera.

Strčila jsem bankovku do automatu a vytočila číslo Charlieho domu. Ozval se vyzváněcí tón a pak cizí mužský hlas.

,,Dům šerifa Charlieho Swana,” zahlásil tak nějak divně napjatě.

,,Dobrý den, tady, ehm, Elisabeth Mason. Mohla bych mluvit s Charliem?” plácla jsem první jméno, které mě napadlo. Díra na hrudníku se opět otevřela a já se musela trochu přikrčit, abych mohla dýchat.

,,Je mi líto. Charlie před třemi dny zemřel a jeho dcera zmizela. Můžete mi prosím říci, v jaké vztahu jste byli?” informoval mě hlas v telefonu a já měla pocit, že se propadám do temnoty.

,,Jak… jak zemřel?” dokázala jsem zašeptat.

,,Infarkt. Je mi líto, ale více vám po telefonu říct nemohu. Dáte mi prosím svou adresu a telefonní číslo? Možná budeme potřebovat vaší výpověď,” mluvil ten hlas dál, ale já už nevnímala.

Sluchátko mi vypadlo z ruky a já se sesunula po stěně budky. Zůstala jsem úplně sama. Všichni mě opustili a nikdo mi nezůstal.

Při přeměně mě spaloval oheň, nyní mě pohltil chlad. Svými ledovými pařáty mě objímal a čím dál těsněji je kolem mě utahoval. Všechny moje city, všechny emoce a touhy zmrazil a ony prostě zmizely. Zůstala mi jen naprostá prázdnota. V té telefonní budce Isabella Swan zemřela.



•••••



V oprýskané telefonní budce na hranicích Kanady a Aljašky se choulila bledá dívka. Neplakala ani nevzlykala. Dívala se nepřítomně před sebe a její rudé oči nevyjadřovaly vůbec nic. Její krásná tvář neměla žádný výraz. Svět pro ni ztratil význam a ona ho ani nevnímala. Zůstalo z ní jen krásné tělo bez duše. Byla pouhým prázdným obalem.

Netušila, že z nedalekého lesa ji pozoruje pár zlatých očí. Jejich majitel k ní opatrně vykročil.

 

1. díl

 


Věnováno Pajam :-)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční stín - prolog:

 1
4. Zuza
12.02.2012 [13:21]

Nádhera hned jsu na další Emoticon

07.09.2011 [22:00]

AddyCullenou... to je snad poprvé, co něco píšu u prologu. a už tě můžu pochválit... waw, jsi super :)

2. dee
15.08.2011 [19:18]

deeOooooo..krasa !!!!! Uz se vrham na dalsi kapcu !!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.05.2011 [8:58]

pěkný :) už se těším na další dílek :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!