Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronásledovaná - prolog + 1. kapitola

08.06.2010 (15:00) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6420×

Prolog

Vyběhla jsem splašeně z lesa a mířila si to přímo k autu. Rychle nastartovala a jela do hotelu. Už zase mě nechal uniknout, aby si postupně vychutnával můj strach a děs, který mi naháněl pokaždé, když jsem se s ním setkala. Těšilo ho slyšet moje bušící srdce plné strachu o můj život. Pokaždé jsem si přála rychlou smrt, ale on ne, chtěl si mě pořádně vychutnat. Chtě nechtě se mi povedlo z jeho smrtelné náruče párkrát jen tak tak utéct. Jeho radost z mé snahy přežít byla přespříliš veliká.
Zvedla jsem telefon a vytočila číslo. Na druhém konci se ozval můj vysněný hlas.
„Miláčku, jsem rád, že se taky ozveš. Začínal jsem si dělat starosti, zda jsi ještě na živu.“ Vesele švitořil mužský hlas na druhém konci, a protože jsem dlouho mlčela a vychutnávala si jeho sladký hlas. Ozvalo se:
„Broskvičko, jsi tam?“ A já se najednou vrátila do reality. Jen jsem krátce řekla:
„Je tu. Přijeďte co nejdřív.“ S tím jsem hovor ukončila.
Dorazila jsem do hotelu, vystoupila jsem z mého tmavě modrého BMW X-Coupe, prošla recepcí a vydala se do restaurace, počítajíc s tím, že tam bude nejvíce lidí. Vybrala jsem si stůl uprostřed restaurace, na který bylo vidět snad z každého místa v sále. Posadila jsem se na židli a čekala příchod číšníka. Byl to takový hnědovlasý mladík sportovní postavy, ve věku devatenácti let. Mile se na mě usmíval a podal mi přitom jídelní lístek. Menu jsem otevřela a začala si vybírat nejlahodnější jídla. Pokud jsem měla dnes umřít, tak se aspoň pořádně najím. Najednou jsem uslyšela tiché:
„Smím?“ Podívala jsem se rychle nahoru, kde byl on. Vysoký, krásný a děsivý. Dlouhé blonďaté vlasy stažené v culíku mu i tak vlály po zádech. Nechutně se na mě uculoval a jeho červené oči a bledá, řezaná tvář mi naznačovala, že stejně na výběr nemám. Jen jsem znechuceně přikývla.

1. Kapitola

Malá holčička běžela lesem, zakopávala o kořeny stromů a ztrácela se v jeho tmavém středu. Doběhla až k velikému dubu, kde se zastavila, schoulila do klubíčka a plakala. Svět jí připadal tak velký a ona se začala cítit tak sama. Najednou kousek od sebe uslyšela zapraskání větvičky. Zmateně zvedla hlavu. Stál tam krásný, mladý, hnědovlasý muž. Jeho vlasy byly lehce rozcuchané a oblečení potrhané. Podívala se mu do jeho zlatých očí a její samota přestala mizet. Usmíval se na ni a pohladil jí po tváři.

Probudila jsem se v hotelovém pokoji do růžova vyspinkaná. Už zase se mi zdál ten krásný sen. O tom, jak jsem se poprvé setkala s Andrewem. Dále jsem ležela v posteli a vzpomínala. Andrew v mém životě vyplnil velkou díru, která mi v srdci zbyla potom, když mi v jedenácti letech oznámili, že moji rodiče umřeli při autonehodě. Ujal se mě a v dalších šesti letech se o mě staral. Tak moc se mi stýskalo po jeho společnosti.

Vyhrabala jsem se z postele a provedla každodenní ranní očistu. Vytáhla jsem si špunty z uší, vyčistila si zuby, učesala si vlasy a lehce jsem se nalíčila. Nikdy jsem nepotřebovala moc líčení. Mám krásně dlouhé, rovné vlasy, tmavě hnědé oči, které se občas zdají být až černé, a bledou pokožku.
Oblékla jsem se do bílých tříčtvrtečních šatů a legín, na nohy jsem si nasadila baleríny a vyrazila jsem na snídani. Vylezla jsem ven z pokoje a zamykala. Když jsem zvedla hlavu, tak jsem vytvořila ten nejvíc znechucený výraz, který jsem uměla. Přímo ke mně si to štrádoval chlapec mého věku s bronzovými vlasy a pokřiveným úsměvem. Je to syn majitelky hotelu a má apartmá hned vedle mě. V noci se u něj pořádala nějaká párty a z jeho pokoje se celou noc ozývaly podivné zvuky. Až jsem to asi ve tři ráno nevydržela a vyhrabala z kufru špunty do uší, které jsem si pořídila minulý měsíc v centru Hong Kongu. Hodil po mě jeden z jeho úsměvů a šel dál. Už teď toho kluka nemám ráda, a toho budu muset vystát pravděpodobně celý týden. Začala jsem uvažovat o tom, zda si neseženu ještě na tento týden jiné bydlení, ale pak jsem tuto myšlenku zavrhla s tím, že s mojí smůlou bych tam potkala podobného nafoukance.

Došla jsem do restaurace a tam si objednala palačinky s malinami, má oblíbená snídaně. Moc jsem si pochutnávala. Jakmile jsem dojedla, tak jsem se chtěla zvednout, ale zastavila mě majitelka hotelu. Chtěla se mi omluvit za syna s tím, že se ta večerní akce nebude opakovat.

Kývla jsem na přijmutí omluvy. Nerada jsem mluvila s cizími lidmi. Měla jsem k tomu své důvody. Cestou do pokoje jsem šla s hlavou dolů a nechtěně do někoho narazila. Byl hrozně tvrdý. Když jsem zvedla hlavu, tak jsem se střetla s jeho zlatýma očima. Vlasy měl jako blonďatou lví hřívu a tvářil se téměř jako, kdyby ho něco bolelo. Vedle něj stála menší tmavovláska, také se zlatýma očima a usmívala se.
„Promiň,“ zatvářila jsem se omluvně. Nic na to neřekl a chtěl jít dál, ale ta malá se rozhodla, že se prostě seznámí.
„Ahoj, já jsem Alice a tohle je Jasper,“ usmívala se.
„Bella,“ řekla jsem krátce a chtěla zmizet. Ale ta malá potvůrka byla neodbytná.
„Koukala jsem, že tu budeš bydlet týden. Nechtěla bys jít se mnou nakupovat? Provedu tě tu, co ty na to?“ Byla tak nadšená, až jsem jí na to kývla. Bože, co jsem to zas udělala? Já nejsem schopná se skamarádit s člověkem. Já ty upíry snad přitahuji.
Jen tak mimochodem jsem se zapomněla zmínit, že upíři opravdu existují. Teda pro mě už od třinácti let. To jsem totiž měla podezření, že s Andrewem není něco v pořádku a začala ho tak trochu špehovat. Až jednoho dne, když jsem šla ze školy a mávala Andrewovi, že jdu, jsem nekoukala na cestu a málem mě zajelo auto. Ten den mě Andrew zachránil a musel mi vyklopit pravdu.

Jinak, co se týče upírů, tak já je dělím do dvou skupin. Tedy na ty s červenýma a zlatýma očima. Podle toho je dělím na ty zlé, ty s těma červenýma očima totiž pijí krev lidí. A ty s těmi zlatými pijí krev zvířat. Ty označuji jako vegetariány. Prostě se snaží být hodní, ale prý jim to taky někdy ujede. Takže, jak už jsem řekla, tak Jasper a Alice mají zlaté oči. Jsou oba opravdu krásní, ale jsou to prostě upíři. Když jsem si hotel vybírala, tak jsem nevěděla, že ho vlastní upíří rodina. Když jsem to zjistila, tak už jsem byla líná se stěhovat dál. Normálně se totiž upíři lidem více stranní, ale jak to vypadá, tak u téhle rodinky to tak nebude. Najednou mě z mého přemýšlení vytrhla Alice.
„Po obědě tě vyzvednu před hotelem a půjdeme nakupovat, jo?“ Než jsem se stihla vzpamatovat, tak už šla s Jasperem dál a já jí nemohla odmlouvat.
Dorazila jsem do svého pokoje, plácla sebou na postel a snažila se znova usnout, přece jen jít nakupovat s upírkou bude makačka. Vypadá na pěkného shopaholika. Určitě se mi bude hodit, každá kapka energie, kterou momentálně naspořím. A s touto myšlenkou, se mi začaly zavírat oči.

Povídky od Eleanor Brandst 2. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronásledovaná - prolog + 1. kapitola: