Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměna - vstupenka do ráje! 12

13.08.2009 (17:00) • EGO • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1469×

12. Kapitola - Vstupenka do ráje

Bella:

Vyřítila jsem se z pokoje a běžela úzkou chodbou k východu, kde stál ten nepříjemný chlap. V běhu jsem si sundala čepici a začala si rozepínat plášť.

„Kde je doktor Carlisle Cullen?“ plášť už jsem držela v ruce a hystericky křičela na nemocničního zřízence.

„Kancelář E6, druhé patro, napravo od schodiště.“ Vysypal ze sebe. „Ehm, slečno uklidněte se, děje se snad něco?“ Tak to byla hloupá otázka. Samozřejmě že děje! Můj Charlie umírá a já mám jen jedinou možnost jak ho zachránit a dostat ho k mamince. Vždyť by se jí v nebi nedočkal..

Ani jsem nezaklepala na dveře, stlačila jsem kliku a vstoupila do kanceláře. Doktor právě s někým hovořil a vůbec nevypadal dobře.

„Ať zůstane doma! Zkusím udělat co bude v mých silách, ale bojím se, že to nepřežije..už..“ vzhlédl ke mně, sluchátko stále u ucha, „Slečno Swanová, potřebovala jste něco?“ Jeho odměřený tón mě zarazil. Dokázala jsem jen kývnout.

„Zavolám za chvíli. Hlavně jí nikam nepouštějte!“ rozloučil se s člověkem na druhé straně hovoru, zavěsil a tázavě, se zvednutým obočím se na mě podíval. „Tak povídejte,“ pobídl mě a odsunul u sebe židli. Opatrně jsem si sedla a začala pomalu mluvit.

„Pane Cullene, vím kdo jste, vím že můj tatínek umírá a taky vím že jen vy ho můžete zachránit. Před čtyřmi dny jsem potkala krásného tvora se stejně zlatýma očima, jako máte vy. Pravděpodobně mě chtěl zabít, ale zastavila ho moje matka, která před dvěma lety zemřela. Když jsem se na ní zaměřila, zjistila jsem, že má taky duhovky zbarvené dozlatova. Celé dva roky jsem byla při tom, že se pomstím za smrt své matky, ale ten který jí před těmi dvěma lety odnesl, ten muž, který mě chtěl zabít, jí vlastně svým způsobem zachránil. Prosím, zachraňte mého otce.“ Po té větě jsem se odmlčela. Pořád mi v hlavě lítaly myšlenky, proč mě ještě nezabil. Musel si teď určitě myslet, že jsem pro ně nebezpečná, že bych mohla všechno vyzradit. Nemohli si dovolit vyjít mezi lidi tací, jací byli. Vydedukovala jsem jen jedno, upíři se zlatýma očima nejsou až moc nebezpeční. Doktor na mě stále upíral pohled a bylo vidět, že přemýšlí. Po pár minutách ticha promluvil:

„Před dvěma lety jsem pomohl jednomu mladíkovi, který přinesl polomrtvou ženu. Právě se z ní stával upír a on, celý vystrašený, nevěděl jak jí pomoci. Ujal jsem se této ženy a vychovával jí jako každého člena své rodiny. Mladík, můj adoptivní syn se chtěl změnit a nemohl zůstat zde, ve Forks, tak odcestoval pryč. Jenže láska k jedné dívce mu nedala spát a tak se vrátil. Ta žena, kterou zachránil, dali jsme jí jméno Sophie se o něj od té doby starala a on jí na oplátku učil sebeovládání a chování mezi lidmi. Pak přišel ten osudný večer před čtyřmi dny. Byla to náhoda, že jste se tam zrovna vy dva potkali a ten mladík ztratil všechnu sebekontrolu. Kdyby nezasáhla Sophie, mohla si být už dávno mrtvá, nebo si mohla být to, co mi – netvorové s tvářemi anděla.“ Nadechl se a pokračoval. „Jedna dívka z mé rodiny má tu možnost vidět do budoucnosti, opět měla vizi, že naše Sophie promění nějakého muže. Teď už vím kdo jím má být. Budu dělat maximum pro to, aby tvůj otec žil, alespoň jako ten prokletý tvor, protože i pro samotnou Sophii to bude výhra. Sama se teď doma trápí a ví, že její manžel může zemřít, nebo naopak přežít. Ty musíš být hlavně silná a věřit nám. Nesmíš nás vyhledat do té doby, než si tě vyhledáme sami. Musíš být trpělivá.“ Při posledním slově mi položil ruku na rameno, lehce ho pohladil a tím mě i trošku uklidnil. Nezmohla jsem se skoro na nic jen na tiché: „Děkuji.“ Opět mi nabídl svojí náruč a já mu do ní znovu vklouzla se slzami v očích.

Carlisle:

Bella byla velmi příjemná, sympatická a silná dívka. Když jsem jí poprvé uviděl u té nehody, ani na chvíli jsem nepochyboval o Edwardově vkusu. Na člověka byla velmi krásná, pro nás upíry, velmi přitažlivá, jak vyzáží tak i vůní její krve. Pro člověka však byla obyčejná. Byla velmi vystresovaná po té autonehodě, ale dokázala i odejít. Nepozorovaně jsem běžel po jejím pachu, abych věděl jestli dorazila v pořádku. Když jsem uslyšel spokojené oddechování z obývacího pokoje, s dobrými pocity jsem se vrátil z pět k sanitce. Nikdo si mě nevšiml, přece jen jsem byl pryč asi půl minuty, možná ani to ne.

Věděl jsem že druhý den určitě dojde do nemocnice a bude chtít Charlieho vidět. Byl na tom opravdu špatně. V jednu chvíli se probral a volal Sophiino pravé jméno, v tu chvíli mě napadla spásná myšlenka.. Odešel jsem zavolat domů, ale nikdo mi to nezvedal a na obvolání všech členů rodiny jsem neměl čas. Vrátil jsem se k Charliemu do pokoje 106 a neslyšně vstoupil dovnitř, kde už stála Bella a koukala na postavu ležící na velké nemocniční posteli, která se vůbec nepodobala jejímu otci. Musel jsem jí vše říci a otazníky v jejích očích mě k tomu podporovali!

„Je mi to líto, Bello.“ Ta slova se mi vyslovovala velmi špatně, protože jsem viděl jak jí to ubližuje. Musel jsem však pokračovat, byla to moje povinnost.

„Charlie má vážně poškozený mozek a míchu. Dva z bederních obratlů to nevydrželi. Jeden praskl úplně, druhý jen z části. Mícha je mezi nimi navíc skřípnutá. Operace nepomůže.“ Ach. To byla poslední tečka za vším. Sám sem měl co dělat, abych vypadal silně a mohl jí tak pomoci. Jediné co jsem pro ní v tu chvíli mohl udělat bylo jí obejmout. Ona toho využila, padla mi do náruče a plakala a plakala. PO nějaké chvíli se odtáhla a zeptala se, jestli s ním může ještě mluvit. Samozřejmě že tady byla ta možnost, tak proč jí to nenabídnout, bude to asi naposledy co spolu budou hovořit.

Dal jsem Charliemu trošku léku na probrání, ještě jednou se podíval na Bellu a naznačil jí, že budu venku. Běžel jsem do své kanceláře a ihned volal tentokrát Edwardovi.

„Děje se něco, Carlisle?“ ozval se ve sluchátku zmatený Edward.

„Ano! Máme v nemocnici zraněného Charlieho. Vypadá to hodně špatně..“

„Carlisle,“ přerušil mě, „Alice měla další vizi..“ tušil jsem co přijde, „viděla jak Sophie mění svého manžela.“

„Ano,“ řekl sem překvapenému Edwardovi do sluchátka. „Udělám vše co budem moci. Sophie ho přemění, ale ne tady..u nás doma. Musíme vymyslet jak ho převezeme k nám, aniž by nám zemřel při cestě. Synu, začni přemýšlet. Hlavně dávej pozor na Sophii.“

Uslyšel jsem cvaknutí kliky ale pokračoval jsem: „Ať zůstane doma! Zkusím udělat co bude v mých silách, ale bojím se, že to nepřežije..už..“ ou. Teď jsem nemohl prozradit více. Překvapilo mě, že tak najednou přišla.

„Slečno Swanová, potřebovala jste něco?“ zdvořile jsem se zeptal, i když v mém hlase muselo být cítit napětí. Ona jen přikývla, a tak jsem usoudil, že rozhovor s Edwardem zatím skončím.

„Zavolám za chvíli. Hlavně jí nikam nepouštějte!“ zaklapl jsem telefon a už se plně věnoval jí. . „Tak povídejte,“ pobídl jsem jí a přisunul jí židli.

Začala docela zhurta, ale na rovinu a to se mi líbilo. Věděla kdo jsme a mě nezbývalo nic jiného než jí situaci objasnit ještě lépe. Řekl jsem jí ve stručnosti příběh Edwarda a Sophie, na konci jí jen požádal, aby byla opatrná a nevyhledávala nás. Však mi se jí ozveme. Teď bude těžké jen pro nás, vše udržet v tajnosti, natož jí něco říkat. A kdo ví, jaký bude Charlie novorozený.

Vyprovodil jsem Bellu až před vchodové dveře budovy, poprosil jsem jí o souhlas s Charlieho úmrtím a ihned směřoval do jeho pokoje. Akorát byl čas oběda. V rychlosti jsem zavolal Edwardovi, ať připraví vše potřebné pro přeměnu, že jsem tam během několika minut. Vešel jsem do pokoje, Charlie stále ve stejné poloze, na ústech už měl zase dýchací masku a monitor, který kontroloval tlukot srdce vydával monotónní zvuk. Poslal jsem sestru na oběd, řekl jí co chci udělat a sám začal připravovat vše potřebné. Odebral jsem z lůžka vše nepotřebné a nakonec odpojil Charlieho z přístrojů. Jeho srdce sice dál tlouklo, ale velmi, velmi slabě. Okamžitě jsem ho odvezl dolů do márnice, vyměnil jsem visačku jednoho mrtvého za jeho, stejně v tak krátkou chvíli se po něm nikdo shánět nebude. Byl jsem jeden z těch nejlepších doktorů, takže mi všichni plně důvěřovali. Všichni zrovna trávili svůj čas na obědě a tak jsem se mohl co nejrychleji přesunou i s tělem do garáže. Položil jsem Charlieho na zadní sedačky, přikryl ho dekami a vyrazil. Začínal jsem se o něj bát, protože jeho srdce pomalu vynechávalo a tlouklo tišeji a tišeji. Cesta domů mi trvala celkem čtyři minuty, tři minuty, jsem musel jet podle pravidel, ale když jsem odbočil na lesní cestu, nikdo mě už nemohl zastavit. Před domem už čekala celá rodina se Sophií v čele. Když uviděla bezvládné tělo Charlieho, rozvzlykala se.

„Teď ne, Sophie. Musíš ho zachránit!“ Nařídil jsem jí a odnesl Charlieho tělo nahoru do místnosti určené jen pro takovéhle účely. Sophie běžela za mnou, už nezbývalo moc času. Srdce přestávalo bít.

„Edwarde, musíš nám pomoct.“ Zavolal jsem svého syna. „Potřebuji abys mu stačoval hrudník, aby srdce nepřestalo pumpovat.“ Začal jsem rozdávat rady. „Ty Sophie ho kousneš na všech končetinách, ale především začneš na krku. TEĎ!“ zavelel jsem. Chviličku zaváhala, ale pak se pustila do díla. Byla něžná a opatrná. Vždy, když se měla zakousnout do jeho kůže, vyrašili jí vrásky na čele, lehce se zamračila a v očích měla smutek. Edward stále stlačoval Charlieho hrudník, aby se jed dostal do celého těla. Když byla Sophie u dolní končetiny, Charlie sebou ošklivě trhl. Dobré znamení, že jed už se dostává dost do těla.

„Už jen poslední noha a je po všem Sophie!“ pobízel jsem jí a hladil jí po rameni. Všiml jsem si Edwarda, že také pozoruje s utrpením Sophii. Podívali jsme se jeden na druhého a oba věděli, že to byla na nejlepší věc, kterou jsme mohli udělat. I když před námi bude ještě velká práce.

Sophie se odtrhla od končetiny, darovala Charliemu jediný pohled a pomalu se sesunula k zemi s hlubokými vzlyky. Koukl jsem znova na Edwarda a naznačil mu ať přestane. Charlieho tělo se začalo zmítat v křečích.

Sedl jsem si k Sophii, pohladil jí po tváři a donutil jí se na mě podívat. „Přeměna začala,“ řekl jsem, „zachránila si ho!“ Schoulila se mi do náruče a stále a stále vzlykala. Po chvíli se sebrala a sedla si k Charliemu k posteli.

Celé tři dny nevyšla z pokoje a my jsme za ní ani nepřišli. Nechali jsme je osamotě. Blížili se poslední hodiny Charlieho utrpení. Všichni se modlili aby vše dobře dopadlo..bohužel jsme nečekali, že začátky budou tak těžké…

Autor: EGO (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměna - vstupenka do ráje! 12: