Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 23. kapitola

21.07.2014 (18:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2344×

23. kapitola

To, že jsem si nechala klíče od tátova domu, bylo velmi přezíravé, poněvadž nebyl doma. Už zase. Otázkou je, zda je na rybách, v rezervaci či v práci a zase honí medvědy po lesích…

Hned jak jsem vešla, bylo jasné, že tu byl Charlie sám už nějakou tu dobu.

„Tady je bordel jak v tanku…“

Všude bylo poházené oblečení, špinavé nádobí a docela to tu začínalo i smrdět…

„Tak takhle teda ne, tati.“ Dala jsem si ruce v bok a nevěřícně zakroutila hlavou. Pak jsem si odložila kufr a dala se do úklidu.

Posbírala jsem všechny povalující se svršky a naházela je do pračky. Umyla jsem koupelnu i nádobí, a jelikož bylo venku opravdu krásně a svítilo sluníčko, pootevírala jsem všechna okna, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch.

Trvalo mi to přibližně dvě a půl hodinky, ale dům byl jako ze škatulky.

„Tak,“ spokojeně jsem si povzdechla, ale ještě jsem neskončila. Teď jsem totiž na řadě já.

Z posledních sil jsem odtáhla svoje věci do pokoje a začala si vybalovat. Použité šlo rovnou do koše na prádlo a vyprané do skříně.

Zrovna jsem si do ní chtěla odložit několik triček, které jsem u mámy neunosila, když jsem si všimla fotoalba na nočním stolku.

Kde se tu vzalo? Vím jistě, že jsem na něj už velmi dlouho nesahala a že jsem ho vracela do šuplíku u psacího stolu. Že by mi tam táta přidal nějaké fotky?

Zalistovala jsem albem, ale zůstalo beze změny. Jen společná fotka mě a Edwarda se uvolnila z fotorůžků. Uchopila jsem ji mezi prsty a chtěla ji opět vrátit na místo, ale sotva jsem uviděla Edwardovu tvář, nemohla jsem si pomoct. Odložila jsem album zpátky na stolek a začala fotku trhat na kusy.

„Bello, ty jsi doma?“

Leknutím jsem nadskočila, jelikož se táta objevil přímo za mými zády.

„Vylekal jsi mě,“ obvinila jsem ho a sledovala, jak se rozcupované kousky fotografie snášejí k zemi.

Sakra! Teď budu muset ještě navíc zametat…

„Nechtěl jsem, ale to ty mě taky. Proč jsi mi neřekla, že se vracíš? Přijel bych pro tebe na letiště…“

„To je dobrý, tati,“ odmávla jsem to a sehnula se pro to, co zbylo z fotky.

„Jsem moc rád, že jsi zpátky,“ řekl.

„Jo. Evidentně to tu už potřebovalo ženskou ruku,“ dobírala jsem si ho.

„No, chtěl jsem to nechat až nějak na víkend,“ vymlouval se.

„To je v pohodě,“ zamumlala jsem pobaveně.

„Dáme si spolu něco k jídlu?“ navrhnul.

„Jo, mám celkem hlad,“ přikývla jsem.

„A co se jít najíst někam ven a oslavit tak tvůj návrat?“ zeptal se.

Ne!

„Co si jen objednat pizzu a shlédnout ten dnešní zápas?“

„Odkdy máš přehled, kdy se konají zápasy?“ divil se.

„Od té doby, co si to píšeš na ledničku,“ vysvětlila jsem mu.

„Ehm. Aha,“ zarděl se.

„Tak co? Objednáme si tu pizzu?“ změnila jsem téma.

„Udělám to,“ nabídl se. „Ale vážně nechceš dělat něco jiného?“

„Ne,“ řekla jsem jen a on už se otáčel k odchodu. Tohle ale přece nebylo to jediné, co jsem mu toužila říci…

„Tati, počkej. Já, chci se ti omluvit. To, co se stalo… To, co jsem ti řekla… Já vím, žes to myslel dobře, ale nebyla jsem připravená…“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Bells,“ řekl a vydal se dolů do kuchyně.

***

Poté, co nám dovezli pizzu, jsem si k Charliemu zalezla na pohovku a schovala se pod huňatou deku, aby mi nebyla taková kosa.

Ukusovala jsem ze svého kousku sýrové pizzy a jedním okem sledovala zápas. Když byla reklama, odložila jsem vyjedený okraj pizzy a přisunula se blíž k Charliemu.

„Ty, tati, chtěla bych ti něco říct…“ začala jsem.

„Jen mluv, holčičko,“ pobídl mě.

Skousla jsem si spodní ret, protože jsem najednou nevěděla, jak to správně vyjádřit. Ale co, řeknu mu to hlavní a ono to nějak dopadne…

„Omlouvám se,“ pípla jsem.

Překvapeně se ke mně otočil a povytáhl obočí.

„Za co se zase omlouváš?“ nechápal.

„Za hodně věcí, ale především za to, jak jsem se chovala, když jsem se dozvěděla to o Edwardovi. A za ten svůj odjezd.“

„Aha. Podívej, Bello. Já to svým způsobem opravdu chápu, ale musíš vědět, že jediné, co chci, je, abys byla šťastná, chápeš?“

„Chápu.“ Pokývala jsem hlavou.

„A jsi šťastná?“ zeptal se vážným hlasem.

Nad odpovědí jsem zaváhala. Ty ubrečené týdny už jsem asi měla definitivně za sebou, ale pořád jako by mi v mém životě něco chybělo. Něco, bez čeho jsem prostě nemohla být dostatečně šťastná. Jenže co, nebo kdo to byl, to jsem zatím nevěděla. A proto jsem se rozhodla neříct mu úplně celou pravdu...

„Šťastná? Teď. Tady s tebou. No, řekla bych, že ano. Já jsem šťastná. Ne každý den a někdy ani ne celý den, ale jsou momenty, kdy se cítím… No, prostě jsem to se svým životem ještě tak úplně nevzdala,“ uzavřela jsem to.

„To rád slyším.“

„Jo, já taky,“ zamumlala jsem a odvrátila od něj zrak. „Hele, už to začalo,“ upozornila jsem ho, protože až do teď tomu ani jeden z nás nevěnoval pozornost.

„No jo,“ řekl Charlie a ukotvil svoje oči k televizní obrazovce.

Udělala jsem totéž, ačkoliv mě to vůbec nezajímalo. Prostě jsem jen chtěla strávit nějaký ten čas se svým tátou…

***

Ráno jsem se probudila celkem odpočatá a plná energie. Což bylo podivné, protože jsem šla spát dost pozdě.

V rychlosti jsem se osprchovala, oblékla si něco na sebe a šla se podívat, co dole vyvádí Charlie.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a vrhla letmý pohled z okna. Slunce stále ještě krásně svítilo. Velmi vzácné počasí na zdejší poměry.

„Trápí tě něco?“ zeptal se a vzhlédl od novin.

„Pořád to samé. Vygumovaná hlava a tak,“ zavtipkovala jsem.

„Hm, ale nezapomeň, že v úterý odjíždím na ryby. Budu pryč asi týden. Zvládneš to tu sama? Jestli chceš, můžeš být u Blackových. Určitě by tě zase rádi viděli.“

„Ehm. Promyslím si to,“ slíbila jsem.

„Dneska je sobota, máš nějaké plány?“ zajímal se.

„No, asi se půjdu učit před dům. Je hezky. Proč se ptáš?“

„Musím si zajet do Port Angeles pro pár věcí. Nechceš se přidat?“ navrhnul mi.

„Ani ne, ale mohl bys mě hodit do rezervace, abych se s nimi nějak domluvila, když už potřebuji ten dozor,“ ušklíbla jsem se.

„Neříkám, že ho potřebuješ,“ hájil se. „Ale byl bych klidnější, kdybys tu nezůstala sama.“

„Hm. To celkem chápu, ale jak se dostanu do školy?“

„No jo. To jsem nedomyslel,“ zamyslel se a po chvíli to vyřešil. „Jacob tě určitě odveze, když se s ním domluvíš.“

„Dobře, domluvím se s ním. Kdy odjíždíme?“

„Třeba hned,“ navrhl a odložil noviny.

„Tak jo. Všechno je lepší než učení,“ zavtipkovala jsem.

***

Táta sice říkal, že vyjedeme hned, ale než jsme se vypravili, byly už dvě hodiny.

„Tak si to tu užij a večer si tě vyzvednu,“ prohodil, zatímco jsem vystupovala z auta.

„Myslím, že bychom si s Jacobem měli nacvičit cestu do školy, jestli teda bude souhlasit, tak asi nemusíš.“

„Jak si přeješ. Hlavně si to nezapomeň domluvit.“

„Neboj, nezapomenu,“ ujistila jsem ho a přibouchla dveře, aby se mohl rozjet.

Ještě jsem mu krátce zamávala, a když mi zmizel z dohledu, vydala jsem se k Jacobově domku. Doufala jsem, že bude doma, ale nedomlouvali jsme se. Takže je klidně možné, že doma nebude…

„Bello, co tady děláš?“ zeptal se Jacob překvapeně, když otevřel dveře svého domu.

„Vždyť jsi mě pozval. Teda říkal jsi něco v tom smyslu, ať se kdykoliv zastavím,“ řekla jsem zmateně.

„Jo, ale to bylo předtím, než...“

„Než sis ostříhal vlasy, vyrostl o dalších deset centimetrů a to všechno prakticky přes noc?“ hádala jsem a vyjeveně na něj zírala.

„Co?“

„Byla jsem pryč jenom pár týdnů a ne všechno svedeš na vývin. Mimochodem, to je tetování?“ zeptala jsem se a ukázala na jeho paži, kterou tílko nezakrývalo.

Co se to s ním proboha stalo?

„No, ty máš co říkat. Víš, že vypadáš jak Barbína, že jo?“

To narážel na mé blond vlasy? To je teda podpásovka…

„Barbíny jsou přece krásné,“ namítala jsem.

„Jo, a taky umělé,“ ušklíbl se.

„Ale já jsem z masa a kostí,“ zaškaredila jsem se.

„Dobře. To vypadá na remízu. Takže, co toho nechat?“

„Jsem pro,“ souhlasila jsem. „Ale jestli mě tu nechceš, stačí říct.“

„Chci, ale nečekal jsem, že opravdu znovu přijdeš.“

„Zřejmě k Edwardovi nejsem přirostlá tak, jak si všichni myslí…“ řekla jsem spíš pro sebe, protože to byl jen on, komu se nelíbilo, že se vídám s Jacobem a jezdím do La Push.

„O čem to mluvíš?“ zajímal se.

„Ale o ničem.“ Pokusila jsem se o úsměv. „Tak, kde máš zbytek bandy?“ zeptala jsem se, protože mi o svých kamarádech pořád vyprávěl, ale ještě jsem neměla tu čest.

„Jsou na útesech.“

„Tak co tady ještě děláme?“ nechápala jsem.

„Tak teda pojď, krásko. Připrav se na procházku. Ukážu ti divočinu,“ zažertoval.

„Super.“

Moc děkuji za veškeré doopravy a komentáře. Kapitoly jsou trochu kratší, ale někdy je to prostě nutné...

Vaše chloe xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 23. kapitola: