Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 18. kapitola

24.06.2014 (18:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2134×

18. kapitola

Neměla jsem zdání, co bych si měla vzít na sebe, ale nakonec jsem se rozhodla pro tmavé džíny, čistě bílé tričko a tmavé sáčko s tříčtvrtečním rukávem od Alice.

Do batohu jsem si pak naskládala náhradní oblečení, u kterého už jsem nemusela řešit, zda je vhodné do školy či na mejdan. Ani zda je dostatečně pohodlné na to, abych v něm vydržela celý den. Vlasy jsem si zase upravila do rovného uhlazeného culíku. Uši mi trochu odstávaly, ale kdo říká, že jsem dokonalá?

***

Cullenovi byli v čudu už od včerejška, takže jsem se do školy svezla s Jess. Což nebylo zase tak špatný. Pustily jsme si hlasitě rádio a pokoušely se o zpěv. I když tak se to dalo nazývat jen stěží…

Škola taky uběhla docela rychle. Hodiny byly nudné a zdlouhavé. Těšila jsem se na Mikovu chatu víc, než jsem na sobě dávala znát, ale i tak jsem si pod stolem celou poslední hodinu netrpělivě poklepávala nohou a každých pár sekund kontrolovala čas na hodinách.

Sotva zazvonilo, naházela jsem si věci do batohu, z věšáku stáhla bundu a letěla ze dveří přímo na parkoviště.

Kluci zrovna nasedali do auta a Jess s Angelou už čekaly jenom na mě.

„Bello, máme super plán na večer. Mike se jako oslavenec určitě dost opije a napadlo mě, že bychom mu jako vtípek mohly obarvit hlavu. Sebrala jsem mámě jednu, která má extrémně vysokou hladinu peroxidu. Úplně mu to ty vlasy zesvětlí. Bude vypadat jako…“

„Zbláznila ses? Za to nás minimálně zabije?“ lamentovala Angela.

„Ale bude sranda, ne?“ namítala Jess.

„Tak dobrá. Jsem pro každou špatnost,“ zazubila jsem se.

Jess byla viditelně nadšená, že s jejím plánem souhlasím alespoň já, protože na Angele bylo vidět, že to rozhodně neschvaluje.

Zásoby máme nakoupené už několik dní. Naštěstí stačilo pouze Jessice finančně přispět a o občanky a podobné věci už se postarala.

„Tak můžeme vyrazit,“ oznámila nadšeně Jessica.

„Jasně. To bude skvělé,“ řekla jsem a nastoupila na zadní sedadlo.

Když jsem si zapínala pásy, byly už obě na svých místech a Jess začala startovat.

Tohle bude určitě prima víkend. Žádný stres, jen zábava s partou přátel. Co víc bych si mohla přát?

***

Cesta trvala přibližně dvě hodiny, ale díky našemu neustálému štěbetání to uteklo poměrně rychle. Přesto jsem se nemohla dočkat, až se trochu protáhnu.

Otevřela jsem dveře, počkala, až vystoupí i ostatní, a pak jsme společně začaly vytahovat věci z kufru. Byly tam spacáky, dárkové taštičky, několik lahví vína a samozřejmě taky již zmiňovaná barva na vlasy, kterou jsme skryly do jednoho ze spacáků.

Chata byla poměrně velká, celá ze dřeva a nacházela se uprostřed lesa. Vedla k ní nepříliš udržovaná lesní cesta plná výmolů. Kluci dorazili před námi, takže když jsme vešly, byli už všichni poskládaní na sedací soupravě okolo kamenného krbu a zábava byla v plném proudu.

Díky ohništi tu bylo docela příjemné teplo. Byl tu menší kuchyňský koutek a hned za ním jsem zahlédla otevřené dveře do koupelny. Trochu se mi ulevilo, když jsem spatřila bílé kachlíky, sprchový kout a porcelánovou toaletu, protože když se řekne lovecká chata v horách, lomeno v lesích, nepředstavujete si moc civilizace. A při představě, jak se po lese plácám s baterkou, abych… Prostě fuj!

„Tak už jste tady,“ zajásal Mike a vrhnul se k nám. Jako první objal mě, ale vzápětí i Jess s Angelou. Té to nebylo moc příjemné a vlastně ani mně ne.

„Ty lahve dejte na linku a zbytek věcí si můžete dát do patra.“

„Do ložnice tvých rodičů? Nebo k tobě?“ zeptala se Jess.

„No, sice se u mě budeme s kluky trochu mačkat, ale vezměte si ložnici našich. Myslím, že se tam vejdete.“

„Tak o to neměj strach. Pojď, Bello,“ pobídla mě Jess.

„Už běžím,“ řekla jsem a odložila láhve, které jsem nesla přesně tam, kam Mike řekl, že patří.

Pak už jsem holky následovala.

Jess vypadala, že se tu docela dobře vyzná. No, ono to vlastně nebylo nic tak úžasného vzhledem k tomu, že nahoře byla jen další malá koupelna a dvě ložnice. Největší problém pro mě představovaly úzké točité schody. Bylo to opravdu o hubu. Neumím si představit až tudy půjdeme nametené.

Mám vlastně v plánu pít? Léky jsem pro jistotu vynechala, ale i tak… V mém stavu by to asi nebyl nejlepší nápad.

„Tady je Mikova ložnice. Ta patří klukům, ale my pro sebe máme tohle,“ oznámila a otevřela dveře. „Tadá!“

„Páni!“

Místnost nebyla velká, ale pro nás tři naprosto ideální. Byla celá obložená dřevem s různými obrazy znázorňujícími lov. V pokoji se také nacházela obrovská, bíle povlečená manželská postel, bílý koberec, na kterém ležela hnědá medvědí kůže, a dveře na balkon.

„Super,“ řekla Angela a začala si odkládat spacák spolu s dalšími věcmi, které si sebou přivezla.

Napodobily jsme ji.

„Jo a holky, tyhle dveře se dají zavřít na zástrčku. Takže proti kanadě jsme v bezpečí,“ zubila se.

„Kanadě?“

„No jako kanadské noci. Však víš. Takový ty fórky. Jako ten plán s barvou,“ objasnila mi.

„Aha, jasně. Tak to jsem fakt ráda.“

„My taky,“ ujistila mě na oplátku. „Vezmi si všechno, o čem si myslíš, že to potřebuješ, a jde se dolů.“

„Hm.“ Zmateně jsem se rozhlédla. Nevěděla jsem o ničem, co bych mohla potřebovat. Dokonce i lízátka jsem nechala na pokoji…

*********

„Hej, Bello. To je dost. Chci ti představit svého bratrance a jako, že fakt představit. Ještě jste se nesetkali,“ zahalekal Mike a ani mě nenechal sejít poslední schod.

„Aha. To zní super,“ řekla jsem a snažila se o veselý výraz.

„To je Bella. Bello, to je Austin,“ představil nás.

„Moc mě těší.“

„Jo mě taky,“ opáčil Austin. „Proč jsi mi zamlčel, že je až takhle krásná?“ zeptal se Mika.

Já a krásná? Zřejmě taky utrpěl úraz hlavy. Jsem se sebou spokojená, ale pořád jsem realistka a slovo krásná mě rozhodně nevystihuje…

„Tak sorry, no,“ odpálkoval ho Mike a trochu se začervenal.

Austin byl hodně vysoký, i když ne tak jako Jacob. Byl docela opálený, ale ne tak jako Jacob. Jeho plavé vlasy a jemné rysy byly jedinou podobností mezi ním a Mikem. Oči měl hnědé a moc pěkné, ale ne tak jako Jacob. Krucinál! Co to se mnou je? Proč všechno a všechny srovnávám s Jacobem? Možná se cítím provinile, že nemůžu jít na ten zítřejší táborák v rezervaci…

„Neposadíš se?“ zeptal se Austin a poklepal na volné místo vedle sebe.

„Jo, jasně,“ řekla jsem a usedla na okraj sedačky.

Musela jsem mít pořádný zásek, protože Jessika, Ben, Erik, Tylor a Angela se právě něčemu nahlas smáli a v rukou třímali plastové kelímky s nápoji.

„Na,“ řekl Mike a přistrčil ke mně víno s colou.

„Ehm. Díky,“ řekla jsem vděčně, ale nenapila se. Nechala jsem kelímek netknutě ležet na malém, dřevěném stolku.

Když jsem se tak rozhlížela po stěnách, všimla jsem si spousty loveckých trofejí, replik zbraní a vycpaných zvířecích hlav.

Fuj, pomyslela jsem si a odvrátila tvář.

Raději jsem se rozhodla využít toho, že oslavenec sedí vedle mě a popřát mu.

„Všechno nejlepší, Miku,“ řekla jsem a vytáhla z kapsy tmavého sáčka malou krabičku, zabalenou do celofánu.

„Jů! Super, co to asi je?“ jásal a pustil se do rozbalování. „Díky, Bello.“

No, nebylo to nic moc, ale to dárky od ostatních taky ne. Kluci mu nadělili pivní helmu a nějaké videohry. Jess vsadila na vodu po holení a Angela mu vypracovala několik referátů na příští měsíc. Což se mu asi zamlouvalo nejvíc, ale malý kožený náramek na zapěstí ode mě měl taky úspěch. Dokonce slíbil, že si ho nikdy nesundá, ale věděla jsem, že to nemyslí vážně…

***

Zábava byla v plném proudu. Hudba se rozléhala místností, že jsem neslyšela vlastního slova. Jess s Mikem spolu tancovali, zatímco my ostatní jsme hráli svlékací šipky. Naštěstí mi ta hra docela šla, takže jsem zatím nebyla mezi těmi, co se museli vysvlékat. Nejhůř byl na tom Erik. Zbývaly mu už jen trenky…

„Dám si na chvíli pauzu,“ oznámila jsem.

„Ale né. Bello, teď nemůžeš přestat hrát,“ zanaříkal Tyler.

„Ale jo. Můžu,“ trvala jsem si na svém.

Nechci být ta, která donutí chudáka Erika k úplnému odhalení a vlastně se na to ani nechci koukat.

Kluci nečekali, že s Angelou takhle zaválíme. Brali to jako snadnou příležitost k očumování, ale to se spletli. Byly jsme neporazitelné.

„Jo. To je fakt. Můžeme přece dělat i něco jiného, ne?“ souhlasila Angela a byla červená od hlavy k patě.

„No jo, ale já si to chtěl dát na facebook,“ zanaříkal Ben.

„To přežiješ.“ Cestou jsem ho poplácala po rameni.

Vydala jsem se totiž hledat Austina. Vypadal sympaticky, ale asi před půl hodinou se někam vypařil a už se nevrátil.

Kde jen může být?

Vystrčila jsem hlavu ze dveří a rozhlédla se po děsivě vyhlížející noci.

„Hledáš mě?“ zeptal se Austin zastřeným hlasem.

Stál opřený o bok budovy a v ruce třímal cigaretu.

„Jo. Chyběl jsi nám tam.“

„Viděl jsem,“ uchechtl se. „Jsi hodná, žes ho ušetřila.“

„No, na jeho místě bych taky chtěla, aby mě někdo ušetřil,“ řekla jsem a vyšla za ním před chatu.

„Jak ušlechtilé…“ zasnil se.

„Spíš vypočítavé. Příště můžu prohrát já. Kdo ví, kam tenhle večer spěje,“ zatrylkovala jsem.

„To je fakt,“ řekl a odhodil nedopalek do nedaleké hromádky sněhu, která jako jediná ještě během dnešního slunečného dne nestihla roztát.

Očekávala jsem, že se teď vydáme dovnitř, ale on si z kapsy vytáhnul další a zapálil si ji. Nevím, co mě to popadlo, ale vykročila jsem směrem k němu a požádala ho o jednu. Asi jsem předpokládala, že to k mejdanům prostě patří…

„A máš na to věk?“ odvětil.

„A ty?“ nedala jsem se.

„Krásná a chytrá,“ pronesl obdivně. „Tady máš.“ Vytáhl z kapsy další a podal mi ji.

Chvíli jsem si ji prohlížela, ale pak jsem napodobila jeho postoj a svírání prstů okolo filtru.

„Máš ještě oheň?“

„Samozřejmě. Za co mě máš?“ vykulil oči a škrtl zapalovačem.

Bylo to tak blízko mého obličeje, že jsem se bála, že mi ožehl obočí, ale nic se nestalo. Akorát konec cigarety začal lehce doutnat.

Přiložila jsem si cigaretu k ústům a vtáhla do sebe trochu škodlivin. Myslela bych si, že kouření je hnus. Jen rychlejší cesta do rakve, ale bylo to uklidňující. Jako bych se znovu přivítala se starou známou. Hm. Asi nejsem zase tak slušná, jak jsem si myslela…

Vydechla jsem hustý oblak kouře a bylo mi o sto procent lépe. Vlastně kecám. Byl to hnus a já jsem to raději držela jen jako rekvizitu, než abych si znovu potáhla. 

„Jak dlouho se tu zdržíš?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.

„Jsem tu jen dneska. Kvůli Mikovi a jeho narozeninám. Pak se hned vracím domů,“ odpověděl.

„A odkud jsi?“

„Z Michiganu.“

„To je dost daleko.“

„Jo, ale co bych pro Mika neudělal,“ zazubil se.

„Hej vy dva! Co tady schůzujete?“ zvolal Mike.

„My? Nic,“ vyjekla jsem a odhodila cigaretu tak, aby mě přitom neviděl.

„Aha. Bello, ocenil bych pomoc s Jess. Asi je jí špatně,“ zamumlal rozpačitě.

„Jasně. Kde je?“

„No, odvedl jsem ji do horní koupelny, ale…“

„Jdu tam,“ prohlásila jsem a protáhla se okolo něj dovnitř.

Opatrně jsem vyběhla schody a vešla do koupelny. Jess seděla na podlaze, hlavu opřenou o záchodovou mísu.

„Oh, ne. Bello, jdi pryč,“ zaskuhrala. „Tohle zvládnu sama.“

„Žádný takový,“ prohlásila jsem a vmáčkla se do zbylého prostoru mezi toaletou a sprchovým koutem. Opatrně jsem jí stáhla vlasy z obličeje a podržela jí je za krkem. Učinila jsem tak právě včas, protože začala zvracet.

Odvrátila jsem pohled od mísy a snažila se nedýchat nosem. Z toho pachu by se mi totiž mohl taky zvednout žaludek a dva vyblíze tu rozhodně nepotřebujeme…

Když ze sebe Jess dostala všechno, co mohla, vypadala mnohem lépe.

„V pohodě?“ ujišťovala jsem se a podávala jí sklenici vody.

„Jo, už je to lepší,“ řekla, vyškrábala se na nohy, zaklapla prkénko a posadila se na něj.

„Tady máš.“ Vděčně si ode mě převzala sklenici s čerstvou vodou.

„Už je mi dobře. Jen bych chtěla na chvíli na vzduch,“ požádala mě.

Nedivila jsem se. V malé koupelně byl teď opravdu odporný vzduch.

„Nechceš si jít radši lehnout?“ navrhovala jsem.

„Ne, Bello. Jsem v pohodě a ty seš tak hodná…“

„Jo, jo. To známe,“ zasmála jsem se a pomohla jí doklopýtat se alespoň na balkon. Tam jsem ji usadila na kamennou lavičku a šla pro nějakou deku, do které bych ji mohla zabalit, aby nenastydla.

„Ne, Bello. Mně už je vážně fajn. Jen mi to nesedlo. Nejsem úplně na mol,“ dušovala se.

Vypadalo to, že mluví pravdu. Ještě stále byla bledá, ale mluvila naprosto srozumitelným hlasem člověka, kterému prostě jen není dobře. I když trochu v náladě jistě ještě byla.

„Víš, ty jsi tak hodná. Nezasloužím si, abys na mě byla tak hodná…“

„Co to povídáš?“ nechápala jsem.

„Je to pravda,“ ohradila se. „Ty jsi hodná. Proto mi vadí, že z tebe Cullenovi dělají blbce.“

„O čem to mluvíš? Týká se to toho, co mi celou tu dobu nechceš říct?“

Slabě přikývla.

„Tak mi to pověz teď,“ vyzvala jsem ji.

„On… Vy…“ koktala nejistě.

„Jess!“ zavrčela jsem netrpělivě. „Pověz mi to."

Děkuji za komentáře a případné doopravy, je mi jasné, že se vám následující události moc líbit nebudou, ale napsat jsem je prostě musela. Občas to ani autor sám neovlivní. Co se týká dlouhých mezer mezi jednotlivými díly, bych vám ráda řekla, že vždy čekám až mi věnujete nějaké pěkné komentáře a pak hned přidávám dílek. Zbytek už je pak ryze na adminkách. Jsou to ale také jenom lidi a občas to holt chvíli trvá, ale myslím, že jste to prozatím všichni ve zdraví přežili. :-D

Ale, že jste tak super, tak vám něco málo prozradím, nebo spíš trochu zareaguji na vaše komenty.

- Pořád se víceméně držíme New moon, což posléze přejde k Zatmění, takže Victoria byla prostě nutná a rozhodně tu nebyla naposledy.

- Sama na to nepřijde

- Myslím, že pohledy těch, co jsou vzhůru, jsou tak nějak zajímavější, a to platí pro všechny osoby, které by případně mohly býti v komatu. Proto říkám, že pohled té druhé ano, ale hned tak to nebude.

- Klíčové kapitolky pro vás tedy budou: 29. a 37. Těšíte se? Já rozhodně. :-D

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 18. kapitola: