Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proti své vůli - 2. kapitola

02.05.2011 (20:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2359×

2. kapitola - Štít

Cítila jsem silný a bolestivý tlak na své tělo, přišpendlené k zemi. Byl stále silnější a bolest se rychle stupňovala. Bylo to, jako by mě někdo drtil zaživa. Sípavě jsem nasávala vzduch, ale moc dobře to nešlo.

„Dost!“ rozezněl se ten nejnádhernější hlas, jaký jsem kdy slyšela.

I když byl protkán zlobou, zuřivostí, odporem a strachem, stále zněl jako tisíce větrných zvonkoher, se kterými si pohrává lehký vánek. Rajská hudba pro mé uši.

Ještě dříve, než stihlo doznít poslední písmenko jeho rozkazu, ten hrozný tlak zmizel. Odmrštila ho ode mě obrovská síla, která jakoby vycházela přímo ze mě, z mého nitra. Chtěla jsem vstát a dostat se z tohoto strašidelného hradu co nejrychleji pryč, hlavně co nejdál, ale nešlo to.  Tělo mě vůbec neposlouchalo, zkusila jsem pohnout rukou – nic, potom jsem vyzkoušela nohu a zase nic. Nemohla jsem se ani pohnout.

„Bello, je ti něco?“ Ze starostlivého hlasu jsem poznala Demetriho.

On se ještě ptá? Ne! Vůbec nic mi není! Mně ne, ale co ti ostatní lidé a… co mí rodiče? Těm už nic nepomůže. Jsou… mrtví. Ne, prosím, že to je jen zlý sen, prosím! Ale, bohužel, je to krutá realita.

„Bello?!“ naléhal.

Chtěla jsem mu něco říct, ale byla jsem naprosto paralyzovaná.

„Nech ji, Demetri, její mysl se takto brání. Viděla toho dnes až dost. Rodiče jí zemřeli před očima, je toho na ni prostě moc. Probudí se, až bude připravená.“ Konečně jsem zase slyšela ten andělský chorál pějící jen pro mě.

Tak nádherný hlas může patřit jen mému andělovi. Andělovi, na jehož tvář padl můj poslední pohled, než jsem měla zemřít, ale nakonec se tak nestalo. Ten dokonalý zvuk mě naplňoval příjemným a uklidňujícím vnitřním teplem, které mě nakonec celou zaplavilo. Ale ani to nepomohlo tomu, aby na mě nezačaly padat mé skutečné pocity.
Pomalu na mě začalo doléhat to, co se ve skutečnosti stalo. Bolest, láska, zoufalství, žal, smutek. To je jen setina toho, co cítím. Proč oni?! Rodiče… Oni… Už je nikdy neuvidím! A to je jen moje chyba! Všechno se stalo jen kvůli mně! Kvůli mému hloupému rozmaru jsem způsobila smrt lidí, které miluji nade vše. Proč jen jsem se nechala zlákat na prohlídku tohohle strašidelného hradu? Protože jsem sobecká. Jsem zlá a špatná, zabila jsem je. Nezasloužím si dál žít.

„Bello,“ volal mě opět hlas, který jsem si zamilovala.

A přesně v tu chvíli se stalo to, že někdo roztáhl ten poloprůsvitný závěs, který mě dělil od reálného světa a zabraňoval mi v pohybu. Nejdříve jsem jen slabě zamrkala. Ostré sluneční světlo mě ihned udeřilo do očí a dočasně mi rozostřilo zrak. Pomalu jsem otevírala oči a mezi tenkými škvírkami jsem viděla klenbovitý strop s velikým křišťálovým lustrem. Konečně jsem se nějak pohnula, ale dokud jsem ležela, neuvědomovala jsem si tupou bolest hlavy na zátylku.

„Auvajs!“ sykla jsem, když se mi konečně podařilo posadit se.

„Můžeš laskavě stáhnout ten štít?“ vypálil Demetri.

„Ehm, cože? To jako mluvíš na mě?“

„Jo, mluvím, Bello.“

„O čem to mluvíš? Jakej štít? Copak jsme na nějaký vesmírný lodi nebo v středověkém turnaji?“ zavrčela jsem. Bolest se postupně měnila na vztek, ale stále mnou škubala.

„Ne, Bello, tak podívej se kolem sebe,“ vysvětloval mi trpělivě.

„Hmpf,“ zafuněla jsem.

Pořádně jsem otevřela oči a viděla, že hlouček lidí – upírů kolem mě si drží odstup asi pět metrů. Nechápala jsem, co jsem měla vidět. O čem to ten Dem vůbec mluví? Zbláznila jsem se já nebo on?

„Nic nevidím, jen houf lidí stojících asi pět metrů ode mě. Vypadá to, že se bojíte, abych vás neotrávila,“ pronesla jsem naštvaně a jedovatě.

„O to právě jde. Jsme tak daleko, protože nás blíž nepustíš. Přes tu clonu, co tvé podvědomí vytváří – nazývá se fyzický štít –, se nikdo nedostane. Nikdo, pokud to nebudeš sama chtít. To tvůj štít od tebe Felixe odhodil ještě dřív, než jsme to stihli udělat my.“

„Felixe?“ zeptala jsem se naprosto hloupě.

„Ehm, jo, to jsem já. Málem jsem tě kousnul, ale pak jsem letěl vzduchem a ani jsem se nenadál a byl jsem na zemi,“ promluvila hora svalů s černými vlasy, ostrými rysy a karmínovo–černýma očima, kterými mě propaloval.
„Těší mě!“ neodpustila jsem si kousavou poznámku plnou vzteku o odporu.

O upírech jsem něco věděla už dříve díky Jeremymu, ale nikdy jsem žádného neviděla. A teď jsem je poznala pěkně zblízka. (Pozn. autorů: Jeremy se ještě v příběhu objeví a vše o něm a o minulosti se dozvíte později.)

Přeletěla jsem pohledem všechny tváře a zastavila se na jedné, na té nejkrásnější. Svět se zatočil a pak zůstal stát. Nepotřebovala jsem vzduch, nepotřebovala jsem teplo, vše mi bylo jedno. Hleděl mi do očí se zvláštním výrazem.

„Isabello,“ promluvil na mě jeden z mužů, kteří stáli vedle něho, „jmenuji se Aro a tohle jsou mí bratři,“ řekl a postupně ukazoval.

„Caius,“ ukázal na krásného muže s bílými vlasy, „a Marcus,“ ukázal na anděla, který mě tak okouzlil.

Ten Aro se na mě díval s takovým zvláštním zaujetím. Fascinovaně, hrdě a toužebně. Jako by to byl klenotník a já byla nějaký vzácný šperk, který moc chtěl vlastnit. Celkově byl docela divný. Choval se vážně zvláštně. Caius se na mě koukal s přivřenýma očima, vypadal tak jako had. A Marcus? Ten se na mě překrásně usmál.

„Velmi rád bych tě viděl v naší gardě, Isabello. Přidáš se k nám?“ pokračoval se zaujetím Aro.

Začal ve mně bublat vztek. Je to snad doopravdy cvok? Co si o sobě vůbec myslí? On mi zabije rodiče a pak se mě ptá, jestli se k němu náhodou nepřidám. Má vůbec mozek, má vůbec svědomí? Nemohla jsme se na něj dál dívat, protože jinak bych po něm asi skočila a utrhla mu tu jeho nabubřelou hlavu. Ale k mojí smůle se můj zrak opět stočil na toho dokonalého anděla, jehož hlas byla rajská hudba. Dívala jsem se na něj hodnou chvíli a s překvapením jsem zjistila, že moje zlost vyprchala a já na Arovu nabídku nedokážu říct ne. Chtěla jsem tu zůstat pro něj, pro Marca.

„Dobře, zůstanu,“ řekla jsem poraženě a svěsila hlavu.

Aro se zasmál šíleným smíchem a tleskal vyzáblýma rukama. Vypadal jako šílený masový vrah, který se raduje z toho, že se mu podařilo někoho brutálně zabít. A ani nejsem daleko od pravdy. Nemá nějakou psychickou poruchu? Může vůbec upír něco takového mít? Nenáviděla jsem ho, ostatní mi nevadili, ale jeho bych namístě upálila zaživa. Jak se vůbec může smát, když právě zabil moje rodiče? Jak to může takhle brát?

Zatnula jsem čelist, sklonila hlavu a pevně semkla víčka, abych nezačala řvát a brečet. Ne, nenechám se zlomit. Jsem dcera policejního náčelníka, neudělám mu ostudu. Ani jemu, ani mamince. Budu silná, musím být.

„Dobrá, Demetri ti ukáže nějaký pokoj a -“

„Ehm,“ skočila jsem mu do řeči odkašláním.

Nechápavě nadzvedl obočí a se zájmem se na mě podíval.

„Mohla bych se jít na chvíli na čerstvý vzduch? Potřebuju to vstřebat a srovnat si myšlenky. Nebojte, neuteču vám, vím, že by to nemělo smysl,“ dokončila jsem svůj monolog a modlila se, ať mě pustí.

Měřil si mě nedůvěřivým pohledem. Zkoumal mě, kroužil kolem mě jako sup.

„Bratře, nech ji jít. Ona dobře ví, že kdyby chtěla utéct, že si ji najdeš,“ řekl se smutným úsměvem Marcus.

Podíval se na něj se stejným výrazem jako před chvílí na mě. Nebyl moc nadšený vyhlídkou, že sama opustím hrad. Marcus mu s podivným výrazem podal ruku. Aro vypadal, jako že se na něco soustředí, pak malinko vykulil oči a Marcovu ruku pustil. Nakonec Aro jen kývnul a rukou pokynul ke dveřím. Urychleně jsem se sebrala ze země a velmi svižným krokem opustila tuto odpornou místnost. Doslova jsem proletěla přes recepci až na náměstí a pořád dál. Slzy se nezadržitelně draly na povrch, ale já jsem je pustit nechtěla. Utíkala jsem tak rychle, jak jen jsem mohla. Bloudila jsem tenkými volterskými uličkami a chtěla se alespoň na chvíli dostat pryč z toho upířího doupěte.

Do deseti minut jsem doběhla za město. Všude kolem byla zeleň. Už jsem dál běžet nemohla, v boku mě píchalo a musela jsem popadnout dech. Můj pohled padnul na jeden malý zalesněný lesík hned u skály. Došla jsem do toho lesíka a sedla si na útes. Byla jsem tu dokonale chráněná před světem. Slaná voda smáčela mé tváře a dávala průchod bolesti, kterou jsem v sobě měla. K slzám se po nějaké době přidaly i trhavé a hlasité vzlyky.

Cítila jsem na sobě pohled, ale bylo mi to jedno. V tuto chvíli mi bylo jedno téměř vše.

„Je mi líto, žes něco takového musela zažít,“ ozval se známý hlas za zády.

„Mohu si přisednout, Bello? Nerad bych tě vyděsil ještě více.“

„Já nejsem vyděšená, jen mi je z toho prostě zle. Moji rodiče – vzlyk – si nezasloužili zemřít. Byli to ti nejlepší lidi na světě.“

Přisedl si ke mně a koukal do dáli, stále jsem byla ohromena jeho krásou. A když na něj dopadly zlatavé paprsky slunce, dech se mi zatajil. Nemohla jsem uvěřit, že něco tak… dokonalého existuje. Marcus zpozoroval můj výraz.

„Děsím tě?“ zeptal se se smutným úsměvem na rtech.

„Ne.“ To byla jediná odpověď, na jakou jsem se zmohla.

Přisunul se trochu blíž. Vypadal, jako že mě chápe. Jakoby věděl, co prožívám a jak se cítím. Nevím, proč jsem to udělala, ale opřela jsem si hlavu o jeho rameno a nechala slzy téct. Přitáhl si mě blíž a lehce mě objal. Nevadilo mu, že brečím a skuhrám, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. On je mé štěstí v neštěstí.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proti své vůli - 2. kapitola: