Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - prolog

19.04.2012 (15:00) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 6952×

Jedná se o pokračování povídky Sperenza.

Zhluboka jsem se nadechla, zrak odvrátila od země a koukla se na ten obrovský dům přede mnou. Do očí mě přímo udeřila bílá omítka, jasně červená střecha, která skoro sahala k šedému nebi, čistá okna, ve kterých se odrážely paprsky teď už malátně zářícího slunce a krásný, malý balkón, který se nacházel nad vstupními dveřmi.

Při pohledu na tu parcelu se mě zmocnila nejistota… Stokrát jsem zaváhala nad tím, co mě asi čeká. To chci opravdu hlídat holčičku, která si bydlí v paláci? Vždyť já nemám s dětmi žádné zkušenosti. A co teprve s těmi bohatými dětmi…

„Bello, bude to v pořádku,“ uklidňovala mě Jessica a s úsměvem na rtech mě pohladila po rameni. Asi poznala, že se necítím zrovna nejlíp, a i když bylo hezké, že se mě snažila nakazit svým optimismem, nepodařilo se jí to.

„Mám strach,“ přiznala jsem tiše. „Nikdy jsem se o děti nestarala.“

„Neměj obavy, taky to jsou jen lidé. A že si děti nehlídala? Nevadí, nějak se začít musí! A navíc ty jí můžeš dát víc, než nějaká opatrovatelka, která vystudovala psychologii a děti bere jako obor. Ty děti bereš jako potěšení. Něco sis zažila, a praxe je oproti teorii důležitější,“ řekla a znovu se jí na líci rozlil úsměv. Je pravda, že mám už něco za sebou. Včera jsem ji pozvala k sobě domů a všechno jí vylíčila. Po mém vyprávění věděla, že jsem pro Renesmé ta pravá, protože se dle jejích slov bojí někomu otevřít a mě by měla za ideální osobu, která by s ní dokázala soucítit.

Chtěla jsem se Jess ještě zeptat na pár věcí, ale to už měla klíče v zámku, zatočila zápěstím a otevřela dveře do předsíně.

„Páni,“ vyšlo mi z pusy, aniž bych o to žádala. Udělala jsem krok, čímž jsem překročila práh a naplno se pokochala tím luxusem. „Tady to mají krásný! Ta předsíň je maličká a přitom tak úžasná!“ vydechla jsem zbožně. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Podlahu pokrývaly tmavě hnědé parkety, které by klidně mohly zdobit i zem v tanečním sále, stěny byly vymalovány olivově zelenou barvou a ať jsem se rozhlížela, jak jsem se rozhlížela, žádné smítko jsem najít nemohla. „Uklízíš jim tu dobře,“ pochválila jsem Jessicu, která si zouvala boty.

„Díky,“ broukla a pomohla mi vysvléknout kabát, který pověsila na jeden z věšáků. „Za těmi dveřmi,“ oznámila a ukázala na tmavě zelená vrata, „je obývák a tvoji budoucí zaměstnavatelé.“

„Tak, ať Bůh stojí při mně…,“ zašeptala jsem.

„Bude,“ ujistila mě Jessica.

„Co když ne?“

„Kdo nic nezkusí, nic nezjistí,“ řekla Jess a pomalu položila svou dlaň na kliku těch dveří. Nejistě jsem se jí podívala do očí a ona mi pohled opětovala, i když ten její byl plný radosti a povzbuzení. Pohybem úst mi naznačila dáš to a prudce vzala za kliku. Hned, jak tak učinila, se ozvalo dobrý den, do nosu mě uhodila vůně mandarinek a před očima se mi zjevila hotová pohádka. Bílé stěny dekorovaly nádherné obrazy, koberec byl sladěn s meruňkovou pohovkou uprostřed pokoje, před kterou byl krb a fialové závěsy naprosto snově kontrastovaly s černými poličkami nad krbem. „Přejete si?“ zeptala se vysokým hlasem půvabná blondýnka, která seděla v křesle napravo od krbu. Popíjela čaj a listovala v časopisu. Vypadala mile, i když jsem jí neviděla do tváře.

„Dobrý den, Tanyo. Tohle je Isabella Swanová, když jsem sem včera večer přišla, vyprávěla jsem vám o ní. Chtěla by se ucházet o to místo opatrovnice vaší Nessie,“ oznámila Jessica. Mluvila klidně. Až moc klidně… Jakoby pocházela z vyšší vrstvy. Její vyrovnanost se mi zdála až trošku děsivá.

„Nessie?“ zopakovala ta blondýnka po Jess a my jí konečně stály za pohled, který bohužel nebyl moc pěkný.

„Omlouvám se. Renesmé,“ zašeptala - teď už ne tak sebevědomě - Jessica.

„Ano, jmenuje se Renesmé,“ potvrdila ta bloncka, čaj a magazín položila na stoleček vedle ní, došla ke mně a podala mi ruku k seznámení. „Mé jméno je Tanya Cullenová a jsem matka Renesmé Marie Cullenové.“ To příjmení mi připomnělo Edwarda. Cullen, fuj. Ale je to jenom příjmení. Jen jedno hloupé, stejné příjmení, ne stejná rodina. Vždyť Edward a ostatní byli upíři a upíři nemůžou mít děti, a co by potom byla ta Renesmé…? Je ale fakt, že ta shoda je velmi zvláštní… Jessica mi v trafice říkala, že Esmé hledá výpomoc... Esmé Cullenová...

Bello, okřikla jsem se v duchu. Přece nebudeš dělat z jedné normální famílie nějakou smečku upírů jen z toho důvodu, že ti k tomu nahrává totožné příjmení a ještě pár maličkostí. Nebuď směšná!

„Já jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se a potřásla si s ní.

„Ucházíte se o místo chůvy Renesmé? To je pěkné,“ procedila skrz zuby. „Jessico, jděte se převléknout do úboru na práci a poté, prosím, jděte uklidit malé v pokoji.“

„Už jdu,“ oznámila potichu Jessica, zářivě se na mě usmála a zmizela ze dveřmi. Tanya si mě změřila pohledem, znovu se usadila do křesla a mně naznačila, abych se uvelebila na pohovce naproti ní. Bez rozmyslu jsem ji uposlechla.

„Isabello… Můžu vám tak tedy říkat?“

„Jist-jistě, že ano.“

„Dobrá, Isabello, co jste vystudovala?“ A do jetele…

„Ehm… No… Když já jsem…,“ odmlčela jsem a kousla se do spodního rtu. Dělám to vždycky, když jsem nervózní. Ne, že by to tedy někdy nějak pomohlo…

„Nic?“ Zmohla jsem se jen na souhlasné kývnutí, což se jí asi nelíbilo, protože si povzdechla a trošku nevrle se zeptala na mé prožitky s dětmi.

„Žádné?“ zopakovala po mně, nadzvedla obočí a rychle se napila čaje. Tak rychle, jako kdyby bránila zlému slovu...

„No, bohu-bohužel, an-ano, já…,“ zakoktala jsem se.

„Vy jste se akorát rozhodla vzít mi čas,“ posteskla si. Z jejího tónu bylo slyšet takové opovržení… Nevěděla jsem, jakou čeká odezvu, tak jsem se jen slabě usmála na důkaz toho, že se jí klidně a jakkoliv podřídím. Já chci tu práci…

„Co jste si myslela, Isabello? Snad ne to, že Renesmé budete hlídat. Jste bez vzdělání, nemáte zkušenosti… Renesmé si zaslouží něco víc, ona totiž má na víc, na něco lepšího, než jste vy. Prosím vás, vždyť jste nemohla přemýšlet nad tím, že Ness… Renesmé budete hlídat! To je pošetilé...“ Svoje slova doplnila šibalským úsměvem a opětovně si lokla čaje. Cítila jsem, že v obličeji nabírám červený odstín. Jak může vědět, jaká jsem už po dvou otázkách? Jasně, nemám diplom z toho a toho, ale přece…

Střídalo se ve mně tolik pocitů a emocí. Zášť, strach, závist, ale hlavně žal. Jak mě mohla takhle rychle zavrhnout? Chtěla jsem jí říct, jaké zdání o ní mám já, ale nemohla jsem – celá jsem se třásla, chvěly se mi rty a do očí se mi hrnuly slané kapičky, které se mi naštěstí neskutálely po tvářích. Musím odejít, musím pryč, hrdost ještě mám.

„Tak nashle, no...“ Přála jsem si vyznít aspoň trošku sebejistě, ale spokojila jsem se se šeptem, protože kdybych třeba jen malinko přidala na hlase, rozplakala bych se a takovou škodolibou radost nikomu dělat nebudu.

Tanya se mi neobtěžovala odpovědět, jen protočila oči a pokračovala v té činnosti, kterou dělala předtím, než jsem se rozhodla ji tak sprostě otravovat – čtení bulváru.

Povzdechla jsem si a spěšně vyběhla z jejich domu. Venku jsem si zavolala taxíka, který zanedlouho dorazil, a se slovy co nejdál odtud jsem nastoupila a nasedla si na zadní sedadlo. Hlavu jsem si opřela o okýnko a naposledy se podívala na tu úžasnou parcelu, kterou jsem teď už z duše nenáviděla. V následujících vteřinách jsem zavřela oči a začala přemýšlet nad tím, co mi ta ježibaba řekla... Jste bez vzdělání, nemáte zkušenosti… Renesmé si zaslouží něco víc, ona totiž má na víc, na něco lepšího, než jste vy. Takhle mi to sdělila. Takhle bez obalu. Proč neřekla jen, že mě nechce? Proč to udělala takhle?  Já vím, co jsem, tak proč mi to musela připomenout? Proč jsem tam, ksakru, vůbec lozila? S dětmi nemám nic společného a přece se nebudu zaučovat na jejich andílkovi…

„Kam?“ vyštěkl najednou řidič, čímž mě „probudil“ z myšlenek.

„Já vám to pověděla. Někam daleko…,“ šeptla jsem.

„Já chci slyšet ulici,“ namítnul a začal prsty poklepávat do volantu. Bože, tenhle chlap naprosto skvěle dokazuje, že nerváci ještě nevymřeli.

„Tak…“ Chtěla jsem požádat o zavezení domů, ale najednou se otevřely dveře, ve kterých stála evidentně naštvaná Jessica.

„Bello, co ti řekla, že jsi utekla?“ zavýskala Jess po pár minutách ticha.

„Pravdu, a mě to rozčílilo. Neměla jsem tě poslouchat a chodit tam!“ zakřičela jsem na ni, i když mi to hnedka přišlo líto. To si nezasloužila.

„Tak ona je moje vina, že tě nevzala? Jestli ti řekla něco hnusnýho, měla ses hájit!“ zařvala Jess přes celý taxík a zlostně kolem sebe rozhodila ruce.

„Ta svině ale řekla pravdu a já ani nevím, co mě tak rozčílilo. Asi to, že můj život stojí za velký nic, zatímco ona si se svou milovanou dceruškou bydlí na zámku a mně se tyhle dvě skutečnosti nebála zmínit!“

„Tak a dost!“ křikl ten řidič a zajel ke krajnici…

Byla bych moc ráda, když každý napíše svůj názor, protože jsme teprve u prologu a mně se povídka už teď nelíbí... :(

Pokud by měl někdo nějaké otázky, klidně se zeptejte, i když se budu snažit, aby všechno dávalo smysl. A taky Vám chci říct, že kdyby měl někdo nějaký nápad, může mi ho klidně sdělit, budu ráda. :)

Jestli se v povídce rozhodnu pokračovat, tak plánuju, že se v první kapitole Bella potká s Nessie.

A ještě něco - nepůjde o nic pohodového. :) Jen doufám, že to v mém provedení nebude komické. :D

Korektorka: WhiteTie

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - prolog: