Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 4. kapitola

17.05.2009 (17:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4598×

Vrátila jsem se až k ránu. Jako pes jsem si lehla do své postele, stulila se do klubíčka a ihned usnula. Když jsem se probudila, bylo po jedné hodině. Vrátila jsem se zpátky do mého lidského těla a šla se osprchovat. Řetízek jsem neztratila. Vůbec mě nepřekvapil můj odraz v zrcadle. Oči byly mírně zarudlé, kruhy pod očima a zacuchané vlasy. Ty mi daly nejvíce zabrat. Nejmíň půl hodiny mi trvalo, než jsem je dala do normálního stavu. Pak jsem popadla make - up a snažila se zakrýt kruhy. Kéž by tu byla Alice, ta by mě s radostí namalovala. Rychle jsem zatřepala hlavou. Kdyby tu byla Alice, tak nejsem tady, nejsem to, co jsem, nejsem vůbec v Kanadě. Byla bych někde, kdekoliv se svou láskou. Se svým Edwardem. Kdo ví, kde je teď Cullenovým konec. Carlisle prý dostal dobré místo někde v Las Vegas, nebo co. Ale já jediná věděla, že budou někde, kde jsou pumy, medvědi, sobi, srnky a hlavně, kde moc nesvítí a je zima. Tak jako bylo ve Forks. V kuchyni jsem uklidila ten binec ze včerejška a rovnou dělala oběd. Udělala jsem si špagety, na víc jsem neměla sílu a ani chuť. Měla jsem ještě hodinku a tak jsem osedlala Blacka a jela se projet. Vzali jsme to po pobřeží. Dívala jsem se na tu krásnou modrou hladinu, která skovávala několik tajemnství, které se nikdo jen tak nedozví. Tak třeba jako já. Já jsem se dozvěděla o nadpřirozených bytostech. O upírech a vlkodlacích. A to jsem neměla. Ten svět měl být pro mě uzavřený a vůbec nepoznaný. Neměla jsem o tom vědět nic, ani ň. Jenže bych to nebyla já, kdybych se nedostala do nějakého průšvihu. Nebyla bych to já, kdybych se nezamilovala do upíra a můj nejlepší kamarád byl vlkodlak. Když jsme se vrátili, uklidila jsem ve stáji, dala mu seno a jablko. Spokojeně zařehtal. Byl to jediný můj kamarád. Doma jsem se převlíkla a jela do práce. V práci jsem se převlíkla do černého trička a kalhot, na kalhoty červenou zástěru s propiskou a notesem. Restaurace U velké lípy, jak se ta restaurace jmenovala, byla menší, však možná proto útulnější než ostatní ve městě. Byl zde bar a pak samostatné boxy, jak pro páry, tak pro celou partu lidí. Často jsem byla u baru, protože jsem dokázala zakopnout o svoje vlastní nohy a tak se někdy něco rozlilo, či rozbil talíř nebo sklenice. Takže do „terénu", jak jsem s oblibou říkala, jsem moc často nechodila. Dnes však Anna nepřišla, protože onemocněla a Rita nikoho nemohla sehnat, takže jsme měli fofr. Ono čtyři lidi nezvládnou sami plnou restauraci. „Prosím tě, Mary, postarej se o bar," požádá mě Rita, když píšu objednávku jedné čtyřčlenné rodině. Přikývnu. Nevím, jak bych vám vysvětlila, jako to tady vypadá...Znáte film Moderní popelka? Určitě ano. Hlavní hrdinka, myslím, že se jmenovala Sam, pracovala v restauraci po svém otci. Už víte? Skvělé. Tak, tak nějak vypadla naše restaurace. Jen nebyla růžová a bílá, ale oranžová, žlutá a červená. „Další objednávka, Davide," křikla jsem na postaršího muže, který tu dělal hlavního kuchaře. David byl něco jako strýc. Byl milý a měl čtyři děti, o které jsme se někdy staraly my, servírky. „Ti lidi se dneska scvokli," zavrtí hlavou a vezme si lístek s objednávkou. „Tak jim zakaž, aby jedli," usměji se a otočím se na dalšího zákazníka. Je to kluk, odhaduji, že je starší než já. Je hodně opálený, zdejší lidé jsem spíše světlejší kůže, takže tu krásně vyčnívám. Ten kluk tudy musí jen projíždět. „Ahoj, co to bude?" pozdravím a nachystám si notes. „Čau! David mě asi přetrhne, ale dám si tu houbovou omáčku a rýži. Jo a na pití, bych si přál malý pivo," objedná si. Udivím se, že zná Davida. Objednávku rychle zapíši, dám vedle dalších objednávek a popojdu k pípě. Popadnu sklenici a natočím pivo. Trvalo mi pár pěkných dní, než jsem se to naučila. „Díky," usměje se, když před něj postavím pivo. „Není zač," odpovím a jdu k dalšímu stolu. Cestou zpátky mám další objednávky a jedna mladá dáma mě požádá, ať k ní pošlu hlavního kuchaře, moc jí prý chutnalo. Přikývnu. David si povídá s tím klukem. „Hvězdo? Tady máš další objednávky jo a ženská u pětky chce s tebou mluvit," řeknu, když z ledničky vytahuji minerálky. „Vždyť ti to teď říkám, těžký je život hvězdy," zavrtí unaveně hlavou. Já a kluk se rozesmějeme. „Jak koukám, máte novou posilu," řekne a svým pohledem mě sjede od hlavy až k patě. „To víš, tady naše Mary se objevila z čista jasna. Ale pomohla starýmu Benovi, před dvěma měsíce se odstěhoval za dcerou. A tady naše Mary se tu objevila a koupila jeho dům. Moc mu pomohla," vysvětlí David. Udivila jsem se. Už to byly tři měsíce, co jsem zmizela. Takže byl listopad. Za měsíc bude prosinec. Bodlo mě u srdce. Tohle budou moje první Vánoce, co budu slavit sama. Rychle jsem zatřepala hlavou. „Mary," představím se a natáhnu k němu ruku. Přes vyvýšený bar to jde trochu těžce. Kluk se usměje. „Harry," taky se představí. Jemně mi potřese s rukou. „Odkud, že jsi?" zeptá se, když David odejde. „No, je to složitější," zamumlám a odejdu odnést objednávku. „Já to určitě pochopím," usměje se, když se vrátím natočit pár piv. „Narodila jsem se ve Forks. To je malé město v Americe, stát Washington. Naši se však rozvedli, když jsem byla malá a mamka si mě vzala k sobě. Vyrůstala jsem ve Phoenixu, stát Arizona. No, pak se máma znovu vdala a začala hodně cestovat. Phil je hráč nižší baseballové ligy. Já se odstěhovala zpátky za tátou do Forks, to mi bylo sedmnáct. Máma se pak usadila v Jacksonvilleu, to je na Floridě. No a v devatenácti jsem odešla na vysokou školu v Montrealu. No a pak...pak mě škola přestala bavit a tak jsem se vydala na západ. A do oka mi padlo tohle sympatické městečko a tak jsem se rozhodla zůstat. Pochopil?" dovyprávím svůj příběh. Než mi stačí odpovědět, odnesu piva. „Pochopil," zakření se, když před něj postavím jeho objednané jídlo. „Dobrou chuť," popřeji a odejdu, nechám ho v klidu se najíst. „Rito? Kdo je to ten Harry?" zeptám se, když společně sklízíme z jednoho stolu, kde seděla mladá parta školáků. „Harry se tu narodil a vyrůstal. Teď studuje v Ottawě vysokou školu, ani ti nevím, jaký obor. Jeho otec je letec a jeho matka, Susie dělá v místní nemocnici zdravotní sestřičku. Susie je moje vzdálená sestřenice, takže jsem Harryho měla skoro pořád na hlídání. Milý kluk. Když dostane ve škole volno, často letí sem," řekne Rita. Pohledem zamířím k němu. Zrovna si povídal z Jane, to byla jedna ze servírek. Házela na něj oči a pořád se všemu smála. Tak takhle to dělaly i na Edwarda. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela pevně oči. Nesmím pořád na něj myslet.

„Nechceš pomoct?" ozvalo se za mnou. Tak jsem se lekla, až jsem málem vylila kýbl s vodou. Právě jsem vytírala zem, poslouchala MP3 a přemýšlela, kdy uklidím doma. „Ne, díky, už to stejně budu mít hotové," zavrtím hlavou. Jen se usměje a odejde ven. Překvapeně zvednu obočí, vzdychnu a dám se zase do práce. Když za půl hodiny vycházím z restaurace, stojí tam a na někoho čeká. Tak nějak si myslím, že na mě. A taky že jo. „Ahoj Mary," usměje se, když mě spatří. „Čau Harry," pozdravím ho a pokračuji ke svému autíčku. Stále mi vydrželo. „Jak se vlastně jmenuješ příjmením?" zeptá se. Ztuhnu. „Proč?" „Jen tak. Každý člověk má příjmení, víš? Já jsem třeba Evans," zazubí se. „Swanová, proč?" „Víš, říkala si, že si studovala v Montrealu. A tam se před dvěma měsíci ztratila dívka. Před týdnem byla prohlášena za mrtvou, i když její tělo nenašli. Podle popisu jste si docela podobní a máte stejné příjmení," řekne. Oněmním úžasem. Nejen, že ten kluk je všímavý, ale oni mě už prohlásili za mrtvou? No, už, byla jsem pryč už přes dva měsíce. Chudák Charlie a Renée, museli být na dně, když se na tomhle domluvili. Ale co jsem mohla dělat? Co? Rychle se vrátím na zem. „Opravdu? To jsem nevěděla. Zřejmě shoda jmen. Víš, já nejsem jediná, kdo je Swanová," zašeptám, nasednu do auta a nastartuji motor. Z batohu vytáhnu MP3. Pustím si svoji oblíbenou - Wish you were here a hlasitost dám na plno. Ať klidně ohluchnu. Když jsem zatáčela do lesní cestu ke svému domu, začaly mi téct slzy. Nechtěla jsem si to připouštět, ale tak moc mi všichni chybí. Můj táta, máma...i moje druhá rodina i s mou velkou láskou. Rychle jsem zaparkovala a vyběhla do svého pokoje. Shodila jsem ze sebe oblečení a proměnila se. Chtěla jsem se proběhnout a aspoň na chvíli zapomenout. Když jsem se po dvou hodinách vracela domů, napadlo mě, že bych mohla zkusit přeměny i oblečení. Budu tak dlouho zkoušet, dokud se mi nepovede, že moje oblečení zůstane celé...nebo nebude tolik potrhané.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 4. kapitola: