Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti bonus: Zapomenutá noc

03.01.2016 (07:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1934×

Prokletí ztráty paměti – Bonus: Zapomenutá noc

Austin

Po příjezdu do města Deardborn ve státě Michigan jsem odhodil svůj batoh do rohu místnosti a usedl do křesla.

Byl jsem vyčerpaný z tolika kilometrů za volantem, ale i přesto že se mi oči klížily, nedokázal jsem usnout. Stále jsem měl před očima jen ji. Roztomilou brunetku, vlastně teď už blondýnku, Isabellu Swanovou.

Překrásnou Bellu, jak ji s oblibou tituloval můj bratranec Mike. Vedli jsme spolu o ní sáhodlouhé rozhovory po telefonu a stejně tak i o jiných holkách z jeho školy, ale o Belle, dceři místního náčelníka policie, básnil vždy nejvíce.

Skutečnost však byla mnohem lepší než má dosavadní představa o ní…

Byla milá a opravdu překrásná. Její čokoládové oči skýtaly tolik tajemství, a přestože se zdálo, že se v nich odráží celý svět, nebylo tomu tak. Byly tak hluboké, že se nedalo dohlédnout na dno a to jsem se o to vážně snažil.

Chtěl jsem vědět, jaká je, protože mě doopravdy zaujala. Bylo pro mě hrozné vidět ji po tom, co se dozvěděla o všech těch lžích, které ji obklopovaly ze všech stran. Nechápu, jak jí to mohli udělat. Ten kluk byl stoprocentně idiot, když ji opustil, a ta její nehoda? Nedovedu si představit, co musí prožívat každičký den, ať už doma nebo ve škole.

Je obklopena samými lháři a pokrytci a přitom si na nic nevzpomíná. Byla tak nevinná a zranitelná, když vyšla z chaty a neměla daleko k slzám. Přesto jsem ji obdivoval, že si přede mnou dokázala zachovat tvář.

Vytáhl jsem tu láhev a společně jsme se usadili na lavičku. Půjčil jsem jí svůj kabát a mezitím co jsme pomalu popíjeli, jsme si společně povídali.

„Já nevím, ale my dva zkrátka nemáme vůbec nic společného,“ stěžovala si na toho svého přítele Edwarda Cullena.

„Až tak zlé to je?“ optal jsem se nevěřícně a napil se.

„Většinu času jen přemýšlím, o čem se to spolu vlastně normálně bavíme. Nevzpomínám si na nic, ale už jen ta představa, jak jsme spolu a jak se mě dotýká, mě přivádí k šílenství, protože je mi z té představy špatně. Jako by všechno ve mně křičelo, že ho mám poslat k šípku! Možná je to tím, že se se mnou rozešel, ale mám pocit, že je za tím něco víc.“

„Prosím tě a jak je to vůbec možné?“

„To nevím, ale když jsem s ním, nemůžu tu myšlenku, že je s ním něco špatně, dostat z hlavy. Šílím z toho,“ rozčilovala se a vytrhla mi láhev prakticky od úst, aby se sama mohla napít. 

„Na tohle téma nejsem ten pravý, Bello,“ řekl jsem, protože jsem už neměl náladu řešit jejího kluka, který je podle všeho naprostý debil.

„Já vím, promiň, jenže já nemám komu jinému to říct, a jo, vím, jak moc uboze to zní,“ odsoudila se za to.

„Evidentně jsi ztratila paměť, ne charakter,“ zasmál jsem se.

„To pochybuju, protože občas skoro doufám, že má sestra zůstane v komatu.“

„To nechápu,“ přiznal jsem.

„Život je na prd. Bolí, takže si říkám, že je jí takhle možná líp.“

„I špatný život je lepší než vůbec žádný život. To si pamatuj.“

„Budu,“ přislíbila mi. „Ovšem jen do doby, kdy se zase o něco praštím do hlavy.“

„I potom,“ namítl jsem.

„Fajn,“ přistoupila na mou hru pobaveně a pak se mi zpříma zahleděla do očí.

Téměř jsem se díky ní začal červenat…

„Víš co, Austine? Líbí se mi tvoje oči,“ prohlásila rezolutně a přitom si pleskla dlaněmi o stehna. 

„Cože?“ zasmál jsem se. „Mám přeci úplně normální oči.“

„No právě. Normální. A to se mi právě líbí. Žádná nadpřirozeně ujetá zlatá barva v nich není,“ objasnila mi.

„Ty znáš někoho, kdo má zlaté oči?“ nechápal jsem.

„Jo. Jednoho bych ještě dokázala pochopit, ale sedm? Ani náhodou!“ Pořádně se napila a vzápětí pokračovala. „Myslím, že pan doktor Cullen dělá na svých dětech nějaké dosti nejapné experimenty.“

„Máš nějaké teorie?“ Dalo mi docela velkou práci se nerozesmát, protože působila tak strašně roztomile.

„Buď to plastika, nebo účelná mutace DNA, i když teda fakt nevím, proč by někdo stál o to mít zlaté oči,“ odfrkla si.

„Mutace?“ podivil jsem se.

„Jo, jako v X-manech, víš?“

„Ztratila jsi paměť, nepoznáváš ani vlastní rodiče, ale víš kdo jsou X-mani?“ dělal jsem si v tom jasno. „Ty seš teda pořádný číslo.“ 

„Mluvil bys jinak, kdybys je znal,“ nenechala si vymluvit.

„Náhodou, už jsem o nich od Mikea taky ledacos slyšel, a když tě tu teď tak poslouchám, začínám věřit, že ani moc nepřeháněl.“

„Nejsou normální. Prostě nejsou,“ trvala si stále na svém.

Obočí měla stažené soustředěním, oči upírala do dáli, mezi zuby si žmoulala spodní ret a ještě u toho zvládala špulit ústa.

Myslím, že tohle jí skutečně jen tak někdo nevymluví. Na to je až příliš umanutá a odhodlaná… 

I tak jsem ale raději změnil téma. 

Ten večer mluvila i o spoustě jiných věcí. V podstatě si mi vylívala srdce, ale nevadilo mi to. Vlastně jsem byl hrdý na to, že alespoň na tu malou chvilku můžu být já ten, co ji utěšuje a suší kapesníčky její uplakané tváře.

Nebrečela dlouho, ale i těch pár slz na mně zanechalo stopy. Každý by byl psychicky nestabilní a ona by také každou chvíli mohla vybouchnout, ale držela se. Byla statečná.

I když uvnitř údajně předvedla menší výstup, nebylo to nic proti tomu, co by mohlo přijít. Jak říkám, byla prostě statečná a já ji za to obdivoval.

Ten večer na mě mluvila a mluvila, a když pak byla už hodně opilá, nejspíš si ani neuvědomovala, že se zmínila o něčem, co by si ani vlastně neměla pamatovat. Nejspíš si ani neuvědomila, že si něco vybavila, protože to potom bez zájmu přešla, ale já si to pamatoval.

Chtěl jsem jí to říct, ale nemohl jsem. Byl jsem taky namol a nemyslelo mi to tak jako teď. Navíc bylo naše společné ráno poněkud bouřlivé. Utrpěl jsem hned několik bolestivých kopanců, ale to nevadilo. Byla rozrušená, protože měla okno a vůbec si náš společně strávený večer nepamatovala. Ani já jsem neměl moc jasno v tom, jak jsme se dostali do toho auta, nebo kdy přesně začal ten moment, kdy jsme se začali líbat, ale vzpomínám si, že to stálo za to.

Pro ni to byl nejspíš jen opilecký zkrat, ale já bych si s ní dovedl představit i něco víc…

Mike o ní vždy smýšlel naprosto špatně. Ve skutečnosti ji totiž vůbec neznal a to je škoda. Jeho škoda, abych to upřesnil. Ale pro něj se stejně nejvíc hodila Jessica, i když nakonec skončila s hlavou v záchodě.

To Bella takové problémy neměla. Po počátečních rozpacích to do sebe klopila jak zkušený alkoholik. Ne, to je trochu přehnaný výraz, navíc jsem to přes její krásnou tvář příliš nevnímal.

Konečně se mi zavřely oči a já usnul. Před očima jsem však měl stále její tvář…

O týden později

Seděl jsem v baru, popíjel whisky a zíral na svůj mobilní telefon. Ani nevím proč, ale pořád jsem tak nějak doufal, že mi Bella zavolá, i když toho ve svém životě měla už tak velký nepořádek, rozhodně nepotřebovala, abych se jí do něj připletl ještě já, ale doufal jsem v to, když jsem na ruku psal své číslo.

V myšlenkách jsem opět zabloudil k Isabelle Swanové. Pamatoval jsem si to stejně jasně, jako by se to stalo včera a ne před víc jak týdnem.

Vzpomínal jsem na její hebká ústa přitisknutá k těm mým a i na to, jak k tomu vlastně poprvé došlo.

Je zvláštní, že teprve nyní vidím tu noc úplně jasně…

Vím totiž, že to začalo tím, jak se rozhodla, že chce neprodleně odjet do Forks a nafackovat tomu svému Edwardovi. Když jsem ji za pas odtahoval od auta, přetočila se ke mně čelem a začala mě líbat. Pak se mi ale opět vysmekla a pokusila se dostat za volant.

„Ne, nech mě!“ zaprotestovala a snažila se mi vysmeknout.

„Nemůžeš přeci jet do Forks,“ hádal jsem se s ní. „Jsi úplně kantáre a vsadím se, že ani nemáš řidičák, natož aby sis pamatovala, jak se takové auto ovládá.“

„Ale já tam musím jet! Chci se mu podívat do očí a říct mu hezky od plic, co si o něm myslím!“

„Bello, nedělej to!“ okřikl jsem ji.

„Neříkej mi tak,“ rozčilovala se.

„Proč ne? Vždyť se tak jmenuješ?“ nechápal jsem.

„No jo, vlastně,“ zarazila se, jako by ani sama nevěděla, proč jí to oslovení tak vadí.

„Asi máš v hlavě vážně pěknej binec,“ konstatoval jsem a starostlivě pohlédl do její tváře.

„To si ani nedovedeš představit,“ zašeptala a políbila mě.

Nejprve jenom tak zkusmo, ale pak se jí to zřejmě zalíbilo a náš polibek se prohloubil. Začal nabírat na intenzitě.

„Tak dost!“ okřikl jsem se.

Ta holka mi evidentně nikdy nezavolá nazpátek. Má svůj život a já zase svůj. Je to sice škoda, ale život jde dál a já musím jít taky.

Této povídky existovalo celkem dost verzí. Zpočátku jsem ani já netušila, zda to bude Aby nebo Bella. Možná také díky tomu jste v tom měli takový nepořádek, ale pak už jsem vás ovšem mátla schválně.

Každopádně teď už je to myslím všem jasné a proto mohu uveřejnit tento bonus a jelikož tato noc zůstala naší hlavní hrdince navždy skryta, rozhodla jsem se ji napsat z pohledu Austina, který měl v
jedné z oněch verzí mnohem zásadnější roli než v té konečné…

Doufám, že i po takové době, kdy je povídka ukončená, nebudete jako já a vzpomenete si na ni…

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti bonus: Zapomenutá noc: