Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční stín 7

27.05.2010 (13:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 8100×

Zpětně by nebyl schopný říct, jak proběhla cesta domů. Ani se svou dokonalou pamětí si ji nedokázal vybavit. Celou tu dobu vnímal jen dívku po svém boku. Neustále se jí dotýkal a nemohl se nabažit její blízkosti. V koutku mysli si uvědomoval, že s ním vlastně není, ale její vůně a dotyk její ledové kůže mu nedovolovaly rozumně uvažovat.

Ani ho nenapadlo zavolat domů. Celou svou bytostí se věnoval jen a jen jí. Nic a nikdo kromě ní pro něj neexistovalo. Poprvé se mu podařilo vytěsnit cizí myšlenky a nevšímat si jich. Byli jen oni dva a svět kolem nich ztratil na důležitosti.

Vracel se ke své rodině. Byl v Maine jen jednou, ale bez nejmenších problémů našel jejich dům. I přesto, že byl myšlenkami s ní a ani okrajově se nedíval kolem sebe, nohy ho zavedly přímo domů.

Vedl ji opatrně jako nejvzácnější poklad. Držel ji za ruku a jen silou vůle se nutil, aby ji nenesl v náručí. Neslyšně otevřel dveře a oba vstoupili do prostorné haly. Cítil vůně jednotlivých členů rodiny a teprve nyní jako by se probral z tranzu. Najednou si uvědomil, že nemůže přivést Bellu bez varování. Všichni si mysleli, že je mrtvá.

Pohladil ji po vlasech a vtiskl jí polibek na čelo. Jen se sebezapřením ji nechal stát v hale a musel sám sebe přemlouvat, aby se od ní na okamžik odloučil. Vyběhl do patra, odkud cítil svou rodinu. Dveře do obývacího pokoje byly otevřené a on se do nich s úsměvem postavil.

Pohled, který se mu naskytl, ho ochromil. Díval se na šest nádherných bytostí, které plakaly a očividně truchlily. V pokoji bylo absolutní ticho přerušované jen občasnými vzlyky některé z žen. Díval se na svou rodinu a cítil, jak se mu podlamují kolena. Nechápal, co se děje, co se stalo, ale jejich zoufalství se přenášelo i na něj.

Nevěděl, jak dlouho je bez hlesu pozoroval, když ten nehnutý obraz smutku přerušilo pípání nemocničního pageru. Carlisle se probral z apatie a otočil se směrem k malému stroji ležícímu a zvonícímu na konferenčním stolku. V linii jeho zorného pole stál Edward. Carlisle na něj nechápavě upřel své zoufalstvím naplněné oči a nevěřícně zamrkal. Jako v groteskním filmu zvedl ruce a oči si promnul. Nic se nezměnilo. Edward tam stále byl. Zavřel oči a napočítal do deseti. Prudce od sebe víčka odlepil a opět spatřil svého syna, který měl být mrtvý. Definitivně mrtvý.

„Edwarde?” zašeptal opatrně a měl strach, aby se nerozplynul. K tomu ale nedošlo.

„Co se vám stalo?” odpověděla iluze a Carlisle si až v ten okamžik připustil, že Edward je skutečný a ne jen výplod jeho fantasie a nešťastné mysli.

Nepřemýšlel a v příští vteřině syna drtil v pevném objetí. Edward přes otce nic neviděl, ale slyšel šokovaná a později nadšená vzdychání a šťastný smích. Rodina se na něj sesypala a on se v jejich náručích úplně ztratil. Ta tíživá atmosféra zmizela a on se neubránil smíchu. Myšlenky všech byly příliš zmatené a rychlé, než aby je stačil vnímat a rozumět jim.

Šel z objetí do objetí. Každý se na něj šťastně usmíval, jen Alice se mírně mračila.

„Copak se ti nelíbí? Vrátil jsem se k vám. Už nikam nepůjdu,” usmál se na ni. Alice zakroutila hlavou a vzala jeho tvář do svých dlaní. Potřebovala mít absolutní jistotu, že to není jen přelud.

„Nevidím tě,” zašeptala. ,,Tvá budoucnost zmizela a já tě nevidím. Ani teď. Viděla jsem tě jet do Volterry a žádat o smrt a pak ve tvém budoucnosti byla jen tma. Nechápu, jak je možné, že jsem nespatřila změnu tvého rozhodnutí.”

„Protože jsem rozhodnutí nezměnil,” odpověděl jí Edward klidně.

Ozvalo se lapání po dechu a Emmettovy nadávky. Edward ale jen vrtěl hlavou a dál se usmíval. Bella musela nějak svou mocí způsobovat, že Alice neviděla jejich budoucnost, stejně jako on ve Volteře nemohl číst myšlenky vládců.

„Počkejte tu na mě. Ve Volteře jsem něco velmi cenného získal,” řekl tiše a zmizel z pokoje. Za sebou ještě slyšel Emmettovu poznámku, že rozum to bohužel asi nebyl.

Nyní už nemohl na nic čekat. Vzal ji do náruče a vyběhl schody do obývacího pokoje. Než vstoupil, políbil ji na čelo a usmál se.

Když překročil práh, jeho rodina zkameněla. Všichni zírali na dívku v jeho náručí a nebyli schopni slova. Ona se na ně ani nepodívala. Její rudé oči neprozrazovaly vůbec nic. Byly stále úplně prázdné.

„Bello?” zašeptala tiše Esmé a přistoupila k dívce, kterou považovala za třetí dceru. Nereagovala. Dívala se přímo před sebe a ani o kousek se nepohnula. Pohladila ji po tváři a pohlédla jí do očí. V tu chvíli se jí kolem srdce sevřel ledový pařát strachu. Tohle už nebyla její dcera… Stejně jako Edward, i ona ignorovala barvu očí, nemohla však přehlédnout jejich dutost a absenci života v nich.

„Proboha, co se jí to stalo?” vyjekla zděšeně.

Edward svou lásku objal ještě pevněji a přitiskl ji k sobě, jak nejblíže to šlo. Posadil se na pohovku a kolíbal ji v náručí jako malé děvčátko. Tiše a monotónním hlasem své rodině vypověděl vše, co věděl. Nemohl si dovolit žádné emoce, vztek by ho mohl opět ovládnout a to nechtěl. Musel být s ní a celou svou myslí vnímat jen a jen ji. Všichni byli příliš v šoku a nekladli mu žádné otázky. Nevěřícně poslouchali její příběh a vyčítali si, že ji nechali samotnou.

Každého z Edwardova vyprávění mrazilo a všichni doufali v zázrak. Věřili, že ji dokáží přivést k životu. Byli její rodinou. Milovali ji a byli přesvědčení, že oni ji z té letargie a apatie vyvedou.

Carlisle se opět projevil jako praktický muž s chladnou hlavou a zavolal Eleazarovi. Objasnil mu, že jejich Tessa je vlastně Edwardova Bella a Edward ji přivezl z Volterry. Eleazar nemohl jeho slovům uvěřit, ale ani na okamžik nepochyboval o jejich pravdivosti.

Hned druhý den Denalijští přijeli.

Carmen, Kate, Tanya i Irina se na svou ztracenou sestru nadšeně vrhly. Objímaly ji, hladily po vlasech a plakaly štěstím. Eleazar ji otcovsky políbil na čelo a šeptal jí, jak je rád, že se jim vrátila.

Cullenovi i Denalijští se snažili odehnat od ní tu šílenou apatii a probrat ji k vědomí. Pouštěli jí videa z jejího lidského života. Ukazovali fotky z Denali. Vyprávěli o jejím životě, o svých osudech i společné budoucnosti. Edward jí šeptal vyznání lásky a dokolečka opakoval, jak se poprvé uviděli, kdy si uvědomil, že bez ní nemůže být, popisoval první polibek i první noc strávenou společně, samozřejmě ve vší počestnosti. Nedařilo se. Každý den, když se stmívalo, propadali do deprese a melancholie. Nic a nikdo nedokázal pomoci. Obě rodiny ji milovali, a přesto ta obrovská láska nestačila. Bella už dávno nebyla a Tessa byla vždy pouhým stínem.

Každý soumrak následovalo svítání a nová snaha a naděje. Dny pomalu plynuly a naděje a víra v zázrak slábly. Tím krásným domem se nesl smutek a zoufalství.

Edward trpěl při každém pohledu na ni. Prvotní nadšení a přesvědčení, že se jedná o přechodný stav a jeho milovaná procitne, vyprchávalo do ztracena. Kromě krátkých lovů ji neopouštěl a bez přestání jí byl na blízku. Mluvil na ni, dotýkal se jí a pečoval o ni. I kdyby už navždy zůstala bezduchým odrazem svého minulého já, on by jí neopustil. Její mlčenlivá, nereagující blízkost se pro něj stala očistcem. Přesto by neměnil. Jen za svou Bellu, ale i její stín byl lepší než nic.

Týdny se nic nedělo. Ona byla stejná a nezdálo se, že by ještě někdy ožila. Beznaděj se dávno stala bezbřehou a on byl jediný, kdo ještě ve skrytu srdce doufal.

Seděl s ní v křesle a díval se do teple plápolajících plamenů v krbu. Dřevo příjemně praskalo a ten zvuk mu připomínal hudbu. Poprvé po několika měsících se jeho pohled zastavil na klavíru. Naposledy hrál Belle. Najednou cítil až fyzickou potřebu hrát. Prsty ho přímo svrběly a klavír magicky vábil.

Políbil ji do vlasů a přešel těch pár kroků ke klavíru. Odklopil kryt kláves. Posadil se na stoličku. Sešlápl pedály a opatrně položil prsty na bílá i černá pole. Zavřel oči a začal hrát. Ta melodie ho pohltila a on se ponořil do své nejmilejší skladby.

······

Mlha přede mnou se pomalu rozplývala. Tichounké tóny klavíru nabíraly na zřeteli a intenzitě. Slyšela jsem překrásnou melodii, která mě celou dobu provázela temnotou. Tentokrát však byla skutečná. Nejen výplod mé fantasie. Byla opravdová a živá.

Svět, který mě obklopoval, nabýval pevných rysů. Vystupoval z mlženého oparu a já začínala být schopná rozeznat jednotlivé předměty. Zmateně jsem zamrkala. Nepoznávala jsem to tu. Nebyla jsem doma. Doma… Kde je vlastně doma? A kdo vůbec jsem?!

Cítila jsem se strašně slabá a unavená. Motala se mi hlava a já si s hrůzou uvědomila, že nedýchám. Rychle jsem se nadechla, ale kýžená úleva nepřišla. Nepotřebovala jsem dýchat. Ale to přece nebylo možné!

Semkla jsem víčka pevně k sobě a nutila se ke klidu. Snažila jsem se vzpomenout si. Vzpomenout si na cokoliv. Má mysl však zůstávala úplně prázdná. Byla jsem zmatená s začínal mnou prostupovat strach. Jak se jen stalo, že nevím, kdo jsem?

Hudba se opět trochu ztišila a nyní jsem slyšela tóny jemné jako pohlazení.

Samovolně jsem se usmála. Má ukolébavka. Ta nádherná hudba byla složená pro mě. Nevěděla jsem jak, ale byla jsem si tím naprosto jistá. Neměla jsem ani ty nemenší pochyby. Nechávala jsem se unášet na vlnách něhy, které vycházely od klavíru. Cítila jsem se krásně a tak klidně a vyrovnaně. Ať jsem byla kdokoliv a kdekoliv, věděla jsem, že přesně sem patřím. I když jsem si nic nepamatovala, tady jsem byla doma.

Domov. V mysli se mi zničehonic objevil obrázek staršího bílého domku, před kterým parkovalo policejní auto. Pršelo a já si vybavila nelibost k tomuto počasí. Z okna domu vykoukl muž ve středním věku a hřejivě se na mě usmál. Kolem očí se mu vytvořil vějířek vrásek. Táta.

Vzpomínka zmizela a nahradila ji jiná. Seděla jsem na pohovce v luxusně zařízeném obývacím pokoji. Hlavu jsem si opírala o rameno překrásné ženy, které tiše vyprávěla. Nerozuměla jsem slovům, ale z tónu hlasu jsem cítila lásku. Neslyšně se otevřely dveře a do místnosti vstoupil až nepřirozeně pohledný muž. Rozhodně to nebyl ten samý jako v mé první vzpomínce, ale opět se mi vybavilo označení Táta.

Klavír přešel do zvučnější části skladby. Stále byla něžná, ale vkrádaly se do ní silné emoce přinášející s sebou výraznější odstíny.

Najednou jsem si uvědomila, že slyším i jakýsi šum. Soustředila jsem se na něj a rozpoznala jednotlivá slova. Nic se nezměnilo… Plané naděje… Ani on to nedokázal… Neplač… Je zase s námi a nikdy se jí už nevzdáme… Tessa.

Tessa. To jméno spustilo ohňostroj obrazů v mé mysli. Viděla jsem znovu ten elegantní dům. Čtyři nádherné ženy a jednoho muže. Toho druhého otce. Oni byli mou rodinou. Starali se o mě, milovali mě. A já je? Nedokázala jsem si vybavit žádný svůj cit k nim. Zamrazilo mě. Já přeci nejsem zlá a bezcitná. Ne, taková být nemůžu. To musí být omyl.

Napovrch vypluly vzpomínky, které mě donutily zatnout prsty do křesla, v němž jsem seděla. Nechtěla jsem uvěřit, že dívka, kterou vidím jsem já. Zároveň jsem o tom ani na okamžik nepochybovala. Byla jsem zrůda. Strašlivé monstrum. Zabíjela jsem lidi a pila jejich krev. Ve každé takové vzpomínce se mě doprovázel stejný černovlasý muž v honosné kápi. Nenáviděla jsem ho. S jistotou jsem věděla, že to on mě nutil živit se lidskou krví. Před tím jsem pila jen zvířecí. Nebyla jsem vrah. Toho ze mě udělal až on.

Jako bych dostala ránu do žaludku. Já se živila krví? Pomalu a jakoby snově jsem zvedla ruku a položila si dlaň na hrudník. Měla bych cítit tlukot svého srdce, ale necítila jsem nic. Byla jsem mrtvá. Ne, to nebylo přesné. Byla jsem neživá a zároveň nemrtvá. Upír.

S tím slovem opět přišel kolotoč vzpomínek. Až se mi zamotala hlava. Tyhle vzpomínky byly všechny šťastné, prosycené láskou a radostí. V každé mě provázel krásný mladík s medovýma očima. To on byl upír. Sebe jsem viděla jako obyčejného člověka. On se na mě díval s takovou láskou, až jsem se zalykala. Věděla jsem, že pro něj jsem dýchala, pro něj mé srdce bilo a pro něj bych zemřela, kdyby mě o to požádal.

S námahou a soustředěním jsem zastavovala jednotlivé obrazy ve své mysli a pomalu se seznamovala se svou minulostí. Všechno podstatné provázel On. Kdykoliv se objevila jeho tvář, usmála jsem se. Neznala jsem jeho jméno, ale na tom nesešlo. On byl smyslem mého života. On mě jistě proměnil, abychom byli navěky spolu.

Přeměna… Zachvěla jsem se. Tělem mi projela bolest a já ucítila plameny ve vyprahlém hrdle. Vybavovala jsem si žár a spalující utrpení. S tím přišla vzpomínka na rudovlasou ženu šeptající mi zlobným hlasem plným zášti, že po zbytek věčnosti budu trpět. Victoria.

Další proud vzpomínek. Basetballová louka, sedm upírů, kteří se smáli a vesele na mě mrkali. A pak další tři s rudýma očima a lačným pohledem. James, Laurent a Victoria.

Baletní studio. Strach. Bolest. Tma. Anděl přinášející s sebou světlo a naději.

Stužkovací slavnost. Noha v sádře a tatínek říkající mi, jak moc mi to sluší. Táta. Charlie.

Snídaně, kdy se tak rozčílil. Posílal mě k psychologovi. Ale proč?

Viděla jsem samu sebe sedět zhroucenou na židli a objímající si hrudník. Nemohla jsem dýchat a dusila jsem se. Kolem srdce se mi rozprostírala temná propast a jeho odchod mě znovu ochromil. Jeho odchod…

Stáli jsme v lese a on mi tvrdým hlasem říkal, že mě nemiluje. Opustil mě.

Znovu jsem pocítila potřebu obejmout se a snažit se držet tu bolavou díru násilím u sebe, aby se její okraje dál nerozšklebovaly. Jako v té telefonní budce, když jsem se dozvěděla, že Charlie zemřel.

Najednou jsem si pamatovala všechno. Jako mávnutím kouzelného proutku přede mnou vyvstala má minulost a snad žádné místo nezůstalo temné. Pamatovala jsem si dětství, maminku, stěhování do Forks, svou lásku, Eleazara, Denali… Všechno, ale byla z toho velmi zmatená. Jako bych žila dva zcela odlišné životy. Jeden s Charliem a druhý s Carmen a její rodinou. Vzpomněla jsem si i na Volterru, ale stále jsem měla pocit, že já nejsem já.

Tessa. To jméno mi nic neříkalo. Nejmenovala jsem se tak, i když to jméno mi patřilo. Nebylo ale pravé. Nic jsem nechápala a s každou další vzpomínkou se můj zmatek prohluboval.

Klavírní tóny pomalu vyznívaly do ztracena a hudba nyní ze všeho nejvíc připomínala šeptání větru. Hladila mě a uklidňovala, až utichla úplně.

S posledním zvukem klavíru jsem spatřila scénu, které mi vykouzlila úsměv na tváři. Leželi jsme vedle sebe na úzké posteli. Já byla pečlivě zabalená do deky a on mi tiše broukal mou ukolébavku. Jeho tvář byla těsně u té mé a oči měl potemnělé. Cítila jsem se tak šťastná a kompletní.

„Měla bys už spát, lásko. Nikam nepůjdu, celou noc budu dohlížet na tvůj klidný spánek. Miluji tě, Bello.”

V ten okamžik jsem přesně věděla, kdo jsem a kým jsem. Isabella Maria Swan. Každý mi říkal Bello. Z jeho úst mé jméno znělo jako nejjemnější samet.

Otevřela jsem oči. On tam byl. Seděl na nízké stoličce u klavíru, prsty měl ještě položené na klávesách. Hrbil se v zádech a ač jsem mu neviděla do tváře, cítila jsem jeho smutek a zoufalství. Byl však se mnou.

Pamatovala jsem si úplně každý okamžik svého lidského života i upíří existence. Oboje bylo zahaleno v mlze a podivně rozmazané. Až když jsem teď otevřela oči, viděla jsem jasně a vnímala všechny barvy a odstíny. Teprve nyní jsem žila.

Věděla jsem, že mě opustil. Věděla jsem, že mě nechal samotnou v domnění, že mě nemiluje a nikdy nemiloval. Věděla jsem, jak moc jsem tím trpěla. Přesto jsem cítila jen čirou radost, že je se mnou. Chtěl zemřít, když si myslel, že jsem zemřela já. Miloval mě, i když já byla daleko a na tomto světě zůstalo jen mé chladné, neživé tělo. To on mě přivedl zpět z temného úkrytu v hlubinách mé mysli. On prozářil můj ponurý svět. Už jsem nebyla sama.

Nešťastně si povzdychl a začal znovu hrát. Neslyšně jsem vstala a došla až těsně za něj. Neodolala jsem a objala ho. Celý se napjal a ztuhl. Políbila jsem ho do vlasů a on se velmi pomalu otočil ke mně.

Naše oči se setkaly a já viděla jeho strach. Bál se, že jsem jen jeho zbožným přáním. Usmála jsem se a vzala jeho ruce do svých. V očích se mu objevily jiskřičky štěstí a jeho duhovky získaly barvu tekutého zlata.

„Edwarde,” zašeptala jsem a on mě s tou nevětší láskou pevně objal.

KONEC

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční stín 7: