Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 21. kapitola

UH sraz 2010


Prokletí ztráty paměti 21. kapitolaMyslím, že pravda je vždycky lepší než lži a přetvářka. Jdu si sbalit věci. Odmítám dál hrát tu jeho hru. Neznám pravidla a není to fér!

21. kapitola

Můj první týden v Portlandu probíhal tak, že jsem se zavřela v pokoji a odmítala vyjít ven. Neustále jsem jenom plakala. Máma se mě sice pokoušela utěšit, ale bezúspěšně.

Neplakala jsem kvůli tomu, že mě Edward celou tu dobu tahal za nos, nebo proto, že jsem se s ním nadobro rozešla a zničila tak snové představy o budoucnosti svého bývalého já. Už jsem se nebála toho, že se mi jednoho dne vrátí paměť a já budu litovat toho, jak jsem se k Edwardovi a jeho rodině chovala, tak jako tomu bývávalo dříve, než jsem odhalila pravdu. Dokonce to nebylo ani kvůli Jacobovi, který ve mně začínal probouzet víc než jen přátelské pocity a ani kvůli Abygail, jejíž stav se nezměnil. Plakala jsem z čiré bezmoci…

Nevěděla jsem, co si s tím vším mám počít. Natož jak se zachovat.

Když mi slzy konečně přestaly kanout po tvářích a já už více plakat nemohla, začala jsem přemýšlet. Přemýšlela jsem, co bude dál a pokoušela jsem si ujasnit, co vlastně od života chci. Přestala jsem brát ohledy na svůj minulý život a začala se rozhodovat pouze na základě svého nového já.

Zpočátku to bylo složité. Nešlo se jen tak oprostit od své minulosti, ale musela jsem to udělat. Bolelo to. Chtěla jsem odjet. Odjet někam dál než jen do Portlandu. Chtěla jsem utéct od všech, které jsem kdysi znávala a kteří ve mně nedokázali přestat vidět mé staré já a kteří i sebemenší odchylku v mém chování soudili, analyzovali a odsuzovali. Měla jsem takových lidí po krk a to ani nemluvím o tom, že jsou to všichni lháři. Jeden vedle druhého. moji spolužáci, Jacob, táta, ti všichni museli vědět, že mě Edward odkopnul a vrátil se jen proto, že se dozvěděl o mé nehodě.

Já bych mu dokázala odpustit, že mi hned neřekl, jak se věci mají, pokud by mlčel z pouhého ohledu na můj zdravotní a celkově emočně pošramocený stav, ale ne. On nemlčel kvůli mně. Mlčel kvůli sobě. Měl černé svědomí. Jako by snad dokázal nějak zakrýt fakt, že jsem nabourala jen a jen kvůli němu. Jess možná byla ta, která mi to oznámila, ale někdo to udělat musel, když on sám na to neměl páteř…

Máma neměla žádné námitky, pokud šlo o můj pobyt u ní. Pravda, asi nečekala, že se jí vrátím jako úplná psychicky vyčerpaná troska. No, a z mé nové blond image taky neskákala radostí zrovna do stropu. Naopak bych spíš řekla, že se jí to dotklo. Ale já jsem si je odmítala znovu přebarvit na hnědo. Takhle mi můj odraz v zrcadle připadal alespoň trochu známý. Tohle jsem teď byla já. Co na tom, že jsem v reálném čase existovala sotva pár týdnů? Obarvit se bylo moje vlastní rozhodnutí. Pravda, bylo hloupé a unáhlené, ale bylo moje a já si za ním naprosto stojím. Jsem blondýna, no, a co je na tom? Takových po světě běhá…

Vlastně to bylo jediné rozhodnutí, které jsem udělala. Jediné, kterého až tak moc nelituji.

Co do počtu mých rozhodnutí nebylo mnoho, ale nejhorší ze všech bylo odjet do Forks. Myslela jsem, že si tak snáz vzpomenu, když se vrátím do zajetých kolejí. Chtěla jsem si vzpomenout a aby vše bylo normální, nebo alespoň tak jako tomu bývalo dříve, ale zdá se, že osud tomu chtěl jinak…

Kdy jsem vlastně dopustila, aby mě všechny ty události takhle semlely? Který byl ten moment, kdy jsem se rozhodla špatně? Rozhodnutí svého bývalého já brát v úvahu nemohu, protože si nic z toho nepamatuji, ale všechno to, co teď cítím, ignorovat nemohu.

Snažila jsem se dát na Jacobovu radu a řídit se instinkty, ale ty se ukázaly jako ne moc dobří spojenci k tomu, abych se mohla vrátit ke svému bývalému životu, protože na mě neustále doslova křičely, abych se od Edwarda a jeho rodiny držela, co nejdál to půjde. Nemohla jsem je poslouchat, a tak jsem je potlačila.

Namlouvala jsem si, že je všechno v pořádku, že všechny ty divné věci, které se kolem mě děly, se vlastně vůbec nedějí, a kam mě to dostalo? Nechala jsem se od všech tahat za nos a musím říct, že má pýcha dostala pěknou nakládačku, a hrdost? Ta mě opustila ve chvíli, kdy jsem odmítla naslouchat svým instinktům a stýkala se s Cullenovými. Pokaždé, když se zachovali divně a nepřirozeně, měla jsem udělat něco víc. Něco naprosto odlišného od toho, co jsem celou tu dobu praktikovala. Totiž že jsem předstírala, že to nevidím.

Poté, co jsem vyslechla rozhovor Laurel na toaletách, jsem měla na Edwarda uhodit a chtít vysvětlení. Poté, co jsem nad ním vyhrála, jsem měla trvat na tom, aby mi řekl pravdu. Poté, co jsem u nich doma strávila nejděsivější a nejpodivnější víkend v životě, měla jsem…

Och bože! Měla jsem spoustu věcí, ale to né, já se radši spokojila s tím, že mi milostivě dovolili vídat se s kamarády, jako je Mike, Jess, Angela a ostatní a v neposlední řadě dokonce i Jacob, ale toho mi Edward nikdy neschvaloval. Nevím, či se cítil ohrožený, nebo prostě jen neměl rád indiány, ale měla jsem se poslouchat. A Vikki? Ta holka z obchoďáku? Jo, tehdy už jsem trochu protestovala, ale přesto jsem si chtěla ze všech sil udržet iluzi, že se vlastně zase tak moc nestalo, ale stalo! Tak jako už tolikrát předtím.

Někde hluboko uvnitř jsem si jistě pamatovala, co mi provedl a proto všechny ty rozporuplné pocity…

Hrála jsem si na jeho přítelkyni, ale všechno jsem si to jen namlouvala. A on mi neustále a systematicky podsouval, že se nic neděje a všechno je v pořádku, ale není! Nebylo a nebude! Odmítám dál hrát tu jeho hru. Neznám pravidla a není to fér!

Prostě se mu to hodilo, abych si nic nepamatovala…

Což je zvrácené!

********* 

Druhý týden už probíhal o něco lépe. Začínala jsem zase normálně fungovat, ale všechno bylo hrozně mechanické. Jako bych byla stroj, co chodí, mluví, jí, spí a dělá všechny ty ostatní správné věci, ale nebylo tomu tak. Byla to otupělost. Nedokázala jsem se usmát nebo cítit radost. Byla jsem jen unavená. Unavená ze všeho toho předstírání, že vlastně o nic nejde a nic se neděje, i když se toho samozřejmě děla hromada…

Konečně jsem dokázala trávit čas s mámou a Philem. Nebylo to jako s Cullenovými. Oni na mě nehráli žádnou komedii a já si je dokonce oblíbila.

Phil byl milý člověk. Dokonce si na mě několikrát udělal čas a dával mi rychlokurz řízení. Už jsem uměla jezdit docela solidně, ale úřady mi řidičák odmítly vydat. Jejich stanovisko bylo naprosto jasné. Buď se mi paměť vrátí a s ní i papíry, nebo šup zpátky do autoškoly. Což bylo podle všech naprosto zbytečné, protože věřili tomu, že zanedlouho se mi paměť vrátí.

Je pravda, že poslední dobou jsem začínala mít zvláštní pocity déjà vu, když máma uvařila něco naprosto šíleného a my se s Philem museli tvářit, bůh ví jak světově to nechutná.

Byly to milosrdné lži, ale přesto lži. Občas jsem kvůli tomu měla výčitky, ale vždy, když jsem zahlédla, jak mámě září oči, uvědomila jsem si, že to není důležité. Ale tím můj pocit viny ještě vzrostl. Zachovala jsem se k tátovi hrozně. Myslel to dobře. On a máma byli jediní, u kterých jsem pociťovala to, že ke mně skutečně patří, že jsou součástí mého života a že tomu tak vždycky bylo…

******** 

„Víš, Bello. Já rozhodně nechci zpochybňovat tvé rozhodnutí a jsem ráda, že tu se mnou jsi, ale...“ odhodlala se máma jednoho rána, když Phil odešel do práce.

„Nevrátím se tam,“ řekla jsem okamžitě. Věděla jsem, odkud vítr vane.

„Proč ne? Bývala jsi tam tak šťastná a i když mě to vědomí bolí, jenom se tu schováváš,“ domlouvala mi.

„To je možná pravda, mami, ale pověz, co mám dělat? Mám se tam jenom tak vrátit a předstírat, že se nic nestalo? Že nevím, co si o mně celá škola povídá? To prostě nezvládnu. Uvědomuji si, že se tam budu muset vrátit. Jednou, ale teď ještě ne. Nejsem na to připravená…“

„Mám tě ráda, Bello,“ řekla jen.

„Já vím,“ přikývla jsem.

„Co budeš dnes dělat?“ změnila téma.

„Ehm, asi zajdu za Abygail.“ Ještě jsem za ní nebyla. Vlastně jsem nevystrčila nos z domu… 

„Dobře, půjdu s tebou,“ navrhla.

„Jo, to bude fajn,“ souhlasila jsem a šla se obléct.

Jak už jsem říkala, všechno tady jsem dělala hrozně mechanicky a většinu času jsem si ani neuvědomovala, co dělám, ale ta otupělost mi jistým způsobem i vyhovovala…

********* 

„Ahoj, Abygail,“ oslovila jsem ji.

Ne že by mi mohla odpovědět, ale prostě mi to přišlo vhodné, pozdravit ji a tak celkově na ni mluvit.

Máma se ještě zdržela na recepci, protože se chtěla informovat o jejím zdravotním stavu a poslala mě spolu se svými věcmi napřed. Sedla jsem si k Aby na židli, odložila máminu kabelku na podlahu a uchopila ji za ruku.

Když jsem ji za ni držela naposledy, dostala srdeční záchvat. Proto jsem zpočátku trochu váhala, zda to mám udělat, ale jednoduše mi to nedalo.

Sledovala jsem naše propletené prsty a nepřestávalo mě udivovat, jak jsme stejné. Do nejmenšího detailu. Každý pór na naší pokožce byl stejně zakřiven. Jen ona byla o dost bledší, čemuž se ale nelze divit.

Když jsem byla v Portlandu naposledy, sedávala jsem u ní docela často a pokaždé, když jsem jí hleděla do tváře, jsem přemýšlela, kdo z nás dvou je na tom vlastně hůř. Ani dnes na to neznám odpověď.

Jsem sice vzhůru a můžu dělat všechny ty věci, které mnoho lidí považuje za samozřejmé, ale místo abych svůj život žila, jen se schovávám. V tom měla máma pravdu. Jenže já už opravdu nevím, komu věřit a komu ne.

Jacob řekl „věř svým instinktům“, ale jak to mám udělat? Už tak dlouho jsem se snažila předstírat, že je všechno v pořádku, že jsem je přestala poslouchat a i tak mi na začátku říkali, že lidem jako táta, Angela a Esme můžu věřit, ale mýlily se.

Náhle se po celém pokoji rozezněl mámin telefon. Vylovila jsem ho z kabelky, abych ztlumila vyzvánění dřív, než mi někdo přijde vynadat. Zahlédla jsem předvolbu Forks a v domnění, že se jedná o tátu, jsem telefon zdvihla.

„Prosím?“ zeptala jsem se.

„Bello…“ řekl sametový hlas s úlevou.

Přestala jsem dýchat. Na druhém konci linky byl totiž Edward…

„Já s tebou nechci mluvit,“ upozornila jsem ho po chvíli rozechvěle, ale nezavěsila jsem…

Bello, můžeš mi aspoň říct, že jsi v pořádku,“ požádal mě.

„Nejsem v pořádku, Edwarde. Všichni jste mi lhali a ty nejvíc ze všech. Teď už chápu, proč jsi tak moc nechtěl, abych se se svými přáteli bavila nebo s nimi někam jezdila. Bál ses, že mi to řeknou, že jo?“

„Ano, ale... Oni nevědí, jak to bylo. Neví všechno…“ vymlouval se.

„To ani já ne, ale to, co vím, mi stačí na to, abych s tebou už nechtěla mít nic společného. Jsi lhář, Edwarde Cullene, a já už s tebou nechci mít nic společného. Nevolej mi sem. Už nikdy.“ Típla jsem hovor a mobil odhodila, jako by to byl jedovatý had, co mě chce uštknout.

„Zatraceně. Už zase. Zase brečím,“ vynadala jsem si.

Co z toho věčného bulení mám? Akorát tak opuchlé oči. Nic víc.

******** 

Když se k nám máma připojila, byla jsem už trochu klidnější. I tak ale bylo vidět, že jsem plakala.

Nekomentovala to. Nejspíš už si zvykla mě takhle vidět, ale když si všimla, jak nenávistně civím na její mobil, natáhla se pro něj a spěšně si zkontrolovala hovory.

„Mluvila jsi s Edwardem?“ zeptala se překvapeně.

„Ano,“ přisvědčila jsem.

„A?“ dožadovala se více informací.

„A nic,“ odbyla jsem ji.

„Myslím, že potřebuješ relax. Vypadneme odtud,“ prohlásila energicky a vytáhla mě ze židle.

Byla jsem zmatená. Myslela jsem, že jen strávíme nějaký ten čas s Aby, ale ona měla zřejmě jiné plány. Kam až je ochotná zajít, aby mě rozveselila?


 

Aby tu větu sice tenkrát řekla, ale řekla ji Belle. Neříkám to tedy ani A, ani B. Chápete, jak dobře to zní? Ani Bella, ani Aby. To prostě normálně nevymyslíš, ale občas se i zadaří... Obrázek je jednoznačně skvělá nápověda, ale skutečnost je mnohem jednodušší než tvé teorie, Alice. Nicméně jsou naprosto super a vážně mě baví. Takže prosím nepřestávej s nimi, protože tohle byl asi můj nejdelší komentář vůbec a si sakra piš, že si toho moc vážím. Celkově jsou vaše komentáře strašně návykové... :-D

Ps: Ta polívka mě mrzí, Zoebella. :-(

Vaše chloe xoxoxo 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 21. kapitola:

 1
06.07.2014 [18:24]

AliceCullen999No, chtěla jsem původně napsat komentář hned, jak kapitola vyšla a já si ji přečetla, ale byla jsem na mobilu a nechtělo se mi ťukat... mám tam pak hodně překlepů a opravovat to... no hrůza =/

Ale... no wauuuu =D

Edward?... Bál se, že jí to někdo řekne? No, je to těžký, když Abbybella nezná to tajemství... kdyby ho znala, bylo by to jednodušší... Myslím, že kdyby věděla o upírech, o tom, jaký Edwrad je a hlavně o tom, co se stalo s Jasperem, ten odjezd by mu prominula. A nakonec - je důležité, že se vrátil, když zjistil, že má Bella potíže, ne?? Emoticon Ale jo, mohl jí to říct sám. Měl by menší průšvih. Stejně nechápu, proč jí to jednoduše neřekne... Celou dobu okolo toho chodí jako okolo horké kaše... "Věříš v nadpřirozeno? Co si myslíš, že jsem? Věříš na upíry? Horor s upírama?" Nevím, může jí to přece říct normálně... kdyžtak by utekla. Ale aby něco řekla... To by nebyla ani Bella, ani Abby... Myslím, že ani Abby není taková mrcha... Abby je spíš trochu normálnější než Bella. Ale zase myslím... Abby myslím taky by neutekla, kdyby se o upírech dozvěděla. Abby mi přijde taková nespoutaná a divoká... po té Paříži je dospělá, ale kdo říká,že dospělí musí být suchaři, že? Emoticon

Jinak, kdybys přidala pohled Abby... Nebo spíš té v kómatu... smála bych se, kdybys to navlékl na hoření...

Upřímně, jestli jsem předtím říkala, že by se Bella nechtěla probudit... Když o tom tak zpětně přemýšlím... Je možmé, že v kómatu člověk nemyslí. A nevzpomíná si. takže Abby by taky nechtěla zpátky, ke vzpomínkám na Paříž
Emoticon
No nic, ode mě trošku kratší komentář než obvykle, ale tohle je zase o něco kratší kapitola a až tak moc... Ale zajímá mě, co vymyslí Renneé... No, prostě se pokus to vydat co nejdříve, ano?Emoticon Prosím tě, jako člověk závislý na této povídce... Jak ti to vysvětlit... Emoticon Jsem feťák závislý na heroinu. Emoticon A tohle... to je moje značka Emoticon A že já jsem vybíravá Emoticon Takže... prosím prosím prosím?? Emoticon za kladné vyyřízení mé žádosti předem děkuji Emoticon Emoticon

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. laura
04.07.2014 [18:27]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Dommy1
04.07.2014 [18:02]

Super Emoticon Emoticon Emoticon Rýchlo ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.07.2014 [15:27]

mokasinaTakže zase a opět skvělí, bezvadný, úžasný.
Nebudu ti lhát, ale už v tom fakt mám strašnej bordel a nevím co si mám o tom všem myslet. Vážně jsem strašně zmatená

Sem velmi zvědavá co si Renneé vymyslela aby Bellu(Aby) rozveselila. Je a i neni mi líto Edíka zaslouží si to, ale zároven mu Bella(aby) křivdí, protože doopravdy nezná celou pravdu, kterou jí říct nemůže nebo nechce (to je fuk ). Emoticon Ale z Cullenevic rodinky mi je nejvíc líto Esmé a Alice.

Jinak se moc těším na další dílek a doufám, že by se Aby(Bella) mohla začít pomalu protobouzet, nebo by tam molo být nějaké to sesterské pouto a mohlo by se Belle(Aby) o Abby(Belle) (tohle zní fááákt divně) zdát a ta by jí třeba prosila o pomoc aby se probrala nebo tak něco Emoticon Emoticon Emoticon

Já vím sem divná co? Ale už bych uvítala pohled Aby(Belly) třeba o tom co se jí zdá nebo kde je atd..., jako že je v kómatu chápu, ale i v něm nco musí být ne??? A věřím, že ty by jsi to popsala táááik bravurně, že bych z toho úplně nemohla Emoticon Emoticon

Jinak moc se těšim na další díl a nenech mě moooc dlouho čekat ano? Už aŤ je už další díl. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. bara
04.07.2014 [14:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!