Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoční stín 6

26.05.2010 (17:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4810×

Edward šel za svým cílem. Bez ohlédnutí kráčel přímo za svou láskou. Nemohl být na světě, kde nebyla i ona. Nešlo to. V koutku mysli si uvědomoval, jak moc ublíží své rodině, ale nedbal na to. Byl sobecký a bylo mu to jedno. Utěšoval se, že bez něj jim bude lépe.

Nevšímal si nikoho a ničeho kolem. Neohlížel se a nedíval napravo, ani nalevo. Temné chodby ho vedly až k hlavnímu sálu. Bezbarvě řekl strážím své jméno, a že si přeje soukromou audienci. Ignoroval jejich zdvižená obočí a posměšné myšlenky. Už mu na ničem nezáleželo.

Když mu oznámili, že právě probíhá hostina a může se přidat, jen zavrtěl hlavou. Nepocítil lítost ani mrazení v zádech. Nedokázal soucítit s těmi, kteří právě přicházeli kvůli žízni jeho druhu o život.

Mohlo uplynout sotva pár minut, než byl přijat. Jemu se to ale zdálo být věčností. Masivní dveře se neslyšně otevřely a on vstoupil vstříc svému osudu. Dobrovolně se vydával v náruč smrti.

Díval se přímo před sebe a přibližoval se k trůnům. Ač vládce sledoval, vlastně je neviděl. Nezáleželo mu na nich. Představovali pro něj jen prostředek k získání toho, po čem tak toužil. Zničení. Smrti. Zániku.

Zastavil se pár metrů před trůny. Nepoklonil se. Neprojevil úctu.

„Vítej ve Volteře, Edwarde,” pronesl Aro obřadně.

Jeho hlas protnul ticho a Edward si najednou uvědomil, že to ticho je nepřirozené, nezvyklé. Absolutní. Neslyšel ničí myšlenky.

Překvapeně zamrkal a bolestná clona před jeho očima zmizela. Teprve nyní zpozoroval čtvrtou postavu. Vedle Ara stála drobná dívka. Ruku měla položenou na trůnu a Aro ji překrýval svou dlaní. Nebylo jí vidět do tváře, ale Edwarda k ní cosi nevysvětlitelně táhlo. Nikdy se nestalo, aby někdo dělal vládcům tak blízkou společnost. Musela být něčím výjimečná a zvláštní. Musela pro ně mít velkou cenu. Nehodlal se jí však zabývat. Nesměl se nechat rozptylovat od svého cíle.

Slyšel jen své vlastní myšlenky. Neubránil se úsměvu. Tolik mu to připomnělo Bellu. Zdálo se mu, že je to znamení. Důkaz odněkud shůry, že jeho rozhodnutí je správné. Jeho existence skončí s pouze vlastními myšlenkami. S jedinou myšlenkou. Na Bellu.

„Aro, Marku, Cauie, přeji si být zničen,” vznesl svou žádost pevným a rozhodným hlasem.

Caius protočil panenky a ušklíbl se. Neviděl důvod mu nevyhovět. Nechápal, jak si nějaký upír může přát vlastní zánik, ale nemínil mu v tom bláznovství nijak bránit. Aro se jen stěží ovládl, aby nezalapal po dechu. Zamračil se a hořečnatě přemýšlel, jak Edwarda získat do gardy. Byl-li zoufalý, mohl by přijmout jeho nabídku a přistoupit na podmínky pobytu ve Volteře. Marcus byl zmatený. Ani pořádně nevnímal Edwardovu žádost. Celou svou bytostí cítil zvláštní a jedinečné pouto mezi Edwardem a Tessou. Jako by ty dva spojovaly neviditelné provazy, které je táhly k sobě. Z Edwardovy strany to bylo mnohem jasnější a téměř hmatatelné. Jeho vztah k Tesse se zdál být silný a ničím nezpochybnitelný. Miloval ji. Miloval ji víc než cokoliv a kohokoliv jiného. Bez váhání by za ni položil svůj život. U Tessy cítil jen náznak, ale přesto ho nešlo přehlédnout.

„Proč?” vypálil otázku.  

Aro i Caius se na něj nevěřícně podívali. Jejich bratr se nikdy nijak neprojevoval. Odpovídal na otázky, ale nepamatovali si, že by někdy nějakou položil. Marcus je ignoroval a vpíjel se pohledem do Edwardových očí, které prozrazovaly jeho utrpení a bolest.

„Záleží na tom?” opáčil Edward bez života. Neměl ani tu nejmenší chuť své důvody vysvětlovat.

„To tedy záleží. Odpověz, nebo odejdi a zapomeň na nás i naši případnou pomoc,” zavrčel Marcus. Poprvé po velmi dlouhé době ho něco zaujalo. Měl pocit, že tuhle záhadu musí vyřešit. Cítil až fyzickou potřebu přijít tomu na kloub. 

Aro se musel silou vůle nutit, aby nedal najevo naprostý šok. Svého bratra nepoznával.

„Má existence ztratila smysl. Dívka, kterou jsem miloval, už není. Nemůžu a nechci být na světě bez ní,” zašeptal Edward tak tiše, že ho vládci sotva slyšeli. 

Aro se chystal zvednout a podívat se na Edwardovy myšlenky, ale okamžitě mu došlo, že to není možné. Nemohl přerušit fyzický kontakt s Tessou. Jen těžko překonával nelibost.

„Přistup blíž!” štěkl na Edwarda a nastavil svou dlaň.

Edward neváhal. Neměl už co skrývat nebo tajit. Přijal Arovu ruku. Místo Arova obvyklého sklopení hlavy a slizkého úsměvu se dočkat vzteklého zavrčení.

„Nic nevidím! Nějakým způsobem se ten štít přenesl i na něj,” zaprskal.

Caius se rozesmál.

„Víc starostí než užitku, jak jsem říkal,” vypravil ze sebe mezi záchvaty hysterického smíchu. Měl celé to situace po krk. Nedokázal být v Tessině přítomnosti. Nesnesl tu bezmoc a beznaděj, které ho prostupovaly v její blízkosti. Cítil se slabý a to nemohl připustit. Chtěl ji dostat co nejdál od sebe. Nejlépe na druhý konec světa.

„Vyprávěj nám o ní,” vyzval Edwarda znenadání Marcus. Byl skutečně zvědavý.

„Jaký to má za význam? Nechci o ní mluvit. Chci umřít a už nic necítit,” odmítal Edward.

Marcovi to ale stačilo. Pomalu začínal chápat. Při zvuku Edwardova hlasu se pouto u Tessy zesilovalo a zjasňovalo. Kromě obrovské lásky z ní vyzařoval i smutek a téměř bezbřehá bolest. Ani jeden z nich to pravděpodobně nevěděl, ale Marcus získával jistotu, že Tessa je tou mrtvou dívkou. Nevěděl, jak došlo k jejich rozluce, k Edwardovu přesvědčení, že ona už není, a Tessině apatii.

Pomalu se zvedl a stoupl si vedle Tessy. Aro i Caisus ho nechápavě a nevěřícně sledovali. Nebyli schopni slova a to se ani u jednoho z nich moc často nestávalo.

„Má to význam,” zašeptal Marcus a sundal Tesse kapuci. 

Edward zalapal po dechu a s vytřeštěnýma očima sledoval dívku před sebou. Kaštanové vlasy jí v jemných vlnách spadaly až do pasu. Její pleť měla tentýž odstín světlého porcelánu jako ta jeho nebo jakéhokoliv jiného upíra. Její tvář byla tak stejná a přesto jiná než v jeho vzpomínkách. Rysy získaly dokonalý tvar, a ač by předtím řekl, že je to nemožné, ještě zkrásněla.

„Bello,” vydechl neslyšně. Rty se téměř nepohnuly. Nemohl z ní spustit oči.

Ani se na něj nepodívala. Dál držela hlavu sklopenou a pohled měla upřený do země.

„Tess, podívej se před sebe,” šeptem dívku pobídl Marcus. Aro i Caius celou scénu sledovali s napětím a se zatajeným dechem čekali, co se stane.

Velmi pomalu zvedla tvář a jejich oči se střetly. V ten okamžik se Edwardovo srdce bolestně zachvělo. Měl pocit, že ho sevřel ledový pařát Hrůzy a Děsu. Kolena se mu podlomila a on se zhroutil na zem. Vpíjel se do těch prázdných očí a celý se roztřásl. V rudých duhovkách nebyla ani stopa života.

Sledoval ji a v očích ho pálilo. Přál si moci plakat. Chtěl křičet a hlasitě projevit své zoufalství. V první chvíli byl na vrcholu blaha a nemohl uvěřit, že takové štěstí je vůbec možné. Jeho láska, smysl jeho existence, jeho půlnoční slunce, jak ji tajně nazýval, nezemřela. Nebyla už člověkem, ale nemohl litovat její nové podstaty. Důležité bylo jen to, že je. Ale stačil jediný pohled do jejích očí a jeho smutek se prohloubil mnohem víc než před tím. Nezáleželo mu na tom, že se očividně živí lidskou krví. Až ho zamrazilo, když si uvědomil, jak jedno mu to je. Odpustil by jí cokoliv, úplně cokoliv.

Ale jí nebylo co odpouštět. Ona byla a zároveň nebyla. Dívala se přímo na něj, ale neviděla ho. Co se jí to jen stalo?!

Najednou v sobě pocítil záchvěv hněvu, který rychle sílil, až se prodral na povrch a ovládl ho. Nenáviděl toho, kdo jí tohle udělal. Celou svou bytostí toužil tomu někomu ublížit. Mučit ho a způsobit mu tu nejhorší bolest a utrpení. Vztek nad ním převzal vládu. Temně zavrčel a jeho hrdlo se tím zvukem rozechvělo. Celé jeho tělo prožívanou nenávistí vibrovalo a on se přestal ovládat. Bleskovou rychlostí se vymrštil a chytil Ara pod krkem. Na pokraji šílenství zlostí a posilněn vztekem ho vyzvedl několik centimetrů nad zem.

Tím se přerušil Arův kontakt s Tessou. V tu chvíli Edward uslyšel myšlenky všech tří vládců. V první chvíli mu nedávaly smysl. Nerozuměl jim. Jeho stisk ale povolil. Během pár sekund mu bylo jasné, jak moc se zmýlil. Oni s tím neměli nic společného.

Opatrně spustil Ara opět na trůn a znovu se zhroutil na zem. Nyní k Arovým nohám. Složil hlavu do dlaní a nepokrytě se rozvzlykal.

„Kdo jí to jen udělal?” vypravil ze sebe tiše.

„Nevíme, ani Denalijští nevěděli. Eleazar ji našel opuštěnou kdesi u kanadských hranic už v tomhle stavu,” odpověděl Marcus klidně. Edward si odpověď mohl přečíst v jeho mysli, ale připadalo mu správné, vyslovit to nahlas.

Aro sípal a držel se oběma rukama za krk. Něco takového si k němu nikdy nikdo nedovolil.

„Proč jste nebyli spolu?” zajímal se dál Marcus. Svého šokovaného bratra okázale ignoroval.

Edward k němu zvedl zmučený pohled. Četl mu myšlenky a začínal mu svítat plamínek naděje. Nikdy ho nenapadlo, že se za něj někdy postaví zrovna Marcus. V jeho mysli však viděl touhu uchovat jejich lásku. Snažil se na něco, nebo možná spíš na někoho, nemyslet. Přál si, aby jim bylo dopřáno to, o co on nenávratně přišel. Edward věděl, že si Marcus zaslouží pravdu. Musel být upřímný.

„Byla ještě člověk, když jsme se poznali. Nechtěl jsem, aby… aby byla jako já. Nechtěl jsem, aby musela volit mezi svou rodinou, přáteli, životem a mnou. Přál jsem si poskytnout jí normální život bez jakéhokoliv nadpřirozena. Odešel jsem a opustil ji. Nechal jsem ji samotnou a nechráněnou. Je to všechno moje vina, zklamal jsem,” šeptal tiše a ramena se mu chvěla.

On ani Marcus nevnímali konsternované výdechy Ara a Caia, když přiznal, že miloval člověka. Dívali se jeden druhému do očí a v těch Marcových se zračilo něco nepopsatelného. Pečlivě si chránil myšlenky a Edward chápal, že v něm a Belle vidí sám sebe a někoho, kdo si kdysi získal jeho srdce.

„Odejdi s ní a postarej se o ni. Patříte k sobě,” protnul Marcus ticho, které po Edwardově vyprávění nastalo.

Všichni tři muži na něj vytřeštily oči. Caius nebyl vůbec schopen souvisle se vyjádřit. Došla mu slova a on byl příliš v šoku, než aby reagoval. Edward si nebyl jistý, že je to skutečnost. Hučelo mu v uších a na jazyku cítil podivnou pachuť kovu. Začínal pochybovat o svém duševním zdraví. Tohle nemohlo být reálné. To se nemohlo opravdu dít. 

„To nemyslíš vážně! Musí být potrestán!” vyjekl Aro a nevěřícně vrtěl hlavou.

„Myslím to naprosto vážně. Po staletí jsem se vám dvěma podřizoval a neměl potřebu vytvořit si na něco vlastní názor a za tím si stát. To se teď ale změnilo! Cítím pouto mezi nimi a jeho síla mi dává chuť se za ně bít. Po tak dlouhé době něco cítím. Nenechám se o to připravit a nenechám jim ublížit. Půjdeš-li proti nim, půjdeš proti mně,” zavrčel Marcus, a aby dodal svým slovům váhu, stoupl si před Edwarda.

Aro nemohl uvěřit, že se proti němu jeho bratr postavil. U Caia na to byl zvyklý, ale Marcus? Rychle zhodnotil situaci. Ač se mu to nelíbilo, věděl, že se nemůže postavit proti bratrovi. Potřeboval ho a byl pro něj cennější než Tessa i pomsta vůči Edwardovi.

„Dobrá,” procedil skrz zatnuté zuby a z očí mu šlehaly blesky. To však bylo jediné, co mohl dělat. Tiše se vztekat a skousnout, že tentokrát prohrál.

„Běžte, jste oba volní. Na to, co se tu stalo, všichni zapomeneme,” ukončil audienci Marcus. Posadil se zpět na trůn a v myšlenkách Edwardovi ukázal, jak s Tessou jednat.

Edward ji beze slova vzal za ruku a tiše vyzval k odchodu. Před tím, než otevřel dveře, se ještě otočil a uklonil. Zdálo se mu to na místě. Vlastně se klaněl jen Marcovi. Pak vzal za kliku a minul naprosto konsternovanou stráž. Slyšeli, co se vevnitř dělo, a stejně jako on i oni věděli, že musí být zničeni. Arovo ponížení nesmělo mít svědky. Byli však Volturiovým natolik věrní, že je ani nenapadlo pokusit se o útěk.

Prošel kolem nich, svou lásku držel pevně za ruku. Vedl ji podzemními chodbami až k jednomu z postranních východů. Když vyšli ven, byla již hluboká noc. Hvězdy zářily a měsíc v úplňku dodával noci stříbřitý nádech.

Edward se zhluboka nadechl a přitáhl si ji do náruče. Děsilo ho, že na něj vůbec nereaguje. Bodalo ho u srdce, jak apatická byla. Žaludek se mu svíral a cítil výčitky, vinu a zklamání sám ze sebe. Přesto se neubránil záchvěvu štěstí. Objímal ji, vdechoval její vůni a hladil ji po zádech. Byla s ním. Ne tak, jak by si přál, ale rozhodl se neztrácet naději.

„Pojedeme domů, lásko,” zašeptal a políbil ji do vlasů.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční stín 6: