Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronásledovaná - 3. kapitola 1. část

10.06.2010 (12:30) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4767×

3. kapitola - 1. část

Spala jsem spánkem beze snů, když vtom slyším svůj telefon. Kdo mi může volat v tuhle hodinu? Už to vyzvání pěkně dlouho. Dotyčný je neodbytný. Dobře, tak já se pro ten telefon natáhnu.

„Haló?!“ Do telefonu jsem téměř zavrčela.

„Ahoj, Bells,“ ozval se na druhé straně aparátu Denny.

„Ježiš, víš kolik je hodin, člověče?“ prskla jsem na něj do telefonu.

„Jo, jedenáct dopoledne,“ stroze mi odpověděl.

„Cože? Já jsem prospala téměř celé dopoledne? Alici za to, jak mě utahala, zaškrtím,“ brblala jsem do telefonu.

„Copak jsi s Alicí dělala, že tě utahala? A kdo Alice vůbec je? To už jsi mě za někoho vyměnila?“ Byl zvědavý, jak týden před výplatou. Já pitomec mu pověděla pravdu. Úplně jsem zapomněla, že hysterčí, když jdu nakupovat s někým jiným než s ním.

„Byly jsme na nákupech -“ Ani jsem nestihla doříct větu a začal na mě do telefonu štěkat.

„Hm, tak to jsem dopadl. Necháš mě tu. Nedovolíš, abych s tebou jel, a ještě si za mě najdeš náhradu,“ odseknul mi.

„Denny, to není pravda. Ona mě vytáhla skoro násilím. Denny, jsi a vždycky budeš ten nejlepší kamarád. Je mi líto, že si tohle myslíš. Je něco, čím bych tě mohla ujistit o tom, že jsi mezi kamarády stále číslo jedna a dlouho jím budeš?“ Snažila jsem si ho udobřit. Jenže jsem si neuvědomila, jak jsem si naběhla. Denny miluje nakupování. Kdybych měla porovnat, kdo je horší. Jestli Alice nebo Denny, tak bych asi hodně váhala. Možná by Denny vyhrál.

„Dobře, odpustím ti, když se mnou pojedeš na Světový týden módy v Paříži konající se za měsíc,“ řekl natěšeně. A mě nezbývalo nic jiného, než mu slíbit, že pojedu. To bude týden. Z toho se budu vzpamatovávat ještě dlouho.

„Dobře, ale budeš mě šetřit. Slib mi to!“ Aspoň trochu jsem se snažila zmírnit svoje mučení.

„Uvidíme,“ odpověděl mi. Musela jsem se smířit s tím, že tahle odpověď mi bude muset stačit. Nechci si ho znovu naštvat. Někdy je horší než ženská.

„Tak proč voláš?“ Snažila jsem se zjistit důvod jeho telefonátu.

„To ti jako nemůžu zavolat, když se mi stýská?“ Výmluvy. Vidím mu až do žaludku.

„Ty tak kecáš, tak to vyklop,“ naléhala jsem na něj.

„No dobře,“ povzdychnul si.

„Mluvil jsem s Andrewem. Mám tě pozdravovat,“ řekl takovým starostlivým hlasem. A kruci, co se děje? Někomu se něco stalo? Běžely mi v hlavě různé scénáře.

„Stalo se někomu něco?“ ptala jsem se Dennyho do telefonu.

„Nevím, jak ti to mám říct.“ Napínal mě.

„Tak to vyklop,“ zvědavě jsem na něj vyštěkla.

„Gabriel se vrátil k živení se lidskou krví,“ pověděl mi s neskrývaným strachem v hlase. Byla jsem z toho tak vyvedená z míry, že jsem byla schopná ze sebe vykoktat jen:

„Proč?“

„Prostě... Když si odešla, tak už neměl důvod se krotit. Nevím, co jsi mu řekla, když jsi odešla, ale to asi na tom bude mít taky zásluhu,“ řekl mi se zvědavostí v hlase. Vybavily se mi poslední chvíle strávené s Gabrielem.

Šla jsem se s ním rozloučit před odjezdem procházkou v lese. Nechtěl, abych odjela. Tenkrát mi ale pověděl něco, co jsem nečekala:

„Prosím, neodjížděj,“ prosil mě svým pohledem.

„Promiň, Gabrieli, ale já musím, je to pro dobro všech. Nebudete mít klid. A já taky ne, pokud neodjedu. Příště by se mu mohlo podařit mě zabít a vám ublížit. Já se stala jeho posedlostí. Vás nechá být, když odjedu. Je to správné řešení. Doteď se nám ho nepovedlo zničit a to, že od vás odjedu, ho přinutí mě hledat. Budu hodně cestovat, takže mě nenajde a vy budete mít klid.“ Bylo to pro dobro všech. Jamese jsme se snažili už dlouho zastavit, ale měli jsme smůlu. Vždycky se něco pokazilo. Znal naši rodinu moc dobře na to, abychom ho obelstili, ale to, že je opustím, určitě nečekal.

„Je tu ještě jedno řešení,“ podotkl Gabriel a upřeně se na mě zadíval. Já se tvářila nechápavě.

„Můžeme tě proměnit. A pak s tvou pomocí Jamese zničíme,“ prohodil jen tak mimochodem. Tohle řešení se mi opravdu nelíbilo. Věděla jsem, že kdyby mě proměnili, tak by moje schopnost obrátit schopnost dotyčného upíra posílila, díky čemu bych dokázala štít Jamese vypnout a kluci by ho pak mohli zabít.

Tuhle schopnost už mám od narození, ale na to, že něco takového mám, jsem přišla, až když jsem se setkala s Andrewem. Ten je totiž také talentovaný. Umí lidi zhypnotizovat a pod jeho vlivem pak udělají cokoliv. Na všechno jsme přišli jednoho dne. Bylo mi dvanáct. A tehdy jsem prostě odmítala Andrewa poslouchat. Místo toho, abych se učila na písemku na druhý den, jsem si chtěla hrát s Andrewem na playstationu. Samotnou mě to sice tolik nebavilo, ale když si nechtěl se mnou hrát, tak jsem si uměla vystačit i sama. Jenže Andrew se naštval a prostě se rozhodl, že ho budu poslouchat. Rozhodl se využít na mě jeho schopnost hypnotizování. Postavil se před televizi a natočil se směrem ke mně. Začal na mě upírat své oči. Koukala jsem na něj, co dělá a nechápala, proč na mě koukal. Vypadal, jako když mi něco přikazuje, ať udělám. Najednou jsem pocítila lehkou únavu, ale byla jsem rozhodnutá, že mi moje hraní nepřeruší. Zadívala jsem se na Andrewa a řekla mu:

„Mohl bys prosím ustoupit? Nic nevidím. A co kdybys to už konečně vzdal a šel si se mnou hrát? To učení počká, ne?“  Překvapivě bez odmlouvání si vedle mně sedl a vzal ovladač do rukou. Já na něj jen udiveně zírala. Bylo mi to divné, ale chtěla jsem zkusit jeho trpělivost. Otočila jsem se na něj a řekla mu:

„Víš, Andrew, včera jsem byla s holkami v cukrárně a utratila jsem tam celé své kapesné. Nemohl bys mi prosím dát nějaké peníze navíc?“ On se bez keců zvedl, přinesl si svoji peněženku z pokoje a podal mi dvacet dolarů. Tak to jsem nechápala. Nevím proč, ale měla jsem stále nutkání ho zkoušet.

„Nedal bys mi víc, abych si mohla koupit novou hru na playstation, prosím?“ udělala jsem na něj oči. V peněžence už měl jen sto dolarovku a podal mi ji taky. To jsem fakt nechápala, ale měla jsem z toho dobrou náladu, že jsem pro vtip řekla:

„A teď můžeš třeba udělat holubičku a zatančit mi Labutí jezero.“ To, co se stalo, jsem vůbec nechápala. Zvedl se, udělal holubičku a začal opravdu tancovat choreografii prince z Labutího jezera. První jsem seděla jen s otevřenou pusou, ale pak mi najednou docvaklo, co Andrew dělá. Začala jsem se nekontrolovatelně smát. To jsem ale neměla dělat. Přestala jsem se soustředit na to, že něco po Andrewovi chci a on se z transu probudil. Nezklamal mě. Jeho výraz stál za to. Probudil se zrovna, když chtěl udělat dvojitou otočku a s koštětem zatančit Paso Doble. Naprosto nechápavě koukal na koště v náruči a s otevřenou pusou se otočil na mě, kde zpozoroval, že já se lámu smíchy na gauči. Zvládl pouze vykoktat:

„C-co se stalo?“ Nechápavě na mě koukal a pak se zatvářil dost vyděšeně. To mě donutilo, abych se přestala smát a řekla mu, co se stalo. Celou událost jsem mu vylíčila s dodatkem, že nevím, co to mělo znamenat. On ale vypadal dost překvapeně a vypadal, že něco ví. Tak jsem se rozhodla to z něj dostat.

„Ty víš, co to bylo?“ zeptala jsem se ho. Koukl se na mě a vypadal, že trochu váhá.

„Tak to vyklop!“ zavrčela jsem na něj. A on začal.

„Víš, broskvičko, (takhle mě oslovoval, když se bál, že špatně zareaguju, nebo když se stalo něco špatného), já jsem tak trochu talentovaný.“ Nechápavě jsem na něj koukala, tak pokračoval dál.

„Mám schopnost zhypnotizovat lidi tak, aby udělali, co jim řeknu.“ Koukala jsem na něj asi jako totální pitomec, ale pokračoval.

„Víš, když si se nechtěla učit a poslouchat mě, tak jsem poprvé chtěl na tebe použít svou schopnost, ale ty musíš mít nějakou schopnost asi taky. Protože si tu mojí schopnost obrátila proti mně,“ vrtěl nechápavě hlavou. Místo abych byla vyděšená, že něco takového je možné, mě popadla vlna radosti, že nejsem úplně obyčejná, jak jsem si myslela.

„Hustý,“ vydechla jsem. Andrew na mě nechápavě koukal, ale pochopil, že jsem to vzala dobře. Po této události jsem si připadal hrozně utahaná, tak jsem usoudila, že používání této schopnosti mě asi nějak vyčerpává. Od té doby na mě Andrew svou schopnost nikdy nepoužil. Aspoň do té doby, než přišel Gabriel s nápadem, že bych měla svoji schopnost cvičit.

Teď se ale vrátíme k tomu, jak jsem se loučila s Gabrielem. Nabídl mi tenkrát, že ze mě udělá upírku. Nevím proč, prostě jsem nechtěla. Necítila jsem, že by na světě byl někdo, s kým bych svoji věčnost strávila. Proto jsem odpověděla Gabrielovi toto:

„Promiň, netoužím po věčnosti, aspoň ne teď. Proto musím odjet,“ hodila jsem po něm odhodlaným výrazem. On se zamračil a pověděl.

„A nezastavím tě ani já? Já, který tě miluji od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil?“

2. kapitola 3. kapitola 2. část

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronásledovaná - 3. kapitola 1. část: