Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoc- část 4.

Půlnoc- část 4.Další díleček:) A nemyslelte si, že jenom proto, že to končí šťastně jsou všechny problémy pryč xD

4. Útěk


Zavřela jsem oči. Před čím jsem je zavírala? Před vším odpovědělo mi bleskově moje svědomí. Ležela jsem na Edwardově hrudi a u na nás obou ležela Renesmee. Vypadala tak spokojeně, ale přesto jsem věděla, že jí její rozhodnutí trápí. To co se kvůli tomu stalo nezapomene a já to vím. Za tichého hrčení motoru jsme se oddala vzpomínkám.

 

Sledovala jsem jak se Ness vrací k nám. A ve větru zněla její poslední slova.
„Sbohem Jacobe Blacku.“ jako by šeptal znovu a znovu. Chytla jsme jí do náručí a majetnicky jsem ji držela. Teď už ji nepustím. Nikdy. Nadešla ta chvíle, kdy by člověk brečel. Štěstím. Po notné chvilce jsme vzhlédla ke smečce. Chyba. Osudová chyba to byla. Jacob se třásl jako nikdy předtím. Ostatní ze smečky ho drželi. Nechápala jsem to.
„Běžte! Rychle!“ zakřičel jeden z nich. Stále jsem nechápala a to už mě Edward vlekl pryč.
„Jestli se Jacob přemění a my tu ještě budeme, budeme mít co dělat. Zrazený vlk je horší než si myslíme.“
Doběhla jsem bleskově k autu. Všichni jsme nasedli. Za volant si sedla Alice. Udělalo se mi mdlo. Alice neřídila zrovna podle mých představ. Během chvilinky jsme se řítili městem já poznala kam míříme. Do domu Cullenů. Alice jela ještě rychleji než tehdy v Itálii. Cosi jsem zamumlala a ona se na mě ještě ohlédla!
„Alice koukej na cestu!“ okřikla jsem ji. Ale to už jsme stáli u domu. Alice a Ros vyskočily z auta a vyběhly do domu. Slyšela jsem rachtání jak braly to nejdůležitější. Během dvou minut vyběhly z domu z obrovskými baťohy narvanými k prasknutí. A jelo se dál. Minulost zůstávala tam kde by měla. Za námi.

 


Zase na útěku. Přesně tak jsem si připadala. Zase s něco mění. Kvůli mně a nikomu jinému. Proč za to vážně můžu zase já? Neměla by se smůla lepit na paty jen smrtelníkům? Jsem evidentně ta výjimka potvrzující pravidlo.
„Jsem tak ráda, že jsi zpět.“ řekla jsem jemně k Nesa. Otočila na mě hlavu a usmála se.
„ Já vím.“ její hlas byl plný smutku. Nemůžu s tím nic udělat a to mě trápilo. Schopnost spánku mi teď opravdu chyběla. Zadívala jsem se tedy do krajiny- té šmouhy, která se míhala za oknem.


----------------------------


Alice nás vysadila u domu. Zbytek rodiny se rozhodl zatím se ubytovat v nějakém hotelu. Já, Edward a Ness jsme se vraceli k domu. Celá ta tíha dnešního dnes na nás všech nechala následky. Zajímalo by mě co právě teď Edward slyší v Nessiiných myšlenkách. Vzpomínala na Jacoba? Dokáže jí ho někdy někdo nahradit? Na tyhle otázky jsem neznala odpověď. A to mě trápilo víc než by mělo. Víc než cokoli na světe jsem si přála aby byla šťastná. Ale půjde to? Nevím.
„Je čas jít domů.“ připomněl sametově Edward. Vešli jsme do opraveného domu.
„Kdo ? Co? Kde jsou ty střepy?“ začala jsem vyšilovat, ale nevydrželo mi to dlouho. To už ke mně skákala Ness a radostně mě objímala ručkama. Byla vážně ráda, že je doma? Usmála jsem se. poprvé za tenhle dlouhý den. Dlouhý a předlouhý den. Co mě čekalo dál? Nic by byla příliš snadná odpověď,
Ness se nějakým zázrakem vymanila z mého objetí a jako by nic skočila na sedačku a pustila televizi. Edward se vesele zasmál.
„Vše je tak jak má být, nemyslíš?“ řekl k tomu. A já hledala v jeho slovech druhý význam.
„Počkej až odejdu a pak to řekni. Víš, že přede mnou tahle věta moc neplatí.“ ušklíbla jsem se. Ale vážně ještě stále věřím té smůle?
„Myslíš, že někdy budu bez tebe?“ řekl pochybovačně Edward.
V tu chvíli jsem uslyšela ten známý zvonivý zvuk-Alice a její smích.
„Myslíš, že budeme někdy sami dva?“ zněla má přidušená odpověď
„To nedopustím!“ zněla rozjařená odpověď. Alice už stála ve dveřích a za ní zbytek rodiny. Zabírali téměř polovinu pokoje. Povzdechla jsem .
„Je hodně těžké Vám utéct?“ tohle jediné mi teď přicházelo na mysl. Útěk.
„Sestřiško! To by si nám neudělala!“ ozval se zezadu hřmotný smích Emmetta. Poslala jsem bezradný pohled a Edwarda. Ten se však pouze křenil.
„Jak bych Vám to mohla udělat?“ vzdávám to. Jsou v přesile.
Teď už jsme ve smích propukli všichni. Téměř jako spokojená rodinka. Přepadla mě obrovská euforie. Nikdy by mě nenapadlo, že to může tahle dopadnout. Radostně jsem Edwarda objala veškerou sil jakou jsem měla.
„Nechte si ty projevy na později ano? Je třeba oslavovat. Než si tady Bellu její smůla zase vyhledá.“ řekla Alice káravě. Myslím, že jsme se začervenala. Ale pak jsem začala přemýšlet nad její větou. Jestli si mě zase něco najde, doufejme, že tentokrát to nebude banda vlkodlaků.
A doufejme, že to nebude brzo.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoc- část 4.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!